ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.364.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 364/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 3. 2012 o dovolání obviněného M. S. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 14 To 256/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 6/2011 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 2 T 6/2011, byl obviněný M. S. uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na deset měsíců se zkušební dobou v trvání dvou let.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Táboře v podstatě v tom, že obviněný M. S. dne 28. 6. 2010 před Krajským soudem v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ve věci sp. zn. Nt 161/2010 při veřejném zasedání konaném o návrhu odsouzeného R. S. na povolení obnovy řízení v procesním postavení svědka uvedl ve své výpovědi nepravdivá tvrzení o skutečnostech specifikovaných ve výroku o vině, přičemž tato tvrzení byla dalšími důkazy zcela vyvrácena. Z odůvodnění rozsudku je patrno, že nepravdivá tvrzení obviněného, pokud by byla soudem rozhodujícím o návrhu na povolení obnovy řízení akceptována, by znamenala významnou polehčující okolnost ve prospěch odsouzeného R. S.
Odvolání obviněného M. S., podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 14 To 256/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný M. S. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu jen povšechně uvedl, že „skutek, tak jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde“. Jinak obviněný mimo rámec dovolacího důvodu uplatnil jednak námitky směřující proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jednak námitky proti tomu, že o odvolání rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, případně též předcházející vadné řízení.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný podal dovolání zčásti z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud uplatnil námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je dovolání zjevně neopodstatněné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí jen formálně deklarovat zákonný dovolací důvod, ale tomuto dovolacímu důvodu musí obsahově odpovídat také uplatněné námitky.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud je dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení skutku, rozumí se tím jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jako ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Jako mimořádný opravný prostředek je dovolání určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo jako svědek před soudem uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí.
Skutková zjištění, která učinil Okresní soud v Táboře a z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, evidentně odpovídají znakům přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný v dovolání nijak blíže neuvedl, který nebo které ze zákonných znaků tohoto přečinu nebyly podle jeho názoru naplněny skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině. S takto nekonkrétním dovoláním se Nejvyšší soud nemohl vypořádat jinak než konstatováním, že znaky přečinu podle citovaného ustanovení byly naplněny, a odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
Obviněný namítl, že soudy se neřídily zásadami, které ve vztahu k zákonným znakům trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005 (č. 19/2006 Sb. rozh. tr.). V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud neakceptoval v jiné trestní věci výrok o vině trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), který byl založen na zjištění, že svědek vypovídal v rozporu s jinými důkazy tak, že jeho výpověď byla hodnocena jako n e v ě r o h o d n á . K tomu Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že podkladem výroku o vině může být jen zjištění, že výpověď svědka byla n e p r a v d i v á , a zároveň vysvětlil rozdíl mezi tím, kdy je výpověď nevěrohodná, a tím, kdy je nepravdivá. V posuzované věci obviněného Milana Sejpky jsou rozhodnutí soudů v souladu s těmito zásadami, neboť za podklad výroku o vině obviněného bylo přijato právě zjištění, že jako svědek vypovídal nepravdivě, a nikoli jen nevěrohodně.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Zásah do skutkových zjištění soudů musí být odůvodněn extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Táboře, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Těžištěm skutkových závěrů soudů se stalo zjištění, že obviněný M. S. v procesním postavení svědka vypovídal ve veřejném zasedání konaném o návrhu odsouzeného R. S. na povolení obnovy řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře nepravdivě o okolnostech týkajících se incidentu mezi odsouzeným R. S. a poškozeným J. S. Obviněný se snažil toto zjištění zvrátit námitkami v tom smyslu, že vypovídal pravdivě. Soudy opřely svá zjištění o důkazy, na jejichž podkladě objasnily skutečný stav okolností, ohledně nichž obviněný vypovídal. Z porovnání takto zjištěných okolností s tvrzeními obviněného soudy došly k plně podloženému závěru, že obviněný vypovídal jako svědek nepravdivě. Soudy hodnotily důkazy důsledně v souladu s jejich obsahem, zaznamenaly i odchylnosti, které vyvstaly mezi některými důkazy, a překlenuly tyto rozpory přijatelným vysvětlením, proč věří tomu či onomu důkazu a proč považují odlišně vyznívající důkaz za nepravdivý. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy obou stupňů jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily svůj hodnotící postup, při kterém se nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Mimo dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. jsou námitky, jimiž obviněný napadal to, že o jeho odvolání rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Tyto námitky se nijak netýkají právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec