ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1610.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1610/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 1. 2012 o dovolání obviněného M. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 11 To 255/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 48/2011 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 4 T 48/2011, byl obviněný M. L. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Kolíně v podstatě v tom, že obviněný dne 30. 1. 2011 kolem 6,00 hodin v K. před budovou S. L. požádal poškozeného T. N. o zapůjčení mobilního telefonu v hodnotě 1 000 Kč, a když mu poškozený nevyhověl, tak ho třikrát udeřil pěstí do obličeje, takže poškozený mu v obavě z pokračování fyzických útoků telefon předal. Podle dalších zjištění Okresního soudu v Kolíně obviněný nereagoval na výzvu poškozeného k vrácení telefonu, schoval telefon do kapsy a z místa odešel s tím, že nakonec byl zastižen poškozeným v doprovodu strážníka městské policie na lavičce u bývalého kina J. a na výzvu strážníka vydal telefon bez SIM karty, která ležela pod lavičkou.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 11 To 255/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), 1) tr. ř. V mezích těchto dovolacích důvodů namítl nesprávnost posouzení skutku jako zločinu loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku a vyjádřil názor, že skutek měl být posouzen jako přečin krádeže podle §205 odst. l písm. d) tr. zákoníku. Mimo rámec dovolacích důvodů uplatnil námitky směřující proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno zčásti z jiného než zákonného dovolacího důvodu, a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí zákonný dovolací důvod jen formálně deklarovat, ale uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z toho, jak je v citovaném ustanovení konstruován dovolací důvod, je zřejmé, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolání se ale nemůže zakládat na skutkových námitkách, tj. na takových námitkách, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Zločinu loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Přečinu krádeže podle §205 odst. l písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě.
Rozdíl mezi oběma trestnými činy je především ve znaku „násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí“ u loupeže. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí tu je prostředkem, jímž si pachatel zajistí, že cizí věc se dostane do jeho dispozice. Násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí pachatel překonává či eliminuje odpor poškozeného. Uvedený znak chybí u krádeže, což znamená, že při krádeži pachatel získá cizí věc do své dispozice tak, že si ji vezme, aniž při tom překonává či eliminuje odpor jiné osoby.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je jasné, že právní posouzení skutku jako zločinu loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku je správné. Právnímu posouzení skutku jako přečinu krádeže podle §205 odst. l písm. d) tr. zákoníku brání zjištění, že poté, co obviněný nedosáhl dobrovolného vydání mobilního telefonu, uchýlil se k tomu, že poškozeného třikrát udeřil pěstí do obličeje. Tím obviněný vyloučil další odpor poškozeného a dosáhl toho, že mu poškozený svůj mobilní telefon předal. Násilí proti poškozenému tedy bylo z hlediska obviněného prostředkem k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Evidentně tak byly naplněny znaky zločinu loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
I když Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, může tak učinit jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový postup Nejvyšší soud volí proto, aby dal průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kolíně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozeného, který jednoznačně, přesvědčivě a bez jakýchkoli významnějších nesrovnalostí popsal napadení ze strany obviněného včetně úderů pěstí do obličeje. Soudy si byly vědomy protichůdnosti svědecké výpovědi poškozeného a výpovědi obviněného, a pokud svá zjištění založily na svědecké výpovědi poškozeného, učinily tak poté, co svědeckou výpověď poškozeného zhodnotily s nezbytnou mírou obezřetnosti. Svědecká výpověď poškozeného byla byť nepřímo podporována dalšími objektivně zjištěnými okolnostmi, zejména zarudnutím a otokem jeho obličeje zachyceným bezprostředně po činu na policejní fotodokumentaci a nálezem SIM karty z jeho mobilního telefonu na zemi pod lavičkou, kde obviněný seděl a byl přistižen. Tím byla podle plně akceptovatelného závěru soudů vyvrácena verze, kterou prezentoval obviněný a podle které mu poškozený půjčil mobilní telefon bez toho, že by k tomu byl donucen nějakým fyzickým napadením. Soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Lze jen dodat, že namítaná podnapilost poškozeného v době činu nedosahovala takového stupně, aby vylučovala jeho schopnost vnímat, zapamatovat si a reprodukovat průběh incidentu. Okolnost, že poškozený nevyhledal lékařské ošetření a nechal svůj obličej jen vyfotografovat policií, rovněž nijak nesnižuje věrohodnost jeho svědecké výpovědi. Je možné hodnotit to naopak jako projev korektnosti poškozeného, který se nesnažil věc jakkoli zveličovat. Za popsaného stavu neměl Nejvyšší soud důvodu k tomu, aby zasahoval do skutkových zjištění představujících podklad výroku o vině. To, že obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. tu je vázán na některý další z dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až k) tr. ř., v daném případě na dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Z uvedené vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné také z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. Dalším důsledkem zmíněné vázanosti je to, že nejsou-li uplatněné námitky dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., pak nejsou dovolacím důvodem ani podle §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec