ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.677.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 677/2012-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 6. 2012 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 5 To 59/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 497/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 6 T 497/2007, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §201 odst. 1 tr. zák., §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák. na 4 měsíce a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 1 rok.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Chomutově v tom, že obviněný dne 4. 4. 2007 kolem 3,15 hodin v Ch., řídil osobní vozidlo zn. Škoda Superb registrační značky ............., ačkoli měl v krvi nejméně 1,32 g/kg alkoholu.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 5 To 59/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že skutek neměl být posouzen jako trestný čin, protože vezl do nemocnice svého kolegu stiženého nevolností a jednal tedy ve stavu krajní nouze podle §14 tr. zák. Kromě toho uvedl, že vzhledem k dřívějšímu znění ustanovení §201 tr. zák. spoléhal na beztrestnost svého jednání, a vyjádřil názor, že pokud Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval o odvolání v době, kdy již nabyl účinnosti zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, měl skutek posoudit podle tohoto zákona a v tomto rámci aplikovat ustanovení §19 odst. 1 tr. zákoníku o právním omylu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §14 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Podle tohoto ustanovení nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
V soudní praxi se připouští, aby jako krajní nouze bylo posouzeno jednání řidiče motorového vozidla, který v podnapilém stavu jede jen proto, aby zajistil lékařskou pomoc pro jinou osobu. Rozhodovací praxe soudů byla takto usměrněna rozhodnutím č. 19/1968 Sb. rozh. tr. a obviněný poukázal právě na tento judikát. Je však třeba dodat, že zároveň musí být splněny všechny podmínky krajní nouze, jak jsou vymezeny v §14 tr. zák. V posuzované věci evidentně nebyla splněna podmínka subsidiarity, která vyplývá z té části citovaného ustanovení, v níž je uvedeno, že nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak. Podle obhajoby obviněného byl řidičem vozidla původně svědek M. Š., kterému se v průběhu cesty udělalo nevolno a požádal obviněného, aby ho vystřídal v řízení a aby ho odvezl do nemocnice. Nejvyšší soud nemíní bagatelizovat namítané obtíže svědka M. Š., avšak musí konstatovat, že ho nijak vážně neohrožovaly na zdraví, natož na životě, a že svědek byl nevolností stižen prakticky na okraji města Ch., kde se nachází nemocnice a odkud bylo možno bez obtíží přivolat potřebnou pomoc. Ostatně svědek M. Š. se posléze, tj. poté, co policejní kontrola zabránila obviněnému v další jízdě, telefonicky spojil se svým lékařem, konzultoval s ním své obtíže a sám se k němu dostavil kritického dne kolem 5,00 hodin. Ze zjištění soudů vyplývá, že při policejní kontrole, která přistihla obviněného při řízení po požití alkoholu, obviněný J. B. jako řidič ani svědek M. Š. jako spolujezdec neuváděli nic v tom smyslu, že by šlo o převoz nemocné osoby do nemocnice. Podle těchto zjištění se spolujezdec, tj. svědek M. Š., před policisty naopak snažil věc zlehčovat a vyjadřoval se tak, že zbytečně dělají problémy, že se nic nestalo apod. Uvedené okolnosti v souhrnu jasně svědčí o absenci podmínek krajní nouze podle §14 tr. zák.
Posoudit skutek podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 nepřicházelo v úvahu, neboť pro to nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., resp. v ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku. Obě ustanovení vyjadřují zásadu, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a že podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. V daném případě se na posuzovaný skutek vztahují ustanovení §201 odst. 1 tr. zák. a ustanovení §274 odst. 1 tr. zákoníku, která jsou stejně přísná, takže není důvodu odchýlit se od zásady, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání činu. Nic na tom nemění okolnost, že trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 obsahuje výslovná ustanovení o omylu. Principy, které byly v trestním zákoníku kodifikovány v ustanoveních §18 - §19, zastávala teorie a praxe trestního práva při posuzování subjektivní stránky trestného činu již za účinnosti dřívějšího trestního zákona, a proto se nejedná o rozlišovací kritérium míry přísnosti toho či onoho zákona.
Právní omyl obviněného spočíval podle jeho námitek v tom, že v souladu s právní úpravou trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 tr. zák. platnou od roku 1990 do roku 2006 se domníval, že řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu je trestným činem jen za podmínky, že pachatel již byl pro takové jednání postižen. Obviněný poukazoval na to, že tato úprava se změnila jen několik měsíců před tím, než se stal posuzovaný skutek, že není právník, že není ani profesionální řidič a že neměl tušení o změněné právní úpravě.
I pro případ, že by se na posuzovaný skutek měl aplikovat trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, je třeba zdůraznit, že právní omyl je relevantní jen tehdy, nemohla-li se jednající osoba omylu vyvarovat (§19 odst. 1 tr. zákoníku). Přitom trestní zákoník výslovně stanoví, že omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele mimo jiné ze zákona nebo z jeho postavení (§19 odst. 2 tr. zákoníku). V dané situaci byl obviněný v postavení účastníka provozu na pozemních komunikacích podle §2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a zároveň v postavení řidiče podle §2 písm. d) cit. zákona. Pokud jde o povinnosti řidiče, je v ustanovení §5 odst. 2 písm. b) cit. zákona stanoveno, že řidič nesmí řídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo v době, kdy by mohl být ještě pod jeho vlivem. Tuto právní úpravu byl obviněný povinen znát a není žádných pochyb o tom, že ji skutečně také znal. Z postavení obviněného jako řidiče pak logicky vyplývala rovněž jeho povinnost seznámit se s právní úpravou týkající se sankcí za porušení zákazu řídit po požití alkoholu, včetně toho, jak porušení tohoto zákazu sankcionuje trestní zákon. K tomu měl obviněný dostatek možností již vzhledem k tomu, že skutek se stal dne 4. 4. 2007 a že to znění §201 odst. 1 tr. zák., podle kterého šlo o trestný čin, nabylo účinnosti dne 1. 7. 2006, tj. více než devět měsíců před spácháním skutku. Není tedy místa pro úvahu, že by namítaný právní omyl vylučoval zavinění obviněného, pokud by byl skutek posuzován podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010.
Rozsudek Okresního soudu v Chomutově není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Jinak pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení. Dovolání bylo doručeno Okresnímu soudu v Chomutově dne 24. 11. 2010, avšak věc byla Nejvyššímu soudu předložena až dne 30. 5. 2012. K průtahům tedy nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec