ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.664.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 664/2012-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. srpna 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné V. L., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2011, sp. zn. 3 To 998/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 178/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 32 T 178/2009, byla obviněná V. L. uznána vinnou trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákona (výrok od A/1-7), úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona (výrok ad B/1-2), pokusem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona (výroky ad B/3 a 7), úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona, spáchaným ve spolupachatelství se spoluobviněným R. M. podle §9 odst. 2 tr. zákona (výrok ad B/6), a nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zákona (výrok ad B/8).
Za tyto trestné činy byla odsouzena podle §250b odst. 4 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazena do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona jí byl uložen také trest zákazu činnosti na dobu 7 let, jak je blíže specifikován ve výroku rozsudku soudu I. stupně. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona byl obviněné uložen také trest propadnutí věci, a to 8 ks razítek různých finančních úřadů, zdravotní pojišťovny a správy sociálního zabezpečení, v rozsudku konkrétně uvedených. Tímž rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu spoluobviněného R. M., jakož i o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali odvolání obvinění V. L., R. M. a státní zástupce. Krajský soud v Českých Budějovicích tato odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná, usnesením ze dne 2. 5. 2011, sp. zn. 3 To 998/2010.
II.
Usnesení odvolacího soudu napadla obviněná V. L. řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jednání uvedené v bodě A/1-7 výroku o vině, spočívající v nesprávném uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen DPH), rozděluje obviněná podle povahy na dvě skupiny. Do první skupiny zahrnuje nárokování DPH u dokladů, kde jejich výstavci nebyli plátci DPH, a případy, kdy některé účetní doklady byly zaúčtovány ve špatném účetním období, byly zaúčtovány dvakrát, nebo v nesprávné sazbě DPH. Ve všech těchto případech došlo podle jejího názoru k nesprávnému uplatnění odpočtu DPH pouze omylem či maximálně nedbalostí, a nebylo prokázáno, že by jednala vědomě s cílem neoprávněně vylákat odpočet DPH. Soudy přitom podle jejího názoru závěr o jejím úmyslném zavinění založily pouze na tom, že nevyužila možnost přesvědčit se, zda jsou výstavci dokladů plátci DPH, nebo jen na samotném opakovaném zaúčtování dokladů. Nesouhlasí s názorem soudů, že by nesprávné zaúčtování dokladu „zkušenou účetní“ bylo bez dalšího považováno za trestný čin, když k tomu neuvádí žádné konkrétní skutkové závěry, z kterých by závěr o jejím úmyslu vylákat odpočet DPH bylo možno učinit. Shledává proto extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem dovozovaným soudy, když závěry o jejím úmyslu vylákat neoprávněně odpočet DPH, nemají vazbu na soudem deklarovaný obsah dokazování. Ohledně dokladů zaúčtovaných ve špatném účetním období pak namítá, že se jedná pouze o porušení daňových předpisů, a z provedeného dokazování nevyplynulo, že by tím byla způsobena jakákoliv škoda, resp. jakým způsobem měla být způsobena, přičemž soud I. stupně neuvedl z čeho dovozuje její úmyslné jednání.
Do druhé skupiny obviněná zařadila doklady za provedené práce na objektu v obci H., který měla společnost Niveau, s. r. o., v pronájmu. Namítá, že práce na tomto objektu byly provedeny, což je vedle její výpovědi prokazováno i fotografiemi objektu a plány jeho rekonstrukce, přičemž provedení dalších navrhovaných důkazů v tomto směru soud I. stupně zamítl, aniž se s tím v odůvodnění rozsudku vyrovnal. Přitom tento soud při dokazování v trestním řízení vycházel ze zásady uplatňované finančním úřadem v daňovém řízení, kde je daňový subjekt povinen prokázat nárok na odpočet DPH. Okresní soud tak převzal přístup finančního úřadu, když závěr o spáchání trestného činu odůvodnil např. tím, že „nebylo prokázáno, že došlo ke zdanitelnému plnění“, nebo „nebylo prokázáno, že došlo k ekonomické činnosti“, což je při zjišťování skutkového stavu v trestním řízení nepřípustné. Pokud podle soudů provedené důkazy pouze neprokazují provedení ekonomické činnosti, tak obviněná namítá, že její tvrzení o provedení ekonomické činnosti nebylo vyvráceno. Proto i v této části shledává extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem zjištěným soudy.
Ohledně jednání uvedeného v bodě B/1 rozsudku obviněná namítá, že o předmětných třech případech zamlčených skutečností (ztráty v hospodaření, splatný závazek a skutečnosti o běžném korunovém účtu společnosti Studio GENESE, s. r. o.) soudy neprokazovaly zda o nich věděla. Výpovědi svědkyň B. V. a B. H. o tom, že ji seznámily se všemi podstatnými skutečnostmi, považuje za obecné, a bez doložení předávacích protokolů, konkretizujících skutečnosti s kterými měla být seznámena, za nedostatečné k uznání viny. Debetní zůstatek na předmětném korunovém účtu ve výši 200,- Kč, že navíc nemůže představovat podstatnou okolnost při uzavírání úvěrové smlouvy a právní kvalifikace je tak v rozporu se skutkovými závěry. Samotné zápisy z valné hromady společnosti, a z nich vyplývající závěr o dosažení ztráty, že jsou přitom z 30. 3. 2004 a 30. 6. 2005, ale její funkce jednatelky vznikla až 13. 10. 2005, přičemž z rozsudku nevyplývá, že by jí byl jejich obsah znám. Také v tomto směru proto shledává extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem.
Ohledně výroku ad B/2 rozsudku obviněná předně uvádí, že došlo ke změně skutku oproti usnesení o zahájení trestního stíhání, kde jí bylo kladeno za vinu nepravdivé uvedení, že společnost Studio GENESE, s. r. o., „nemá polhůtní závazky vůči bankám a státním institucím“, ač měla dluh vůči společnosti Výstaviště České Budějovice, s. r. o., a účet u GE Money bank, a. s., s debetním zůstatkem 200,- Kč. V rozsudku, který převzal text obžaloby, je uváděno již jen to, že „měla záměrně zamlčet skutečnosti o dluhu“ vůči společnosti Výstaviště České Budějovice, s. r. o., a o uvedeném účtu s debetním zůstatkem, ač tato společnost není bankou ani státní institucí. Zatajením dluhu vůči této společnosti tak nemohly být v rozporu s úvěrovou smlouvou zatajeny polhůtní závazky vůči bankám a státním institucím. Soudům pak vytýká, že se touto okolností vůbec nezabývaly, přičemž podle obviněné za dané situace není podklad pro závěr, že zamlčela podstatné skutečnosti při uzavírání úvěrové smlouvy, když není zřejmé, zda je spáchání trestného činu spatřováno již v zamlčení pouhé existence dluhu, nebo v zamlčení polhůtního dluhu, či v zamlčení dluhu vůči bance nebo státní instituci. Soudy, že se také řádně nezabývaly tím, z čeho vyplývá, že o samotné existenci dluhu vůči této společnosti věděla a opět ve věci shledává extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy zjištěným skutkovým stavem. Současně považuje za neprokázané, že by jednala již při sjednávání úvěru u ČSOB, a. s., s vědomím, že úvěr nebude řádně splácen, nejednala s cílem vylákat úvěr a tento nehradit, o čemž podle jejího názoru svědčí i skutečnost, že poskytnutý úvěr byl zcela uhrazen a poskytla ručení i jako fyzická osoba. Zcela tak chybí podstatné důkazy, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o jejím úmyslném zavinění ve vztahu k pokusu způsobit úvěrující bance ČSOB, a. s., značnou škodu.
Ohledně skutku v bodě B/3 rozsudku obviněná předně namítá, že výši škody, k jejímuž způsobení mělo jednání směřovat, nelze ztotožňovat s výší čerpaného úvěru. Ve skutkové větě, že pak nejsou popsány žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by jednala s cílem poskytnutý úvěr nesplácet. Zavinění ve formě úmyslu musí být přitom i ve vztahu ke způsobení škody. Pokud by úvěr byl společnosti LABYRINT, cesta za vzděláním, s. r. o. (dále jen LABYRINT) poskytnut, tento chtěla splácet, nemusel by být nutně vyčerpán celý, ale pouze v potřebné výši k hrazení nákladů spojených s vypracováním projektu a rekonstrukcí budovy v H. ulici v Č. B.. Ze skutečnosti, že jiné úvěry nebyly splaceny, což obviněná považuje za nepravdivé, když nebyl zaplacen jen úvěr u eBanky, a. s., nelze činit závěr, že nechtěla splácet ani úvěr u Živnostenské banky, a. s. Soudy přitom neuvádí žádné důkazy svědčící o neschopnosti společnosti LABYRINT úvěr splácet, a že sama si toho byla také vědoma. Závěr, že tato společnost by neměla podmínky ke splácení úvěru, by ani nebyl podle obviněné správný, protože společnost hodlala rekonstruovat budovu v H. ulici a v této podnikat. I ohledně tohoto jednání tak shledává ve věci extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem dovozovaným soudy, přičemž právní kvalifikace skutku je s těmito skutkovými závěry v rozporu a rozhodnutí tak spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu ke skutku v bodě B/6 rozsudku obviněná namítá, že její jednání v něm není nijak konkrétně vymezeno, a v žádném případě nemůže u ní zakládat spáchání trestného činu úvěrového podvodu její jednání popsané v rozsudku tak, že společně s R. M. projednala v bance možnost poskytnutí úvěru a z tohoto úvěru byla následně uhrazena kupní cena pro společnost LABYRINT. Odůvodnění rozsudku považuje za zcela nedostatečné, nesouhlasí s tím, že soud používá množné číslo, že požádali o úvěr, nebo předložili doklady, ani s tím, že by měla být vůdčí osobností. I v tomto případě soudy zjištěného jednání shledává extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy dovozovaným skutkovým stavem, který navíc neobsahuje okolnosti naplňující subjektivní stránku, a nebylo prokázáno její zavinění ani ke skutečnosti, že úvěr nebyl R. M. splácen.
K jednání v bodě B/7 rozsudku obviněná uvádí, že úvěr hodlala splácet, chtěla provést rekonstrukci budovy v H. ulici, v tomto objektu podnikat a řádně splácet úvěr. Protože soud I. stupně oproti obžalobě ve výroku neuvádí, že by měla jednat s cílem získané prostředky nesplácet, je proto podle jejího názoru skutková věta v rozporu s právní větou a právní kvalifikací podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona, když zavinění ve formě úmyslu musí být dáno u pokusu trestného činu také ve vztahu ke způsobení škody. Její výši pak nelze ztotožňovat s výší čerpaného úvěru. Rovněž v tomto případě shledává extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy dovozovaným skutkovým stavem, který navíc neodpovídá právní kvalifikaci užité soudem.
V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil v napadených výrocích rozsudek soudu I. stupně, a také usnesení odvolacího soudu, a věc vrátil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněné v podstatě odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, při posuzování jejich důvodnosti je však nutno vycházet ze skutkových zjištění uvedených ve skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Za nedůvodné považuje námitky obviněné týkající se existence škody u úvěrového podvodu a úmyslu směřujícího k jejímu způsobení, když v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu převážil právní názor, že škoda vzniká již vyplacením úvěru a úhrada poskytnutých úvěrových prostředků je pouze náhradou škody, za kterou je nutno považovat celou výši vyplacených úvěrů, nebo úvěrů, k jejichž vyplacení jednání směřovalo. Pochybnosti neshledává ani o úmyslném zavinění, když obviněná nepochybně věděla o jak vysoký úvěr žádá. S ohledem na konstrukci ustanovení §250b tr. zákona, a §6 odst. 1 písm. a) tr. zákona, ale u dokonaných útoků ve vztahu ke škodě postačuje zavinění z nedbalosti.
K zamlčeným skutečnostem ohledně útoku pod bodem B/1 státní zástupce uvedl, že lze do určité míry přisvědčit obviněné, že údaje o zamlčeném korunovém účtu u GE Money Bank jsou v popisu skutku značně nekonkrétní a samy o sobě by nepostačovaly k naplnění znaků daného trestného činu. Další zamlčené údaje o splatném závazku, a zejména ztrátovém hospodaření společnosti Studio GENESE, s. r. o., však pro poskytnutí úvěru nepochybně měly podstatný význam, a jako celek popis skutku odpovídá znakům trestného činu podle §250b tr. zákona. Námitky o absenci úmyslného zavinění ve vztahu k existenci zamlčených okolností pak státní zástupce považuje do značné míry za skutkové. I pokud by ale obviněná deklarovala určité okolnosti o stavu hospodaření, a nebyla by informována o stavu hospodaření a závazků v období před vznikem její funkce jednatelky, musela by být přinejmenším srozuměna (§4 písm. b) tr. zákona) s tím, že jí deklarované údaje neodpovídají skutečnosti.
K námitkám ohledně jednání v bodě B/2 rozsudku státní zástupce uvedl, že obviněná zcela ignoruje část výroku o vině týkající se zamlčení souběžně sjednaného úvěru u eBanky, a. s. Zamlčení tohoto údaje o úvěrovém zatížení společnosti, které jí nepochybně muselo být známo, již samo o sobě naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle §250b tr. zákona a proto jsou další námitky obviněné již bezpředmětné.
K jednání v bodě B/6 rozsudku státní zástupce vyslovil pochybnosti o spolupachatelství obviněné, když účastníkem úvěrové smlouvy byl formálně spoluobviněný, resp. společnost FOOD Trading, s. r. o., ale v dovolání na to kvalifkovanými námitkami nepoukázala. Za přiléhavý nepovažuje ani popis spolupachatelství ve výroku o vině. Protože jednání obviněných od počátku směřovalo k získání finančních prostředků pro společnost LABYRINT, které obviněná byla jednatelkou, prostřednictvím této společnosti obviněná finanční prostředky z úvěru skutečně využila, a z výpovědí pracovníků České spořitelny, a. s., citovaných v odůvodnění rozsudku vyplývá, že se jednání o úvěru aktivně účastnila, její jednání nelze považovat za beztrestné a vykazovalo minimálně znaky účastenství ve formě pomoci na úvěrovém podvodu.
K námitkám obviněné ohledně jednání v bodě A výroku o vině státní zástupce uvedl, že přímo v něm není konkrétnější údaj o tom, v čem spočívala nesprávnost a nepravdivost uplatněných dokladů, což však soud uvedl v odůvodnění rozsudku z kterého vyplývá, že v řadě případů šlo o doklady zřejmě falešné. V těchto případech je vyloučeno, že by došlo ke zdanitelnému plnění a jednalo se pouze o omyl nebo nedbalost obviněné. Tyto případy obviněná ve své argumentaci ale ignoruje a zaměřuje se na jiné případy, kde odůvodnění soudu není zcela přesvědčivě formulováno. Obviněná ale podávala jednotlivá daňová přiznání s úmyslem dosáhnout neoprávněný odpočet DPH a naplnila tak subjektivní stránku trestného činu podle §148 odst. 2 tr. zákona, přičemž menší přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí nezakládá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením.
Za částečně důvodné tak státní zástupce považuje pouze námitky obviněné týkající se skutku pod bodem B/6 výroku o vině. S ohledem na celkový rozsah její trestné činnosti, by ale změna v právním posouzení skutku ze spolupachatelství na účastenství k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 tr. zákona, neměla praktický dopad na její postavení. K rozlišení spolupachatelství a účastenství přitom existuje bohatá judikatura. Proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z výše uvedeného obsáhlého dovolání obviněné vyplývá, že její námitky z podstatné části neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, když z jednotlivých případů trestné činnosti, kterou byla uznána vinnou, selektivně vybírá pouze určité dílčí části skutků, polemizuje s odůvodněním zejména rozsudku soudu I. stupně a sama provádí vlastní hodnocení důkazů. Na základě toho pak namítá neprokázání trestné činnosti, a neúplná skutková zjištění s tím, že v podstatě ve všech případech shledává extrémní rozpor mezi skutkovým stavem dovozovaným soudy a provedenými důkazy. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek, tak považuje zjevně za další odvolání a staví Nejvyšší soud do pozice odvolacího soudu, která mu ale ze zákona nepřísluší.
Existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, může být důvodem mimořádného zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu i v řízení o dovolání, ale takovýto rozpor Nejvyšší soud v této trestní věci neshledal. Skutková zjištění uvedená v jednotlivých bodech výroku o vině rozsudku soudu I. stupně mají oporu v provedených důkazech, a při jejich hodnocení nejen jednotlivě, resp. izolovaně jak to činí obviněná, ale v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. i v jejich souhrnu, z provedených důkazů logicky a spolehlivě vyplývají.
V bodě A výroku o vině je popsáno jednání obviněné, kterým naplnila všechny znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákona. Celé toto jednání v období od 26. 1. 2004 do 27. 2. 2006 spočívalo v podstatě v tom, že za jednotlivá období předkládala příslušnému finančnímu úřadu jménem společnosti NIVEAU, s. r. o., daňová přiznání k DPH, přičemž neoprávněně nárokovala vrácení DPH tím, že tento nárok dokládala nepravdivými, nesprávnými nebo opakovaně předloženými doklady, které jsou pak v jednotlivých bodech 1 – 7 konkrétně specifikovány. Tato skutková zjištění jsou pak v odůvodnění rozsudku (str. 35-38) podrobně, ohledně každého jednotlivého dokladu, rozvedena zejména v tom smyslu, v čem spočívala jeho nepravdivost, nesprávnost, nebo který doklad byl předložen opakovaně. Tomuto postupu nelze v zásadě nic vytknout, protože podrobný popis všech skutečností činících jednotlivé daňové doklady nepravdivými nebo nesprávnými, by značně zvětšil rozsah popisu skutku, který je již tak poměrně rozsáhlý. Omezil-li se proto soud I. stupně na výše uvedený postup při popisu skutku, přičemž v jednotlivých případech uplatněných daňových dokladů blíže specifikoval skutek ve výroku o vině jako daňový doklad „údajného výstavce“, nebo „neplátce daně“, jsou tato skutková zjištění spolehlivým a dostatečným podkladem pro výrok o vině V. L. trestným činem podle §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákona. Hmotně právní námitka, že tato právní kvalifikace užitá soudem je v rozporu se skutkovými závěry obsaženými ve skutkové větě rozsudku, je zjevně neopodstatněná. Konkrétně obviněná namítá, že nebyly učiněny žádné skutkové závěry o jejím úmyslném zavinění, které soud I. stupně shledal ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zákona. Tento závěr o existenci úmyslu jasně vyplývá ze skutku ad A/1-7, kde je výslovně uvedeno zjištění soudu, že obviněná jako jednatelka společnosti NIVEAU, s. r. o., jednala „se záměrem získat pro“ tuto společnost „finanční prospěch ve formě vylákání vrácení nadměrného odpočtu DPH“, a za tím účelem pak v jednotlivých případech předkládala příslušnému finančnímu úřadu daňová přiznání k DPH s nárokováním vrácení DPH, když tento nárok dokládala nepravdivými, nesprávnými nebo opakovaně předloženými doklady.
Obviněná tato skutková zjištění z podstatné části zcela pomíjí, a své dovolací námitky o pouhém omylu, nebo maximálně nedbalosti, dovozuje pouze z části jednání, jímž byla uznána vinnou. Konkrétně z případů, kdy nárokovala vrácení DPH na základě dokladů, kdy výstavci nebyli plátci DPH, a dále z ojedinělých případů, kdy některé účetní doklady byly zaúčtovány ve špatném účetním období, dvakrát nebo v nesprávné sazbě DPH. Při zjišťování formy zavinění, a právní kvalifikaci jednání obviněné, je ale nutno posuzovat její jednání jako celek, když se jedná o jeden skutek spáchaný pokračujícím jednáním v průběhu dvou let a celkem sedmi dílčími útoky. Pro tyto útoky je především charakteristické, že v podstatné jejich většině obviněná nárok na vrácení DPH dokládala současně nejen účetními doklady neplátců DPH, ale také zcela falešnými účetními doklady (PALSTAV, s. r. o., LANGFORD TRADING, s. r. o., J. K., AV MARKET, s. r. o., Průmyslové chlazení, s. r. o., LANDFORD ENTERPRISES, s. r. o.,), kdy nedošlo k uskutečnění zdanitelného plnění, doklady byly vystaveny za činnost, kterou se daná společnost nezabývala, s nesprávným razítkem, s obchodním jménem, které daná společnost v dané době vůbec nepoužívala, ve zcela jiné než danou firmou používané úpravě, s padělanými razítky i podpisy, atp. (podrobně viz str. 35-38 rozsudku). Tyto zjištěné skutečnosti zcela jednoznačně potvrzují úmysl obviněné vylákat neoprávněné vrácení DPH, a svědčí o jejím přístupu k podávání přiznání k DPH, se záměrem získat pro svoji obchodní společnost tímto způsobem finanční prospěch. V souvislosti s tímto podvodným jednáním je pak nutno hodnotit i další případy, jimiž byla obviněná současně uznána vinnou, tj. zejména další významnou a početnou skupinu dokladů od výstavců, kteří nebyli plátci DPH. To, co obviněná v dovolání hodnotí jako pouhý omyl či maximálně nedbalost, by snad mohlo být považováno za reálné v ojedinělém případě. V jejím případě se ale zjevně jedná o promyšlený systém vykrádání státního rozpočtu neoprávněným nárokováním vrácení DPH, čímž se obviněná nijak neliší od velké řady dalších obdobných „podnikatelů“, včetně typického nepředložení účetnictví z důvodu ztráty či odcizení. Obviněná nesouhlasí s argumentací soudů, že si mohla jednoduchým způsobem ověřit, zda jednotlivý výstavce daňového dokladu je či není plátcem DPH a nevyužití této možnosti považuje za nedostatečné pro závěr o jejím úmyslném zavinění. Tvrzení, že tuto skutečnost není možno zkontrolovat při zaúčtování, bylo součástí její obhajoby již v přípravném řízení. To je ale v příkrém rozporu se zjištěním, že doklad č. … ze dne 20. 5. 2005, od společnosti Mantra, s. r. o. (ad A/5), která nebyla plátcem DPH, žádné vyčíslení DPH neobsahoval. Obviněná přesto finančnímu úřadu doložila tuto účtenku s uplatněným odpočtem 19% DPH ve výši 545,69 Kč, což nasvědčuje jednání v přímém úmyslu. Zejména je však nutno zdůraznit, že obviněné byla jednoznačně známá skutečnost, že někteří výstavci daňových dokladů jsou plátci DPH, a jiní zase nejsou, resp. nemusí být. Pokud s tímto vědomím, bez prověření této otázky, dokládala nárok na nadměrný odpočet DPH, musela být srozuměna s tím, že nárok na odpočet DPH uplatňuje neoprávněně, pokud výstavce dokladu není plátcem DPH, a jednala tak v úmyslu nepřímém, jak správně zjistil soud I. stupně (viz str. 38 rozsudku).
Vzhledem k tomu, že obviněná nárok na vrácení DPH dokládala v jednotlivých daňových přiznáních k DPH současně nejen zcela padělanými daňovými doklady, nebo doklady od neplátců DPH, ale vedle toho i dvakrát uplatněným daňovým dokladem (ad A/2, 3), pouze vlastním výdajovým dokladem (ad A, 1, 2) bez dokladu o nákupu, nebo daňovým dokladem, který nebyl vystaven pro společnost NIVEAU, s. r. o. (ad A/3), soud I. stupně správně i tyto případy zahrnul pod úmyslné jednání obviněné.
Nejvyšší soud přitom nepřisvědčil ani námitkám obviněné ohledně daňových dokladů za práce provedené na objektu v obci H., který měla společnost NIVEAU, s. r. o., v pronájmu a byl ve vlastnictví obviněné. Namítá-li obviněná, že práce na tomto objektu byly provedeny a jsou prokazovány důkazy (fotografie, plány rekonstrukce, apod.), je nutno uvést, že soud I. stupně neučinil závěr, že by na tomto objektu žádné rekonstrukční práce nebyly provedeny. Součástí pokračujícího jednání v bodě A výroku o vině rozsudku je ve vztahu k tomuto objektu dokládání nároku na vrácení DPH daňovými doklady za práce, které provedeny nebyly. Součástí takovýchto daňových dokladů byly i falzifikáty znějící na údajného výstavce PALSTAV, s. r. o. (ad A/1) nebo AV MARKET, s. r. o. (ad A, 4), Průmyslové chlazení, s. r. o. (ad A/4, 5, 6), nebo tzv. ztracená faktura č. … (ad A, 3), jak to o ní tvrdila obviněná výstavci této faktury R. N., která nejen, že byla vystavena na obviněnou jako fyzickou osobu, a nikoliv tedy na společnost NIVEAU, s. r. o., ale na základě této faktury nebylo R. N. nic zaplaceno a tak žádné práce na objektu v H. na základě této faktury neprovedl. Obviněná v dovolání tyto skutečnosti významné z hlediska zjišťování subjektivní stránky jejího jednání opět zcela pomíjí, a své námitky zaměřuje pouze proti způsobu odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Tyto námitky jsou mimo uplatněný důvod dovolání a dovolání proti důvodům rozhodnutí není podle §265a odst. 4 tr. ř. přípustné. Nad rámec dovolání ale lze uvést, že argumentace soudu I. stupně ohledně daňového dokladu společností LANGFORD TRADING, s. r. o., a AUREA, s. r. o., skutečně není přiléhavá („nepodařilo se prokázat, že by došlo k přijatému zdanitelnému plnění“, nebo „nebylo prokázáno, že by došlo ke zdanitelnému plnění“), protože soud v trestním řízení musí na základě důkazů prokázat, že ke zdanitelnému plnění nedošlo. Pak by nebyl důvod cokoliv fakturovat a ani následně uplatňovat odpočet DPH. Přes nesprávnou formulaci odůvodnění ale soud I. stupně takový závěr učinil a tento má oporu v provedených důkazech. Falzifikáty daňových dokladů společnosti LANGFORD TRADING, s. r. o., obviněná dokládala k nároku na vrácení DPH již v roce 2003, kdy společnost ještě ani nebyla zapsána v obchodním rejstříku, což se stalo až 8. 3. 2004. Je-li však tato společnost od tohoto roku také nekontaktní, tj. nepodává daňová přiznání, a tedy nevyvíjí žádnou činnost, nelze ani fakturou č. …, ze dne 18. 5. 2005, deklarované zdanitelné plnění považovat za uskutečněné. Podala-li pak společnost AUREA, s. r. o., v roce 2005 tzv. negativní přiznání k DPH, nemohlo také dojít k zdanitelnému plnění deklarovanému fakturou č. …, ze dne 4. 4. 2005.
Obsáhlé námitky obviněná uplatňuje v dovolání také proti výroku o vině pod bodem B/1-3, 6 a 7 rozsudku, kdy jednáním tam uvedeným spáchala trestné činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona, v bodě B/3 a 7 ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona a v bodě B/6 ve spolupachatelství se spoluobviněným R. M. podle §9 odst. 2 tr. zákona.
Jednání v bodě B/1 spočívalo ve vylákání finančního úvěru, kdy obviněná jako jednatelka společnosti Studio GENESE, s. r. o. (dále jen GENESE) uzavřela smlouvu o provozním minikreditu s eBankou, a. s., na poskytnutí krátkodobého kontokorentního úvěru do výše 1.000.000,- Kč, a při sjednávání úvěrové smlouvy v žádosti záměrně zamlčela, v rozporu se smlouvou o provozním minikreditu, skutečnosti podrobně v rozsudku uvedené. Ač je obviněná v tomto případě uznána vinnou zamlčením ztráty v hospodaření společnosti GENESE za rok 2003 ve výši 368.516,94 Kč, a za rok 2004 ve výši 944.253,76 Kč, dále splatného závazku této společnosti ve výši 43.980,- Kč, tyto skutečnosti v dovolání v podstatě pomíjí. Své dovolací námitky zaměřuje toliko proti třetímu zamlčenému údaji, a to běžnému korunovému účtu společnosti GENESE u společnosti GE Money Bank, a. s., jak je ve výroku rozsudku uvedeno. Výhradně proti této dílčí, a z hlediska právního posouzení méně významné části výroku o vině v bodě B/1, obviněná zaměřuje svoji dovolací námitku, že ve výroku rozsudku ohledně tohoto korunového účtu nejsou dostatečně konkrétně uvedeny skutečnosti, které měla zamlčet a jež by naplňovaly skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, jedná se o bankovní účet s debetním zůstatkem 200,- Kč, k čemuž obviněná namítá, že se nemohlo jednat o podstatný údaj při sjednávání úvěrové smlouvy, nemohl tak být jeho zamlčením spáchán trestný čin úvěrového podvodu a není dána ani společenská nebezpečnost.
Jak bylo již výše uvedeno, při právní kvalifikaci, a zjišťování formy zavinění jednání obviněné, je nutno posuzovat její jednání jako celek. Nikoliv tedy, jak to činí obviněná, když z hlediska právní kvalifikace (resp. zavinění) zcela ignoruje ty části skutkových zjištění soudu I. stupně, které naprosto jednoznačně potvrzují správnost použité právní kvalifikace, ale vytrhává pouze určité dílčí části skutku, ohledně kterých pak namítá nesprávné právní posouzení. Tak je tomu opět i v případě skutku ad B/1, kde zamlčení výše uvedené ztráty v hospodaření a splatného závazku plně odůvodňují použitou právní kvalifikaci tohoto jednání. Protože namítaná dílčí část skutku ohledně zamlčení účtu s debetním zůstatkem 200,- Kč nemůže na tomto právním posouzení skutku ad B/1 nic změnit, považuje Nejvyšší soud za nadbytečné blíže se vyjadřovat k obsáhlým námitkám obviněné. Odkazuje proto pouze na výpověď finančního poradce eBanky Ing. P. V., a dále na obsah vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k námitkám ohledně tohoto jednání v bodě B/1, s kterými se ztotožnil. Namítaná neprokázanost vědomí obviněné o ztrátě hospodaření společnosti GENESE v letech 2003 a 2004, je přitom založena na nesouhlasu obviněné s hodnocením důkazů soudy, a na jí dovozované nevěrohodnosti výpovědí svědků (B. V., B. H.), kde Nejvyšší soud neshledal namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu I. stupně.
Pokud obviněná k jednání ad B/2 namítá rozdílnost popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, oproti skutku jak je popsán v obžalobě a shodně i v rozsudku soudu I. stupně, Nejvyšší soud této námitce nepřisvědčil. Namítaný rozdíl v popisu skutku je pouze důsledkem odstranění nepřesnosti, a co je podstatné, nijak se to nedotklo totožnosti skutku.
Zjevně neopodstatněná je pak námitka, že nebyl prokázán úmysl obviněné nehradit úvěr sjednaný u ČSOB, a. s., resp. že by již při sjednávání tohoto konkrétního úvěru jednala s cílem úvěr nehradit, nebo s vědomím, že nebude řádně splácen. Podle zjištění soudu I. stupně obviněná jako jednatelka společnosti GENESE uzavřela dne 22. 11. 2005 danou smlouvu o poskytnutí kontokorentního úvěru do výše úvěrového limitu 1.000.000,- Kč, a to se záměrem vylákat pro společnost GENESE vyplacení tohoto úvěru. Vylákání úvěru, jako podvodné jednání spočívající v předstírání schopnosti společnosti GENESE řádně splácet poskytnutý úvěr, dosáhla obviněná tím, že při sjednávání úvěrové smlouvy společnosti ČSOB, a. s., záměrně zamlčela skutečnosti uvedené konkrétně v bodě B/2 výroku o vině. V důsledku toho poskytovatel úvěru v rozporu se skutečností dospěl k závěru, že společnost GENESE splňuje podmínky pro poskytnutí úvěru a tento ji ve výši 1.000.000,- Kč poskytl. Tento úvěr byl vyčerpán, užit nezjištěným způsobem, nebyl řádně splácen podle smluvních podmínek a uhrazen byl v podstatě vynuceně až krátce před dražbou nemovitého majetku.
Byť obviněná v průběhu trestního stíhání na svoji obhajobu tvrdila, že chtěla sjednané úvěry hradit, a konkrétně u tohoto úvěru od ČSOB, a. s., namítá absenci skutkových zjištění, z nichž by vyplýval závěr o jejím úmyslu úvěr nehradit nebo vědomí, že nebude řádně splácen, nelze této námitce přisvědčit. Skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona obviněná naplnila již tím, že poskytovateli úvěru záměrně zamlčela rozhodné skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru. U tohoto trestného činu je proto nerozhodné, zda již při sjednávání úvěrové smlouvy měla v úmyslu tento nehradit. Nejedná se totiž o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona, u kterého se vyžaduje vznik škody a úmysl pachatele ke způsobení této škody směřující. To ostatně uvedl již soud I. stupně na str. 42 rozsudku. Námitky obviněné tak svědčí o tom, že zjevně nepostřehla rozdíly mezi tzv. obecným podvodem podle §250 tr. zákona, a speciálním úvěrovým podvodem podle §250b tr. zákona, jímž byla uznána vinnou, a který může spáchat i osoba, která úvěr získaný na základě zamlčení podstatných údajů následně řádně splácí. Ve vztahu k způsobené škodě jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (§250b odst. 4 písm. b) tr. zákona), pak podle §6 písm. a) tr. zákona plně postačí i zavinění z nedbalosti. Proto je obecně bez významu námitka obviněné, že úmysl způsobit značnou škodu (tj. úvěr nesplatit) ještě není dán pouhým opožděným splacením úvěru. K tomu je nutno uvést, že k tzv. opožděnému splacení úvěru v případě jednání od B/2 došlo až 8 měsíců po termínu splatnosti úvěru, a to krátce před dražbou nemovitého majetku společnosti, když se věřitel až touto cestou musel domáhat uspokojení své pohledávky. Toto dodatečné splacení úvěru je přitom pouze náhradou způsobené značné škody, kde soudem I. stupně zjištěné úmyslné zavinění i k tomuto znaku kvalifikované skutkové podstaty ustanovení §250b odst. 4 písm. b) tr. zákona vyplývá z provedených důkazů a skutkových zjištění. Jednalo se v podstatě o dva řádně nesplacené, a současně obviněnou sjednávané úvěry pro společnost GENESE (21. 11. 2005 – eBanka, a. s.; 22. 11. 2005 – ČSOB, a. s.; body B/1 a 2 výroku o vině), se stejným úvěrovým limitem ve výši 1.000.000, - Kč, ač společnost byla již dlouhodobě ve ztrátě (svědci B. V., T. H., V. S., M. Č.) a reálně nebyla schopna plnit své úvěrové závazky. Těchto skutečností si byla obviněná plně vědoma. Přitom tuto její trestnou činnost z hlediska formy zavinění nelze posuzovat pouze izolovaně, ale také v souvislosti s další v té době páchanou trestnou činností spočívající ve vylákání odpočtu DPH prostřednictvím společnosti NIVEAU (ad A výroku o vině), a zejména následné trestné činnosti, pro změnu spočívající ve vylákání úvěrů (ad B/1-3, 6 a 7), a to vždy u jiného bankovního ústavu. Navíc v bodech B/3, 6 a 7 na základě předložení nepravdivých přiznání k dani z příjmu právnických osob, opatřených nepravým otiskem razítka daného finančního úřadu, kterými dokládala nepravdivé kladné finanční výsledky a daňové povinnosti dané obchodní společnosti (v bodě ad B/6 předložené spoluobviněným R. M.). Přitom tato razítka byla i s dalšími zajištěna v kanceláři užívané obviněnou (výrok ad B/8 rozsudku). Také použití těchto padělků potvrzuje jednání obviněné v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zákona, jak to uvádí soud I. stupně na str. 42 odůvodnění.
Vzhledem k uvedeným závěrům ohledně subjektivní stránky jednání obviněné, které se vztahují i ke způsobení škody, je tak zjevně neopodstatněná i její námitka týkající se skutku v bodě B/3 rozsudku, kde obviněná namítá, že v případě pokusu trestného činu musí být dáno úmyslné zavinění i ke způsobení škody. Tím totiž v podstatě namítá, že jí tento úmysl ve vztahu ke škodě nebyl prokázán. Stejně tak nelze souhlasit ani s další námitkou v dovolání, že nebyl prokázán její úmysl úvěr nehradit, protože jej hodlala v případě poskytnutí úvěru splácet. Již ze samotného předložení nepravdivého daňového přiznání k dani z příjmu právnických osob, které bylo opatřeno nepravdivým otiskem razítka finančního úřadu, je zjevná vědomost obviněné, že společnost LABYRINT by v případě poskytnutí pravdivých údajů nesplnila podmínky pro poskytnutí úvěru ve výši 1.000.000,- Kč, a proto se uchýlila za účelem jeho vylákání, k podvodnému jednání popsanému v bodě B/3. Obviněná věděla, že společnost LABYRINT v roce 2005 vykazovala hospodaření se ztrátou 305.000,- Kč a nebude tak schopna požadovaný úvěr splácet, protože nevytváří potřebný zisk. Na existenci úmyslu i ve vztahu k výši zamýšlené škody při pokusu o vylákání úvěru, přitom nemá vliv obhajoba obviněné uváděná i v dovolání, že úvěr hodlala splácet. Zamýšlené splácení úvěru z podnikání v budově v H. ulici v Č. B., kterou bylo nutno zrekonstruovat, zprovoznit, a až následně v ní podnikáním vytvářet zisk, z kterého by byl úvěr splácen, byl značně nejistou okolností. Obviněná tak musela být srozuměna i s tím, že z tohoto zamýšleného zdroje nebude schopna úvěr řádně splatit. Tvrdí-li přitom, že úvěr nejen hodlala splácet, ale také, že by byl čerpán jen „v potřebné výši“, postačí poukázat na způsob nakládání s úvěrem ve výši 1.000.000,- Kč v bodě B/1 rozsudku, který byl vzápětí po jeho poskytnutí v průběhu pouhých dvou dnů obviněnou zcela vyčerpán, a užit nezjištěným způsobem,jakož i na úvěrové prostředky získané ve výši 4.000.000,- Kč v bodě B/6, které byly po poskytnutí společnosti FOOD Trading, s. r. o. (dále jen FOOD), vzápětí v plné výši převedeny na účet společnosti LABYRINT a následně obviněnou užity rovněž nezjištěným způsobem.
Ze skutkových zjištění uvedených v bodě B/3 výroku o vině tak vyplývá existence úmyslné formy zavinění i ve vztahu k znaku značné škody ve smyslu ustanovení §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona, aniž by bylo nutné, aby v popisu skutku bylo výslovně uvedeno, že obviněná jednala s cílem získané prostředky nesplácet. Namítá-li proto obviněná, že zcela chybí skutková zjištění (v bodě B/3) týkající se jejího úmyslu způsobit Živnostenské bance, a. s., značnou škodu, je i tato námitka zjevně neopodstatněná.
Proti výroku o vině v bodě B/6 obviněná namítá, že nijak konkrétně nevymezuje její jednání, které by mělo být trestným, když pouze projednání možnosti poskytnutí úvěru v České spořitelně, a. s., společně s R. M., a následné uhrazení kupní ceny společnosti LABYRINT z poskytnutého úvěru, ještě u ní nezakládá spáchání trestného činu úvěrového podvodu ve spolupachatelství, ale ani ve formě účastenství. Skutková věta, že rovněž neobsahuje skutkové okolnosti naplňující subjektivní stránku, tj. její zavinění ke skutečnosti, že R. M. nebude čerpaný úvěr splácet.
Také v případě tohoto jednání, jak je typické v podstatě pro všechny její dovolací námitky k jednotlivým skutkům, obviněná z celého popisu skutku vytrhává pouze některé nepodstatné části, a bez ohledu na celý obsah skutku pak namítá nenaplnění znaků dané skutkové podstaty trestného činu. U skutku v bodě B/6 tak poukazuje pouze na projednání možnosti poskytnutí úvěru, a následné uhrazení kupní ceny nemovitosti, ač podstata jejího jednání spočívá zejména v tom, že společně se spoluobviněným R. M. projednali možnosti poskytnutí finančního úvěru v České spořitelně, a. s., pro společnost FOOD, a to s úmyslem vylákat vyplacení tohoto úvěru ve výši 4.000.000,- Kč. Z hlediska právního posouzení skutku v bodě B/6 jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona není přitom podstatné, že obvinění jako účel úvěru deklarovali částečnou úhradu kupní ceny dané nemovitosti prodávající společnosti LABYRINT, ale to, že při sjednávání úvěrové smlouvy spoluobviněný předložil mj. padělané přiznání k dani z příjmů právnických osob společnosti FOOD, které bylo opatřeno nepravým razítkem příslušného finančního úřadu a toto razítko bylo zajištěno právě v kanceláři obviněné (viz skutek ad B/8 rozsudku). Z výpovědi spoluobviněného R. M. je přitom zřejmé, že veškeré podklady potřebné pro poskytnutí úvěru (viz str. 21 rozsudku) zajistila obviněná, což je v souladu s výpověďmi pracovníků České spořitelny, a. s., svědků K. R. a M. D. (viz str. 27-29 rozsudku), z kterých rovněž vyplývá její rozhodující role při sjednávání úvěru. Ze skutkového zjištění uvedeného v bodě B/6 rozsudku, že obvinění jednali s úmyslem vylákat vyplacení finančního úvěru, vyplývá také vědomost obviněné o tom, že společnost FOOD nesplňuje podmínky pro poskytnutí úvěru, které spočívají zejména ve schopnosti úvěr řádně splácet. S tím plně koresponduje i další skutkové zjištění, a to předložení padělaného přiznání k dani z příjmů právnických osob, které mělo zakrýt skutečný stav hospodaření společnosti FOOD, a které by nebylo nutné, pokud by příjmy této společnosti garantovaly poskytovateli úvěru jeho návratnost. Vědomost obviněné o neschopnosti společnosti FOOD dostát závazku z úvěrové smlouvy, resp. že spoluobviněný R. M. nebude čerpaný úvěr splácet (jak namítá v dovolání) zcela jednoznačně potvrzuje výpověď svědka V. Č., který koupil společnost FOOD, o které mu obviněná tvrdila, že je bez dluhů „čistá“, ale asi za tři měsíce mu zavolal exekutor, že jako jednatel společnosti dluží 2,5 mil. Kč. Když to zjistil, obrátil se na obviněnou, která tvrdila, že není problém sehnat někoho jiného, kdo si to na sebe napíše, že s panem F. (obv. R. M.) se to vše přepíše u notáře (viz protokol o hlavním líčení, č. l. 898 tr. spisu). Následně se také R. M. stal jediným společníkem a jednatelem společnosti FOOD od 25. 7. 2006 a v prosinci téhož roku již společně jednají o úvěru pro tuto obchodní společnost.
Namítá-li tedy obviněná, že nebylo prokázáno její zavinění ke skutečnosti, že spoluobviněný R. M. nebude úvěr splácet, a že je extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a soudem zjištěným skutkovým stavem, je tato její námitka zjevně neopodstatněná, a ve věci není žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu I. stupně. Ten také správně dospěl k závěru, že obviněná jednala v přímém úmyslu, přičemž nutno dodat, že i ve vztahu ke způsobení značné škody.
Za důvodnou ale Nejvyšší soud považuje námitku obviněné, že ve výroku rozsudku (ad B/6) není uvedeno jednání, kterým by se na spáchání daného trestného činu (úvěrového podvodu) podílela jako spolupachatel.
Pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona může být pouze některý z účastníků úvěrové smlouvy, např. dlužník, nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele. Osoba, která účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, může být jen pomocníkem (viz rozhodnutí publikované pod č. 27, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 6/2001). Ze skutkových zjištění uvedených v bodě B/6 rozsudku je ale zřejmé, že byť se obviněná V. L. aktivně podílela na sjednávání úvěru, účastníkem úvěrové smlouvy byla jako dlužník společnost FOOD, za kterou jednal spoluobviněný R. M. jako její jednatel. Společnost LABYRINT tak nebyla účastníkem úvěrové smlouvy a obviněná jako její jednatelka nemůže být spolupachatelkou trestného činu úvěrového podvodu. Protože ale pachateli R. M. opatřila potřebné nepravdivé podklady, padělané přiznání k dani z příjmů právnických osob, které bylo jedním z podkladů pro poskytnutí úvěru, lze v jejím jednání spatřovat znaky účastenství, konkrétně minimálně ve formě pomoci k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Namítá-li obviněná, že její jednání v bodě B/6 rozsudku nenaplňuje ani znaky účastenství, je vzhledem k výše uvedenému tato námitka zjevně neopodstatněná.
Na trestní odpovědnost účastníka se ale podle §10 odst. 2 tr. zákona užije ustanovení o trestní odpovědnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného. Protože podle §31 odst. 2 písm. b) tr. zákona soud při stanovení druhu a výměry trestu přihlédne u pomocníka též k významu a povaze jeho účasti na spáchání trestného činu, a účast obviněné na skutku v bodě B/6 rozsudku byla rozhodující pro jeho spáchání, je zřejmé, že tato dílčí nesprávnost v právním posouzení jednání obviněné nemá žádný vliv na její postavení. Zrušení rozhodnutí soudů pouze za účelem upřesnění právní kvalifikace jednání obviněné v bodě B/6 jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona, spáchaného hlavním pachatelem R. M., by tak bylo pouhým formalizmem.
Námitky obviněné proti výroku o vině v bodě B/7 rozsudku, jsou ve své podstatě shodné s námitkami, které obviněná uplatnila proti výroku o vině v bodě B/3, kde byla uznána vinnou obdobnou trestnou činností v souvislosti s pokusem o vylákání úvěru pro společnost LABYRINT, jen ve vztahu k jiné bance. Proto postačí odkázat na odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu k bodu B/3 rozsudku, jak je výše uvedeno. Jen na doplnění k námitce obviněné, týkající se obou bodů B/3 a B/7 Nejvyšší soud uvádí, že z hlediska právního posouzení skutku se za škodu způsobenou jednáním uvedeným v ustanovení §250b odst. 1 tr. zákona považuje celková výše poskytnutého úvěru, nebo úvěru k jehož získání jednání pachatele směřovalo. Pokud pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a dosáhne tak uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru, je následkem trestného činu již samotná okolnost, že banka poskytla formou úvěru peněžní prostředky, tj. že tyto peněžní prostředky opustily sféru majetku banky (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 487/2012). To platí i v případě pokusu tohoto trestného činu, kdy banka požadovaný úvěr neposkytne, což má význam (stejně jako dodatečná úhrada úvěru v případě jeho poskytnutí) pouze pro rozhodování o trestu a povinnosti k náhradě škody.
Nejvyšší soud zjistil, že podstatná část námitek odpovídajících uplatněnému důvodu dovolání je zjevně neopodstatněná. V případě jediné důvodné námitky obviněné, týkající se posouzení jednání v bodě B/6 jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, ač se jedná o pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo nijak, natož pak zásadně ovlivnit její postavení. Přitom otázka pachatelství nebo účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zákona je již dlouhodobě vyřešena judikaturou soudů, včetně její publikace ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jak bylo výše uvedeno. Proto ani tato otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš