ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1663.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1663/2011-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. března 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 6 To 286/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 41/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. 1 T 41/2008, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kterého se dopustil tím, že (stručně uvedeno) nejpozději v září 2005 kontaktoval a přesvědčil obviněného M. H. pod falešnou záminkou dočasného vedení společnosti a za předem domluvenou úplatu, aby na sebe převzal povinnosti statutárního orgánu obchodní společnosti BP ART, s. r. o., následně vyřídil všechny náležitosti spojené s převodem obchodního podílu této společnosti z bývalého jednatele na obviněného M. H. , a následně osobně předem dojednal uzavření všech v rozsudku konkrétně uvedených leasingových smluv za obviněného M. H. , kterého přesvědčil k podpisu takto připravených leasingových smluv na pronájem vysokozdvižných vozíků, přičemž při jejich sjednávání obstaral a předložil padělané výkazy zisků a ztrát, rozvahy a daňová přiznání společnosti BP ART, s. r. o., za kalendářní roky 2003-2004, ve kterých byly navýšeny příjmy tak, aby leasingové smlouvy byly schváleny, ačkoliv mu byl znám skutečný ekonomický stav této společnosti, přičemž po podpisu všech v rozsudku konkrétně uvedených leasingových smluv převzal osobně všechny tamtéž uvedené pronajaté vysokozdvižné vozíky, s kterými naložil neznámým způsobem, přestože od počátku věděl, že nevstoupí do společnosti BP ART, s. r. o., také nebude tyto vysokozdvižné vozíky nikdy provozovat, ani vykonávat jinou podnikatelskou aktivitu k vytváření zisku, a nebude plnit podmínky uzavřených leasingových smluv, čímž způsobil společnosti ČSOB Leasing, a. s., po odečtení jednorázové splátky a první řádné splátky zaplacených ještě před podepsáním leasingových smluv, škodu ve výši 2.230.211,10 Kč, a společnosti VB Leasing CZ, spol. s r. o., škodu ve výši 1.912.992,50 Kč.
Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §60a tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, za současného stanovení dohledu. Podle §60a odst. 3 tr. zákona bylo obviněnému také uloženo, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby uhradil škodu způsobenou trestným činem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost VB Leasing CZ, spol. s r. o., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem byl spoluobviněný M. H. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby a podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené Komerční banky, a. s., na náhradu škody.
K odvolání obviněného J. M. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 6 To 286/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. tak, že částečně zrušil ohledně tohoto obviněného rozsudek soudu I. stupně, a to v celém výroku o trestu. Nově pak v rozsahu zrušení rozhodl tak, že podle §250 odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zákona uložil tomuto obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 3 tr. zákona výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let, za současného vyslovení dohledu nad obviněným, kterému také uložil, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona uložil obviněnému J. M. také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let, a podle §35 odst. 2 tr. zákona zrušil výroky o trestu z odsuzujících rozsudků za sbíhající se trestnou činnost.
Tímž rozsudkem odvolací soud k odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu ohledně spoluobviněného M. H. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k novému rozhodnutí.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný J. M. dovoláním, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení spatřuje předně v tom, že soudy nesprávně zjistily výši způsobené škody, když do škody započetly i odpovídající část daně z přidané hodnoty (dále jen DPH), neboť plátce má nárok na daňový odpočet. Namítá také, že nebyla zjišťována obvyklá cena daných vysokozdvižných vozíků v daném místě a době činu, ale byla soudy přejata z faktur obchodních společností, a soudy také nepřihlédly ke všem uskutečněným leasingovým splátkám s tím, že tyto byly placeny až po dokonání činu, resp. po urgencích. To ale podle obviněného neodpovídá skutečnosti, když první splátky přesahovaly svojí výši řádné splátky a další splátky kontinuálně navazovaly na data uzavřených smluv. Tento postup soudů ohledně nezapočtení všech splátek sice, vzhledem k předem pojatému podvodnému úmyslu, považuje obviněný za logický v případě trestného činu podvodu. Podle jeho názoru ale není zřejmé, proč byl skutek kvalifikován jako trestný čin podvodu, když při splnění všech znaků by přicházela v úvahu i právní kvalifikace jako trestný čin zpronevěry. Popírá, že by jednal s podvodným úmyslem, jak dovodily soudy obou stupňů, a právní kvalifikaci skutku jako trestný čin podvodu považuje za neodpovídající, když svojí účast na věci netajil, tři z vozíků se podařilo zajistit a vrátil, a nebylo prokázáno, že by další tři vozíky zůstaly v jeho dispozici nebo, že by s nimi nakládal způsobem v rozporu se smlouvou. Uvedl také, že neměl ani žádný majetkový či jiný efekt, který by získal trestným činem.
Obviněný rovněž poukázal na to, že jedna z leasingových společností škodu neuplatňovala, a druhá byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, kde již předtím pohledávku z leasingové smlouvy uplatnila, takže neví jakou škodu má podle svých sil nahrazovat na základě uložené povinnosti podle §60a odst. 3 tr. zákona v průběhu zkušební doby, když tato nebyla vymezena, a škoda ve výroku o vině neodpovídá nároku poškozených. Za situace, kdy se jedna leasingová společnost necítí být poškozena a druhá škodu neuplatňuje ani nevyčísluje, je podle něj otázkou, zda je vůbec dán zájem na ochraně konkrétního objektu trestného činu. Pokud se předměty leasingu vrátily pronajímateli a leasing měl standardní postup, nelze podle obviněného dospět k závěru o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a soudu I. stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že ohledně výše škody je třeba primárně vycházet z hodnoty věci, která byla (podvodně vylákaným) předmětem leasingu. Jestliže se pak daná věc prodává i se zohledněním DPH, odpovídá výše škody ceně, za kterou ji obvykle kupuje konečný spotřebitel, tedy včetně této daně. Soudy také další realizované splátky, až po spáchání trestného činu, již od výsledné způsobené škody odečíst nemohly, protože trestný čin již byl dokonán. Protože obviněný podvodně vylákal určité věci, které se při záměru nehradit splácení jejich ceny dostaly do jeho moci, je vyloučeno posouzení jeho jednání jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zákona, kde se vyžaduje svěření věci, která se až následně stane předmětem útoku. Proto se také nemůže uplatnit stanovisko (publikované pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr.) týkající se stanovení výše škody právě v případě zpronevěry. Obviněný přitom jednal v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zákona, na čemž nic nemění, že provedl jisté minimální úhrady (když zejména akontaci uhradit musel) resp., že v konečném důsledku došlo následně po dokonání trestného činu, v důsledku aktivity poškozených a orgánů činných v trestním řízení, k zajištění některých vozíků.
Státní zástupce rovněž uvedl, že obviněným namítaný postup poškozených nebrání uložení přiměřené povinnosti podle §60a odst. 3 tr. zákona, a závěrem navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Jak vyplývá z obsahu citovaného dovolání, obviněný v souladu s uplatněným důvodem dovolání namítá nesprávné právní posouzení skutku jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Konkrétně obviněný namítá nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu jímž byl uznán vinným a také nesprávné zjištění výše způsobené škody v rozporu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zákona.
Ve vztahu k subjektivní stránce, a tedy existenci podvodného úmyslu obviněného od počátku, jsou zcela neopodstatněné námitky obviněného, že byly zaplaceny některé splátky leasingu včetně akontace, když tyto platby buď musely být zaplaceny předem, aby obviněný vůbec dosáhl uzavření leasingových smluv a mohl převzít předmět leasingu, resp. dílčí splátka byla zaplacena na základě výzvy leasingové společnosti a následně nebyly splátky opět placeny. Obviněný si tak jen vytvářel možnost získání předmětu leasingu a jejího dalšího užívání. Z okolností případu je ale jednoznačné, že od počátku jednal v podvodném úmyslu vůči leasingovým společnostem, když v tomto směru Nejvyšší soud plně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně na str. 23-25, s kterým se ztotožnil. Za této situace jsou pak zcela bez významu námitky obviněného, že se část vysokozdvižných vozíků podařilo zajistit a vrátit pronajimateli. Rovněž je zcela nerozhodné, jak obviněný po převzetí těchto vozíků s nimi nakládal, kdo je měl skutečně v dispozici a kdo konkrétně měl z podvodného jednání obviněného majetkový prospěch. Zákon totiž v ustanovení §250 odst. 1 tr. zákona nevyžaduje zjištění konkrétní osoby, která se obohatila tímto trestným činem, ale výslovně uvádí, že „sebe nebo jiného obohatí“. K vrácení předmětu leasingu přitom došlo pouze v důsledku aktivity leasingové společnosti ve spolupráci se společností Mediator, s. r. o., jejímuž pracovníkovi se obviněný naopak snažil nepravdivými údaji zabránit v zajištění předmětu leasingu a až pod tlakem okolností tyto vysokozdvižné vozíky vydal. Podstatné ale je, že se tak stalo až dodatečně po dokonání trestného činu podvodu. Lze tedy uzavřít, že skutek uvedený ve výroku o vině naplňuje také namítanou subjektivní stránku trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a tato vyplývá zejména ze zjištění, že J. M. přesvědčil spoluobviněného M. H. k převzetí povinností statutárního orgánu obchodní společnosti BP ART, s. r. o., pod falešnou záminkou, sám pak předem osobně dojednal uzavření všech leasingových smluv, při jejichž sjednávání obstaral a předložil padělané doklady o ekonomickém stavu obchodní společnosti BP ART, s. r. o., a následně převzal předměty leasingu s kterými naložil neznámým způsobem, ač od počátku věděl, že podmínky leasingových smluv nebudou plněny.
Protože obviněný podle zjištění soudu I. stupně způsobil poškozeným celkově škodu ve výši 4.143.204,- Kč, tj. značnou škodu, soud I. stupně správně jeho jednání právně kvalifikoval jak trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona.
Uvedené skutečnosti, a zejména zjištěný podvodný úmysl, přitom vylučují právní posouzení jednání obviněného pouze jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zákona, jak obviněný namítá v dovolání. Proto jsou neopodstatněné také námitky obviněného ohledně nezapočtení všech zaplacených leasingových splátek, když tyto námitky vychází právě z uvedené změny právního posouzení skutku, a opírají se o Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Tpjn 304/2011, které se týká zjišťování výše škody ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle §248 tr. zákona, kdy byla škoda způsobena přisvojením si věci svěřené tzv. leasingovou smlouvou.
Pokud obviněný obecně namítá nesprávné zjištění výše škody v rozporu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zákona, je předně nutno uvést, že byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona tj. že takovým činem způsobil značnou škodu. Podle §89 odst. 11 tr. zákona se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Způsobil-li obviněný poškozeným v daném případě celkovou mnohonásobně vyšší škodu ve výši 4.143.204,- Kč, tj. škodu téměř dosahující hranice škody velkého rozsahu ve smyslu §250 odst. 4 tr. zákona (nejméně 5 mil. Kč), je zcela zjevné, že námitka o nezjištění obvyklé prodejní ceny předmětných vysokozdvižných vozíků je z hlediska právního posouzení skutku bez významu. Přitom obviněnému nebyla uložena ani povinnost k náhradě způsobené škody podle §228 odst. 1 tr. ř. Byla-li přitom prodejní cena většího počtu předmětných vozíků, a více kupujícím, v rozmezí 830.000,- Kč až 860.000,- Kč včetně DPH, lze ji považovat za odpovídající ceně, za kterou se daná věc v době a v místě činu prodávala, ve smyslu ustanovení §89 odst. 12 tr. zákona. Za tuto prodejní cenu také obě leasingové společnosti předmětné vozíky nakoupily a z této nákupní resp. pořizovací ceny soud I. stupně také vycházel při zjišťování výše škody, od které správně odečetl pouze ty předem zaplacené platby, které byly učiněny ještě před dokonáním trestného činu. Že soud I. stupně při zjišťování výše škody vycházel pouze z této pořizovací ceny (hodnoty), také výslovně uvádí na str. 26 rozsudku. Součástí této ceny je přitom také DPH, protože dané vozíky se obvykle prodávají za cenu včetně této daně, kterou je konečný spotřebitel povinen zaplatit. I tuto námitku ohledně stanovení výše škody proto Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou.
Uplatněnému důvodu dovolání pak neodpovídá námitka obviněného ohledně uložení přiměřené povinnosti, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Proto Nejvyšší soud jen nad rámec dovolání uvádí, že účelem tohoto výroku podle §60a odst. 3 tr. zákona je zesílení výchovného účinku podmíněného trestu odnětí svobody s dohledem a má vést odsouzeného k dobrovolné úhradě škody způsobené trestným činem. Nevymezení výše povinnosti k náhradě škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. nijak obviněnému nebrání v tom, aby sám aktivně ohledně výše, a způsobu úhrady škody, jednal s poškozenými obchodními společnostmi a tím si vytvořil podmínky pro osvědčení se ve zkušební době podmíněného odsouzení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš