ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1293.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1293/2012-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. prosince 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 10 To 32/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 18/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. N. byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 10 To 32/2012, poté co byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně něj v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2011, sp. zn. 7 T 18/2011, uznán vinným pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k trestným činům loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona. Podle §234 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zákona pak byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Odvolací soud takto rozhodl na základě stejných skutkových zjištění jako soud I. stupně, který ale jednání J. N. právně kvalifikoval jako návod k uvedeným trestným činům podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zákona a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto také o vině a trestu hlavního pachatele R. D.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. N. řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že skutek uvedený ve výroku rozsudku odvolacího soudu byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, když ve vztahu k hlavním pachatelům neuvedl nic, co by bylo možné považovat za návod nebo pomoc ke zmocnění se cizí věci násilím, či za užití pohrůžky bezprostředního násilí. Závěr soudů o tom, že věděl o úmyslu dalších dvou pachatelů použít násilí, nebo pohrůžku násilím, považuje za nesprávný, když podle skutku jim pouze řekl, že ví o domě, kde by se měla nacházet vyšší částka peněz, oba je pak k domu přivezl a po činu je zase odvezl. Ve výroku tak podle něj chybí vyjádření subjektivní i objektivní stránky jeho jednání, jímž byl uznán vinným. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že věděl o tom, že hlavní pachatelé R. D. a P. R. jdou do domu poškozeného zmocnit se cizí věci, a přitom použít násilí nebo pohrůžku násilím, protože měl vědět, že P. R. s sebou má nůž i lepící pásku a je jasné, že tuto pásku chtěli použít na spoutání osob v domě. Namítá, že se jedná pouze o domněnku, když nůž i lepící páska jsou věci, které zloději běžně nosí a lze je užít na mnoho způsobů. Nikdo v průběhu trestního stíhání se jej nezeptal, co si myslel, když letmo spatřil tyto věci, a on sám pouze uvedl, že tyto věci zahlédl až poté, co uskutečnil tip na dům s penězi. Uvedené věci tak zahlédl až v době, kdy hlavní pachatelé měli bezprostředně poté jít do domu a nevěděl o nich v době, kdy se měl dopouštět účastenství a kdy jeli na místo samé. K tomu pak namítá, že to, co pachatelé udělají nezávisle na pomocníkovi, je ve vztahu k němu irelevantní, pokud pomocník nejedná v rámci úmyslu spáchat pomoc k loupeži. Skutek uvedený ve výroku napadeného rozsudku také neodpovídá skutkové podstatě účastenství na loupeži ve formě pomoci a podle jeho názoru jej lze uznat vinným maximálně pomocí k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona, protože pouze skutková podstata trestného činu krádeže dopadá na soudy zjištěný skutkový stav, který je navíc podle jeho názoru v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy není extrémní rozpor, skutková zjištění mají obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Za správnou považuje státní zástupkyně také užitou právní kvalifikaci, a proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného vyplývá, že pod uplatněný důvod dovolání nelze podřadit námitky obviněného, že skutková zjištění soudů neodpovídají provedeným důkazům, resp. výrok rozsudku nemá svůj protipól v konkrétně zjištěné skutkové okolnosti. Takovéto námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku, ale proti hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění samotných. Nejvyšší soud přitom ve věci nezjistil namítaný extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy. Soud I. stupně poukázal na ztíženou důkazní situaci (poškozený M. Š. zemřel a poškozená R. B. není pro špatný psychický stav schopna výslechu), a proto vycházel zejména z výpovědí samotných obviněných J. N., R. D. a v této věci svědka P. R. Správně přitom vycházel ze zjištěné skutečnosti, že R. D. a P. R. šli do domu poškozeného, aby získali peníze, které se v domě měly nacházet, přičemž s sebou měli věci (silonové punčochy, nůž, lepící pásku), které svědčí o tom, že počítali s tím, že pokud v domě někoho zastihnou, přinutí jej k tomu, aby jim peníze vydal. Ve vztahu k obviněnému J. N.u také správně dospěl k závěru, že věděl, že R. D. a P. R. jdou do domu poškozeného, aby se zmocnili cizí věci (peněz) a také věděl, že chtějí při tom použít násilí nebo pohrůžku násilím, protože věděl, že má P. R. nůž a m. j. také lepící pásku, kterou chtěli použít na spoutání osob v domě.
Zpochybňuje-li obviněný J. N. tento závěr soudu jako pouhou domněnku s tím, že nůž i lepící pásku lze použít na mnoho způsobů (přeřezání kabelů od zabezpečení, otevření okna, přelepení čidel nebo okna), lze mu přisvědčit pouze obecně. V tomto případě si ale také obviněný J. N. musel být plně vědom skutečnosti, že hlavní pachatelé za účelem získání předpokládané peněžní částky vniknou do domu, ve kterém poškozený bydlel, tj. musel také on počítat s tím, že se v domě poškozený také nachází a že se jdou zmocnit peněz za jeho přítomnosti v domě. Kontakt s poškozeným pachatelé R. D. a P. R. také předpokládali, protože jinak by neměli důvod zakrývat si obličej silonovou punčochou. To platí i o obviněném J. N., který věděl, že si hlavní pachatelé mj. i tyto punčochy berou k provedení činu. Všichni tři museli také počítat s tím, že poškozený dobrovolně žádné peníze nevydá a bude třeba jej k tomu donutit, zvláště pak, když ani nevěděli, kde by peníze měly přesně být. Vzhledem ke všem okolnostem případu proto nelze přisvědčit názoru obviněného J. N., že z věcí, které měl P. R. při sobě předtím, než vnikli do domu poškozeného, nemohl nabýt vědomost o tom, že k získání peněz chtějí užít násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. S tímto možným způsobem získání dané peněžní částky musel být srozuměn.
Zjevně neopodstatněná je také námitka obviněného, že dané věci spatřil pouze letmo a až poté, co již učinil tip s domem a s penězi, tj. v době, kdy uskutečňoval trestně relevantní jednání ve formě pomoci, o daných věcech nevěděl. Tvrdí-li totiž obviněný v dovolání, že v době, kdy jeli na místo samé o daných věcech, které měl P. R. s sebou, nevěděl, a zahlédl je až v době, kdy oba pachatelé již bezprostředně poté měli jít do domu, je tato námitka v přímém rozporu s výpovědí jeho samotného. V přípravném řízení totiž výslovně jako obviněný vypověděl, že „v průběhu jízdy do L.“ mu P. R. ukázal, že má v tašce gumové rukavice, páčidlo, igelitový pytlík s pepřem, dvě síťované punčochy, klubko bílé izolační pásky a viděl u něj i nůž (č. l. 38, svazek č. 1 tr. spisu).
Nejvyšší soud tak zjistil, že skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vykazuje všechny znaky pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, a proto dovolání obviněného J. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu
JUDr. Michal Mikláš