ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1627.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1627/2011-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 11. ledna 2012 dovolání obviněného I. L., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 10 To 63/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 345/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. L. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 27. 12. 2010, sp. zn. 1 T 345/2009, uznal obviněného I. L. (dále jen „obviněný“) vinným trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že „dne 12. 5. 2009 ve 21:30 hodin řídil, po vedlejší komunikaci v ulici V P., v k. o. R., okr. Praha-západ, osobní automobil tovární značky Audi A6, registrační značky …, kde na křižovatce s hlavní silnicí v ulici K. nerespektoval svislé dopravní značení P6 “Stůj, dej přednost v jízdě“ a s vozidlem vjel na hlavní pozemní komunikaci, kde narazil do zleva přijíždějícího motocyklu tovární značky Honda, registrační značka …, řízeného L. Š., který v důsledku střetu a pádu na vozovku utrpěl abrupci vnitřní strany pravého kotníku, tržnězhmožděnou ránu paty vpravo a zhmoždění pravé nohy, čímž byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší než šest týdnů“. Podle §148 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozeného L. Š. na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti výrokům o vině a trestu. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného proti výroku o vině.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 10 To 63/2011, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozeného L. Š. na náhradu škody. Podle §256 tr. ř. soud zamítl odvolání obviněného.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 10 To 213/2011, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a dospěly k nesprávným právním závěrům. Uvedl, že závěry soudů obou stupňů nerespektují provedené dokazování, neboť všechny pochybnosti ohledně skutkových zjištění odvolací soud vyložil v neprospěch obviněného. Obviněný se domnívá, že výrok o trestu zákazu činnosti není v souladu s §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, aniž by uvedl, z jakého důvodu.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 10 To 63/2011, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 12. 2010, sp. zn. 1 T 345/2009, a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem a zprostil jej obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. K argumentaci obviněného nelze přihlížet, neboť jeho námitky nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na to, že z výrokové části rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 10 To 63/2011, je zjevná písařská chyba, neboť zde absentuje vyjádření, že odvolací soud rozhodoval, v části pro obviněného nepříznivé, z podnětu odvolání státního zástupce. Tento formální nedostatek však nemá jakýkoli dopad na věcnou správnost rozsudku soudu druhého stupně.
Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů výslovně stanovených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Přitom nestačí takový důvod pouze formálně deklarovat, ale je nutné, aby uplatněné námitky odpovídaly svým obsahem tomuto důvodu. Podání dovolání z jiného důvodu je ze zákona vyloučeno.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou dovolatel sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není zahrnut mezi dovolacími důvody. Dovolání není dalším odvoláním. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování ( §259, odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r tr. ř.
V řízení o dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze přezkoumávat jen otázky, které souvisejí s právní kvalifikací skutku nebo s hmotně právním posouzením jiné otázky. Podle našeho právního řádu, stejně jako ve většině evropských zemí, je Nejvyšší soud povolán přezkoumávat jen otázky právní a nikoliv otázky skutkové. Rozhodující pro právní posouzení je přitom popis skutku ve skutkové větě výroku rozsudku o vině. Dovolací soud je při posuzování argumentů odvolatele o tom, zda existuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně vždy vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004).
Aplikují-li se tyto zásady v trestní věci obviněného I. L., je zřejmé, že dovolací námitky obviněného směřují téměř výhradně do oblasti skutkových zjištění a že obviněný v podstatě jen opakuje námitky z řízení o odvolání. Za námitky skutkového charakteru je nutno považovat námitky obviněného, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a na základě těchto dospěly k nesprávným právním závěrům. Stejně tak se nelze v dovolacím řízení zabývat námitkou, že závěry soudů obou stupňů nerespektují provedené dokazování, neboť všechny pochybnosti ohledně skutkových zjištění odvolací soud vyložil v neprospěch obviněného.
Z porovnání dovolacích námitek s námitkami uvedenými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný uplatnil obdobné námitky jako v dovolání již v odvolání. Nejvyšší soud nemá důvod, aby se odchyloval (a zásadně tak ani nemůže činit) od své dosavadní judikatury, podle níž, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17 pod T – 408). Tak je tomu i v případě námitek obviněného, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a v souladu se zákonem vypořádaly, a proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 10 To 63/2011, pro stručnost zcela odkazuje.
Námitku proti výroku o trestu zákazu činnosti nelze uplatňovat v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za splnění podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2012
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek