ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.55.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 55/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 1. 2012 o dovolání obviněného M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2011, sp. zn. 4 To 304/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 232/2010 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 15 T 232/2010, byl obviněný M. K. uznán vinným dvěma zločiny loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku a odsouzen podle §173 odst. l tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních, která podali obviněný proti všem výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2011, sp. zn. 4 To 304/2011. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu v Lounech podle §258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §173 odst. l tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět roků a šest měsíců s tím, že pro výkon trestu byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Skutek posouzený jako první zločin loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku spočíval podle zjištění soudů v podstatě v tom, že obviněný dne 18. 4. 2010 v Ž., ul. B. Č., okr. Louny, úderem pěstí napadl poškozeného P. Š., požadoval po něm částku 20 000 Kč, vyhrožoval mu dalším fyzickým napadením a bodnutím nožem, přiměl ho dojet k bankomatu a vybrat částku 4 000 Kč v hotovosti, kterou sám odebral spolu s další částkou 1 000 Kč, kterou měl poškozený v peněžence a kterou mu sebral (bod I výroku o vině).
Skutek posouzený jako druhý zločin loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku spočíval podle zjištění soudů v podstatě v tom, že obviněný dne 28.4.2010 v Ž., N., okr. Louny, přišel do autodílny za poškozeným L. H., požadoval po něm částku 20 000 Kč a poškozený mu z obavy vydal částku 800 Kč. Podle těchto zjištění obviněný udeřil poškozeného do obličeje jednak dlaní a jednak pěstí pod bradu a hrozil mu dalším fyzickým násilím, pokud do 18,00 hodin nesežene požadovanou hotovost v plné výši (bod II výroku o vině).
Skutek posouzený jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku spočíval podle zjištění soudů v podstatě v tom, že obviněný dne 1. 7. 2010 v Ž., okr. Louny, v obývacím pokoji domu vulgárním výrokem sdělil poškozené P. K., že s ní chce souložit, a když to odmítla, utekla před ním do kuchyně a zavírala dveře, podařilo se mu dveře přetlačit, poté poškozenou otočil zády k sobě, povalil ji na koberec v obývacím pokoji, jednou rukou jí přidržoval ruce za krkem, druhou rukou jí odhrnul spodní díl plavek a vykonal s ní soulož (bod III výroku o vině).
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tento rozsudek napadl proto, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítl proti výroku o vině druhým zločinem loupeže (bod II) to, že „skutkový stav, který zjistil soud, ...není ... zločinem loupeže, neboť nevykazuje znaky subjektivní stránky tohoto trestného činu". Podle obviněného „je zde absence úmyslu zmocnit se cizí věci“. Mimo rámec dovolacího důvodu obviněný uplatnil námitky, jimiž se snažil zpochybnit skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině prvním zločinem loupeže (bod I) a zločinem znásilnění (bod III). Takové námitky obviněný uplatnil částečně i proti výroku o vině druhým zločinem loupeže (bod II). Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno zčásti z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí zákonný dovolací důvod pouze formálně deklarovat, ale je nutné, aby mu uplatněné námitky odpovídaly také svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje nebo jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Dovolacímu důvodu neodpovídají skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž dovolatel usiluje o jiné hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím pádem i o změnu skutkových zjištění soudů a o jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Těmto zásadám odpovídá pouze část námitek, které obviněný zaměřil proti výroku o vině druhým zločinem loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku (bod II). Námitkám, jimiž obviněný vyjádřil názor o nedostatku subjektivní stránky tohoto trestného činu, však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Zločinu loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutkem uvedeným v bodě II výroku o vině byly znaky uvedeného zločinu naplněny, a to i z hlediska subjektivní stránky, která spočívá v úmyslu pachatele zmocnit se cizí věci. Úmysl pachatele směřuje k tomu, aby si zajistil dispozici s věcí, která mu nepatří a kterou nemá ve své moci. Přitom není rozhodné, z jakého důvodu pachatel chce cizí věc dostat do své dispozice, tj. zda chce trvale rozmnožit svůj majetek, přechodně užívat věc, následně zničit či odstranit věc, pouze poškodit vlastníka či držitele věci apod. Z podrobnějších skutkových zjištění, která jsou rozvedena především v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Lounech, je patrno, že obviněný sledoval posuzovaným činem potrestání poškozeného L. H. za to, že prodal drogu čtrnáctiletému bratranci obviněného. Sám obviněný to po příchodu k poškozenému vyjádřil výrokem, že mu „dává 20 000 korun pokuty“. Tuto částku obviněný požadoval s tím, že uskuteční své výhrůžky, pokud ji poškozený nesežene do 18,00 hodin. Zároveň však obviněný chytil poškozeného pod krkem, udeřil ho do obličeje a zeptal se ho, zda má u sebe peníze. Poškozený z obavy, že obviněný bude v násilí pokračovat, vydal obviněnému částku 800 Kč, kterou měl u sebe. Námitka obviněného, že násilí a pohrůžku násilí použil proti poškozenému nikoli proto, aby se obohatil, ale proto, aby zamezil dalšímu prodeji drog, se nijak nedotýká správnosti závěru soudů, že jednání obviněného bylo vedeno úmyslem získat do své dispozice peníze poškozeného, tj. úmyslem zmocnit se cizí věci. Naplnění tohoto zákonného znaku zločinu loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku vyplývá ze zjištění, že obviněný se poškozeného zeptal, zda má u sebe peníze, a dosáhl toho, že poškozený mu ze strachu z dalšího fyzického napadání vydal částku 800 Kč. Právní posouzení skutku jako zločinu loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku je v bodě II výroku o vině evidentně správné.
Obviněný sice namítl nedostatek subjektivní stránky zločinu loupeže ve vztahu ke „skutkovému stavu, který zjistil soud“, avšak měl spíše na mysli nesouhlas se skutkovým zjištěním, podle kterého po poškozeném L. H. požadoval peníze a vzal mu částku 800 Kč. V tomto ohledu obviněný projevil nesouhlas se svědeckou výpovědí poškozeného a s tím, že ji soudy považovaly za věrohodnou a vzaly ji za podklad skutkových zjištění. Tím se ovšem argumentace obviněného směřující proti bodu II výroku o vině ocitla mimo dovolací důvod, protože nabyla povahy skutkových námitek.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Zásah do takových zjištění pak vyžaduje potřeba dát průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Lounech, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Krajský soud v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasný obsahový podklad v důkazech, jimiž byly především svědecké výpovědi poškozených. Soudy si byly vědomy toho, že výpověď obviněného je ve vztahu ke svědeckým výpovědím poškozených v naprostém protikladu, a již proto hodnotily svědecké výpovědi poškozených velmi obezřetně. V tomto rámci soudy přijatelně vysvětlily, proč považují svědecké výpovědi poškozených za věrohodné a proč nevěří protichůdným tvrzením obviněného. Soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a především logicky vyložily. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní závěry. Podstatné je, že skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně jsou akceptovatelným výsledkem toho, jak tyto soudy hodnotily důkazy, a že vzájemný vztah těchto zjištění a provedených důkazů není zatížen žádným extrémním rozporem. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e ) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec