ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1517.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1517/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 12. 2012 o dovolání obviněného M. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 7 To 117/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 6 T 159/2011 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 6 T 159/2011, byl obviněný M. D. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu ve Frýdku – Místku v podstatě v tom, že obviněný v přesně nezjištěné době, nejpozději dne 3. 2. 2011, jako leasingový nájemce osobního motorového vozidla zn. Audi A8 3.0 TDI, které užíval od 1. 10. 2010 na základě leasingové smlouvy uzavřené s obchodní společností RT TORAX, s. r. o., jako leasingovým pronajímatelem, v rozporu s podmínkami smlouvy předal vozidlo D. M. jako jednateli obchodní společnosti MOK, s. r. o., s vědomím, že vozidlo pronajme třetí osobě, přičemž nehradil leasingové splátky, a poté, co obchodní společnost RT TORAX, s. r. o., vypověděla smlouvu a vyzvala ho k vrácení předmětu leasingu, vozidlo nevrátil, čímž uvedené společnosti způsobil škodu ve výši 428 038 Kč. Podle dalších zjištění Okresního soudu ve Frýdku – Místku se obviněný dopustil tohoto jednání přesto, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 1 T 172/2008, který nabyl právní moci dne 5. 2. 2009, odsouzen mimo jiné pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců podmíněně se zkušební dobou stanovenou na tři roky.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 7 To 117/2012, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítl, že věc měla být řešena prostředky civilního práva, neboť šlo jen o porušení podmínek leasingové smlouvy, a že posouzení skutku jako trestného činu je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Mimo meze dovolacího důvodu uplatnil námitky směřující proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, že nebylo vyhověno jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku – Místku věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že pokud se dovolání opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout, že dovolání není žádný další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Je to mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Nestačí ovšem zákonný dovolací důvod jen formálně deklarovat. Uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.
Pokud je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávné právní posouzení skutku, rozumí se tím skutek, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů nejsou dovolacím důvodem, Nejvyšší soud k nim nepřihlíží a otázkou správnosti právního posouzení skutku se zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Tomuto konceptu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze ta část dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu z hlediska subsidiarity trestní represe. Námitkám, které jsou obsahem této části dovolání, ovšem Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Zásadu subsidiarity trestní represe vyjadřuje ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
V posuzovaném případě skutek spočíval v jednání, které sice primárně bylo porušením podmínek leasingové smlouvy, avšak svou povahou a způsobeným následkem překročilo hranice soukromoprávního vztahu a nabylo charakteru vyloženě kriminálního činu. Obviněný v evidentním rozporu s leasingovou smlouvou naložil s vozidlem způsobem, ke kterému bez souhlasu leasingového pronajímatele nebyl oprávněn. Předáním vozidla jiné osobě, navíc za okolností, kdy bylo i ze subjektivního hlediska obviněného zřejmé, že vozidlo se stane předmětem dalších obchodních transakcí, se obviněný postavil do pozice, jako by sám byl vlastníkem vozidla, a zároveň vyloučil skutečného vlastníka, tj. leasingového pronajímatele, z výkonu jeho práv zahrnujících konec konců i možnost obnovení faktické dispozice s vozidlem. V důsledku jednání obviněného se leasingový pronajímatel ocitl v postavení, v němž pozbyl vozidla, které bylo vyvezeno do ciziny a stalo se pro něj nedosažitelným, a zároveň se mu za vozidlo nedostalo odpovídající protihodnoty v podobě peněžního ekvivalentu. Za tohoto stavu nelze dojít k přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění odpovědnosti podle předpisů soukromého práva, tj. podle občanského zákoníku nebo obchodního zákoníku. O tom by se dalo uvažovat za předpokladu, že by při porušení leasingové smlouvy, spočívajícím ve svévolném předání vozidla jiné osobě, obviněný nadále řádně platil leasingové splátky, příp. zařídil jejich skutečné placení, a že by vozidlo zůstalo pod kontrolou obviněného do té míry, aby tím zároveň zůstala zachována možnost obnovení faktické dispozice leasingového pronajímatele. V této věci jsou však okolnosti skutku takové, že výrok o vině obviněného přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku nijak nekoliduje s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Z toho je jasné, že napadené usnesení není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby bylo ochráněno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Frýdku – Místku, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v důkazech, které soudy hodnotily v souladu s jejich obsahem a bez toho, že by se dopustily nějaké deformace důkazů či jinak vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Těmito důkazy byly spolehlivě objasněny všechny relevantní okolnosti, zejména pokud se týkaly vzniku a průběhu leasingového vztahu mezi obviněným a poškozenou obchodní společností a uskutečněných dispozic s předmětem leasingu. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily a že v tomto rámci přijatelně zdůvodnily, proč považují další dokazování podle návrhů obviněného za nadbytečné. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené důkazy za dostatečné, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec