ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1643.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1643/2011-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. března 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného B. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 10 To 409/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 20/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 2 T 20/2011, byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že (stručně uvedeno) dne 13. 1. 2011 kolem 17.50 hod. v M. B. , poté co L. Z. s vozidlem Seat Toledo, ve kterém obviněný jel jako spolujezdec spolu s L. B. a D. R. , vjel do protisměru a zavinil střet s protijedoucím osobním vozidlem Renault Laguna řidiče J. D. , a poté co L. Z. z místa nehody utekl, obviněný nasedl do tohoto vozidla a s tímto z místa nehody odjel nejméně 30 metrů, přestože po předchozím požití alkoholických nápojů měl v krvi nejméně 2,68 promile alkoholu, přičemž vozidlo odstavil před objektem továrny lihovaru v P. ulici.
Za tento přečin byl obviněný soudem I. stupně odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali odvolání jak obviněný, tak i státní zástupce. Shodně namítali, že byla porušena obžalovací zásada a obviněný byl odsouzen za jiný skutek, než jak byl uveden v návrhu na potrestání. Státní zástupce také namítal, že soud dospěl k nesprávným závěrům a podle jeho názoru obviněný spáchal skutek uvedený v návrhu na potrestání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 10 To 409/2011, obě odvolání zamítl podle §256 tr. ř., protože je shledal nedůvodnými.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítá, že jej soud I. stupně s ohledem na provedený důkaz výslechem svědka L. Z. , který potvrdil, že on řídil vozidlo v době dopravní nehody, uznal vinným nově vytvořeným skutkem, který ale není totožný se skutkem, jak byl uveden v návrhu na potrestání. Soudu tak vytýká, že nerespektoval zásadu stanovenou v §220 odst. 1 tr. ř., podle které může soud rozhodnout pouze o skutku, který je uveden v návrhu na potrestání. Nesouhlasí s názorem soudu odvolacího, který totožnost skutku odůvodnil alespoň částečnou shodou v následku či jednání, protože podle obviněného nejde z hlediska závažnosti a povahy obou skutků o srovnatelná jednání, když jeho snahou bylo pomoci při odstranění havarovaného vozidla mimo komunikaci, a to formou jeho odtlačení na vzdálenost max. 10 až 15 m. Ve spolupráci s dalšími osobami se tak pokoušel pouze odtlačit vozidlo z místa dopravní nehody, kde hrozilo nebezpečí případné další kolize. Byť ve stavu vylučujícím způsobilost, se tak jedná o rozdílná jednání, která nemají shodné znaky. Obviněný nesouhlasí ani s hodnocením výpovědi svědka J. D. , jehož výpovědi, že obviněný odjel z místa nehody autem na odstavnou plochu, shodně se soudem I. stupně uvěřil i soud odvolací. Tento postup ale obviněný považuje za nelogický výklad důkazní situace, když soud I. stupně neuvěřil výpovědi svědka J. D. , pokud tento tvrdil, že vozidlo v době nehody řídil právě obviněný, čímž znevěrohodnil jeho výpověď. Z potvrzení autoservisu přitom vyplývá, že v důsledku předešlé nehody bylo vozidlo technicky nepojízdné.
Nesprávné právní posouzení skutku, i v případě zachování jeho totožnosti, obviněný namítá s poukazem na nepatrný stupeň jeho nebezpečnosti, když jeho jednání mělo znaky odvracení hrozícího nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem ve smyslu §28 odst. 1 tr. zákoníku, a zároveň přípustného rizika ve smyslu §31 odst. 1 tr. zákoníku.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i vadné předcházející řízení, a sám rozhodl tak, že jej podle §226 písm. a), b) tr. ř. zprostí obžaloby. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud až do rozhodnutí o dovolání odložil nebo přerušil výkon trestu zákazu činnosti.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že momentem dělícím pachatelovo jednání na různé skutky je následek významný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální a jsou zahrnuty zaviněním. V návrhu na potrestání je skutek popsán tak, že jeho konkrétním následkem krytým zaviněním obviněného, je střet s protijedoucím vozidlem. Co do následku tak totožnost skutku mezi jeho popisem v návrhu na potrestání, a ve výroku odsuzujícího rozsudku, není zachována, když popisují jiná jednání. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný za volant usedl až po střetu s protijedoucím vozidlem, a s vozidlem popojel asi 30 metrů, kdy je pak odstavil. Takové jednání ale popis skutku v návrhu na potrestání neobsahuje, neboť popis skutku končí tam, kde začíná jeho jednání, pro které byl odsouzen.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož existenci obviněný založil i další důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neodpovídá námitka obviněného ohledně hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka J. D. Tato námitka totiž nesměřuje proti právnímu posouzení skutku, ale má za cíl zpochybnit skutkové zjištění uvedené ve výroku o vině, že obviněný po dopravní nehodě způsobené L. Z. nasedl do vozidla, s tímto z místa nehody odjel nejméně 30 metrů a vozidlo odstavil. Obviněný se tak touto námitkou domáhá změny uvedeného skutkového zjištění, a to i s poukazem na potvrzení autoservisu o nepojízdnosti vozidla, když podle jeho tvrzení vozidlo neřídil, ale pouze odtlačil. Až na základě takto dosažené změny skutkových zjištění, by pak následně mělo dojít i k jinému právnímu posouzení skutku. Touto námitkou se proto Nejvyšší soud nezabýval, přičemž pouze nad rámec dovolání připomíná, že svědek J. D. řízení vozidla v době dopravní nehody obviněným netvrdil, jak se namítá v dovolání. Naopak v hlavním líčení vypověděl, že byla tma, a tak neviděl, kdo vozidlo řídil, přičemž je z jeho výpovědi zřejmé, že tak pouze usuzoval z okolností na místě dopravní nehody. Naopak jednoznačně a opakovaně potvrdil, že následně obviněný vozidlo nastartoval a odjel s ním na plochu před lihovarem.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadá námitka obviněného ohledně totožnosti skutku, jakož i alternativní námitka o nepatrném stupni nebezpečnosti činu s ohledem na odvracení hrozícího nebezpečí a přípustné riziko.
Odvolací soud námitku ohledně porušení obžalovací zásady shledal nedůvodnou, protože byla zachována alespoň částečná shoda jednání a v každém případě byla zachována shoda následku, spočívajícího v ohrožení života nebo zdraví lidí a v možnosti způsobení značné škody na majetku. S tímto právním názorem se Nejvyšší soud ztotožnil.
Z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou (návrhem na potrestání) se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku, jako slovním vyjádřením určité události ve vnějším světě, která spočívá v jednání pachatele, ani právní kvalifikací skutku v obžalobě, není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku, neznamená jeho povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku, nemusí tedy jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, protože některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a na druhé straně některé přibýt. Soud totiž musí přihlížet ke změnám skutkového stavu, ke kterým došlo při projednávání věci před soudem.
Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Již odvolací soud správně obecně uvedl, že totožnost skutku je zachována, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale také tehdy, je-li jednání či následek v obou případech alespoň částečně shodný v podstatných rysech. Tento názor vychází nejen z dlouhodobé judikatury soudů České republiky, ale je ve shodě také s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve Strasbourgu, který např. ve věci Zolotukhin proti Rusku (viz publikace Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, roč. XII, č. 2/2009, str. 103-112; stížnost č. 14939/03) uvedl, že pro posouzení otázky totožnosti skutku představuje vhodný odrazový můstek popis skutkového stavu, tj. zda jsou skutky totožné alespoň v podstatných rysech, přičemž totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.
Aplikují-li se tyto obecné závěry na trestní věc obviněného B. K. , je zřejmé, že totožnost skutku byla zachována.
Podle návrhu na potrestání se obviněný dopustil přečinu podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, když vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozil život nebo zdraví lidí, nebo způsobit značnou škodu na majetku a takovým činem způsobil dopravní nehodu. Konkrétně pak bylo obviněnému kladeno za vinu, že (zkráceně uvedeno) dne 13. 1. 2011, kolem 17.15 hodin řídil po předchozím požití alkoholických nápojů, s obsahem nejméně 2,68 promile alkoholu v krvi, v M. B. po ul. N. , osobní vozidlo Seat Toledo, přičemž na křižovatce s ul. P. , při odbočování vpravo nezvládl na mokrém povrchu vozovky řízení a vjel do protisměru, kde tak zavinil střet s protijedoucím osobním vozidlem Renault Laguna, řidiče J. D.
Po provedeném dokazování, a zejména také s ohledem na výpověď svědka L. Z. , který uvedl, že v dané době vozidlo Seat Toledo řídil on, dospěl soud I. stupně k jiným skutkovým zjištěním, ke kterým také přihlédl při svém rozhodování. Obviněného pak uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 13. 1. 2011, kolem 17:50 hodin, poté co L. Z. s vozidlem Seat Toledo, ve kterém jel jako spolujezdec, způsobil v M. B. na křižovatce ulic N. a P. dopravní nehodu, kdy vjel do protisměru a zavinil střet s protijedoucím osobním vozidlem zn. Renault Laguna, řidiče J. D., přestože měl v krvi nejméně 2,68 promile alkoholu, nasedl k řízení tohoto vozidla (pozn. Seat Toledo), s tímto z místa nehody odjel nejméně 30 metrů a vozidlo odstavil před objektem lihovaru v P. ul.
Ustanovení o přečinu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku zakazuje mj. řídit motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si pachatel přivodil vlivem návykové látky. Ze znění skutkové podstaty tohoto přečinu („by mohl ohrozit“) současně vyplývá, že je spáchán již provedením zakázaného jednání. Jak ve skutku uvedeném v návrhu na potrestání, tak i ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, je shodně uvedena podstata jeho jednání významná z hlediska naplnění skutkové podstaty daného přečinu, a to řízení osobního vozidla přesto, že měl po předchozím požití alkoholických nápojů v krvi nejméně 2,68 promile alkoholu. Jednalo se přitom o řízení stejného motorového vozidla, stejným pachatelem, a v případě obou skutků jsou skutkové okolnosti spjaty jak v čase, tak i místě. Z hlediska místa spáchání je nepodstatné, že obviněný stejné protiprávní jednání podle rozsudku započal tam, kde jej podle návrhu na potrestání měl ukončit, protože jde o stejné místo. Rovněž z časového hlediska posun v době spáchání činu v řádu desítek minut nemůže narušit totožnost jednání, když podstatné skutkové okolnosti, jak byly výše uvedeny, jsou shodné. Již tato shoda v podstatných okolnostech jednání obviněného pak postačuje k zachování totožnosti skutku, i kdyby nebyla shoda v následku jednání.
Odvolací soud ale správně dospěl k závěru, že v této věci je zachována také shoda v následku. Následkem jednání je obecné porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (porušení individuálního objektu trestného činu). Ustanovení přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku chrání život a zdraví lidí, jakož i majetek, před ohrožením vyplývajícím mj. i z jednání, kterého se dopustil i obviněný B. K. Následkem tohoto jeho jednání je tak ohrožení života nebo zdraví lidí, nebo možnost způsobení značné škody na majetku, jak správně uvedl odvolací soud, z čehož pak také vyplývá jeho závěr o totožném následku. Toto ohrožení zákonem chráněného zájmu přitom u přečinu podle §274 tr. zákoníku nemusí bezprostředně z jednání hrozit, stačí i jen vzdálená možnost poruchy dané již tím, že pachatel vykonal určitou činnost.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud provažuje námitky obviněného, že se zjevně jedná o rozdílná jednání, která nemají shodné znaky, za zjevně neopodstatněné. Nelze rovněž pominout, že se pro obviněného nejednalo ani o nijak překvapivé rozhodnutí, když již od počátku zkráceného přípravného řízení toto probíhalo i ohledně jednání spočívajícího v následném odjetí vozidlem z místa dopravní nehody mimo komunikaci (viz záznam o sdělení podezření - č. l. 6 tr. spisu).
Pokud státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že totožnost skutku nebyla zachována co do následku, protože v konkrétním případě je následkem střet s protijedoucím vozidlem, Nejvyšší soud se s tímto názorem neztotožnil. S odkazem na to, co bylo ohledně následku uvedeno výše, lze doplnit, že střet s protijedoucím vozidlem, který byl obviněnému jako řidiči vozidla kladen za vinu v popisu skutku v návrhu na potrestání, byl okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odst. 2 písm. a) ustanovení §274 tr. zákoníku (způsobení dopravní nehody). Obviněný byl ale soudem I. stupně uznán vinným přečinem podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž totožnosti skutku se nedotkne ani to, jestliže takováto okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby přistoupí, nebo naopak odpadne, nebyla-li prokázána (viz rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 143/02).
Pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadají i námitky obviněného o nepatrném stupni nebezpečnosti činu v kontextu odvracení nebezpečí hrozícího zájmu chráněnému trestním zákonem ve smyslu §28 odst. 1 tr. zákoníku, a přípustného rizika ve smyslu §31 odst. 1 tr. zákoníku, jejichž znaky jeho jednání podle obviněného nese.
Předně je nutno uvést, že trestní zákoník opustil tzv. materiální pojetí trestného činu a namítaný „nepatrný stupeň nebezpečnosti“ proto ani neupravuje. Bylo tomu tak v ustanovení §3 odst. 2 tr. zákona (účinný do 31. 12. 2009), podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je napatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Použití tohoto ustanovení trestního zákona tak nepřichází v úvahu, když obviněný se trestné činnosti dopustil již za účinnosti nového trestního zákoníku, podle kterého byl také odsouzen. K námitce o stupni nebezpečnosti činu lze ale poukázat na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého se trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, uplatňují jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto ustanovení vyplývá zásada subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, kde jiné právní prostředky selhávají nebo jsou neefektivní. I při zjišťování míry společenské škodlivosti je nutno vzít v úvahu význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, míru zavinění, pohnutku a případné další významné okolnosti konkrétního případu.
Obviněný sice poukazuje na to, že jeho jednání nebylo nijak závažné, což dokládá zejména tvrzením v rozporu se skutkovým zjištěním soudu I. stupně, že vozidlo pouze odtlačil mimo vozovku na travnatou plochu maximálně na vzdálenost 10 – 15 metrů. Takto že chtěl odstranit hrozící nebezpečí další kolize s ohledem na mimořádně špatné klimatické podmínky. Ve skutečnosti ale obviněný ve stavu silné opilosti řídil předmětné vozidlo, a na dvojnásobně větší vzdálenost po komunikaci v běžném místním provozu, přičemž toto vozidlo vzhledem k jeho poškození nebylo vůbec k takovému použití způsobilé, i když bylo schopno jízdy. Svědek J. D. k tomu jednoznačně uvedl, že obviněný vozidlo nastartoval, mělo prázdné kolo a za rachotu odjelo. Za této situace, a s přihlédnutím právě i ke zhoršené viditelnosti, obviněný naopak jízdou po komunikaci možnost další dopravní nehody zvyšoval. Pokud tak navíc činil s 2,68 promile alkoholu v krvi, a tedy ve stavu těžké opilosti, která jej činila absolutně nezpůsobilým k řízení motorového vozidla, nelze dospět k závěru, že by se v daném případě mělo uplatnit ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem ke snaze obviněného vyřídit dopravní nehodu na místě bez účasti policie, také nešlo o odstraňování hrozícího nebezpečí, ale o snahu vyhnout se šetření nehody policejními orgány.
Obviněný také kumulativně odkazuje na ustanovení §28 tr. zákoníku o krajní nouzi, a na ustanovení §31 tr. zákoníku o přípustném riziku, ač každé z těchto ustanovení dopadá na odlišné případy jednání a zejména žádné z nich nelze aplikovat na jednání, jímž byl uznán vinným.
Ustanovení §28 tr. zákoníku o krajní nouzi vyžaduje, aby bylo činem jinak trestným odvraceno nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. V případě obviněného však použití tohoto ustanovení nepřichází v úvahu již jen z toho důvodu, že v daném případě bylo možno hrozící nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak, a podle §28 odst. 2 tr. zákoníku se tak nejednalo o případ krajní nouze.
Přípustné riziko podle §31 odst. 1 tr. zákoníku pak dopadá na jednání v rámci společensky prospěšné činnosti, kterou ale rozhodně není řízení soukromého motorového vozidla. I v případě přípustného rizika je pak podmínkou aby se nejednalo o trestný čin, aby společensky prospěšného výsledku nebylo možno dosáhnout jinak. Podle §31 odst. 2 tr. zákoníku pak navíc nejde o přípustné riziko mj. i v případě, kdy prováděná činnost zřejmě odporuje požadavkům jiného právního předpisu. Jednání obviněného, kdy v silně podnapilém stavu zcela vylučujícím jeho způsobilost k řízení motorového vozidla, s vozidlem odjel z místa dopravní nehody, byť jen na vzdálenost 30 metrů, bylo v přímém rozporu s ustanovením §274 odst. 1 tr. zákoníku.
Na základě uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, a proto bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš