ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.573.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 573/2012-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. června 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 4 To 56/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 1/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2011, sp. zn. 63 T 1/2010, byl obviněný uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona (výrok ad 1. rozsudku), a zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku (výrok ad 2. rozsudku). Podle §211 odst. 6 a §43 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech, a to na dobu 5 let. Tímž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné J. L..
Podle citovaného rozsudku protiprávní jednání obviněného v bodě 1. spočívalo v tom, že (zkráceně uvedeno) dne 22. 9. 2005 v Praze jako podnikatel – fyzická osoba, podnikající pod obchodní firmou P. M. – APM, při sjednávání Smlouvy o úvěru č. 2443/05/5205 s věřitelem Československou obchodní bankou, a. s., v úmyslu vylákat úvěr, zajistil úvěr podle čl. V. odst. 1 písm. a) této smlouvy zástavním právem k pohledávkám z obchodního styku v současně uzavřené Smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávkám č. ..., na základě které dal věřiteli ČSOB, a. s., do zástavy neexistující pohledávky minimálně z faktur konkrétně uvedených v popisu skutku a týkajících se údajných dlužníků T. S. – fyzické osoby, a obchodních společností X-Document House Prague, s. r. o., a Sister, a. s., které byly uvedeny v soupisu pohledávek, ale fakticky neexistovaly, což bylo obviněnému při podpisu smluv známo, a na základě těchto nepravdivých informací mu byl poskytnut revolvingový úvěr do výše úvěrového limitu 5.000.000,- Kč, následně při měsíčních žádostech o čerpání úvěru uzavíral dodatky k této smlouvě, a do současně předkládaných aktualizovaných seznamů pohledávek nadále zahrnoval další fiktivní pohledávky za údajnými dlužníky v popisu skutku konkrétně uvedenými, s nimiž rovněž fakticky neobchodoval.
Jednání obviněného v bodě 2. rozsudku spočívalo v tom, že (rovněž zkráceně uvedeno) dne 11. 5. 2006 v Praze, v pobočce České spořitelny, a. s., společně se spoluobviněnou J. L.u, jménem společnosti Mildner Media, s. r. o., vystupujíc oba jako jednatelé této společnosti, přestože obviněný nebyl jednatelem společnosti již od 8. 3. 2006, v úmyslu vylákat na České spořitelně, a. s., poskytnutí úvěru společnosti Mildner Media, s. r. o., při sjednávání Smlouvy o kontokorentním úvěru č. ..., zajistili tento úvěr zástavním právem k neexistujícím pohledávkám z obchodního styku minimálně z faktur konkrétně uvedených ve výroku o vině, což bylo obviněným známo, přičemž na základě těchto nepravdivých informací byl společnosti Mildner Media, s. r. o., poskytnut kontokorentní úvěr do výše úvěrového limitu 10.000.000,- Kč, přičemž byli přinejmenším srozuměni s tím, že poskytnutý úvěr nebude ve stanovené lhůtě splacen, což se také stalo a nebyl splacen do současné doby, čímž poškozené České spořitelně, a. s., způsobili škodu ve výši 10.036.374,56 Kč.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 4 To 56/2011, zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
II.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný P. M. řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítá, že v první řadě se nalézacímu soudu nepodařilo spolehlivě zjistit skutkový stav v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Rozhodl tak jen na základě částečně určitých skutkových zjištění, ale dále již jen podle hypotetických úvah, které samy o sobě nemohou být spolehlivou oporou pro výrok o vině a trestu. Skutkový stav konstatovaný soudy obou stupňů podle obviněného neodpovídá skutečnému stavu věci, a proto shledává nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, když součástí hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. se stala směsice vybraných důkazů s úvahami soudů, které ale nemůžou nahradit důkazy. Omezený okruh důkazů, i když všechny dosažitelné důkazy byly soudem I. stupně provedeny, tak neumožňoval učinit jednoznačné skutkové závěry a proto nemohlo být provedeno ani správné právní posouzení skutku. V souvislosti s tím obviněný poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR o nutnosti odůvodnění skutkových závěrů soudu ve smyslu ustanovení §125 tr. ř., o použití skutkové varianty příznivější pro obviněného, a hodnocení věrohodnosti dvou diametrálně odlišných důkazů (R 14/1964, R 6/1970, 7 Tdo 675/2010, 5 Tdo 309/2011 a další), podle které soudy v této věci nepostupovaly. Soud I. stupně sice v souladu s ustanovením §125 tr. ř. uvedl úvahy ohledně skutkového stavu, ale tyto neúplně či rozporuplně argumentuje a celá řada z jeho argumentací je tak podle obviněného nepřezkoumatelná. Přitom z důkazů a úvah soudu, že lze učinit i jiný a spolehlivější závěr, který svědčí o jeho neprokázané vině.
Ohledně výroku o vině pod bodem 1. pak obviněný namítá, že závěr soudů o předkládání fakticky neexistujících faktur nemá oporu v důkazech, poukazuje na některé důkazy, které pak sám hodnotí s tím, že svědčí v jeho prospěch, a pokud uvedl svědek T. S., že o ničem nevěděl, pak nemluví pravdu. Soudy, že se také nevypořádaly řádně s problematikou faktoringu, jehož využití bylo nutností pro značné množství odebíraných CD nosičů, a poskytnuté úvěry měly funkci tzv. předfinancování, tedy proplácení sjednané výše odkupovaných pohledávek v okamžiku jejich odkupu. Nejednalo se proto o neexistující pohledávky, ale o pohledávky vzniklé např. z předzásob, kdy prodejny zejména společnosti X-Document a T. S.t fungovaly tak, že 9-10 měsíců přežívaly a před vánoci se tržba až dvacetkrát znásobila. Takto vystavené faktury na odběratele, bez platby na něj jako dodavatele, se předávaly faktoringové společnosti. Obviněný proto namítá, že faktury byly vystaveny, měly splatnost a soud nezohlednil, že ČSOB si celý princip fungování ověřila, znala dodavatele, ověřovala si odběratele a na tento obchod přistoupila. Faktury na neexistující pohledávky tak nevystavoval a nebyly fiktivní.
Soudům také ohledně výroku o vině v bodě 1. vytýká, že se dostatečně nevypořádaly s mírou společenské nebezpečnosti podle §3 odst. 4 tr. zákona, poukazuje na okolnosti, které nebyly hodnoceny v této souvislosti a podle jeho názoru mělo být uvažováno i o podpůrné úloze trestního postihu, vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
K bodu 2. výroku o vině obviněný uvedl, že neví proč je ve smlouvě uveden jako jednatel a jeho funkce zanikla dva měsíce před podpisem smlouvy o úvěru. Je prý možné, že bance dodal starší výpis z obchodního rejstříku, ale úředníka banky na tuto skutečnost upozorňoval, avšak ten to považoval za nepodstatné. Odvolacímu soudu vytýká, že výpověď svědkyně J. P. k této okolnosti vyložil tak, že jeho obhajobu popřela, ale podle jeho názoru z její výpovědi je naprosto zřejmé, že ji de facto nepopřela, ale s odstupem času nebyla schopna spolehlivě a jednoznačně se vyjádřit k jeho osobě.
Spolehlivě, že nebyla zjištěna ani způsobená škoda, která též není kryta jeho úmyslným zaviněním, a soudy se nevypořádaly s tím, že škoda bez ohledu na její výši musí být kryta úmyslným zaviněním, aby skutek bylo možno vůbec kvalifikovat jako úmyslný trestný čin. Obviněný sám si své viny pod bodem 2. není vědom, dle jeho názoru je mu soudem dáváno za vinu protiprávní jednání někoho jiného, škoda vznikla především vinou zkrachovaného podnikatelského záměru, a je podle něj otázkou, zda při sjednávání smlouvy nebyl sám bankou uveden v omyl. Soudu I. stupně přitom obecně vytýká, že hodnotil důkazy jednostranně a v jeho neprospěch, u výslechu některých svědků se zaměřil na potvrzení verze obžaloby, výklad některých důkazů byl tak v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení výpovědí jednotlivých osob mnohdy neodpovídá jejich obsahu a smyslu. S poukazem na některé konkrétní výpovědi citované v odůvodnění rozsudku (sv. S., sv. T. na str. 15, sv. Š. na str. 16), či listinné důkazy (str. 17), obviněný namítá, že z nich jednoznačně vyplývá jeho aktivní podíl na obchodní činnosti, kdy na rozdíl od spoluobviněné řešil s věřiteli plnění smluvních závazků, ale byla to právě spoluobviněná, která se svou nečinností přičinila o váznutí komunikace mezi věřitelem a dlužníkem a o neplnění závazkových vztahů, co vyplývá také z důkazů uvedených na str. 18 a 19 rozsudku. Obviněný dále cituje části výpovědí svědků z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (sv. Sedlář, Gabriel, Janků, Kořínek, Druka, Stoklasová), polemizuje s odůvodněním soudu a sám důkazy hodnotí s tím závěrem, že svědčí v jeho prospěch.
Ohledně výroku o trestu obviněný namítá, že nebyla zohledněna jeho snaha o řádnou komunikaci s poškozenou, a jeho aktivity zaměřené k tomu, aby dlužníci platili své závazky poškozené, přičemž argument o jeho vůdčí roli v trestné činnosti považuje za důkazně nepodložený. Soud, že také měl vést úvahy ke společenské škodlivosti jeho údajně trestného jednání, a zdůvodnit, jak přihlédl ke kritériím uvedeným v §38 odst. 1, 2 tr. zákoníku, především pak v §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Argumentaci odvolacího soudu v tomto směru považuje za nepřesvědčivou a nevycházející ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Uložený trest, ve vztahu k okolnostem případu a činnosti spoluobviněné, považuje za zjevně neadekvátní.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně něj v celém rozsahu, a buď sám ve věci rozhodl rozsudkem, případně aby městskému nebo vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného převážně směřují do oblasti skutkových zjištění, jejichž nesprávné zjištění má být důsledkem vadného hodnocení důkazů. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a na podkladě toho pokládaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. Protože ve věci neshledala ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání jako neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že podstatná část obsáhlých námitek obviněného neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož existenci je založen i další uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ač obviněný v úvodu dovolání obecně uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními uvedenými v bodech 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, a domáhá se jejich změny zejména v tom smyslu, že věřitelům do zástavy nedával neexistující pohledávky a faktury tak nebyly fiktivní. Od toho se pak odvíjí také jeho námitky o nenaplnění subjektivní stránky, přičemž v bodě 2. se měla protiprávního jednání dopustit pouze spoluobviněná J. L.. Obviněný ostatně sám přímo v dovolání uvádí, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, skutkový stav, že nebyl zjištěn spolehlivě bez důvodných pochybností a podle jeho názoru neodpovídá skutečnému stavu věci. Přitom výslovně namítá také porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., která se týkají právě hodnocení důkazů a zjišťování skutečného stavu věci. Takovéto námitky ale uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, protože zcela postrádají požadovaný hmotněprávní charakter a návaznost na skutková zjištění uvedená ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Proto také nemůžou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, která je dána pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v ustanovení §265b tr. ř. Z dovolacích námitek obviněného je zřejmé, že dovolání považuje v podstatě za další odvolání, domáhá se opětovného hodnocení všech důkazů v řízení provedených, zejména pak v dovolání konkrétně uvedených výpovědí svědků, z kterých by měl Nejvyšší soud učinit nové skutkové závěry odpovídající představám obviněného v dovolání prezentovaných. Taková role ale Nejvyššímu soudu ze zákona v řízení o dovolání nepřísluší.
Jediným důvodem mimořádného zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, je v řízení o dovolání existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, který by ve svém důsledku znamenal také nesprávné právní posouzení skutku. Existenci tohoto extrémního nesouladu obviněný v dovolání výslovně nenamítá a Nejvyšší soud jej ve věci ani nezjistil. Skutkové závěry soudu I. stupně uvedené v bodech 1. a 2. rozsudku mají oporu v provedených důkazech a logicky z nich vyplývají, přičemž Nejvyšší soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, resp. soudu odvolacího, který se zabýval stejnými námitkami, jak je obviněný uvádí i v dovolání. Podstata jeho jednání, kterým naplnil skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona (ad 1.), a zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku (ad 2.), spočívá v uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy. Tyto nepravdivé údaje spočívaly v zajištění úvěru zástavním právem k neexistujícím pohledávkám, jejichž neexistence vyplývá z výpovědi svědků uvedených v odůvodnění rozsudku. Jen příkladmo lze poukázat na společnost Sister, a. s., s největším počtem fiktivních faktur a vyskytující se v případě obou skutků. Svědek P. Klesnar, který byl členem představenstva, a později zaměstnancem společnosti, přičemž měl na starosti obchod a obchodní aktivity společnosti, jednoznačně uvedl, že o žádném obchodním vztahu s obviněným neví, takoví zákazníci nebyli v oficiální databázi. Přitom znal veškeré klienty, věděl komu co dodává a od koho co nakupuje. Obchod s tak velkým objemem CD i objektivně označil za nemožný, když na to společnost nebyla vybavena. Obdobně se k věci vyjádřil i svědek T. S. (ad 1.) s tím, že si na požádání obviněného zařídil živnostenský list na prodej CD a DVD, sám ale nic nenakupoval ani neprodával, veškerou dokumentaci i účetnictví s razítkem předal obviněnému, který se o vše staral sám. Bez jeho vědomí obviněný také vystavoval faktury a dodací listy a padělal na nich jeho podpisy. Obdobně o rozhodující roli obviněného vypověděla i spoluobviněná J. Leitnerová, pokud alespoň částečně byla ochotna k věci vypovídat před soudem.
Namítá-li přitom obviněný, že v rámci společenské nebezpečnosti (skutek ad 1.) nebyla zohledněna skutečnost probíhajících obchodů a finančních toků, že i když někteří odběratelé nepotvrdili rozsah obchodů v podobě smluv, tak obchodovat se dá též bez smlouvy, tak se opět jedná o námitky skutkové, vycházející z jiného skutkového stavu, než byl zjištěn soudem I. stupně. Byť obviněný přímo nenamítá, že jeho jednání v bodě 1. nemá odpovídající stupeň společenské nebezpečnosti, aby se také po materiální stránce mohlo jednat o trestný čin, lze z obecného tvrzení, že se soudy s mírou společenské nebezpečnosti podle §3 odst. 4 tr. zákona dostatečně nevypořádaly, tuto námitku dovodit. Zákonodárce již tím, že určité jednání jako trestný čin zařadil do trestního zákona, předpokládá při naplnění formálních znaků dané skutkové podstaty i naplnění odpovídajícího stupně společenské nebezpečnosti činu v běžně se vyskytujících případech. Pouze v situaci, kdy v konkrétním případě mimořádné okolnosti snižují stupeň společenské nebezpečnosti činu natolik, že je pouze nepatrný, nejde o trestný čin. V případě obviněného ale žádné takové okolnosti neexistují a jde o typický, běžně se vyskytující trestný čin úvěrového podvodu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani jeho námitka, že úvěr byl dne 15. 6. 2006 zcela uhrazen a nedošlo tak k žádné škodě. Daný úvěr totiž obviněný řádně nesplácel a následně byl po dohodě s bankou uhrazen z jiného úvěru této banky poskytnutého obchodní společnosti Mildner Media, s. r. o. Způsobení škody přitom vůbec není znakem skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona, k jejíž naplnění plně postačí, uvede-li pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje. Námitka obviněného týkající se společenské nebezpečnosti jeho jednání v bodě 1. rozsudku, je proto zjevně neopodstatněná.
Rovněž zjevně neopodstatněná je také další hmotněprávní námitka obviněného týkající se jeho jednání v bodě 2. rozsudku, kde obviněný namítá, že škoda není kryta jeho úmyslným zaviněním, když podle jeho názoru pouze v takovém případě lze skutek vůbec kvalifikovat jako úmyslný trestný čin. Soud I. stupně zjistil, že obviněný (společně se spoluobviněnou J. Leitnerovou) ve vztahu ke způsobené škodě ve výši 10.000.000,- Kč jednal v nepřímém úmyslu, když byl srozuměn s tím, že úvěr nebude ve stanovené lhůtě splacen, což se také stalo a úvěr nebyl splacen vůbec. Způsobení škody velkého rozsahu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku o úvěrovém podvodu, je přitom okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, ke které se podle §17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku přihlédne i tehdy, zavinil-li pachatel tento těžší následek z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Protože v případě způsobení škody podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku se úmyslné zavinění nevyžaduje, zcela by pro naplnění této kvalifikované skutkové podstaty postačovalo i zavinění z nedbalosti. Zjistil-li již soud I. stupně, ve vztahu ke škodě, uvedené úmyslné zavinění, existence tohoto úmyslu ze skutkových zjištění v bodě 2. rozsudku spolehlivě vyplývá. Toto jednání obviněného je přitom značně společensky závažné, a proto nepřichází v úvahu uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, vymezené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Zcela mimo uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou pak také námitky obviněného v závěru dovolání, kdy namítá, že při úvahách o trestu nebyly zohledněny kriteria uvedená v ustanovení §38 odst. 1, 2 a §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. S ohledem také na časový odstup od spáchání trestné činnosti, a činnosti spoluobviněné, považuje uložený trest za zjevně neadekvátní. Obviněným uváděná ustanovení §38 a §39 tr. zákoníku se týkají přiměřenosti trestních sankcí, resp. obecných zásad pro ukládání trestů. Je tak zřejmé, že obviněný namítá pouze podle jeho názoru uložení nepřiměřeně přísného trestu, ale otázka přiměřenosti trestu nemůže být vůbec důvodem přezkumu v řízení o dovolání. Doba 5 a půl roku od spáchání trestné činnosti do pravomocného odsouzení pak není vzhledem k rozsahu trestné činnosti nijak extrémně dlouhá, aby bylo možno uložený úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 roků, tj. těsně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby ustanovení §211 odst. 6 tr. zákoníku, která je od 5 až do 10 let, považovat za neadekvátní.
Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš