ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1315.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1315/2012 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. prosince 2012 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných R. Š. , a J. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 6 To 111/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 31/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Š. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. 61 T 31/2011, byl obviněný R. Š. uznán vinným 1) zvlášť závažným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu (v bodech 2, 3, 6, 12 a 13 ) podle §21 odst. 1 tr. zákoníku - v bodech 1-17, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s celkovou škodou 21.781.827,- Kč, z toho v pokusu 6.026.100,- Kč, 2) přečinem poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku - v bodech 2, 3, 6 a 12, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, s celkovou škodou 45.827,50 Kč a 3) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku – v bodech 4 a 5, spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný J. J. , byl tímtéž rozsudkem uznán vinným 1) zvlášť závažným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu (v bodech 2, 3 a 6 ) podle §21 odst. 1 tr. zákoníku - v bodech 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 a 10, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, s celkovou škodou 11.204.927,- Kč, z toho v pokusu 4.350.700,- Kč, 2) přečinem poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku – v bodech 2, 3 a 6, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, s celkovou škodou 42.544,- Kč, a 3) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku – v bodech 4 a 5, spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný R. Š. odsouzen podle §205 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný J. J. byl odsouzen podle §205 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 31.5.2011, č.j. 2T 79/2011-35, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. B. . Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání v rozsudku uvedených věcí. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění R. Š. a J. J. proti výroku o vině i o trestu, dále státní zástupce v neprospěch obou jmenovaných obviněných proti výroku o trestu a poškozená společnost UNIQA pojišťovna, a. s. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 6 To 111/2011 tak, že napadený rozsudek z podnětu odvolání obou obviněných a poškozené společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o zabrání věci a částečně ve výroku o náhradě škody, a to ve vztahu k jednomu z poškozených. Podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl o náhradě škody. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali řádně a včas dovolání obvinění R. Š. a J. J., přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný R. Š. ve svém dovolání připustil, že se trestné činnosti (v bodech 15, 17 a částečně 9) dopustil, avšak nikoli jako spolupachatel, ale jako pomocník. Podotkl, že pouze usnadnil jinému spáchání trestného činu tím, že vytipoval možné cíle, ale nikoho k trestné činnosti nenaváděl. Soudy ho údajně označily za spolupachatele pouze na základě výpovědi obviněného P. B. označeného za spolupracujícího obviněného. Obviněný se domnívá, že závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. U skutku pod bodem 9 měl být podle jeho názoru uznán vinným trestným činem podílnictví podle §214 tr. zákoníku, neboť pouze vypomáhal s převozem vozu, o němž věděl, že je kradený. Poukázal na obecný princip in dubio pro reo, který vykládá tak, že v případě, kdy „ jednání pachatele má znaky více trestných činů, může soud použít přísnější právní kvalifikaci jen tehdy, jestliže mírnější právní kvalifikaci přesvědčivě vyloučí “. Vytkl přitom soudům, že takovou úvahou se nezabývaly. Zopakoval, že byl odsouzen pouze na základě výpovědi obviněného P. B., který sám byl odsouzen k výrazně nižšímu trestu, než on. Má za to, že tento spoluobviněný byl vzhledem ke vzájemnému negativnímu osobnímu vztahu a svým vazbám na některé z policistů motivován k tomu, aby dosáhl jeho odsouzení k mnohaletému trestu. Obviněný je také přesvědčen, že mu byl vzhledem k okolnostem případu uložen nepřiměřeně přísný trest. Přestože o uvedené trestné činnosti obviněný věděl a byl jí nápomocen, této se nedopustil a je toho názoru, že nápravy u něj lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně aby sám rozhodl podle §265m tr. ř. a uložil mu spravedlivý trest.
Obviněný J. J. ve svém obsáhlém dovolání uvedl, že byl uznán vinným přesto, že pro závěr o vytýkaném jednání nebyly zjištěny žádné důkazy přímé ani nepřímé. Úkony trestního řízení byly dle jeho názoru provedeny nezodpovědným způsobem, nebyly zajištěny odpovídající důkazy tak, aby ho bylo možno uznat vinným. Za jediný důkaz označil výpověď spolupracujícího obviněného P. B., kterou však vzhledem k jejím rozporům považuje za účelovou a nevěrohodnou. Má za to, že obviněný B. postupoval s vidinou nízkého trestu podle instrukcí orgánů činných v trestním řízení. Poukazuje na smysl institutu spolupracujícího obviněného jakožto důkazního prostředku a upozorňuje, že je třeba se vždy pečlivě zabývat objektivitou jeho výpovědi a je třeba ji verifikovat. Uvedl, že ve výpovědi obviněného P. B. byly zcela zásadní rozpory, a má za to, že obviněný uzavřel se státním zástupcem určitou dohodu o výpovědi. Jednostrannost a náklonnost soudu ke spolupracujícímu obviněnému je podle obviněného evidentní i z hodnocení pachových stop, kdy ve prospěch obviněného P. B. soud připouští přenos pachových stop, u něj však považuje pachové stopy za usvědčující důkaz. U skutků pod body 3, 4 a 5 namítá, že zcela absentují jakékoli usvědčující důkazy a svědectví obviněného P. B. „z doslechu“ nemůže být relevantním důkazem. Obviněný zopakoval, že závěr soudu, že jednání obviněných bylo nepochybně prokázáno, je zcela nepodložený a hodnocení důkazů soudy bylo provedeno v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Podle obviněného v řízení vedle sebe stojí několik verzí, přičemž soud se přiklonil k verzi spolupracujícího obviněného, což dle jeho názoru představuje porušení zásady in dubio pro reo a odkazuje v tomto směru na judikaturu Ústavního soudu. V souladu s touto zásadou mělo být dle jeho názoru rozhodnuto o zproštění obžaloby, přičemž pokud byl odsouzen, bylo porušeno jeho právo dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Namítl dále, že soudy v rámci hodnocení důkazů některé důkazy opominuly, některé nevyhodnotily v jeho prospěch, ačkoli neprokazovaly jeho vinu, což nebylo údajně relevantně odůvodněno. Soudy tak podle obviněného překročily hranice zásady volného hodnocení důkazů.
Obviněný J. J. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu II. stupně, zrušil také v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a věc přikázal tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním uvedl, že za relevantní lze považovat námitku obviněného R. Š., že jeho jednání mělo být právně posouzeno jako účastenství ve formě pomoci, když konkrétně uvádí, že pouze hlídal při činu. Uvedená námitka však nemá podle státního zástupce oporu ve skutkových zjištěních, které soudy ve věci učinily, neboť obvinění se posuzovaného jednání dopouštěli jako členové organizované skupiny. Z návětí skutkové věty lze dovodit, že obviněný jednak některá vozidla tipoval, jednak s některými vozidly následně i nakládal. Jednání obviněného podle státního zástupce přesahovalo rámec obvyklého hlídání při činu. Pokud jde o právní posouzení jednání obviněného R. Š., je třeba vycházet zejména z posouzení subjektivní stránky tohoto obviněného. Z obsahu skutkových zjištění podle státního zástupce vyplývá, že jednání obviněného směřovalo k systematickému přisvojování si cizích motorových vozidel ve velké hodnotě, a to za účelem jejich dalšího zpeněžení. Nebylo vedeno pouze úmyslem usnadnit jiným osobám spáchání trestného činu, ale naopak na jeho páchání plnohodnotně participovat. Podle státního zástupce neobstojí ani námitka obviněného R. Š., že jeho jednání pod bodem 9) rozsudku soudu prvého stupně by mělo být mírněji právně kvalifikováno jako přečin podílnictví podle §214 tr. zákoníku, a to zejména s ohledem na míru jeho účasti na celém jednání. Státní zástupce má za to, že obviněný byl ústřední osobou organizované skupiny, nikoli jen osobou, jež by vědomě nakládala s odcizenými automobily. Státní zástupce pak odmítá interpretaci zásady in dubio pro reo, kterou se obviněný pokouší vztáhnout k právní kvalifikaci. Zmíněná procesní zásada, jež je projevem ústavně zakotvené presumpce neviny, má dopad pouze do oblasti skutkových zjištění, nikoli však pro právní kvalifikaci. Naopak v oblasti právního hodnocení na straně soudu pochybnost vzniknout nemůže, neboť je to právě soud, kdo právní kvalifikaci závazně stanoví. Pokud jde o ostatní námitky obviněných, oba v podstatě shodně uvádějí, že výpověď spoluobviněného P. B. nemůže být s ohledem na jeho postavení spolupracujícího obviněného jediným podkladem k závěru o jejich vině. Tato námitka směřuje podle státního zástupce do oblasti skutkových zjištění, resp. obvinění se jí domáhají jiného hodnocení výpovědi tohoto spoluobviněného. Pokud jde o výpověď spolupracujícího obviněného, poukázal státní zástupce na to, že jde o důkazní prostředek, který je třeba považovat sám o sobě za legitimní. Poukázal na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Atanasov proti Bulharsku, Cornelis proti Nizozemsku) a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 280/2012, zabývající se touto otázkou. Státní zástupce má za to, že požadavkům judikatury Evropského soudu pro lidská práva, k použitelnosti výpovědi spolupracujícího obviněného, soudy obou stupňů jednoznačně dostály. Je podle něj zřejmé, že obviněný P. B. byl řádně označen jako spolupracující obviněný, soudy tedy s jeho výpovědí nakládaly s tímto vědomím. Výpověď tohoto obviněného přitom byla provedena zcela vyčerpávajícím způsobem za výrazné aktivní účasti procesních stran, což umožnilo na základě zásady bezprostřednosti a ústnosti její obsah konfrontovat s obhajobou ostatních obviněných. Výpověď spolupracujícího obviněného zároveň nestojí osamoceně, ale je podporována rovněž dalšími důkazy, a to jednak protokoly o ohledání místa činu, jež dokumentují, že skutky popsané spolupracujícím obviněným se skutečně staly, a to jím uvedeným způsobem. S těmito vzájemně korespondujícími důkazy jsou pak v souladu i důkazy další, konkrétně obsah odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Výpovědí spolupracujícího obviněného P. B. se, jakožto stěžejním důkazem, nalézací soud zabýval velmi pečlivě a podrobně, přičemž odmítl námitky vznesené oběma dovolateli stran účelové výpovědi tohoto spoluobviněného, a tento svůj závěr přesvědčivě a logicky zdůvodnil (viz. str. 33-34 rozsudku nalézacího soudu). Stejně tak se zabýval i možnou motivací obviněného P. B. spočívající v jeho zášti vůči oběma dovolatelům z osobních důvodů, přičemž s ohledem na výsledky dokazování takovou motivaci rovněž vyloučil. Obdobným námitkám obou obviněných se dále věnoval též odvolací Vrchní soud v Olomouci, který ve vztahu k jednotlivým útokům podrobně vyložil určité dílčí rozpory a nepřesnosti ve vyjádření tohoto spoluobviněného (viz. str. 18-20 rozsudku odvolacího soudu). Rozhodnutí soudů tak podle státního zástupce nevykročila z mezí pravidel spravedlivého procesu. Námitky obou obviněných poukazující na údajné nedostatečné prokázání jejich viny, jsou námitkami skutkové povahy, jimiž se však v dovolacím řízení nelze zabývat. Ve věci přitom podle státního zástupce nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný R. Š. dále uplatnil námitku směřující proti uloženému trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Ani tato námitka však podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
Státní zástupce se domnívá, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná a navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III.
Nejvyšší soud zjistil, že oba obvinění uplatnili shodně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pokud jde o dovolání obviněného R. Š. , shledal Nejvyšší soud jako právně relevantní tu část, ve které obviněný připustil svou účast na trestné činnosti u skutků pod body 15, 17 a 9, avšak nikoli jako spolupachatel, ale pouze jako pomocník. U skutku pod bodem 9 měl být uznán vinným přečinem podílnictví podle §214 tr. zákoníku. Nejvyšší soud na tomto místě konstatuje, že shodnou námitkou obviněného R. Š. o podružnosti jeho role v celém jednání se zabýval již soud I. stupně (viz. str. 35, 36 rozhodnutí tohoto soudu) a přesvědčivě se s ní vypořádal.
Ze skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně vyplývá, že všichni obvinění se trestné činnosti dopustili tak, že (zkráceně uvedeno) po předchozí společné dohodě nejméně v období od 8. 9. 2009 do 9. 7. 2010 na území celé České republiky, včetně Zlínského kraje, dále Slovenské republiky a Spolkové republiky Německo, spolu s M. R. (stíhaným samostatně) a u některých dílčích útoků i s T. D., (stíhaným samostatně), o tom, jak bude prováděno odcizení osobních motorových vozidel zejména typu BMW X5 a X6, po přesném rozdělení rolí, kdy zpravidla obžalovaný R. Š., P. B., J. J. tipovali vozidla k odcizení a M. R. poté překonával uzamčení vozidla vytažením zámku či jiným obdobným mechanismem a vozidlo startoval, a P. B. s J. J. odcizená vozidla zpravidla odvezli, přičemž R. Š. jim zpravidla dělal doprovod s druhým vozidlem pro případ policejní kontroly a zajišťoval zpravidla další dispozici s vozidly a jejich prodej, přičemž pod body 1 – 17 jsou pak popsány jednotlivé útoky pokračujícího trestného činu. Konkrétně u namítaných skutků:
pod bodem 9) obvinění R. Š. a P. B. společně s M. R. (stíhaným samostatně) v době od 00.00 hod. do 08.10 hod. dne 12.01.2010 odcizili v obci M. na ulici N. před domem č. p. …, po předchozí společné dohodě, uzamčené osobní motorové vozidlo BMW X6 XDRIVE 35D X70, RZ …, VIN …, rok výroby 2009, barvy bílé, přičemž vozidlo k odcizení nejprve natipoval P. B. s R. Š., poté M. R. překonal uzamčení vytažením zámku, vozidlo poté nastartoval a P. B. převezl vozidlo do H., poté do O., kde vozidlo uschovali do pronajaté garáže, vozidlo později prodali, a tímto svým jednáním způsobili poškozené společnosti Falcon Security s.r.o., IČ 26218399 škodu odcizením vozidla ve výši 1.302.200,- Kč , dále byly odcizeny věci ve vozidle se v době krádeže nacházející, a to hodinky zn. Raimond-Vel, jejichž odcizením byla poškozenému A. S., způsobena škoda ve výši 40.000,- Kč ,
pod bodem 15) obvinění R. Š. a P. B. společně s M. R. (stíhaným samostatně) v době od 18.10 hod. dne 18.05.2010 do 05.00 hod. dne 19.05.2010 v SRN v Mnichově na ulici H. str. … po předchozí vzájemné dohodě odcizili uzamčené motorové vozidlo BMW X6, 5.0 i, VIN …, RZ …, barvy cihlová metalíza, přičemž vozidlo k odcizení nejprve natipoval P. B. s R. Š., poté M. R. překonal uzamčení dosud nezjištěným způsobem, vozidlo poté nastartoval a převezl P. B. do České republiky, přičemž R. Š. jel s druhým vozidlem s M. R. s určitým odstupem před ním pro případ silniční policejní kontroly, následně P. B. ukryl vozidlo mezi obcemi V. a L., neboť byl pronásledován policejní hlídkou, poté si vozidlo chtěli odvézt a prodat na Slovensko, k čemuž však nedošlo, neboť vozidlo bylo dne 23.05.2010 nalezeno policejním orgánem, a tímto svým jednáním způsobili poškozené společnosti Bayerische Motoren Werke Aktiengesellschaft škodu odcizením vozidla ve výši 1.571.300,- Kč,
pod bodem 17) obvinění R. Š. a P. B. společně s M. R. (stíhaným samostatně) v době od 02.00 hod. do 08.00 hod. dne 09.07.2010 v obci L. v části S. odcizili po předchozí společné dohodě před rodinným domem č. p. … uzamčené motorové vozidlo tov. zn. BMW X5, 3.0 D X70, rok výroby 2007, barvy červená metalíza, registrační značky …, VIN …, skříňová karoserie, přičemž vozidlo k odcizení nejprve natipoval P. B. s R. Š., poté M. R. překonal uzamčení vozidla vytažením zámku pomocí vytahováku, vozidlo poté nastartoval a P. B. vozidlo převezl do obce P. do části zvané M. na parkoviště u hřbitova, přičemž toto místo vybral R. Š., kde vozidlo zaparkoval a kde chtěli vozidlo nechat po dobu 24 hodin, aby se ujistili, že v něm není vyhledávací zařízení, poté si vozidlo chtěli odvézt a prodat, k čemuž však nedošlo, neboť vozidlo bylo dne 09.07.2010 v 09.30 hod. nalezeno policejním orgánem, a tímto svým jednáním způsobili poškozené společnosti VB Leasing CZ, spol. s r. o., IČ 60751606, škodu odcizením vozidla ve výši 826.100,- Kč , dále odcizením CD nosičů, které se v době odcizení nacházely ve vozidle a německého slovníku, škodu poškozenému V. J., ve výši 3.000,- Kč .
Ze skutkových zjištění provedených soudem I. stupně, se kterými se soud odvolací ztotožnil, je zřejmé, že obvinění se posuzovaného trestného jednání dopustili jako členové organizované skupiny ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Spolupachatelství je základní formou trestné součinnosti, na níž se podílí více spolupachatelů. Vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Z obsahu trestního spisu a z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je nesporné, že jednoznačně prokázaným cílem, a tedy úmyslem, výše uvedené skupiny pachatelů – členů organizované skupiny, bylo odcizování předmětných vozidel stejné značky a následné nakládání s nimi. V rámci trestné činnosti docházelo k rozdělení jednotlivých úloh mezi spolupachateli, trestná činnost byla dopředu plánována a organizována. Pokud jde o obviněného R. Š. nelze přehlédnout, že jeho role v rámci dělby úkolů byla ústřední, výrazná a aktivní. Obviněný se podílel na všech skutcích pokračujícího trestného činu, některá vozidla sám tipoval, při krádežích vozidel hlídal a poté druhým autem kradené vozidlo doprovázel do místa určení, určoval místa k ukrytí automobilů a podílel se na zpeněžení vozidel. Jednání obviněného tak u všech skutků shodně směřovalo k systematickému přisvojování si motorových vozidel značné ceny a jejich dalšímu zpeněžení. Nejvyšší soud tedy na základě výše uvedeného nesouhlasí s námitkou obviněného, že se skutků pod body 15), 17) a částečně 9) sice dopustil, ale nikoli jako spolupachatel, ale jako pomocník, že pouze jinému usnadnil spáchání trestného činu, neboť tato námitka nemá oporu ve skutkových zjištěních, která soudy ve věci učinily.
Rozlišení činnosti pomocníka od činnosti spolupachatele vyplývá z vymezení spolupachatelství (jak bylo uvedeno výše). Pomoc není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele, které nevykazuje znaky úmyslného společného jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené, na obsah spisu a odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, je nesporné, že úmyslem obviněného R. Š. nebylo u vytýkaných skutků pouhé usnadňování spáchání trestného činu jiným osobám, ale šlo nepochybně o vědomé členství obviněného R. Š. v organizované skupině, jejímž společným cílem a úmyslem bylo odcizování předmětných motorových vozidel a následné nakládání s nimi včetně zpeněžení. U namítaných skutků (citovaných výše) obviněný R. Š. společně s P. B. nejprve vytipoval vozidlo vhodné k odcizení, obviněný M. R. překonal uzamčení vozidla a vozidlo nastartoval, P. B. vozidlo převážel do místa určení, obviněný R. Š. ho navíc doprovázel s druhým vozidlem s určitým odstupem pro případ silniční policejní kontroly (ad 15) nebo určil místo ukrytí vozidla (ad 17). Nejvyšší soud tedy nesouhlasí s námitkou obviněného, že u vytýkaných skutků toliko pomáhal hlavnímu pachateli ke spáchání trestného činu, neboť byla bezesporu prokázána jeho aktivní, vědomá a plnohodnotná účast v organizované skupině zabývající se krádežemi, převážením, ukrýváním motorových vozidel a jejich zpeněžením.
Ze shodných důvodů Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou obviněného, že u skutku pod bodem 9) měl být uznán vinným trestným činem podílnictví podle §214 tr. zákoníku, neboť pouze vypomáhal při převozu vozidla z garáže, kdy věděl o předchozím odcizení vozidla. Jednání, tak jak je popsáno pod bodem 9) skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, nebylo výjimkou ve sledu po sobě jdoucích trestných jednání obviněného a zcela zjevně vykazuje všechny znaky skutkové podstaty pokračujícího trestného činu krádeže spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku včetně subjektivní stránky, kdy je nepochybně dán úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Skutková zjištění soudů opět svědčí pro skutečnost, že obviněný byl ústřední osobou organizované skupiny a plnohodnotně a vědomě se podílel na její nelegální činnosti. Také v tomto případě obvinění postupovali podle připraveného plánu po předchozí dohodě, kdy obviněný R. Š. spolu s P. B. vytipovali vozidlo vhodné k odcizení, M. R. překonal uzamčení vozidla, které poté P. B. převezl do H. a O., kde vozidlo uschovali do pronajaté garáže a později prodali. Jiná právní kvalifikace než jaká byla nalézacím soudem užita, nepřicházela do úvahy a námitka obviněného, že měl soud I. stupně zvažovat mírnější právní kvalifikaci, neodpovídá skutkovým zjištěním. S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší soud tyto námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.
Pokud jde o ostatní námitky obviněného R. Š., Nejvyšší soud zjistil, že jsou shodné s námitkami uplatněnými v dovolání obviněným J. J.. Shodné námitky obou obviněných byly součástí celé jejich obhajoby, uplatnili je také v odvoláních a soudy obou stupňů se jimi opakovaně zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi velice pečlivě a přesvědčivě vypořádaly.
Oba obvinění shodně brojí proti výpovědi spoluobviněného P. B., kterou považují za účelovou a nevěrohodnou, uvádějí, že výpověď spoluobviněného P. B. nemůže být s ohledem na jeho postavení spolupracujícího obviněného jediným podkladem pro závěr o jejich vině a jiné důkazy prokazující jejich vinu údajně nejsou. Obvinění tak svými námitkami nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, jakož i s jejich hodnocením soudy obou stupňů. Námitkami, že nebyla dodržena zásada in dubio pro reo a postup podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. obvinění zpochybňují výsledky dokazování a shledávají existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obvinění dovozují nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněné příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly za prokázané soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 písm.g) tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze zásadně úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně není žádný extrémní rozpor, jak jej výslovně namítá obviněný R. Š.. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněných, hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky, přičemž i právní posouzení plně odpovídá skutkovému zjištění, tak jak je popsáno v tzv. skutkové větě rozsudku soudu I. stupně. Nutno dodat, že soudy obou stupňů, a zejména soud I. stupně, závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Za těchto okolností není dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn ani s odkazem na ústavněprávně garantované právo na spravedlivý proces, na jehož základě je výjimečně možný průlom do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
Z dovolání obviněných R. Š. a J. J., z jejich odvolání i z průběhu celé jejich obhajoby je zřejmé, že oba shodně brojí zejména proti postoji spoluobviněného P. B. k jejich společnému trestnímu stíhání. Obviněný P. B. se v průběhu přípravného řízení k celé trestné činnosti podrobně vyjádřil, trestnou činnost doznal, uvedl svůj podíl na ní, jakož i podíly ostatních spoluobviněných. Pro tento svůj postoj byl státním zástupcem v souladu s ustanovením §178a tr. ř. označen za spolupracujícího obviněného.
Podle §178a odst. 1 tr. ř. (ve znění v době podání obžaloby) může státní zástupce v řízení o zvlášť závažném zločinu v obžalobě označit obviněného za spolupracujícího, jestliže obviněný a) oznámí státnímu zástupci skutečnosti, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění takového zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, nebo které pomohou zabránit dokonání takového zločinu, a zaváže se podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech, b) dozná se k činu, pro který je stíhán, přičemž nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho doznání bylo učiněno svobodně, vážně a určitě, a c) prohlásí, že souhlasí s tím, aby byl označen jako spolupracující obviněný, a považuje-li státní zástupce takové označení za potřebné vzhledem k povaze trestného činu, k jehož objasnění se obviněný zavázal, a to i s přihlédnutím k trestnému činu uvedenému v doznání obviněného, k osobě obviněného a k okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal a jaké následky svým jednáním způsobil.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že v tomto institutu je třeba hledat účinné nástroje boje proti závažné organizované kriminalitě a je nutno ho považovat za legitimní důkazní prostředek. Zároveň je však možno z judikatury Evropského soudu pro lidská práva dovodit, že podmínkou pro použití výpovědi spolupracujícího obviněného jako důkazu, je mj. pečlivé hodnocení této výpovědi, včetně její motivace. Je vždy potřeba zvážit nejednoznačnou povahu takových výpovědí a dbát na zvýšené riziko její účelovosti. Je zřejmé, že takový důkaz především nesmí stát osamoceně a je třeba ho hodnotit kriticky. Nejvyšší soud na tomto místě poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 280/2012, který vyjadřuje právě potřebu kritického hodnocení obdobných důkazních prostředků.
Z obsahu trestního spisu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že si soudy byly vědomy, že k výpovědi spolupracujícího obviněného je třeba přistupovat s maximální obezřetností a také s tímto vědomím postupovaly. Výpověď obviněného P. B. byla provedena zcela vyčerpávajícím způsobem u hlavního líčení dne 17. 10. 2011 (č. l. 2610 a násl. tr. spisu) za aktivní účasti procesních stran, které se tak dle zásady ústnosti a bezprostřednosti snažily odhalit případné rozpory mezi jeho výpovědí z přípravného řízení a u hlavního líčení. Z provedených důkazů je také zřejmé, že výpověď spolupracujícího obviněného zároveň nestojí osamoceně, jak se snaží namítat obvinění, ale je podporována dalšími důkazy, jako jsou výpovědi poškozených o trestné činnosti, úkony policie – ohledání místa činu, provedená fotodokumentace, znalecké posudky týkající se výše škody, dále zejména odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a odborná vyjádření z oboru pachové identifikace. Výpovědí obviněného P. B., jakožto stěžejním důkazem, se pak zabýval soud I. stupně velice pečlivě a podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž přesvědčivě odůvodnil, proč vyhodnotil výpověď spolupracujícího obviněného jako věrohodnou. K námitkám procesních stran se zabýval rovněž možnou účelovostí jeho výpovědi, či motivací vedenou případnými osobními negativními emocemi vůči ostatním spoluobviněnými (viz. str. 33-35 rozhodnutí soudu I. stupně), přičemž žádné zásadní ovlivnění spolupracujícího obviněného neshledal. Shodnými námitkami obou obviněných se dále zabýval také odvolací soud, který u jednotlivých skutků podrobně vyložil vznik drobných rozporů a nepřesností ve výpovědi obviněného P. B. (viz. str. 18 – 20 rozhodnutí tohoto soudu). Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů hodnotily výpověď obviněného P. B. ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., a to jak jednotlivě, tak i ve spojení s ostatními provedenými důkazy, kdy jednoznačně z provedeného dokazování vyplývá, že jeho výpověď, byť je mimořádně důležitá, není osamocená a naopak je v souladu s dalšími navazujícími důkazy. Nejvyšší soud plně odkazuje na správné závěry obou soudů nižších stupňů, s nimiž se plně ztotožňuje.
Pokud obviněný J. J. namítá náklonnost soudu I. stupně k spolupracujícímu obviněnému P. B., v souvislosti s možným přenosem jeho pachové stopy (v bodech ad 13, 14), je to otázka jak celkového hodnocení věrohodnosti výpovědi P. B., tak i důkazní situace v případě daného jednání. Soud I. stupně hodnotil výpověď obviněného P. B. jako věrohodnou, s čímž plně koresponduje i skutečnost, že se k jednání v bodě 13) výroku o vině doznal, ač přítomnost v odcizeném automobilu a tedy i zanechání přímé pachové stopy popřel. Byl proto uznán vinným na základě vlastního doznání k tomuto jednání v bodě 13. Samotná pachová stopa ale nemůže být jediným důkazem o vině pachatele, když jde o důkaz svojí povahou podpůrný. Proto obviněný P. B. správně nebyl uznán vinným v bodě 14) výroku o vině, když sám účast na tomto jednání popřel, a při neexistenci jiných usvědčujících důkazů nebylo možné rozhodnout o jeho vině pouze na základě tzv. pachové stopy. To ale není případ obviněného J. J., jehož vina je vedle pachové stopy prokazována především výpovědí spoluobviněného P. B., jehož výpověď je podporovaná právě zjištěnou pachovou stopou.
Nelze rovněž přisvědčit námitce obviněného J. J. ohledně významu výpovědi spoluobviněného P. B. k části trestné činnosti, jíž se osobně nezúčastnil, ale věděl o ní od samotných spoluobviněných, kteří se mu s tím svěřili při vzájemných rozhovorech. Soud I. stupně v souvislosti s hodnocením věrohodnosti výpovědi P. B. (str. 34 rozsudku) jednak zjistil, že obvinění i o této trestné činnosti vzájemně mluvili, jak uvedl P. B.. Opačná tvrzení obviněných R. Š. a J. J. o minimálních vzájemných kontaktech správně odmítl s tím, že by P. B. bez informací od samotných spoluobviněných o trestné činnosti, které se sám nezúčastnil, nemohl uvádět zejména dobu jejího spáchání, protože by se vystavil nebezpečí případného rozporu, kdyby R. Š. nebo J. J. z objektivních důvodů tuto trestnou činnost spáchat nemohli. Samotná skutečnost, že ohledně této části jejich trestné činnosti není výpověď P. B. přímým důkazem, přitom neznamená, že nemůže být důkazem o jejich vině. Obviněnému J. J. lze sice přisvědčit, pokud namítá, že „tento odvozený důkaz není samostatně relevantní, .... a pouze na " jeho základě jej nelze uznat vinným. Soud I. stupně ale jasně uvedl (str. 37 rozsudku), že nejen výpověď obviněného P. B., ale i další důkazy týkající se prokázání místa, času a charakteru trestné činnosti, způsobu jejího spáchání a jejího objektu, i tuto část jejich trestné činnosti spolehlivě prokazují.
Pokud jde o další námitky obviněných, že se trestné činnosti nedopustili, jejich vina nebyla dostatečně prokázána, že úkony trestního řízení byly činěny nezodpovědným způsobem, hodnocení důkazů je zcela v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., či námitky proti údajně nedostatečnému způsobu odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, Nejvyšší soud uvádí, že takové námitky uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují, neboť se jedná o námitky skutkové.
Nejvyšší soud shledal, že výše uvedené námitky obviněných tak nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, tak nelze dospět. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění, co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci spolehlivě přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad, včetně namítaného nerespektování práva na spravedlivý proces, které je zaručeno v článku 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Právní kvalifikace namítaného skutku je správná.
Obviněný R. Š. v závěru svého dovolání uplatnil námitku směřující proti výroku o uložení trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Nejvyšší soud uvádí, že samotný výrok o trestu lze napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil, a v daném případě to nepřicházelo ani v úvahu, neboť obviněnému byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Námitky v tom smyslu, že uložený trest je velmi přísný, neboť soudy jinak hodnotily rozhodné skutečnosti, než se jeví obviněnému, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný důvod podle §265b tr. ř. Účelem dovolání jako mimořádného opravného prostředku není, aby jeho cestou byl výrok o trestu napadán z důvodu „pouhé“ nepřiměřenosti, byl-li uložen přípustný druh trestu v mezích zákonné trestní sazby.
Nejvyšší soud tedy zjistil, že námitky obviněného R. Š. uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z části tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají a jeho hmotně právní námitky považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné. Proto dovolání obviněného R. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Námitky obviněného J. J. uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly. Proto bylo dovolání tohoto obviněného posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš