ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1646.2011.2
sp. zn. 7 Tdo 1646/2011-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. března 2012 v Brně o dovolání obviněného R. Z. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 10 To 72/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 5/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 10 To 72/2011, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2011, sp. zn. 5 T 5/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 7. 2011, sp. zn. 5 T 5/2011, uznal obviněného R. Z. (dále jen „obviněný“) vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že:
„dne 23. 6. 2010 v době od 02.30 do 05.00 hodin na pokoji číslo 1 v hotelu H. v P., Z., nejprve nutil L. P., které do ruky vtiskl nůž, který si přiložil ke krku, aby mu s ním ublížila, a když to odmítla, brečela a sdělila mu, že chce odejít, neboť měla z něho strach, vulgárně jí řekl, že když neuposlechne, že na ní alespoň uskuteční soulož a ve snaze to učinit ji chytil a ležící na zádech držel tak, aby nemohla hýbat rukama a nohama, když se mu nepodařilo vykonat soulož, snažil se jí klečíc na ní strčit penis do úst, a když tomu zabránila kýváním hlavou a ucuknutím, brečela, křičela o pomoc a opakovaně ho žádala, aby ji nechal být, že to nechce, několikrát ji udeřil do obličeje a hrudníku a když nepřestala křičet, chytil ji rukama na krku a rdousil, poté se znovu pokusil o vykonání soulože a protože se opětovně bránila a křičela, strhl ze zdi lampičku a přívodním kabelem poškozenou škrtil; následně poté, co poškozené na její opakovanou žádost povolil jít na toaletu, čehož využila a chtěla odemknout dveře a z pokoje utéci, ji chytil, hodil zpět na postel, klekl si na ni a ležící na břiše jí strčil penis do konečníku a vykonal na ní anální styk, přestože křičela a žádala ho, aby to nedělal, a poté co se jí podařilo vysmeknout a ze strachu, aby jí znovu neublížil, zůstala ležet na zádech, na ní vykonal soulož; následně poškozenou přinutil, aby se dívala, jak sám sebe řeže nožem na paži a teprve poté jí dovolil se obléknout a z pokoje odejít; v důsledku jeho jednání utrpěla poškozená L. P. vyjma povrchního zranění na těle vážnou duševní poruchu zdraví spočívající v posttraumatické stresové poruše, která byla vyvolána a podmíněna otřesným zážitkem a prožitou limitní situací, ve které se poškozená obávala o svůj život, tato psychická porucha si vyžádala hospitalizaci poškozené v Psychiatrické léčebně v Dobřanech od 1. 7. 2010 do 24. 8. 2010 a trvala nejméně ke dni 14. 11. 2010, kdy byl zpracován psychiatrický znalecký posudek; poškozenou omezuje v obvyklém způsobu života a prognóza dalšího trvání této poruchy zdraví je nejistá a předpokládaná doba její léčby činí dva roky“.
Podle §185 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému zabezpečovací detenci sexuologickou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem v Plzni, Sady 5. května 59, částku 76.771,- Kč na náhradu škody.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 10 To 72/2011, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř. Dovolání má obsahové náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Obviněný především namítl, že hmotně právní posouzení skutku neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Poukázal na to, že skutkové zjištění soudu prvního stupně, že poškozená L. P. měla v průběhu násilného jednání obviněného ve své dispozici nůž, je v zásadním rozporu s dalšími skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, a nelze tak dovodit závěr, že v této trestní věci byl naplněn jeden ze znaků základní skutkové podstaty zločinu znásilnění, a to použití násilí. Dále uvedl, že soud sice dospěl ke zjištění, že na vznik posttraumatické stresové poruchy měla vliv již existující duševní choroba, avšak znalkyně MUDr. Jana Fritzová nedokázala určit, jakou měrou se na stavu poškozené podílel i její předchozí nepříznivý zdravotní stav a do jaké míry měl být zapříčiněn jednáním obviněného. Obviněný namítl, že nelze jednoznačně dovodit, že by byl naplněn jeden ze znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterým je způsobení těžké újmy na zdraví.
Obviněný dále namítl, že soudy obou stupňů bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly podle jeho názoru splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Namítl přitom, že soudy obou stupňů zcela pominuly zákonné podmínky v ustanovení §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tj. nezabývaly se otázkou dosavadního způsobu života a poměrů pachatele. Uvedl, že ze znaleckého posudku zpracovaném PhDr. Karolínou Malou a MUDr. Václavem Faitem vyplývá, že netrpí žádnou duševní poruchou v pravém slova smyslu, ale jedná se u něj o dissociální poruchu osobnosti a sexuální úchylku – sadismus. Podle názoru obviněného z tohoto znaleckého posudku jednoznačně nevyplývá, na základě jakých konkrétních skutečností a vyšetření znalci dospěli k tomuto závěru. Z výpovědi obou znalců před soudem vyplynulo, že jejich znalecký posudek byl ovlivněn do značné míry obsahem obvinění, a proto nelze vyloučit, že bez předchozí znalosti obvinění by byly závěry znaleckého posudku zcela rozdílné. Závěry znalců jsou podle názoru obviněného do značné míry hypotetické, a proto navrhoval zpracování revizního znaleckého posudku. Soud prvního stupně však zamítl provedení tohoto důkazu, aniž by jakkoliv odůvodnil svůj postup v odůvodnění rozsudku. Obviněný uvedl, že za této situace je otázkou, na základě čeho dospěly soudy obou stupňů k závěru, že by měl být jeho pobyt na svobodě nebezpečný, protože pouhý odkaz na závěry znaleckého posudku, avšak bez bližšího odůvodnění, je podle jeho názoru nedostatečný. Závěry soudů obou stupňů jsou z tohoto důvodu nepřezkoumatelné.
Obviněný dále namítl, že je otázkou, na základě jakých právních skutečností soud dospěl k závěru, že je mu třeba uložit nejpřísnější možné ochranné opatření, kterým je zabezpečovací detence. Soud druhého stupně své rozhodnutí blíže neodůvodnil a odkázal na závěry znaleckého posudku. Z něj však nevyplývá, proč by nebylo možné uložit např. ochranné léčení ambulantní formou. Obviněný považuje závěry znaleckého posudku i soudu, který je bez výhrady převzal, vzhledem k absenci jejich odůvodnění za nepřezkoumatelné.
Obviněný je přesvědčen, že řízení, které předcházelo vydání usnesení odvolacího soudu, trpí zásadními procesními vadami, protože v průběhu tohoto řízení nebyla respektována a dodržována ústavně garantovaná práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti odkázal na zásadní rozpory ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně a uvedl, že za účelem odstranění těchto rozporů navrhoval doplnění dokazování. Uvedl, že soud prvního stupně tyto důkazy zamítl, aniž by svůj postup v odůvodnění svého rozhodnutí jakkoliv odůvodnil. Soud se v odůvodnění rozhodnutí pouze stručně zmínil o tom, že zamítl provedení výslechů svědků P. J., I. S. a P. A., přičemž k dalším navrženým důkazům, resp. důvodům pro jejich zamítnutí, se soud vůbec nevyjádřil.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 10 To 72/2011, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2011, sp. zn. 5 T 5/2011, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že závěr soudů obou stupňů o těžké újmě na zdraví byl vysloven na základě zjištění, že poškozená L. P. utrpěla delší dobu trvající poruchu zdraví, kterou měla být posttraumatická stresová porucha jako následek limitní situace, ve které se obávala o svůj život. K tomuto závěru soudy obou stupňů dospěly na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, podle něhož posttraumatická porucha poškozené L. P. má příčinnou souvislost s jednáním obviněného. Znalkyně MUDr. Jana Fritzová však současně uvedla, že na vznik posttraumatické stresové poruchy měla vliv jak samotná událost, tak již existující choroba poškozené, přičemž znalkyně nedokázala určit míru, v jaké se na vzniku této posttraumatické stresové poruchy podílelo jednání obviněného a v jaké předcházející nepříznivý zdravotní stav poškozené L. P.. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že obviněný důvodně zpochybnil právní kvalifikaci svého trestného jednání. Nepřisvědčil námitce, že obviněný nepoužil vůči poškozené násilí. Skutečnost, že poškozená L. P. mohla nůž použít na svoji obranu žádným způsobem nesvědčí o tom, že nemohla být znásilněna. Dále uvedl, že zabezpečovací detence představuje krajní řešení (tzv. ultima ratio) a je třeba posuzovat velmi obezřetně otázku přiměřenosti trestních sankcí, mezi něž patří i ochranná opatření. K takovému posouzení zcela zřejmě nedošlo, neboť byla objasněna pouze povaha duševní poruchy obviněného. Soudy vůbec nezvážily nebezpečnost osoby pachatele, ani to, zda z hlediska ochrany společnosti nebude dostačující uložení ochranného léčení. Znalecký posudek nevnesl jistotu do těchto otázek prognostického charakteru. Nejvyšší státní zástupce dovodil, že obviněný právně relevantně a důvodně uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce však nepřisvědčil námitce obviněného o tom, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že považovaly důkazy navrhované obviněným za nadbytečné. Podle názoru nejvyššího státního zástupce byly okolnosti, k jejichž vyvrácení byly důkazy navrhovány, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností a s praktickou jistotou ověřeny. Poukázal na to, že bylo prokázáno, že obviněný trpí sexuální úchylkou - sadismem, přičemž revizní znalecký posudek nebylo třeba provádět, protože sexuální úchylka byla posuzována ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu, přičemž nemusela být předcházejícím znaleckým zkoumáním rozeznatelná, protože u obviněného nebyla v minulosti zjišťována jeho sexuální deviace.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 10 To 72/2011, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2011, sp. zn. 5 T 5/2011, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání obviněného je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů výslovně stanovených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Přitom nestačí takový důvod pouze formálně deklarovat, ale je nutné, aby uplatněné námitky odpovídaly svým obsahem tomuto důvodu. Podání dovolání z jiného důvodu je ze zákona vyloučeno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit.
Trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem srovnatelným se souloží, se zbraní, a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, že soudy neměly zájem na zjištění skutkového stavu věci, a porušily tím ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a že nebyla respektována a dodržována ústavně garantovaná práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Obviněný argumentuje rozpory ve skutkových zjištěních a domnívá se, že v jeho věci existuje řada tzv. opomenutých důkazů tak, jak je vyložil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 251/04. K nim obviněný zařadil revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sociologie, který by měl vyvrátit závěr soudů o tom, že je sadistickým sexuálním agresorem, a dále důkazy, které by měly vést k jinému náhledu na věrohodnost výpovědi poškozené L. P.. Nejvyšší soud zjistil, že soudy provedly důkazy za účelem zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a provedené důkazy hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Okruh důkazů, které soud ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. provede, záleží na obsahu dokazovaných skutečností a rozhoduje o nich pouze soud. Dokazování v řízení před soudem nemůže být bezbřehé a je odvislé od postupu soudu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. S rozsahem dokazování souvisí i otázka tzv. opomenutých důkazů a práva na spravedlivý proces. Judikatura Nejvyššího soudu je konformní s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 251/04, který se zabývá problematikou tzv. opomenutých důkazů a rozsahu dokazování. Není žádných pochybností o tom, že obviněný je oprávněn navrhovat důkazy (§33 odst. 1 tr. ř.) a že soud je povinen o takových návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, má odůvodnit, proč neprovedl navržené důkazy. Rozsah dokazování a jeho úplnost, které jsou upraveny trestním řádem však nelze zásadně podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pouze v případě tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů by mohlo jít o naplnění zmíněného důvodu dovolání. Nejvyšší soud však takový rozpor neshledal.
Obviněný především namítl, že nebylo prokázáno, že uvedený zločin spáchal za použití násilí, protože poškozená L. P. měla v ruce jeho nůž, a pokud by se vůči ní skutečně pokusil použít násilí, mohla by se takovému jednání bránit nožem, který měla k dispozici. Nejvyšší soud této námitce nepřisvědčil. Skutečnost, že poškozená měla kratší dobu v ruce nůž obviněného, nijak nevylučuje opakované násilí obviněného, které je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu.
Naproti tomu shledal právně relevantní námitku týkající se způsobení těžké újmy na zdraví jako zákonného znaku zločinu znásilnění podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Soud prvního stupně při posuzování tohoto znaku uvedeného zločinu vycházel především ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie, který vypracovala znalkyně MUDr. Jana Fritzová. Ta ve svém posudku i výpovědi před soudem uvedla, že na vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené měla vliv jak samotná událost, tak již existující choroba poškozené, přičemž znalkyně nedokázala určit míru, v jaké se na vzniku posttraumatické stresové poruchy podílelo jednání obviněného a v jaké predispozice poškozené. Znalkyně nepřihlédla ani k tomu, že poškozená L. P. trpí epilepsií, tedy neurologickým onemocněním, které je doprovázeno psychickými poruchami. Ve znaleckém posudku nebylo zohledněno, zda strukturální disproporce osobnosti poškozené vyplývá z takového onemocnění, či zda je osobnost poškozené takto nastavena a nebylo vůbec přihlíženo k případným psychickým změnám osobnosti poškozené. Přitom znalkyně uvedla, že posttraumatická stresová porucha má příčinnou souvislost s jednáním obviněného. Znalkyně se vyjádřila tak, že doba léčení posttraumatické stresové poruchy bývá obvykle dvouletá, že však nelze přesně určit dobu léčení poškozené s ohledem na složitost jejího premorbidního terénu.
Jestliže nebyl určen podíl případného dalšího neurologického onemocnění na vzniku stresové posttraumatické poruchy poškozené, nelze jednoznačně dovodit závěr o tom, že jen jednáním obviněného byla způsobena poškozené těžká újma na zdraví. Přestože není pochyb o tom, že poškozená utrpěla újmu na zdraví, nelze ve smyslu zákona přesně určit delší dobu trvající poruchu na zdraví. Nejvyšší soud zjistil, že závěr o těžké újmě na zdraví byl vysloven zřejmě jen na základě zjištění znalkyně, že poškozená utrpěla delší dobu trvající poruchu zdraví, kterou měla být posttraumatická stresová porucha jako následek limitní situace, v níž se poškozená obávala o svůj život. Soudy obou stupňů se však dostatečně nezabývaly zákonným znakem zločinu znásilnění podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jímž je způsobení těžké újmy na zdraví. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal dovolání obviněného v této části důvodným.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky pro jeho uložení.
Ustanovení §36 tr. zákoníku upravuje trestní sankce. Trestními sankcemi jsou tresty a ochranná opatření. Podle §98 odst. 1 tr. zákoníku jsou ochrannými opatřeními ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova. Trestní zákoník upravuje v rámci obecných zásad pro ukládání ochranných opatření v §96 odst. 1 tr. zákoníku zásadu přiměřenosti. Podle něj ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osoby pachatele a jeho poměrům. Podle §96 odst. 2 tr. zákoníku újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Podle §97 odst. 1 tr. zákoníku lze ochranná opatření ukládat za splnění zákonných podmínek samostatně i vedle trestu.
V Hlavě V. tr. zákoníku, která upravuje trestní sankce, Dílu 1 nazvaném Druhy trestních sankcí a obecné zásady pro jejich ukládání je v §37 odst. 1 tr. zákoníku stanoveno, že trestní sankce lze ukládat jen na základě trestního zákona. Podle §37 odst. 2 tr. zákoníku pachateli nelze uložit kruté a nepřiměřené trestní sankce. Výkonem trestní sankce nesmí být ponížena lidská důstojnost. Trestní zákoník upravuje v ustanovení §38 přiměřenost trestních sankcí. Podle §38 odst. 1 tr. zákoníku je nutno trestní sankce ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Podle §38 odst. 2 tr. zákoníku tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. Trestní zákoník též v §38 odst. 3 stanoví, že při ukládání trestních sankcí se přihlédne k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem.
Zabezpečovací detence je trestní sankcí podle §98 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §100 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží zabezpečovací detenci v případě uvedeném v §47 odst. 2, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného zločinu, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti.
Obviněnému R. Z. byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2011, sp. zn. 5 T 5/2011, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 10 To 72/2011, uložena podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zabezpečovací detence sexuologická. Podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud může uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům i tehdy, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti.
Nejvyšší soud především shledal pochybení v samotné formulaci výroku o uložení zabezpečovací detence. Soud prvního stupně rozhodl, že obviněnému ukládá zabezpečovací detenci sexuologickou, ačkoliv ze zákona nevyplývá žádné zaměření zabezpečovací detence, jako je tomu u ochranných opatření ukládaných formou určitého druhu léčení. Soud prvního stupně odůvodnil tento výrok jen stručně tím, že uložil obviněnému také zabezpečovací detenci sexuologickou na návrh znalce z oboru psychiatrie, který u něj shledal sexuální úchylku – sadismus, a označil jeho pobyt na svobodě za nebezpečný s tím, že léčbu obviněného nelze zajistit v běžném sexuologickém oddělení psychiatrické léčebny. Soud dodal, že obviněný spáchal trestný čin pod vlivem této sexuální úchylky. Vrchní soud jako soud odvolací v odůvodnění rozhodnutí napadeného dovolání uvedl, že soud prvního stupně nepochybil ani rozhodnutím o uložení ochranného opatření, shledal zákonné podmínky pro jeho uložení s tím, že soud prvního stupně měl pro uložení zabezpečovací detence oporu ve znaleckém posudku z příslušného oboru.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal námitky obviněného proti výroku o uložení zabezpečovací detence důvodnými. Vzhledem k ustanovení §37 odst. 1 tr. zákoníku je možno uložit toto ochranné opatření pouze při splnění zákonných podmínek, které v konkrétním případě obviněného jsou uvedeny v §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. K nim patří mimo jiné i to, že pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Nejvyšší soud zjistil ze znaleckého posudku MUDr. Václava Faita, že obviněný netrpí duševní poruchou ve smyslu §123 tr. zákoníku a byla u něj zjištěna jen porucha osobnosti spočívající v sadismu. Samo doporučení znalce o tom, že je třeba uložit obviněnému zabezpečovací detenci však není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o jejím uložení. Vzhledem k tomu, že ustanovení §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku stanoví řadu zákonných podmínek, za nichž lze fakultativně uložit obviněnému zabezpečovací detenci, je zřejmé, že tyto zákonné podmínky, které jsou uvedeny v zákoně kumulativně, musí být splněny v době rozhodování soudu. K tomu však v případě obviněného nedošlo a soud se nijak nezabýval posouzením zákonné podmínky spočívající v tom, že pobyt pachatele na svobodě je nebezpečný ani přiměřeností ochranného opatření. Zabezpečovací detence je subsidiární k ochrannému léčení. Vyplývá to ze znění zákona, v němž je uvozena slovy, že: „Nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti.“ Nejvyšší soud zjistil, že obviněnému v minulosti nebylo uloženo žádné ochranné léčení. Tuto okolnost zmiňuje vzhledem k absenci odůvodnění napadeného rozhodnutí, přestože rozhodnutí o uložení zabezpečovací detence není podmíněno předcházejícím uložením a výkonem ochranného léčení. Na druhé straně bylo zjištěno, že obviněný je pachatelem zločinu, trpí sadismem, a je osobností, která prosazuje své zájmy silou. Pokud jde o samotné uložení zabezpečovací detence, je povinností soudu, aby posoudil všechny zákonné podmínky pro její uložení. Takto však soud prvního stupně nepostupoval a ani Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nezjistil pochybení v postupu soudu prvního stupně. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že byl naplněn i zákonný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 10 To 72/2011, i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2011, sp. zn. 5 T 5/2011. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. poté přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání a rozhodnutí věci je soud prvního stupně podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí. Odstraní proto vytýkané vady, na které dovolací soud poukázal v příslušných částech rozhodnutí a s přihlédnutím k výsledkům již provedeného dokazování i dalším důkazům, jejichž potřeba provedení vyplývá z požadavku správného právního posouzení skutku, a to revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie k posouzení otázky posttraumatické stresové poruchy z hlediska §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku znovu posoudí, zda je naplněn zákonný znak zločinu znásilnění podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel činem způsobí těžkou újmu na zdraví.
Při rozhodování o uložení zabezpečovací detence bude důsledně vycházet z toho, že zákonné podmínky pro její uložení musí být splněny kumulativně, zejména, že nebezpečnost pobytu obviněného na svobodě nelze posuzovat pouze na základě závěru znalce, ale je nutno opatřit další důkazy k posouzení této zákonné podmínky pro uložení zabezpečovací detence. Musí také respektovat zásadu přiměřenosti podle §96 tr. zákoníku a ustanovení §38 tr. zákoníku o přiměřenosti trestních sankcí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2012
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek