ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1639.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1639/2011-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 1. 2012 o dovolání obviněného M. L. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2011, sp. zn. 50 To 185/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 178/2008 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 T 178/2008, byl obviněný M. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 5 T 39/2008, a další obsahově navazující rozhodnutí. Výrokem podle §229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Chebu v podstatě v tom, že obviněný v době od 15. 1. do 22. 1. 2007 v Chebu na sebe převedl vlastnictví k nemovitostem specifikovaným ve výroku o vině, a to na základě padělané kupní smlouvy a návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí s vědomím, že na těchto dokumentech byly zfalšovány podpisy H. R. jako prodávající, její podpisy na kupní smlouvě byly opatřeny ověřovacím razítkem Městského úřadu ve Františkových Lázních, přestože k žádnému ověření podpisů nedošlo, bez vědomí H. R. jako majitelky nemovitostí tak došlo k převodu vlastnictví a tím jí byla způsobena škoda ve výši 1 780 000 Kč. Z odůvodnění rozsudku je patrno, že šlo o nemovitosti, které obviněnému v minulosti pronajal G. R. (manžel poškozené) a ohledně kterých s ním G. R. v minulosti uzavřel smlouvu o budoucí kupní smlouvě.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2011, sp. zn. 50 To 185/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítl, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako pachatelství a že mělo být kvalifikováno nanejvýš jako účastenství. Mimo rámec dovolacího důvodu uplatnil námitky týkající se hodnocení důkazů, skutkových zjištění a rozsahu dokazování. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že pokud se dovolání opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí zákonný dovolací důvod pouze formálně deklarovat. Uplatněné námitky mu musí také odpovídat svým obsahem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Jedná se ovšem o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na doplnění důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Pokud byl skutek posouzen jako pachatelství trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., je toto posouzení evidentně správné. Uvedeného trestného činu se dopustil mimo jiné ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem značnou škodu. Značnou škodou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Obviněný se v důsledku posuzovaného jednání stal vlastníkem nemovitostí v hodnotě 1 780 000 Kč a tím se obohatil. Stalo se tak ke škodě H. R. , která až dosud byla vlastníkem nemovitostí a která vlastnictví pozbyla. Obviněný uvedl v omyl pracovníky katastrálního úřadu, neboť podáním návrhu na povolení vkladu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí a předložením kupní smlouvy předstíral, že převod vlastnického práva je vůlí poškozené H. R. , ačkoli poškozená ve skutečnosti takovou vůli neměla ani neprojevila. Obviněný věděl, že poškozená nepodepsala písemnosti, které předložil katastrálnímu úřadu, a že její podpisy tudíž byly zfalšovány. Za tohoto stavu je obviněný osobou, která naplnila znaky trestného činu a je tedy pachatelem podle §9 odst. l tr. zák.
Názor, že z jeho strany šlo jen o účastenství na trestném činu jiné osoby, obviněný vyvozoval ze zjištění, že sám nevyhotovil zfalšované podpisy poškozené, a z toho, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, kdo tyto podpisy zfalšoval. Tím však není nikterak dotčena správnost závěru o pachatelství obviněného. Samotné zfalšování podpisů ještě nebylo jednáním, kterým by byly naplňovány znaky trestného činu podvodu. Toto jednání mělo jen přípravný charakter. Znaky trestného činu podvodu začaly být naplňovány až tím, že listiny opatřené zfalšovanými podpisy byly předloženy katastrálnímu úřadu, neboť teprve v tomto stadiu došlo k jednání, jímž byl někdo uveden v omyl. Listiny opatřené zfalšovanými podpisy ovšem předložil katastrálnímu úřadu obviněný, byť případně prostřednictvím třetí osoby, a tak se dopustil jednání, které jasně mělo povahu pachatelství. Právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se obviněný dopustil jako pachatel, je správné bez ohledu na nedostatek zjištění, kdo zfalšoval podpisy poškozené. Nejvyšší soud neměl důvodu k tomu, aby na právním posouzení skutku cokoli měnil.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, a to za předpokladu, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor. V posuzovaném případě tu takový rozpor rozhodně není. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly jednak listiny dokumentující průběh posuzované transakce, a jednak výpovědi svědků, jimiž byla především poškozená H. R. a G. R. , kteří přesvědčivě vyloučili regulérnost převodu vlastnictví a svědek G. R. i jakoukoli součinnost při tomto převodu. Soudy hodnotily důkazy plně v souladu s jejich obsahem, náležitě vysvětlily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a přijatelně zdůvodnily nadbytečnost dalšího dokazování podle návrhů obviněného. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.
Proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Nad rámec rozhodnutí o dovolání pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení. Obviněný podal dovolání u Okresního soudu v Chebu dne 13. 7. 2011, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu až dne 21. 12. 2011. K průtahům tedy nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec