ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.487.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 487/2012-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. 6. 2012 o dovoláních obviněných Ing. J. Š. , a M. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 5 To 98/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 5/2010 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. Š. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 10 T 5/2010, byli obvinění Ing. J. Š. a M. M. jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku uznáni vinnými zločinem padělání a pozměňování peněz podle §233 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku, §238 tr. zákoníku, zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a odsouzeni každý podle §233 odst. 4 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět let s tím, že pro výkon trestu byli zařazeni podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku každý také k peněžitému trestu ve výměře 400 denních sazeb při denní sazbě 6 250 Kč (tedy ve výši 2 500 000 Kč) s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §69 odst. 1 tr. zákoníku na dvě léta. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních obviněných bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 5 To 98/2011. Rozsudek Krajského soudu v Brně byl podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku byli uznáni vinnými zločinem padělání a pozměňování peněz podle §233 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku, §238 tr. zákoníku a zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a odsouzeni každý podle §233 odst. 4 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět roků se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo nově rozhodnuto také o náhradě škody.
Podstatou změny výroku o vině bylo to, že jednání, které Krajský soud v Brně posoudil jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, bylo v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci kvalifikováno jako část pokračujícího zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku.
Skutek spočíval podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci v podstatě v tom, že obviněný Ing. J. Š. jako statutární orgán (v rozsudku je nepřesně uvedeno „statutární zástupce“) obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., se sídlem ve Velké nad Veličkou 476, a obviněný M. M. jako osoba pověřená statutárním orgánem (v rozsudku je nepřesně uvedeno „statutárním zástupcem“) obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., v době od 24. 5. 2004 do 9. 8. 2007 v pobočce banky GE Money Bank, a. s., v Brně, Lidická 31, v pobočce banky UniCredit Bank Czech Republic, a. s. (dříve HVB Bank Czech Republic, a. s.), ve Zlíně, Bartošova 5532, a v pobočce Komerční banky, a. s., v Uherském Hradišti, Svatováclavská 450, po vzájemné dohodě jednak za účelem čerpání úvěrů a jednak při sjednávání úvěru předložili bankám celkem 36 padělaných skladištních listů a další listiny nepravdivého obsahu, tím dosáhli toho, že banky GE Money Bank, a. s., a UniCredit Bank Czech Republic, a. s. (dříve HVB Bank Czech Republic, a. s.) jim umožnily čerpání sjednaných úvěrů a že Komerční banka, a. s., uzavřela s obchodní společností SLOVMLÝN, spol. s r. o., smlouvu o úvěru a umožnila jim čerpání úvěru, přičemž čerpané úvěry nebyly splaceny, a bankám tak byla způsobena škoda v celkové výši 141 023 269 Kč. V rozsudku Vrchního soudu v Olomouci byly jednotlivé případy tohoto jednání specifikovány v bodech I/1-7, II/1-2, III výroku o vině.
Obvinění podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Každý z obviněných napadl jeho se týkající výrok o zamítnutí odvolání, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný Ing. J. Š. především zpochybnil postup Vrchního soudu v Olomouci, který jednání kvalifikované Krajským soudem v Brně jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku posoudil jako součást zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný s odkazem na své právo na spravedlivý proces vytkl, že Vrchní soud v Olomouci v této souvislosti změnil skutková zjištění Krajského soudu v Brně, ačkoli sám neprovedl žádné důkazy. Další obšírné námitky obviněný zaměřil proti právnímu posouzení skutku jako zločinu padělání a pozměňování peněz podle §233 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku, §238 tr. zákoníku s tím, že namítl nedostatek subjektivní stránky zločinu a naplnění zákonného znaku „udání“ peněz, resp. cenných papírů, a ohradil se i proti závěru o „velkém rozsahu“ spáchání zločinu. Proti právnímu posouzení skutku jako zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku obviněný namítl nedostatek příčinné souvislosti mezi svým jednáním a následkem ve formě škody. Ve vztahu k oběma zločinům obviněný jednak projevil nesouhlas se závěrem o svém spolupachatelství a jednak namítl, že podstatou věci byly soukromoprávní vztahy subjektů, které samy odpovídají za ochranu svých zájmů, a že nedostatek takové ochrany nemá nahrazovat stát prostřednictvím trestní represe. Obviněný Ing. J. Š. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, případně i rozsudek Krajského soudu v Brně, a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Obviněný M. M. konstatoval, že provedené důkazy sice prokazují spáchání trestné činnosti, nikoli však to, že by se jí dopustil on. V návaznosti na to projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o jeho vině, pokud byla tato zjištění vztahována k jeho osobě. Obviněný tím v podstatě setrval na své obhajobě, že s trestnou činností neměl nic společného. Obviněný M. M. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného Ing. J. Š. je zjevně neopodstatněné a že dovolání obviněného M. M. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud je dovolacím důvodem „nesprávné právní posouzení skutku“, rozumí se tím skutek, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto jsou dovolacím důvodem jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že na skutkový stav, který zjistily soudy, bylo nesprávně aplikováno hmotné právo, tj. trestní zákon. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem nejsou námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů, proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy, proti postupu soudů při provádění důkazů, proti rozsahu, v němž soudy provedly dokazování, ani jiné námitky týkající se procesní stránky věci. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Dovolání není žádným dalším běžným opravným prostředkem, který by bylo možné podat z jakéhokoli důvodu obdobně jako odvolání. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který lze podat jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. a který má za účel nápravu závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli to, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Jestliže je druhou variantou dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jedná se rovněž o aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy.
Těmto zásadám zčásti vyhovuje jen dovolání obviněného Ing. J. Š. , zatímco dovolání obviněného M. M. je v celém rozsahu založeno na námitkách stojících mimo meze deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
K dovolání obviněného Ing. J. Š.
Námitky vztahující se k samotnému způsobu rozhodnutí, jímž Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudek Krajského soudu v Brně tak, že jako součást zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku posoudil útoky, které podle Krajského soudu v Brně zakládaly zločin podvodu podle §209 odst. l, 5 písm. a) tr. zákoníku, postrádají hmotně právní povahu a mají veskrze procesní charakter. Jde totiž o otázku, zda byly dodrženy podmínky, za kterých může odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně sám meritorně nově rozhodnout. Tyto podmínky jsou stanoveny v §259 odst. 3 tr. ř. Jedná se o otázku spadající do sféry procesního práva (trestního řádu) a již z toho je zřejmé, že se námitky obviněného vymykají z mezí dovolacího důvodu, jímž je porušení hmotného práva (trestního zákona). Vzhledem k tomu, že obviněný v této spojitosti namítl porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, považoval Nejvyšší soud za nutné blíže se uplatněnými námitkami přece jen zabývat.
Má-li odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně sám nově rozhodnout, je takový postup přípustný za podmínky, že odvolací soud rozhodne na podkladě skutkového stavu, který byl soudem prvního stupně správně zjištěn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkových zjištění soudů prvního stupně jedině za podmínky, že sám znovu provedl důkazy, které byly provedeny předtím již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které v hlavním líčení nebyly provedeny.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. l, 6 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí uvedeným činem škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle §138 odst. l tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a zákonné znaky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku se zčásti překrývají a zčásti liší. Z toho vyplývá, že ve vztahu k naplnění zákonných znaků, jimiž se oba trestné činy vzájemně odlišují, jsou rozhodné jiné skutkové okolnosti. V posuzované věci je významné, že všechny skutkové okolnosti, které byly relevantní z hlediska aplikace ustanovení §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku o zločinu úvěrového podvodu, byly zjištěny již Krajským soudem v Brně a byly uvedeny ve skutkové části výroku o vině v rozsudku tohoto soudu nebo v jeho odůvodnění. Vrchní soud v Olomouci do nového, tj. změněného, výroku o vině převzal v celém rozsahu jen ta skutková zjištění, která předtím učinil již Krajský soud v Brně. Rozdíl mezi rozsudky obou soudů je jen v uspořádání popisu skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Brně, a to z toho hlediska, zda byla popsána ve výroku nebo v odůvodnění toho kterého rozsudku. Rozhodně nejde o situaci, že by Vrchní soud v Olomouci důkazy provedené před Krajským soudem v Brně bez dalšího hodnotil jinak, než jak je hodnotil Krajský soud v Brně, a že by z nich vyvodil jiná skutková zjištění, než jaká z nich vyvodil Krajský soud v Brně. Postup Vrchního soudu v Olomouci v žádném případě neznamenal porušení zásad nového meritorního rozhodování odvolacího soudu po zrušení rozsudku soudu prvního stupně a ani zásad spravedlivého procesu. Zejména se nejednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí, pro které je příznačné, že je založeno na závěrech, k nimž předcházející řízení vůbec nesměřovalo, a na skutkových okolnostech stojících zcela mimo předmět nebo jen na okraji předcházejícího dokazování. Úvaha, že by napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci mohl být tzv. překvapivým rozhodnutím a tím pádem i nepřípustným zásahem do práva obviněného na spravedlivý proces, je jen velmi obtížně slučitelná se skutečností, že zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný uznán vinným již rozsudkem Krajského soudu v Brně, byť v užším rozsahu, a že aniž byla tato právní kvalifikace nějak dotčena, byly do rámce rozsahu tohoto zločinu Vrchním soudem v Olomouci zahrnuty útoky, které Krajský soud v Brně předtím kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Skutek byl posouzen též jako zločin padělání a pozměňování peněz podle §233 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku proto, že k podvodnému jednání vůči bankám bylo použito padělaných skladištních listů, které jsou cennými papíry podle §1 odst. l zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, a protože cenným papírům se podle 238 tr. zákoníku poskytuje stejná ochrana jako penězům a platebním prostředkům. Použité skladištní listy byly padělané proto, že je ve skutečnosti nevystavil skladovatel na nich uvedený a že ve skutečnosti ani neexistovalo skladované zboží na nich uvedené. Obsahem skladištních listů byly mimo jiné údaje, podle nichž skladovatel uskladnil určité množství určitého zboží, jehož majitelem měla být obchodní společnost SLOVMLÝN, spol. s r. o. Námitky obviněného Ing. J. Š. ohledně nedostatku subjektivní stránky zločinu se odvíjely od jeho tvrzení, že nevěděl, že skladištní listy předkládané bankám jsou padělky. Tyto námitky byly jen dalším opakováním obhajoby, se kterou se Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci vypořádaly způsobem a se závěry, které lze akceptovat. Oba soudy výstižně poukázaly na postavení obviněného v obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o. Zjištění, že obviněný byl jediným společníkem a jediným jednatelem této společnosti a že si v rámci řízení společnosti vyhradil veškeré rozhodování týkající se zejména vztahů s obchodní společností ZZN POMORAVÍ, a. s., se sídlem v Hodoníně, která byla jako skladovatel uvedena na 30 padělaných skladištních listech (z celkového počtu 36 padělaných skladištních listů předložených bankám), jasně svědčí pro závěr, že obviněný znal pravý rozsah a předmět skutečných obchodů společnosti. Obviněnému jako jednateli náleželo obchodní vedení společnosti (§134 obch. zák.). Za situace, kdy obviněný navíc byl jediným jednatelem, není nic nelogického na závěru soudů, že pokud znal rozsah a předmět skutečných obchodů společnosti, věděl také to, že skladištní listy předkládané za společnost bankám jsou padělané. Přitom nešlo o nějaký ojedinělý či nahodilý případ tohoto použití skladištních listů, ale o jejich systematické používání k tomu, aby bankám bylo předstíráno splnění podmínek pro čerpání již sjednaných úvěrů, resp. splnění podmínek požadovaných bankou pro uzavření úvěrové smlouvy. Úvaha, že by obviněný bankám předložil postupně 36 padělaných skladištních listů, aniž věděl, že jde o padělky, evidentně stojí mimo realitu a je nepřijatelná.
Trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §233 odst. 2 tr. zákoníku, §238 tr. zákoníku (bez zřetele k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby) spočívá mimo jiné v tom, že pachatel padělané nebo pozměněné tuzemské cenné papíry udá jako pravé.
Námitky obviněného Ing. J. Š. a uplatněné v tom smyslu, že nebyl naplněn zákonný znak „udání“ cenných papírů, vycházely z toho, že skladištní listy byly bankám předány jen jako zajišťovací instrument, že byly u bank pouze uloženy bez dalšího pohybu a že tedy nebyly uvedeny do oběhu. Obviněný tuto situaci přirovnal k uložení padělaných peněz či padělaných cenných papírů do sejfu. S těmito námitkami se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Zákonný znak spočívající v tom, že pachatel „udá“ padělané nebo pozměněné cenné papíry jako pravé ve smyslu §233 odst. 2 tr. zákoníku, je naplněn jakýmkoli jednáním, jímž pachatel odevzdá padělané nebo pozměněné cenné papíry jiné osobě jako pravé, např. za tím účelem, aby plnily funkci zástavy, přičemž není rozhodné, jakým způsobem s nimi naloží nový držitel (k tomu viz přiměřeně č. 58/1978, č. 2/2009 Sb. rozh. tr.). Stav, kdy osoba, do jejíž dispozice se dostaly padělané nebo pozměněné peníze nebo cenné papíry, je bez dalšího pouze uzavře do sejfu, postrádá povahu „udání“ za předpokladu, že tento akt není projevem žádné funkce pravých peněz nebo pravých cenných papírů. V dané věci ovšem šlo o něco jiného. Obviněný odevzdal bankám padělané skladištní listy jako pravé, neboť je odevzdal za tím účelem, aby plnily konec konců ekonomickou funkci spočívající v zajištění závazků obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., vyplývajících z úvěrových smluv. Vzhledem k tomu, že vesměs se jednalo o cenné papíry na doručitele, vyplývala z jejich držení v případě jejich pravosti možnost bank dosáhnout uspokojení nároků z úvěrových smluv cestou uplatnění práva na příslušné skladované zboží. Podstatou transakce se skladištními listy tedy bylo to, aby ve vztazích obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., k bankám plnily funkci pravých cenných papírů. Jejich odevzdání bankám tedy evidentně bylo „udáním“ ve smyslu §233 odst. 2 tr. zákoníku. Okolnost, že banky pouze pasivně držely takto získané skladištní listy a že s nimi nijak dále nenakládaly, nemá v této souvislosti žádný význam. Bez významu je také to, že závazky obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., byly zajištěny ještě jinými prostředky, konkrétně směnkami či smlouvami o zřízení zástavního práva ke skladovanému zboží (nehledě na zjevnou neschopnost obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., dostát závazkům ze směnek a na to, že předmětem zástavy bylo zboží, které se ve skutečnosti ve skladech nenacházelo).
Zcela nepodložené jsou také námitky, které obviněný Ing. J. Š. uplatnil ve vztahu k posouzení skutku podle §233 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Pro použití tohoto ustanovení byl důvod, neboť obviněný spáchal čin uvedený v §233 odst. 2 tr. zákoníku „ve velkém rozsahu“. Jestliže obviněný spáchal čin spočívající v udání padělaných cenných papírů jako pravých tak, že použil celkem 36 skladištních listů vystavených ohledně zboží v nominální hodnotě více než 171 000 000 Kč k tomu, aby plnily funkci zajištění závazků ve výši více než 141 000 000 Kč, pak není důvodu k pochybnostem o tom, že spáchal čin ve velkém rozsahu, jak to předvídá ustanovení §233 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Pokud jde o subjektivní stránku, je třeba připomenout, že se tu jedná o okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, takže ani nemusí být zahrnuta úmyslem a postačí, že je zahrnuta nedbalostí (§17 tr. zákoníku).
Námitky obviněného Ing. J. Š. směřující proti výroku o vině zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku byly založeny na tvrzení obviněného, že mezi jeho jednáním a vzniklým následkem nebyla příčinná souvislost. Obviněný opíral tyto námitky o okolnost, že dne 12. 3. 2008 převedl svůj obchodní podíl na jinou osobu, že nadále již nebyl společníkem ani jednatelem obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., a že k uvedenému datu neměla žádná z bank vůči této společnosti žádnou nesplacenou pohledávku. Tyto námitky nemohou obstát v konfrontaci se zjištěním soudů, že v době, kdy byl obviněný společníkem a jednatelem společnosti, byly bankám spláceny pouze úroky, nikoli však jistina úvěrů. I když se jistina stala splatnou případně až poté, co obviněný přestal být společníkem a jednatelem společnosti, neznamená to nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho podvodným jednáním vůči bankám a škodou na straně bank. Nelze pominout, že pokud byl trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku spáchán tak, že pachatel uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčením podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru nakonec dosáhl toho, že úvěrová smlouva byla skutečně uzavřena a že úvěr byl skutečně poskytnut, pak následkem trestného činu je již samotná okolnost, že banka poskytla formou úvěru peněžní prostředky, tj. že tyto peněžní prostředky opustily sféru majetku banky. Obviněný proto odpovídá i za následek uvedený v §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, tj. za škodu velkého rozsahu, aniž na to má vliv případná okolnost, že jistina úvěrů se stala podle úvěrových smluv splatnou v době, kdy obviněný nebyl společníkem a jednatelem obchodní společnosti, za kterou uzavřel úvěrové smlouvy.
Spolupachatelství obviněného Ing. J. Š. ve smyslu §23 tr. zákoníku je ve vztahu k oběma zločinům jasně patrno ze zjištění, že jednal na podkladě vzájemné dohody se spoluobviněným M. M. , kterého sice ze své pozice statutárního orgánu obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., pověřil významnými úkoly při realizaci obchodů společnosti, ale zároveň si ponechal rozhodující vliv i ve vztahu k těmto obchodům. Součinnost obou obviněných měla evidentně povahu úmyslného společného jednání, což soudy přesvědčivě dovodily z jejich skutečného postavení při realizaci obchodů společnosti. Podstatou spolupachatelství je to, že každý ze spolupachatelů odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám. Každý ze spolupachatelů tedy odpovídá za celý rozsah společného jednání a za celý následek, který ze společného jednání vzešel. Námitky obviněného Ing. J. Š. , že nebyl spolupachatelem, jsou v totálním rozporu se zjištěními soudů o jeho rozhodujícím postavení v obchodní společnosti, při jejím řízení a v jejích obchodech.
Výrok o vině rozhodně není žádnou protiprávní kriminalizací soukromoprávních vztahů, v nichž mají na ochranu vlastních majetkových zájmů dbát především sami jejich účastníci. Námitkám, které v tomto smyslu uplatnil obviněný Ing. J. Š. , nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Obviněný výrazně překročil meze obchodních vztahů masivním používáním padělaných cenných papírů a dalších nepravdivých dokladů k tomu, aby dosáhl čerpání rozsáhlých úvěrů od bank, resp. uzavření úvěrové smlouvy. Jednání obviněného tak nabylo povahy vyloženě kriminálního činu. Okolnost, že předkládané cenné papíry jsou padělané a další doklady nepravdivé, nemusela být z jejich vzhledu a obsahu druhé straně příslušného právního vztahu ihned zřejmá. Pokud banky z tohoto hlediska předkládané doklady blíže nezkoumaly a akceptovaly je, nelze z toho vyvozovat nic ve prospěch obviněného, zejména ne to, že by tím jeho jednání pozbývalo povahy trestného činu.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného Ing. J. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K dovolání obviněného M. M.
Dovolání obviněného M. M. obsahuje námitky, které mají v celém rozsahu výlučně jen skutkovou povahu, neboť směřují proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, pokud na jejich podkladě došly ke zjištění, že jednal po vzájemné dohodě s obviněným Ing. J. Š. Takové námitky jsou mimo rámec dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud jsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce součinnosti obviněného M. M. s obviněným Ing. J. Š. Vůči bankám vystupoval z titulu svého postavení statutárního orgánu v první řadě obviněný Ing. J. Š. , avšak provedené důkazy jasně ukazují na to, že posuzují-li se tato jednání jako celek, sehrál v nich srovnatelnou úlohu také obviněný M. M. , který plnil funkci ekonoma, byl jakousi „pravou rukou“ obviněného Ing. J. Š. , vedle něho a z jeho pověření fakticky sám ovládal agendu skladištních listů, byl v kontaktu s bankami, kterým předkládal skladištní listy a další doklady, věděl, za jakým účelem jsou bankám předkládány, měl přehled o skutečném rozsahu skladovaného zboží a v žádném případě nebyl při manipulaci s doklady vůči bankám nějakým bezvýznamným, neinformovaným a nezasvěceným vykonavatelem dílčích úkonů bez znalosti jejich skutečného kontextu. Tyto závěry mají odpovídající podklad v širším okruhu důkazů, jimiž byla nejen výpověď obviněného Ing. J. Š. , ale i výpovědi svědků z okruhu osob působících v obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., a výpovědi svědků z okruhu osob působících v bankách, s nimiž tato společnost uzavírala úvěrové smlouvy. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že důkazy vztahující se k součinnosti obviněného M. M. při posuzovaných operacích soudy hodnotily v souladu s jejich obsahem a že se při tom nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Soudy své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily. Nepřichází tudíž v úvahu, aby do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud jakkoli zasahoval. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. M. odmítl podle §265i odst. l písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec