ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.438.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 438/2012-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. června 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. L. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 11 To 499/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 69/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 2 T 69/2011, byl obviněný J. L. uznán vinným jednak pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se spoluobviněným P. K., a také pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P. K.
Obviněný J. L. napadl rozhodnutí prvoinstančního soudu odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 11 To 499/2011, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., které spatřuje v tom, že odvolací soud neodstranil vadu rozsudku nalézacího soudu, který chybně posoudil skutek jako dva pokusy přečinu a navíc připustil, aby bylo předchozí odsouzení přičítáno dvakrát. Vzhledem k chybnému právnímu posouzení skutku došlo také k nesprávnému uložení úhrnného trestu. Dvojí přičítání předchozího odsouzení obviněný shledává v tom, že nalézací soud posoudil jako přitěžující okolnost, že spáchal trestnou činnost ve zkušební době podmíněného odsouzení, přičemž podle §39 odst. 4 tr. zákoníku, nelze přihlížet k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby skutek posoudil jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a uložil mu přiměřený (nikoliv úhrnný) trest odnětí svobody, aniž by však přičítal předchozí odsouzení jako přitěžující okolnost, nebo aby Nejvyšší soud v tomto směru sám rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněnému je nutno přisvědčit v tom směru, že krádežný skutek, který byl spáchán za některé z okolností uvedených v ustanovení §205 odst. 1 tr. zákoníku a současně za podmínek zpětnosti podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba právně posoudit jako jediný trestný čin krádeže právně kvalifikovaný podle §205 odst. 1 písm. a) až e), odst. 2 tr. zákoníku. V případě obviněného měl být tedy skutek právně kvalifikován jako pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku. K námitkám ohledně trestu státní zástupce uvedl, že nelze vznášet námitky toliko proti přílišné přísnosti trestu z důvodů nesprávné aplikace ustanovení §39 tr. zákoníku, které stanoví obecné zásady pro stanovení druhu a výměry trestu. Nad rámec uvedl, že při ukládání trestu lze přihlédnout ke skutečnosti, že pachatel trestnou činnost opakoval v době, kdy ještě ani neuplynula zkušební doba předcházejícího odsouzení. Ustanovení o přitěžující okolnosti podle §42 písm. p) tr. zákoníku (spáchání trestného činu pachatelem, který byl již pro trestný čin odsouzen) ostatně soudy v odůvodnění svých rozhodnutí ani necitovaly. Tato přitěžující okolnost nicméně byla nepochybně naplněna odsouzením obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za jinou trestnou činnost rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 T 194/2009. Státní zástupce proto dospěl k závěru, že námitky obviněného je nutno považovat za částečně důvodné, avšak vady soudních rozhodnutí nemají žádný praktický dopad na postavení obviněného. V současné době s ohledem na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR již není problematika aplikace ustanovení §205 odst. 1, 2 tr. zákoníku otázkou, která by si vyžadovala dalšího judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a proto navrhl, aby bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že část námitek, kterými obviněný zpochybňuje právní posouzení skutku jako dvou přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jedná se o námitky důvodné.
Od účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., dnem 1. 1. 2010, byla otázka právního posouzení přečinu krádeže podle uvedených ustanovení předmětem nejednotného rozhodování soudů, včetně nejednotného názoru senátů Nejvyššího soudu. Proto bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 18/2011, ze dne 23. 6. 2011, podle §20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, rozhodnuto o postoupení konkrétní trestní věci, týkající se právního posouzení podle uvedených ustanovení trestního zákoníku, k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu pak v postoupené věci rozhodl usnesením ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 15 Tdo 1035/2011-I., ve kterém mj. uvedl, že „otázku vztahu skutkových podstat uvedených v ustanovení §205 odst. 1 a §205 odst. 2 tr. zákoníku je třeba posuzovat na podkladě vzájemného srovnání těchto dvou ustanovení. Podle §205 odst. 1 tr. zákoníku je postihován pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a zároveň splní některou podmínku uvedenou v alternativě pod písm. a) až e). Podle §205 odst. 2 tr. zákoníku bude pachatel potrestán, když si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a zároveň byl za čin uvedený v odstavci 1 (pozn. od 1. 12. 2011 „byl za takový čin“ – viz zák. č. 330/2011 Sb.) v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Je tak zřejmé, že nejde o dvě skupiny znaků, z nichž by jedna současně vždy byla obsažena i ve druhé skupině, nejde tak o jeden kruh znaků vnořených do druhé, ale jde o tzv. křížící se kruhy znaků, protože uvedené skupiny mají společné pouze některé znaky a jiné nikoli. Jsou-li tedy naplněny znaky druhého odstavce, nemusejí nutně být naplněny znaky prvního odstavce a naopak. Nemůže tak jít o poměr obecného a zvláštního ustanovení ve smyslu privilegovaných a kvalifikovaných skutkových podstat, jež jsou díky jednomu znaku či více znakům navíc v poměru speciality vůči skutkovým podstatám základním. Proto se může varianta, že se jedná pouze o kvalifikovanou skutkovou podstatu, vyloučit, byť sankce v §205 odst. 2 tr. zákoníku je přísnější než v §205 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto variantu ostatně vyloučily, ať již výslovně či implicitně, všechny senáty, které se vyjádřily k problematice vzájemného vztahu §205 odst. 1 a §205 odst. 2 tr. zákoníku.
Ani podle velkého senátu Nejvyššího soudu však nelze přehlížet specifické prvky vzájemného vztahu mezi ustanovením §205 odst. 1 a §205 odst. 2 tr. zákoníku pro případy, že jsou v jednání pachatele obsaženy jak znaky relevantní z hlediska aplikace §205 odst. 1 tr. zákoníku, tak §205 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru souhlasí s názorem senátu 8 Tdo, že konstrukce a formulace znaků obsažených v ustanovení §205 odst. 1 a §205 odst. 2 tr. zákoníku představuje zvláštní legislativní techniku založenou na tom, že v odst. 2 znovu opakují zcela ve shodě s odst. 1 základní znaky krádeže, tj. „kdo si přivlastní cizí věc tím, že se jí zmocní“, přičemž v odst. 2 se dále uvádí „a byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán“. Z toho ovšem vyplývá, že vykazuje-li jednání pachatele zákonné znaky uvedené v odstavci 1 a současně i v odstavci 2 §205 tr. zákoníku, není možné na věc nahlížet jinak, než že odstavec 2 sice představuje samostatnou skutkovou podstatu, avšak současně (a to ke znakům uvedeným v §205 odst. 1 tr. zákoníku) vyjadřuje kvalifikační znak spočívající ve zpětnosti (recidivě). Nejedná se sice o typickou, klasickou kvalifikovanou skutkovou podstatu, přesto se však s ohledem na vymezení znaku zpětnosti (recidivy) a na přísnější sazbu uvedenou v tomto ustanovení jedná o zvláštní skutkovou podstatu, která v sobě spojuje základní a současně kvalifikovanou skutkovou podstatu ve vztahu k odstavci 1. Tuto zvláštní povahu vzájemného vztahu ustanovení §205 odst. 1 tr. zákoníku a §205 odst. 2 tr. zákoníku nejlépe vystihuje právní posouzení činu pachatele jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) až e), odst. 2 tr. zákoníku.
Velký senát Nejvyššího soudu také uvedl, že v případě pachatele, u kterého jsou splněny podmínky zpětnosti podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, a spáchá přečin za některé z okolností uvedených v §205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, povahu takového skutku je nutné vystihnout v právním posouzení tak, aby zahrnovala znaky vyjádřené v obou těchto ustanoveních. Nejde však o jednočinný souběh stejnorodých dvou skutkových podstat trestného činu krádeže, ale o jeden skutek a jeden trestný čin.
Z uvedeného je zřejmé, že nalézací soud nesprávně právně kvalifikoval jednání obviněného jako dva přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, ač správně měl být skutek posouzen jako jeden trestný čin, resp. pokus přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, a tím založil existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V návaznosti na nesprávné právní posouzení skutku se pak dopustil chyby uložením úhrnného trestu, který při správném právním posouzení skutku nepřichází v úvahu. I když odvolací soud poukázal na toto pochybení, ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny, čímž nedošlo k nápravě a rozsudek zůstal zatížen vadou v právním posouzení skutku. V této části proto je nutné považovat dovolání obviněného za důvodné.
Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda vada spočívající v nesprávném právním posouzení skutku může zásadně ovlivnit postavení obviněného, popř. zda řešená právní otázka má po právní stránce zásadní význam. Je však zjevné, že uvedená vada je pouze formálního charakteru a postavení obviněného by nemohla ovlivnit, natož pak zásadně, když nelze očekávat, že by se uvedené pochybení mohlo jakkoliv promítnout na druhu a výměře trestu. Obviněnému byl i přes nesprávné právní posouzení skutku jako dva přečiny krádeže ve stadiu pokusu, uložen v rámci trestní sazby ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku (6 měsíců až tři léta) úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců nepodmíněně, tj. pouze jeden měsíc nad dolní hranicí trestní sazby. Pokus trestného činu je přitom trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (§21 odst. 2 tr. zákoníku). S ohledem také na předchozí odsouzení obviněného k nepodmíněnému trestu (OS Litoměřice sp. zn. 5 T 194/2009) je tento trest zcela odpovídající a přiměřený. Vzhledem k rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 15 Tdo 1035/2011-I., je také zřejmé, že řešená právní otázka nemá po právní stránce zásadní význam.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k nápravě těch rozhodnutí, ve kterých byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z toho je patrné, že tento dovolací důvod lze uplatnit ve dvou alternativách. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku (§27 tr. zákona) bez splnění podmínek, které zákon předpokládá. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestu, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem.
Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. R 22/2003 tr. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2003). Pokud tedy obviněný uplatňuje tento dovolací důvod námitkou, že soud prvního stupně při ukládání trestu nesprávně vyhodnotil okolnosti stanovené v §39 odst. 4 tr. zákoníku, a tedy namítá nepřiměřenost trestu, nemohl tak založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když tato námitka nespadá nejen pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně vymezený v §265b odst. 1 tr. ř.
Na základě výše uvedeného, kdy projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, Nejvyšší soud dovolání obviněného J. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš