ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.45.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 45/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. března 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 10 To 298/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 169/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. 6 T 169/2010, byl obviněný T. Š. uznán vinný trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1. 3 písm. c) tr. zákona, a podle §148 odst. 3 tr. zákona byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let.
Uvedeného trestného činu se obviněný dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v postavení osoby jednající na základě generální plné moci, která mu byla udělena dne 28. 6. 2004 Ing. J. M., za společnost ZALSAN, a.s., dne 18. 12. 2006 sjednal kupní smlouvu, kterou z majetku této společnosti prodal společnosti SG Equipment Finance CR, s.r.o., bagr zn. DOOSAN DAEWOO za částku 229.908,- EUR včetně DPH, která byla řádně uhrazena na bankovní účet ZALSAN, a.s., kdy dne 17. 1. 2007 došlo k předání stroje a tím i k uskutečnění zdanitelného plnění, a v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty společnosti ZALSAN, a.s., zamlčel uskutečnění tohoto zdanitelného plnění, z kterého měla být v lednu 2007 přiznána a odvedena daň z přidané hodnoty ve výši 1.023.051,96 Kč, když přiznání k této dani za měsíc leden 2007 vůbec nepodal, čímž způsobil České republice jednající Finančním úřadem pro Prahu 4, škodu ve výši 1.023.051,96 Kč, přičemž se pokusil trestné jednání zakrýt tím, že opatřil a vložil mezi vydané faktury společnosti ZALSAN, a.s., za měsíc leden 2007 pozměněnou fakturu na částku 229.908,- Kč, z toho DPH 19% pouze 36.708,- Kč.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu, a v jeho neprospěch státní zástupce proti výroku o trestu. Rozsudkem ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 10 To 298/2011, Krajský soud v Hradci Králové odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl podle §256 tr. ř. K odvolání státního zástupce ale rozsudek soudu I. stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak, při nezměněném výroku o vině, uložil obviněnému podle §148 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 roků, za současného vyslovení dohledu nad obviněným za podmínek §26a a §26b tr. zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné hmotně právní posouzení věci obviněný shledává v tom, že nikdy nebyl povinen podávat daňové přiznání jménem společnosti ZALSAN, a.s., k dani z přidané hodnoty (dále jen DPH). Podle §191 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ) je představenstvo statutárním orgánem, který řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Podle §192 odst. 1 ObchZ platí, že představenstvo zabezpečuje obchodní vedení, včetně řádného vedení účetnictví společnosti. S poukazem na tato zákonná ustanovení namítá, že soud nijak nezdůvodnil, na základě jakého právního podkladu (předpisu) jej činí povinným k podávání přiznání k DPH, když z dokazování vyplynulo, že se představenstvo společnosti nikdy nesešlo a tedy nikdy nemohl být zvolen do funkce předsedy představenstva. Společnost zastupoval v rozsahu udělené plné moci, která jej opravňovala ke konkrétní činnosti, ale v žádném případě mu neukládala jakékoliv povinnosti, a daňová povinnost představenstva, jako statutárního orgánu společnosti, je nepřevoditelná. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že skutečně sjednal nákup a prodej předmětného bagru a za společnost podal daňové přiznání za prosinec 2006. Jednal tak totiž na základě oprávnění vyplývajícího z plné moci, ale nikdy mu nevznikla povinnost k podávání daňového přiznání k DPH, takže mu nelze klást k tíži, že tak neučinil za měsíc leden 2007, když neměl takovou povinnost. Ani pokud se někdy stylizoval do funkce předsedy představenstva společnosti, nemůže to podle obviněného být právně rozhodné, protože „de iure“ jím nikdy nebyl a tuto funkci nikdy nevykonával.
Obviněný zpochybňuje také zjištění výše škody, která vyplývá pouze z jedné faktury na částku 229.908,- EUR, aniž by bylo uvažováno o dalších daních společnosti na vstupu či na výstupu. Pouze z této faktury vychází také závěry znalce o výši škody, když znalec konstatoval, že účetnictví společnosti nebylo v žádném měsíci v roce 2007 vedeno řádně, nebyly zjištěny žádné účetní knihy ani účetní zápisy, na základě kterých by bylo možno rozhodnout, jak vůbec bylo účetnictví vedeno. Pokud ze zajištěných účetních dokladů znalec vyslovil domněnku, že vydané faktury by mohly být vedeny ve dvou číselných řadách, a daň na výstupu poté mohla být ještě vyšší, obviněný namítá, že to mohlo být i opačně, když do posudku nebyly zahrnuty přijaté faktury na vstupu. Daň na výstupu společnosti tak mohla být nižší či vůbec žádná. Pro neúplnost podkladů tak obviněný považuje znalecký posudek ohledně výše škody za důkaz bez důkazní hodnoty, přičemž příslušný finanční úřad, jako jediný subjekt oprávněný ze zákona k stanovení daňové povinnosti, vyměřil společnosti v lednu 2007 daňovou povinnost ve výši 0,- Kč, a ani následně to nezměnil, ač podle §73 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., o DPH, bylo možné nárok na odpočet DPH uplatnit po uplynutí 3 let od konce daného zdaňovacího období. Podle obviněného tak lze důvodně předpokládat, že po zaúčtování dalších účetních dokladů společnosti, které nejsou v tomto řízení k dispozici, mohla být finančním úřadem stanovena úplně jiná daňová povinnost společnosti. Napadené rozhodnutí je tak podle obviněného v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou „in dubio pro reo“ vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř.
Obviněný také s poukazem na část popisu skutku, podle které se měl své údajné trestné jednání pokusit zakrýt tím, že opatřil a vložil mezi vydané faktury společnosti také fakturu na částku 229.908,- Kč, namítá, že je z toho patrně dovozován jeho úmysl v údajném trestném jednání. Předmětná faktura ale nebyla nikdy společností zaúčtována, nikdy nebyla společností a vůbec již jím podepsána, a nebylo ani zjištěno, že by ji vystavil on. Přitom nebylo ani prokázáno (resp. dokazováno), že tato faktura byla skutečně vložena ve vydaných fakturách společnosti, když mohla být kdekoliv jinde, např. pohozena na zemi. Z existence této faktury v žádném případě nelze dovodit jeho úmysl spáchat daný trestný čin. Tato faktura byla spíš společností vystavena omylem, a proto také nebyla podepsána, nebylo s ní účtováno, a pokud by se uvedený závěr soudů zakládal na pravdě, lze důvodně předpokládat, že by daná faktura byla podepsána, zaúčtována a také předložena správci daně, což se ale nestalo.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a příslušnému soudu přikázal věc znovu projednat.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný sice namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale jeho námitky zpochybňují výhradně správnost všech podstatných skutkových zjištění, na základě kterých byl uznán vinným. Proto jeho námitky svým obsahem nemohou naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný. Nad rámec vyjádření uvedla, že soud I. stupně přesvědčivě vyložil okolnosti, za kterých došlo v době převodu celého balíku akcií na obviněného k udělení generální plné moci, která jej opravňovala ke všem právním úkonům jménem obchodní společnosti. Přitom zcela správně konstatoval, že tato plná moc měla překlenout období existence akciové společnosti bez jejího řádného statutárního orgánu ve smyslu §191 ObchZ. Pokud obviněný v rozhodném období neučinil potřebné aktivity směřující k ustanovení statutárního orgánu (představenstva) tak, aby mohlo působit v obchodním vedení společnosti, tak veškeré úkony, které za společnost činil, vycházely z řádně udělené, jím přijaté a stále účinné generální plné moci, byť se v rozhodné době nacházel současně v postavení právního nástupce zmocnitele i v postavení zmocněnce. Této své pozice si byl obviněný nepochybně vědom a jestliže jednal způsobem zjištěným soudem, bylo to jednoznačně za účelem navodit takový stav účetní evidence společnosti, který by neodpovídal uskutečněnému zdanitelnému plnění, které zamlčel. To plně vypovídá o jeho úmyslu dosáhnout daňového úniku na DPH. Podle státní zástupkyně není pochyb ani o výši způsobeného daňového úniku, který byl, při zcela neprůkazném vedení účetnictví obviněným zastupovanou společností, stanoven na podkladě řádné účetní evidence kupující obchodní společnosti, resp. z její strany předložené faktury.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že obviněným uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají jeho skutkové námitky ohledně výše škody, resp. důkazní hodnoty znaleckého posudku (z oboru ekonomika), a jeho hypotetický požadavek na zohlednění dalších účetních dokladů společnosti, které ale nejsou k dispozici. V této souvislosti postačí odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že firma žádnou řádnou činnost nevyvíjela, finanční prostředky byly z jejího účtu obviněným vyčerpány a obviněný měl jako jediný přístup a dispoziční práva k účtům firmy. Obviněný tím v podstatě namítá neúplnost provedeného dokazování a provádí vlastní hodnocení důkazů, čímž primárně napadá skutková zjištění soudů. Až následně, na základě změny skutkových zjištění, by pak mělo dojít i k jinému právnímu posouzení skutku.
Pod uplatněný důvod dovolání spadá námitka obviněného, že se nemohl dopustit daného trestného činu, protože i když jednal na základě plné moci, nebyl povinen podat přiznání k DPH. To podle obchodního zákoníku spadá do výlučné pravomoci představenstva akciové společnosti.
Soud I. stupně dovodil tuto povinnost obviněného k podání daňového přiznání ze skutečností, které podrobně uvedl na str. 5-6 odůvodnění rozsudku. Kromě jiného soud I. stupně poukázal na to, že obviněný svým jednáním uvedl akciovou společnost do stavu, kdy nebyla schopna vykonávat svou činnost prostřednictvím statutárních orgánů, a jako jediný akcionář s právem jmenovat a odvolávat členy představenstva, měl v působnosti valné hromady projednat ukončení funkce členů představenstva a dozorčí rady, kteří tyto funkce nehodlali vykonávat a měl jmenovat nově členy těchto orgánů. Přitom obviněný sám neodstoupil z funkce člena představenstva, do které byl jmenován Ing. J. M. Proto soud I. stupně dospěl k závěru, že obviněný byl jedinou osobou oprávněnou jednat za akciovou společnost až do nařízení její likvidace soudem, a bylo proto jeho povinností podat také přiznání k DPH. K shodné námitce obviněného odvolací soud tyto důvody zopakoval, když se s nimi ztotožnil.
Namítá-li obviněný opět také v dovolání, že nikdy nebyl povinen podávat jménem akciové společnosti přiznání k DPH, a nemohl se tak dopustit trestného činu podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, a to ani v postavení osoby zastupující společnost na základě plné moci, je tato jeho námitka zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud se sice ztotožnil s důvody uvedenými v tomto směru již v rozsudku soudu I. stupně, přičemž zejména poukazuje na ustanovení §190 odst. 1 ObchZ, podle kterého má-li společnost jen jediného akcionáře, nekoná se valná hromada a působnost valné hromady vykonává tento akcionář. Z hlediska uvedené námitky obviněného je ale podstatné, že byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, u kterého se (na rozdíl např. od tr. činu podle §147 tr. zák. – „kdo jako plátce...“) nevyžaduje tzv. konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu §90 odst. 1, 2 tr. zákona. Pachatelem trestného činu podle §148 tr. zákona tak může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla vyměřena a tak byla zkrácena. Obviněný tak v daném případě směšuje subjekt daně a subjekt trestného činu, resp. daňovou povinnost a trestní odpovědnost, které ale v případě tohoto trestného činu nejsou totožné.
Obviněný sice v dovolání, v souladu s uplatněným důvodem dovolání, namítá také nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Ani tato jeho námitka ale není důvodná. Obviněný je předně zakládá ve své podstatě na skutkových námitkách, když pouze uvádí, že z existence jedné nepodepsané a nezaúčtované faktury na částku 229.908,- Kč, nelze dovodit jeho úmysl spáchat trestnou činnost, když ji navíc nepodepsal, a nebylo ani prokázáno, že by ji vystavil on. Takové zjištění ale soudy ani neučinily, když podle tzv. skutkové věty byl uznán vinným tím, že tuto fakturu opatřil a vložil mezi vydané faktury akciové společnosti. Zejména ale obviněný pomíjí zbylou a podstatnou část skutku, podle které sám sjednal předmětnou smlouvu o prodeji bagru z majetku akciové společnosti, vystavil a odeslal kupující obchodní společnosti fakturu na částku 229.908,- EUR, která byla řádně uhrazena na bankovní účet společnosti ZALSAN, a. s., a došlo také k předání stroje a tedy uskutečnění zdanitelného plnění, které ale zamlčel a nepodal přiznání z DPH. Z těchto skutkových zjištění spolehlivě vyplývá přímý úmysl obviněného zkrátit svým jednáním DPH ve větším rozsahu, když to byl také právě on, kdo svým účelovým jednáním vytvořil danou situaci v orgánech dané akciové společnosti, za kterou jednal.
Nejvyšší soud tak zjistil, že část dovolacích námitek obviněného neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání a jeho hmotně právní námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš