ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.649.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 649/2012-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. srpna 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. P. P. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 13 To 537/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 158/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 4 T 158/2011, byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a podle tohoto zákonného ustanovení byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a podle §228 odst. 1, a §229 odst. 1 tr. ř., bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 6. 5. 2011 kolem 14.45 hod. v P. na P. ulici, na pozemní komunikaci č. .. u Hypermarketu Albert řídil své osobní vozidlo Škoda Fabia, při odbočování vlevo na účelovou komunikaci, na níž ústí stezka pro chodce a cyklisty, která není v tomto úseku žádným dopravním označením ukončena, nedbal zvýšené opatrnosti a střetl se s cyklistkou A. D., jedoucí na stezce pro chodce a cyklisty z levé strany směru jízdy obviněného, kdy cyklistka upadla na vozovku a utrpěla v rozsudku popsané těžké zranění, a obviněný tímto jednáním porušil ustanovení §4 písm. a), b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zák. o silničním provozu).
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 13 To 537/2011, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že soudy obou stupňů rozhodly o jeho vině na základě ustanovení §21 zák. o silničním provozu. V ustanovení §23 odst. 1 tohoto zákona je ale definována přednost v jízdě při vjíždění na pozemní komunikaci ze stezky pro cyklisty, poškozená tak měla dát přednost přijíždějícímu vozidlu, které řídil a podle jeho názoru zcela nepochybně tak ona porušila zákon. O tom podle obviněného svědčí i odborné vyjádření Policie ČR, z kterého vyplývá, že napojení účelové komunikace s vjezdem je nadřazeno provozu na stezce pro chodce a cyklisty, uživatel této stezky vjíždí na jinou pozemní komunikaci a podle toho se má chovat. K tomu obviněný ještě uvedl, že veškeré stezky, chodníky, či chodníky s kombinovaným provozem, zůstávají v režimu mimo pozemní komunikaci, a při jejich zaúsťování, vcházení, přejíždění na pozemní komunikace, je nutné respektovat uvedené ustanovení §23 odst. 1 zák. o silničním provozu, ať jsou jakkoli označené či neoznačené. Soudy tak podle obviněného nesprávně hodnotily ustanovení §4 zák. o silničním povozu, když jeho vinu spatřují v porušení povinností stanovených tímto ustanovením, které musí dodržovat každý účastník provozu na pozemních komunikacích a tedy i poškozená. Je tedy podle obviněného nutno zvážit, zda v tomto případě stejných povinností je vůbec možné rozlišit kdo z nich, a v jaké míře tyto povinnosti porušil, když není ani v možnostech řidiče sledovat a zjistit režim cyklostezek. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a případně přikázal soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy jednostranně vyložily povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích, když se nezabývaly stejnou povinností poškozené. Ta beze zbytku nedostála svým povinnostem uvedeným v ustanovení §57 odst. 8 zák. o silničním provozu a mylně předpokládala, že vozidlo zastaví a dá jí přednost v jízdě. Soud I. stupně sice správně dospěl k závěru, že poškozená neměla přednost při vjíždění na účelovou komunikaci, kterou cyklostezka protíná, ale nedovodil z toho patřičné závěry. Poškozená měla dát přednost v jízdě obviněnému podle §23 odst. 1 zák. o silničním provozu, a ač bylo povinností obviněného při odbočování vlevo dbát zvýšené opatrnosti v průběhu celého odbočování, nelze od něj očekávat automatické předvídání porušení pravidel silničního provozu ze strany dalších účastníků, zvláště zásadních pravidel o přednosti. Podle státní zástupkyně nelze opomenout ani nutnou obezřetnost vůči bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemní komunikaci, ze které obviněný odbočoval. Byť si byl proto vědom stezky pro chodce a cyklisty vedené po levé straně vozovky, počítal zároveň s tím, že cyklisti a chodci na ní věnují náležitou pozornost dopravní situaci a umožní mu v souladu s pravidlem přednosti plynulé odbočení, aby vozidlům z protisměru nevytvořil nepředvídanou překážku, kdyby vozidlo zastavil v komunikaci za účelem ponechání volného průchodu a průjezdu chodce a cyklisty na stezce. Proto se podle státní zástupkyně poškozená podílela na způsobení dopravní nehody v takové míře, že zranění, které v jejím důsledku vzniklo, nelze obviněnému přičítat ve formě uznání viny ze spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a soudu I. stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Námitky obviněného odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, ale Nejvyšší soud zjistil, že jsou zjevně neopodstatněné. Základ dovolacích námitek obviněného, a tedy i předmět dovolacího přezkumu, spočívá v tom, zda podle §23 odst. 1 zák. o silničním provozu měla dát poškozená obviněnému přednost v jízdě, protože vjížděla na pozemní komunikaci ze stezky pro cyklisty, bez ohledu na to zda byla či nebyla jakkoliv označena. Přitom obviněný vychází z názoru, že veškeré stezky (chodníky, chodníky s kombinovaným provozem) zůstávají v režimu mimo pozemní komunikaci, a tedy při jejich zaúsťování, vcházení či přejíždění na pozemní komunikace, je třeba respektovat uvedené ustanovení §23 odst. 1 zák. o silničním provozu. Obviněný tak zjevně vychází z názoru, že daná stezka, po které jela na kole poškozená, a která byla příkazovou dopravní značkou označena jako stezka pro chodce a cyklisty (C9a), není pozemní komunikací, při vyústění na účelovou komunikaci končí, resp. se přerušuje a pokračuje opět až na protější straně účelové komunikace. Pouze za tohoto stavu by se totiž mohlo uplatnit výše uvedené ustanovení §23, které upravuje vjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Protože pravidlo o přednosti, vyplývající z tohoto ustanovení, platí m.j. i při vjíždění ze stezky pro cyklisty, není v této souvislosti podstatné, že i tato stezka je pozemní komunikací, a není tedy v režimu „mimo pozemní komunikaci“, jak uvádí obviněný v dovolání.
Soud I. stupně naopak vycházel z názoru, že daný úsek je pokračováním cyklostezky, neboť tato z obou stran navazuje na účelovou komunikaci, kterou protíná, a svědčí o tom i dopravně stavební uspořádání jejího daného úseku ve formě snížení obrubníku a provedení bezbariérového nájezdu na chodník.
Ve věci byla k otázce dopravního značení a vztahu obou komunikací opatřena dvě vyjádření. Dopravní inspektorát Krajského ředitelství policie Pardubického kraje uvedl, že se jedná o provedení účelové komunikace sjezdem, kdy je stavebně stezka přerušena a napojení účelové komunikace sjezdem je nadřazeno provozu na stezce pro chodce a cyklisty. Ze stavebního uspořádání ukončení stezky (snížená silniční obruba a varovný pás pro nevidomé) je tak zřejmé, že uživatel stezky vjíždí (popř. vstupuje) na jinou pozemní komunikaci. O toto vyjádření se také opírá argumentace obviněného v dovolání.
Naproti tomu odbor dopravy Magistrátu města Pardubic ve vyjádření k dopravnímu značení a daným komunikacím uvedl, že stezka pro chodce a cyklisty není v daném úseku ukončena žádným dopravním značením, probíhá tak v celém tomto úseku, kde se také nenachází křižovatka. S tímto vyjádřením odboru dopravy je v souladu také závěr soudu I. stupně, jehož rozhodnutí bylo potvrzeno soudem odvolacím.
Podle §2 odst. 2 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, se tyto dělí na kategorie:
a) dálnice
b) silnice
c) místní komunikace
d) účelové komunikace.
Podle §3 odst. 1 téhož zákona o zařazení pozemní komunikace do těchto kategorií rozhoduje příslušný silniční správní úřad na základě jejího určení, dopravního významu a stavebně technického vybavení.
Na daném místě, kde došlo k dopravní nehodě, která je předmětem tohoto trestního stíhání, je příslušným silničním správním úřadem odbor dopravy Magistrátu města Pardubice. Pro posouzení dopravně technického stavu a charakteru daných komunikací je proto také významné vyjádření tohoto příslušného orgánu, a nikoliv dopravního inspektorátu Policie ČR, o které se opírá argumentace obviněného.
Z ustanovení §11 odst. 2 vyhl. č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, přitom vyplývá, že při vzájemném připojování pozemních komunikací vyšší a nižší kategorie nebo třídy v oblasti křižovatek, a zaústění účelových komunikací, se za hlavní komunikaci považuje pozemní komunikace většího dopravního významu, daného vyšší kategorií nebo třídou. V daném případě ale není sporu o tom, že se v místě dopravní nehody nejedná o křižovatku a je to v souladu i s vyjádřením příslušného silničního správního úřadu. Z tohoto důvodu se neuplatní ustanovení §22 odst. 2 zák. o silničním provozu, které stanoví povinnost řidiče [tj. i osoby jedoucí na jízdním kole; viz §2 písm. d), h) tohoto zákona] dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím zprava právě v případě jízdy křižovatkou.
Samostatná stezka pro cyklisty je podle své povahy a umístění buď místní komunikací IV. třídy, nebo účelovou komunikací (§12 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích). Podle §6 odst. 1, 3 písm. d) téhož zákona je místní komunikace veřejně přístupná pozemní komunikace, která slouží převážně místní dopravě na území obce, a místní komunikace IV. třídy je komunikace nepřístupná provozu silničních motorových vozidel nebo na které je umožněn smíšený provoz. Bližší vymezení znaků pro rozdělení místních komunikací do jednotlivých tříd upravuje prováděcí vyhláška k zákonu o pozemních komunikacích č. 104/1997 Sb., a to v ustanovení §3 odst. 4, podle kterého místními komunikacemi IV. třídy jsou mj. samostatné chodníky, stezky pro pěší i cyklistické stezky.
Za zjištěné situace, kdy daná stezka pro chodce a cyklisty, označena takto i příslušnou příkazovou dopravní značkou (C9a), a v místě dopravní nehody neukončená (C9b – konec stezky pro chodce a cyklisty), má na posouzení věci vliv skutečnost, že obviněný odbočoval z pozemní komunikace č. I/36 na danou účelovou komunikaci, přičemž nejdřív musel přejet místní komunikaci (stezku pro chodce a cyklisty), která se žádným způsobem nepřipojuje na pozemní komunikaci č. I/36, když vede souběžně vedle ní. Protože obviněná jela na kole po místní komunikaci v místě, které není křižovatkou, nelze použít nejen ustanovení §22 odst. 2 zák. o silničním provozu, upravujícího jízdu křižovatkou, ale ani ustanovení §23 odst. 1 tohoto zákona, upravujícího vjíždění na pozemní komunikaci, jak se toho domáhá obviněný v dovolání. Podle uvedeného §23 odst. 1 totiž řidič musí dát přednost v jízdě m. j. vozidlům jedoucím po pozemní komunikaci, pouze vjíždí-li na ni z místa ležícího mimo pozemní komunikaci, což platí i při vjíždění z účelové pozemní komunikace nebo ze stezky pro cyklisty. Obviněná ale jela po souvislé (resp. nepřerušené) stezce pro chodce a cyklisty a nevjížděla tak na pozemní komunikaci. Platí-li podle uvedeného ustanovení §23 odst. 1 povinnost řidiče dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po pozemní komunikaci při vjíždění na ní, tak je v tomto případě zřejmé, že pokud se nejednalo o vjíždění poškozené na pozemní komunikaci, nemusela poškozená dát podle tohoto ustanovení zákona přednost v jízdě vozidlu řízenému obviněným. Souhrnně lze tedy konstatovat, že v daném místě se nejedná o křižovatku pozemní komunikace č. I/36, z které obviněný odbočoval vlevo, s účelovou komunikací na kterou odbočoval, ani o křižovatku s místní komunikací (stezkou pro chodce a cyklisty), protože tato vede souběžně s pozemní komunikací č I/36 a je od ní oddělena pouze obrubníkem. Bylo tedy povinností obviněného, aby při odbočování vlevo na účelovou komunikaci, která se nacházela až za souběžně probíhající stezkou pro chodce a cyklisty, dbal při přejíždění této stezky jak obecné povinnosti vyplývající z ustanovení §4 písm. a) zák. o silničním provozu, tak i zvýšené opatrnosti podle §21 odst. 1 zák. o silničním provozu, upravujícího odbočování, t.j. řídil se také pravidly provozu na pozemních komunikacích ve smyslu obecného ustanovení §4 písm. b) téhož zákona. Namítá-li přitom obviněný, že není v možnostech řidiče sledovat a zjistit režim cyklostezek, tak zásadně platí, že nejasnou dopravní situaci si řidič nemůže vykládat ve svůj prospěch.
Dospěl-li proto soud I. stupně k závěru, že to byl obviněný, kdo porušil ustanovení zákona o silničním provozu, je tento jeho závěr správný, a napadené usnesení tak, z hlediska dovolací námitky o porušení ustanovení §23 odst. 1 zák. o silničním provozu poškozenou, nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z porušení tohoto zákonného ustanovení poškozenou, stejně jako obviněný, přitom vycházela také státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání a v důsledku toho shledávala na její straně spoluzavinění. Přitom státní zástupkyně vytýkala poškozené také porušení ustanovení §57 odst. 8 zák. o silničním provozu (stejně jako ve prospěch obviněného i soud I. stupně, ač dospěl k závěru, že dané místo je pokračováním cyklostezky), z čehož dovodila, že při vjíždění na účelovou komunikaci poškozená neměla přednost. Toto ustanovení ale upravuje chování cyklisty před vjezdem na přejezd pro cyklisty, o který se však v daném místě rovněž nejednalo.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání, jako zjevně neopodstatněné, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš