ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.682.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 682/2012 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. srpna 2012 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných J. K., roz. F., a M. L., která podali proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 13 To 426/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 252/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. K. a M. L. o d m í t a j í.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 1 T 252/2009, byli obvinění J. K. a M. L. uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Tohoto trestného činu se dopustili tím, že „v únoru 2008 se ústně dohodli s M. G., že zprostředkují prodej jejího vozidla tovární značky Volkswagen Touareg, rz …, která jim na základě dohody vozidlo k prodeji svěřila, obžalovaný M. L. pak na základě plné moci podepsané majitelkou vozidla dne 6. 2. 2008 získal duplikát velkého TP, následně pak vozidlo bez vědomí majitelky v rozporu s oprávněním převedl na společnost Oraveta s. r. o., nám. 14. října 1307/2, Praha 5, ve které byl jednatelem, a poté obžalovaný J. K. na základě plné moci udělené mu společnicí firmy Oraveta s. r. o. K. M. prodal vozidlo kupní smlouvou č. … společnosti J. Holding s. r. o. Srbice 96, Teplice, za částku 770.000,- Kč, peníze za prodej vozidla obžalovaní poškozené nevyplatili a použili je pro svoji potřebu, čímž způsobili poškozené M. G. škodu ve výši 770.000,- Kč“.
Soudem prvního stupně byl obviněný M. L. odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1, 2 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků, přičemž mu bylo také uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Obviněný J. K. byl odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak byla oběma obviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili poškozené M. G. škodu ve výši 770.000,- Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která směřovala do všech jeho výroků. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 13 To 426/2011, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného J. K. toliko ve výroku o trestu. Podle §248 odst. 3 tr. zákona, při nezměněném výroku o vině a náhradě škody, pak nově uložil tomuto obviněnému trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let, za současného vyslovení dohledu nad tímto obviněným. Podle §60a odst. 3 tr. zákona obviněnému také uložil, aby v průběhu prvních tří let zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Odvolání obviněného M. L. pak odvolací soud zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba obvinění řádně a včas podanými dovoláními, ve kterých shodně uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J. K. namítá, že skutek uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, když podle jeho názoru tento skutek není trestným činem. V popisu skutku, že není vyjádřeno naplnění objektivní ani subjektivní stránky tohoto trestného činu z jeho strany a nelze z něj dovodit ani spolupachatelství. Tuto námitku dokládá argumenty k třem částem celého skutku, který na tyto části rozdělil.
První část skutku, podle které se v únoru 2008 dohodli ústně s M. G., že zprostředkují prodej jejího vozidla, která jim na základě dohody vozidlo k prodeji svěřila, a M. L. na základě plné moci podepsané majitelkou vozidla dne 6. 2. 2008 získal duplikát velkého TP (technického průkazu), podle obviněného nemůže být trestným činem, když přesně odpovídá tomu, co bylo vůlí poškozené, když se s nimi domluvila na prodeji vozidla a k tomu udělila plnou moc. Je tedy podle obviněného nerozhodné, komu bylo vozidlo prodáno.
Druhá část skutku, podle které následně vozidlo bez vědomí majitelky v rozporu s oprávněním převedl (pozn. M. L.) na společnost Oraveta, s. r. o., je podle obviněného v hrubém rozporu s výsledky dokazování, když jednání na základě plné moci k prodeji nemůže být považováno za prodej věci bez oprávnění, subjekt kterému je udělena plná moc k prodeji věci jedná vždy s oprávněním, a to bez ohledu na to, komu je vozidlo prodáno a zda o prodeji zmocnitel předem věděl.
Zbývající část skutku, podle které poté na základě plné moci (obv. J. K.), udělené mu společnicí firmy Oraveta, s. r. o., K. M., prodal vozidlo danou kupní smlouvou společnosti J. Holding, s. r. o., za částku 770.000,- Kč, peníze za prodej vozidla obvinění poškozené nevyplatili, použili je pro svoji potřebu, a způsobili tak poškozené M. G. škodu v této výši, podle obviněného J. K. nevyjadřuje nijak objektivní ani subjektivní stránku daného trestného činu a ani údajné spolupachatelství. Jednal – li podle skutku na základě plné moci udělené společnicí společnosti Oraveta, s. r. o., a prodal vozidlo společnosti J. Holding, s. r. o., pak jednal zcela v souladu s oprávněním založeným plnou mocí a poškozená již v tomto dalším závazkovém vztahu neměla místo, protože nebyla účastníkem tohoto vztahu. Tím byla pouze v případě prvního převodu, kde se ale soudy nevypořádaly s obsahem plné moci, která hovoří o převodu vozidla a nikoli o jeho zprostředkování.
Skutek tak podle obviněného J. K. představuje pouze závazkový vztah, který může být obsahem civilní žaloby o zaplacení, nevyplacení ceny za prodej je věcí občanskoprávního charakteru a tato by vůbec neměla být řešena prostředky trestního práva. Přitom ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není uvedeno zavinění a závěr soudu o úmyslném zavinění neodpovídá výsledkům dokazování. Stejně tak ze skutku žádná okolnost ve vztahu k němu neodpovídá zákonnému znaku, že by si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, a nevyplývá z něj ani, jakým konkrétním jednáním se na spáchání skutku podílel jako spolupachatel.
Obviněný J. K. shledává také extrémní rozpor mezi výsledky dokazování, a závěry soudů, že mezi nimi a poškozenou nebyla dohoda o prodeji vozidla, a že bylo domluveno vyplacení peněz z prodeje poškozené. K tomu pak uvádí své vlastní hodnocení výpovědi poškozené, dalších důkazů a okolností případu, které obsáhle rozvádí. V závěru dovolání poukazuje na zásadu „ultima ratio“, kdy by prostředky trestní represe neměly sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou – li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. L. shledává naplnění uplatněného důvodu dovolání v tom, že skutková zjištění jsou podle jeho názoru v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Chybí podle něj jakýkoliv konkrétní důkaz ohledně objektivní i subjektivní stránky trestného činu. Soudy se nevypořádaly s tím, že chybí důkaz o obsahu dohody mezi ním a spoluobviněným J. K. jako spolupachatelem, chybí důkaz také o obsahu dohody M. G. s ním a o jejich přesných pokynech v rámci celé transakce. Dále chybí důkaz o hodnotě vozidla, když prodejní cena nemůže kopírovat cenu obvyklou, jakož i o tom, že on osobně použil peníze z prodeje vozidla pro vlastní potřebu. Poukazuje rovněž na okolnosti případu, kdy poškozená hodlala zcizit svoje vozidlo v době pozastavené exekuce. Výpověď poškozené M. G. považuje za nevěrohodnou, a závěr soudů, že jí došly finanční prostředky za důkazně nepodložený, když tato dne 6. 3. 2008 vybrala finanční hotovost ve výši 191.012,- Kč. Soudy její výpověď hodnotily tendenčně v neprospěch obou obviněných.
Zásadního pochybení se podle tohoto obviněného dopustil Krajský soud v Praze při hodnocení plné moci, a dostává se podle něj do rozporu, když na jedné straně dovozuje snahu poškozené získat peníze, a na druhé straně uvádí, že na základě její plné moci vystavené dne 6. 2. 2008 nebylo možné realizovat přímý prodej. Tzv. přímý prodej ale podle obviněného M. L. byl na základě této plné moci možný, když vozidlo bylo na dopravním inspektorátu „přepsáno“ na třetí osobu. Bez ohledu na to, zda bezplatně nebo za úplatu, tak bylo možno převést vlastnické právo na jiného vlastníka.
Namítá také nesprávnost výroku o náhradě škody, který je v rozporu s hmotným právem, když je sporné, zda byla M. G. osobou poškozenou ve smyslu §43 a násl. tr. ř. Považuje totiž za sporné, zda v době pozastavení exekuce byla vlastníkem vozidla se všemi právy danými ustanoveními §123 - §128 občanského zákoníku, a mohla tak vykonávat tato práva k vozidlu v dobré víře, když velmi dobře věděla, že exekuce na její majetek bude v nejbližší době obnovena a s předmětným vozidlem nebude moci nakládat. Obviněný je toho názoru, že M. G. poškozenou osobou nebyla, a výrok o náhradě škody nemá opodstatnění v hmotném právu, což dosvědčuje i text plné moci, kterou mu 6. 2. 2008 vystavila.
Obviněný M. L. nesouhlasí ani s hodnocením výpovědi poškozené soudem, jako od počátku neměnné a bez rozporů. Její výpověď naopak považuje za nevěrohodnou se zásadními rozpory, přičemž nelogičnosti spatřuje v tom, proč by ji pořizovali vozidlo odpovídající jejím speciálním požadavkům, proč by celou transakci prováděli zcela transparentně s plnými mocemi a smlouvami s bazarem, a proč by si měli peníze ponechat způsobem podle obžaloby, když J. K. dávala poškozená peníze z ruky do ruky vlastně na požádání a činila tak i po předmětné transakci. Klade také další otázky, proč poškozená žádala o peníze až po pěti měsících od prodeje vozidla, proč naopak při transakci se svědkem Mgr. T. V. uzavírala písemné smlouvy, proč na své náklady udržovala provoz kanceláře, aniž by měla povědomí o předmětu činnosti kanceláře i celého projektu, přičemž neuzavírala žádné písemné smlouvy a nežádala vyúčtování financí, resp. proč po prodeji vozidla nežádala po komkoliv výplatu kupní ceny, ačkoli tvrdila, že peníze velmi naléhavě potřebovala a první řádná písemná výzva ze dne 15. 7. 2008 je až víc než pět měsíců po prodeji vozidla.
V závěru dovolání obviněný uvádí, že do spolupráce s poškozenou M. G. a spoluobviněným J. K. vstoupil v dobré víře a s poctivými úmysly, nikdy nejednal proti jejich zájmům, vždy respektoval jejich přání a podnikatelské záměry a jakýkoli úkon z pozice jednatele provedl pouze na základě jejich vzájemné shody. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně jeho osoby, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného M. L. uvedl, že pod uplatněný důvod dovolání nespadají jeho námitky, kterými poukazuje na nedostatky v provedeném dokazování, zejména z hlediska jeho úplnosti. Soudy si podle státního zástupce nijak zásadně neodporují, když dovodily, že vystavená plná moc měla spoluobviněným umožnit administrativní úkony při přepisu vozidla v registru, ale nikoli samotný prodej, když jim vozidlo předala a k prodeji je oprávnila ústně, jak bylo rovněž konstatováno. Hodnocení plné moci přitom nemá v konečném důsledku takový význam, jaký mu tento obviněný přikládá. Státní zástupce nesouhlasí s tím, že by nebylo dostatečně zjištěno, kdo byl s ohledem na exekuční řízení vlastníkem prodávaného vozidla a zda poškozená byla nositelkou oprávnění ve smyslu §43 tr. ř., když bylo nepochybně zjištěno, že vlastníkem vozidla byla poškozená. Zcela zjevně přitom obviněný M. L. podle skutkových zjištění nevystupoval v dobré víře, ale po dohodě se spoluobviněným její peníze z prodeje vozidla poškozené nepředali, ale užili je pro sebe.
K dovolání obviněného J. K. státní zástupce uvedl, že úvodní pasáž popisu skutkového děje sama o sobě sice není trestně právně relevantním jednáním, ale předání vozidla poškozenou obviněným za účelem prodeje, byť samo žádným trestným činem není, je významné z hlediska svěření věci ve smyslu ustanovení §248 odst. 1 tr. zákona, jako znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. K námitce obviněného o nelogickém závěru soudů, že vozidlo bylo prodáno bez vědomí poškozené, státní zástupce uvedl, že v této části popisu skutkového děje soudy zcela přesně nevystihly jeho podstatu, když jinak zjistily, že poškozená předala vozidlo obviněným a chtěla jej prodat. Protože jej však podle zjištění soudů chtěla prodat rychle třetímu subjektu z důvodu finančních potíží, do kterých se dostala financováním společnosti Oraveta, s. r. o., zcela jistě nechtěla vozidlo prodat této společnosti, jak to učinili spoluobvinění. Tuto část skutku je proto nutno v kontextu celkového stavu věci vykládat tak, že obvinění byli oprávněni vozidlo prodat, ale řádně třetímu subjektu, který uhradí kupní cenu, jež bude předána poškozené. Nikoli ale užít vozidlo jako předmět v řadě koupí a prodejů za účasti jimi fakticky ovládané společnosti, za účelem ponechání si cizích peněz. Takto přitom postupovali zjevně koordinovaně, a nejméně v konkludentní shodě při sledování společného cíle, tudíž ve společném úmyslu využít svěření věci k jejímu prodeji a vlastnímu obohacení. Skutek tak podle státního zástupce obsahuje dostatečné vyjádření objektivní i subjektivní stránky dané skutkové podstaty podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, včetně znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Obvinění měli v dispozici cizí věc, s níž měli naložit sjednaným způsobem, avšak neučinili tak a naložili s ní jako s věcí vlastní, čímž naplnili všechny znaky tohoto trestného činu.
K námitkám obviněného J. K. ohledně údajně podstatných rozporů v rozhodnutích soudů státní zástupce uvedl, že neodrážejí realitu, a není zřejmé, z čeho dovozuje, že vzhledem k požadavku poškozené na rychlost prodeje vozidla nemohl být tento prodej zprostředkován, ale muselo být prodáno přímo. Podle státního zástupce naopak užití zkušeného zprostředkovatele s kontakty, jak bylo tvrzeno o obviněném M. L., může prodej věci výrazně urychlit. Rovněž obviněným namítaný občanskoprávní vztah s poškozenou, který je pro majetkové trestné činy poměrně typický, není okolností vylučující aplikaci trestního zákona.
Státní zástupce proto považuje dovolání obviněných za zjevně neopodstatněná a navrhl, aby byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta v neveřejném zasedání.
III.
Oba obvinění shodně v dovolání uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Je tak zřejmé, že těmto požadavkům na hmotně právní argumentaci v rámci uplatněného důvodu dovolání z podstatné části neodpovídají námitky obviněného M. L., které ve své podstatě spočívají v tom, že pro rozhodnutí o jeho vině chybí důkazy, závěry soudů považuje za ničím nepodložené a nesouhlasí s tím, jak soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy. Toho si je tento obviněný ostatně vědom, a právě proto namítá, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Existence tohoto rozporu totiž může být jediným důvodem mimořádného zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění až v řízení o dovolání. Protože stejnou povahu má také část námitek obviněného J. K., a to rovněž s odkazem na existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, budou k této otázce souhrnně uvedeny důvody v další části tohoto usnesení.
Jako odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud hodnotil pouze námitku obviněného M. L. proti soudem zjištěné výši škody, a s tím související sice procesní námitku, že M. G. nemohla vzhledem k pozastavené exekuci vykonávat svá vlastnická práva, a nebyla proto ani osobou poškozenou ve smyslu §43 tr. ř., kterou ale zakládá na hmotně právním zpochybňování jejího vlastnického práva.
Podle §89 odst. 12 tr. zákona se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze – li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
V této trestní věci bylo předmětné vozidlo (VW Touareg) prodáno do autobazaru za částku 770.000,- Kč. U trestného činu zpronevěry je způsobenou škodou celá skutečná hodnota zpronevěřené věci. Přitom za svěřenou věc, kterou v daném případě bylo vozidlo, je nutno pokládat i výtěžek, který pachatel získal za svěřenou věc jejím prodejem, ale takto získanou finanční částku svěřiteli nepředal. Je – li tedy svěřenou věcí ve smyslu ustanovení §248 odst. 1 tr. zákona o trestném činu zpronevěry i výtěžek z prodeje svěřené věci, a tento výtěžek představuje částku 770.000,- Kč, tato částka představuje výši zpronevěrou způsobené škody, aniž by bylo nutno zjišťovat obvyklou cenu původně zpronevěřené věci podle §89 odst. 12 tr. zákona. Přitom skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem. Zpochybňuje – li tedy obviněný M. L. postavení M. G. jako poškozené v trestním řízení, s poukazem na pochybnosti o jejím vlastnickém právu k danému vozidlu, není to z hlediska právního posouzení skutku podstatné, přičemž navíc je tato námitka také v rozporu se skutečností. Hmotně právní námitky obviněného jsou proto zjevně neopodstatněné.
Obviněný J. K. v souladu s uplatněným důvodem dovolání obecně namítá, že skutek uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Konkrétně pak namítá absenci základních náležitostí výroku rozsudku, ze kterých by vyplývalo jeho zavinění ve formě úmyslu, jakož i naplnění znaku přisvojení si cizí věci ve smyslu trestného činu zpronevěry.
K uvedeným námitkám je nutno uvést, že ze skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že se oba obvinění předně v únoru 2008 ústně dohodli s M. G., že zprostředkují prodej jejího vozidla, která jim ho na základě této dohody k prodeji svěřila. Oba obvinění tak věděli, za jakým účelem jim vozidlo bylo svěřeno. Z těchto skutečností jasně vyplývá, že oběma obviněným byla svěřena cizí věc, se kterou měli naložit určitým způsobem jako účelem svěření, což je významné zejména z hlediska naplnění znaků „cizí věc, která jim byla svěřena“, ve smyslu ustanovení §248 odst. 1 tr. zákona. Byť tedy obviněný J. K. namítá, že tato část skutku nemůže být ani součástí trestného činu, a není mu zřejmé, proč byla zahrnuta do popisu jednání, je tomu tak právě proto, aby skutek obsahoval výše uvedené znaky dané skutkové podstaty, jak to také správně uvedl státní zástupce ve vyjádření k jeho dovolání.
Nelze pak souhlasit ani s námitkami obviněného J. K. k další části tzv. skutkové věty, podle které „následně pak vozidlo bez vědomí majitelky v rozporu s oprávněním převedl (pozn. M. L. po získání duplikátu velkého technického průkazu k vozidlu, na základě plné moci od majitelky vozidla) na společnost Oraveta, s. r. o., ve které byl jednatelem“. Obecně lze sice přisvědčit námitce, že osoba, které byla udělena plná moc k prodeji nějaké věci, nemůže být osočena z prodeje této věci bez oprávnění. V tomto případě ale vozidlo poškozené nebylo v souladu s účelem svěření prodáno dané obchodní společnosti, ale pouze administrativně převedeno na další subjekt, resp. vloženo fakticky bezúplatně do majetku společnosti Oraveta, s. r. o., jejíž činnost byla zcela udržována pouze finančními prostředky poskytovanými právě samotnou poškozenou. Tento převod na obchodní společnost nebyl tedy prodejem vozidla, stalo se tak v rozporu s účelem svěření bez vědomí poškozené, a tedy v rozporu s oprávněním, jak správně zjistil soud prvního stupně. Obviněný J. K., a stejně tak i spoluobviněný M. L., na svoji obhajobu sice uváděli, že z výtěžku z prodeje daného vozidla měla být podle dohody s poškozenou financována další vozidla pro společnost Oraveta, s. r. o., (resp. následně Hetris), ale soudy správně tuto obhajobu považovaly za vyvrácenou. Je totiž nejen v rozporu s výpovědí poškozené, která to jednoznačně odmítla, protože prodejem chtěla získat finanční prostředky pro sebe, a nechtěla již investovat peníze do firmy, která nevytvářela žádný zisk, ale v podstatě také s výpovědí obviněného J. K.. Ten totiž vypověděl, že vždy musel přijít za poškozenou s tím, že něco nevyšlo, ale jsou náklady a faktury, které se musí platit, takže za ní vždy přišel pro nějaké peníze, až mu pak jednou řekla, že mu peníze nedá. Byť obviněný i toto odmítnutí poskytnutí dalších peněz spojuje ve smyslu své obhajoby s tím, že mu vlastně místo peněz dala předmětné vozidlo k prodeji a dalšímu financování chodu firmy, je zřejmé, že se dostal do situace, kdy již od poškozené nemohl žádné finanční prostředky očekávat. Získal je tak prodejem vozidla ve vlastnictví poškozené, a fakticky je užil pro sebe i spoluobviněného M. L., kterého po dohodě s ním dosadil v obchodní společnosti do funkce jednatele plnícího jeho úkoly. V podstatě stejnou zcela formální funkci jednatele obchodní společnosti vykonávala i sestra obviněného J. K., K. M.. Ta jednoznačně uvedla, že ve firmě nic nedělala, byla tam jen napsaná, když si ji bratr vybral a o činnosti společnosti nic neví. Ostatně o působení obou obviněných ve firmě, a zejména J. K. dostatečně svědčí i snaha o její následný „prodej“ svědkovi M. K., který za ni nic nezaplatil a účetnictví údajně zanechal na nějaké ubytovně, když neměl ani na zaplacení ubytování. Soud prvního stupně proto správně v odůvodnění rozsudku uvedl (str. 17), že se jeví jako naprosto nelogické, aby poškozená přistoupila k prodeji vozidla s tím, že takto získané peníze budou opět investovány do činnosti firmy, která jí vůbec nic nepřinášela, navíc do nákupu dalších vozidel, což pro zajištění zisku firmy nemělo žádný význam.
Není přitom podstatné, zda na základě písemné plné moci bylo či nebylo možno provést prodej vozidla, protože to byl účel sledovaný samotnou poškozenou a je to v souladu s výrokem o vině (skutkem), že jim na základě dohody vozidlo k prodeji svěřila. Ta také sama potvrzuje ve své výpovědi, že vozidlo chtěla prodat, byť se její výpovědi zdánlivě liší v tom, zda jí měl být prodej obviněným M. L. pouze zprostředkován, tj. zajištěn kontakt s kupujícím, s kterým pak sama uzavře kupní smlouvu, anebo vozidlo mohl prodat přímo. Vyjádření poškozené, že určitě nedávala M. L. plnou moc k tomu, že bude uzavírat kupní smlouvu, a představovala si to tak, že ona sama bude kupní smlouvu podepisovat, svědčí pro správnost zjištění soudu prvního stupně, že se ústně dohodli, že jí zprostředkují prodej jejího vozidla. Soud prvního stupně tak správně hodnotil ujednání mezi obviněnými a poškozenou v podstatě jako smlouvu o zprostředkování podle §774 a násl. občanského zákoníku. Touto smlouvou se zprostředkovatel zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření smlouvy, a zájemce se zavazuje zprostředkovateli poskytnout odměnu tehdy, byl – li výsledek dosažen přičiněním zprostředkovatele (§774 uvedeného zákona). Zprostředkovatel na základě této smlouvy, která může být uzavřena i ústně, nemůže sám vést právní jednání za zájemce, tj. uzavřít za něj požadovanou smlouvu s třetí osobou, ale pouze vyvíjet činnost spočívající ve vyhledání potenciální strany smlouvy, kterou zájemce hodlá uzavřít. Podle §777 uvedeného zákona je přitom zprostředkovatel oprávněn za zájemce jednat a přijímat cokoliv, jen byl – li k tomu zmocněn písemnou plnou mocí. Se samotným prodejem vozidla obviněnými ale poškozená dodatečně souhlasila a domáhala se pouze předání peněz z prodeje. To ostatně potvrzuje i výpověď poškozené u hlavního líčení dne 23. 3. 2011 (str. 6 protokolu), na kterou obviněný J. K. poukazuje v dovolání, a kde uvedla mj., že „oni mi navrhli toho Jelínka, a tak jsem to brala, že se o to nebudu muset nijak starat“. Podstatný je způsob, jakým obvinění prodej vozidla poškozené provedli, tj. v rozporu s požadavkem poškozené, že peníze z prodeje jejího vozidla budou také jí vyplaceny. Nelze přitom souhlasit s námitkou J. K., že v případě existence takové dohody by prodej probíhal naprosto odlišným způsobem, existovaly by o tom nějaké listiny, ale i v tomto případě, že vše probíhalo jako dosud. Poškozená ve svých výpovědích opakovaně uváděla, že mu důvěřovala, věřila jeho slibům, že firma bude vydělávat, že on se o vše postará. Proto mu také postupně za tím účelem bez jakéhokoliv potvrzení předala značnou finanční částku přesahující jeden milion korun, což ani obviněný nezpochybňuje. Tomuto jejímu neformálnímu jednání, založenému na ústní domluvě a důvěře, plně odpovídá i její postup při prodeji vozidla, jak to v podstatě i obviněný J. K. uvádí v dovolání tj., že vše probíhalo stejně jako předtím. Poukazuje – li přitom na její výpověď v hlavním líčení dne 23. 3. 2011 (č. l. 762 tr. spisu), kde uvedla k dotazu obhájkyně na výši ceny prodávaného vozidla, že po obviněných žádnou konkrétní částku nepožadovala, nijak to nezpochybňuje její výpověď ohledně toho, že byla předchozí dohoda o vyplacení peněz z prodeje její osobě. Prodejní cena vozidla nebyla předem stanovena a poškozená mohla důvodně očekávat odpovídající výši této ceny, když ji obvinění navrhli prodej přes společnost J. Holding, s. r. o., kde měl mít obviněný M. L. známé, jak jí tvrdili. Při tehdejších vztazích obviněného J. K. s poškozenou přitom nemá žádný reálný podklad jeho námitka, že pokud by byla předchozí dohoda o vyplacení peněz z prodeje vozidla poškozené, tak by zcela jistě byla i dohoda o ceně vozidla. Právě s ohledem na tyto vztahy, a financování podnikání obviněného výhradně poškozenou, pak vyznívá podivně jeho námitka, že by jí takovou službu neudělal zdarma, byť součástí zprostředkovatelské smlouvy je i odměna zprostředkovatele (§774 občanského zákoníku).
Námitka obviněného J. K., že se nejednalo o věc cizí, a nikdo nenakládal s vozidlem jako s věcí vlastní, čímž v souladu s uplatněným důvodem dovolání zpochybňuje naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona, je proto zjevně neopodstatněná.
Totéž platí i o jeho námitce o nenaplnění znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, když s odkazem na konkrétní část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 11 dovolání) je toho názoru, že údajné zpronevěry se měl dopustit spoluobviněný M. L. převedením vozidla bez vědomí poškozené na společnost Oraveta, s. r. o., přičemž on pak prováděl jen následné úkony. Předně je nutno uvést, že obviněný J. K. dovozuje své závěry pouze z odůvodnění, ač rozhodující je skutek uvedený ve výroku o vině. I toto jím citované odůvodnění pak v podstatě dezinterpretuje, když z něj vytrhává pouze určité části a některé pak pomíjí, zejména pak část kde je ve vztahu k M. L. uvedeno, že „i on znal záměr poškozené“ tj., že jej znali oba obvinění. Pro závěr o jejich spolupachatelství je ale podstatné, že podle výroku o vině se oba dohodli s poškozenou na zprostředkování prodeje vozidla, které jim pak na základě dohody k prodeji svěřila, přičemž bez jejího vědomí, a v rozporu s oprávněním, pak sice obviněný M. L. formálně sám převedl vozidlo na společnost Oraveta, s. r. o., ale s vědomím obviněného J. K., který pak následně vozidlo prodal. Soud prvního stupně proto správně v odůvodnění rozsudku uvedl, že trestný čin spáchali ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, protože se na jeho spáchání podíleli každý určitým dílem. S odkazem na správné obecné úvahy odvolacího soudu ke spolupachatelství (str. 8 odůvodnění) lze zdůraznit, že oba obvinění byli vedeni stejným úmyslem a svým jednáním přispěli k realizaci společného zaměru. Namítá-li přitom v této souvislosti obviněný M. L., že o spolupachatelské dohodě mezi ním a spoluobviněným chybí důkaz, vyplývá existence této dohody jak z okolností, za kterých došlo k prodeji vozidla, tak zejména z jejich konkrétního jednání, kdy jedno bylo podmíněno druhým a na sebe postupně navazovala. Proto také námitku obviněného J. K. ve vztahu ke spolupachatelství shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Obviněný J. K. v dovolání poukazuje také na princip „ultima ratio“ s tím, že v tomto případě, se soukromoprávním základem, došlo k zneužití trestního práva k ochraně práv poškozené, která by svá sporná tvrzení v civilním řízení neprokázala. K tomu uvádí také obsáhlé úvahy k tomuto principu a citace, s odkazem na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Pokud obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§12 odst. 2 tr. zákoníku- obdobně se tento princip uplatňuje i ve vztahu k trestnímu zákonu). Lze přitom poznamenat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
V návaznosti na to je nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu pachatelů trestných činů. Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského nebo obchodního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena.
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití, jakož i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Z tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, a není podmíněno tím, zda se poškozený může svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mimo jiné zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný z pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C.H. Beck 2005, s. 4).
Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu. To posiluje právní vědomí veřejnosti, že trestný čin ani jeho pachatel nezůstane utajen, že je volán k trestní odpovědnosti, přičemž trestní řízení je současně zaměřeno i na zjišťování a odstraňování příčin trestné činnosti. Vlastní odhalování trestných činů, stíhání a spravedlivé potrestání pachatelů je spolehlivou zárukou umožňující předcházet a zamezovat trestné činnosti.
V daném případě čin obviněných zásadním způsobem vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. S ohledem na skutková zjištění soudu I. stupně se také čin obviněného J. K. dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. Nejvyšší soud se tedy neztotožnil s argumentací tohoto obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi, neboť se jednalo o věc se soukromoprávním základem.
Na základě uvedených důvodů byla dovolání obou obviněných, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2012
Předseda senátu :
JUDr. Michal Mikláš