ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.731.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 731/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. července 2012 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 42 To 334/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 191/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 10 T 191/2011, byl obviněný M. Z. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §35 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 42 To 334/2011, z podnětu odvolání obviněného zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, stejný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především namítá, že soud postavil závěr o vině pouze na osamocené výpovědi poškozeného, kterou nebylo možno potvrdit výpověďmi svědků a která neodpovídá realitě. Znaleckým posudkem znalce prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., nebyl zcela vyloučen jiný průběh útoku na poškozeného. Dále uvádí, že celý incident se odehrál v jeho pokoji, nikoliv na veřejně přístupném místě a nechtěl poškozenému ublížit, pouze mu pohrozit, dostat ho pryč z pokoje, což bylo důvodem použití nože, kterým chtěl pouze zdůraznit své jednání. Obviněný se proto domnívá, že ze skutkového stavu vycházejícího z provedeného dokazování pak nelze dovodit, že by se dopustil trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu. Neměl totiž v úmyslu poškozenému nijak ublížit. Soudy se pak podle něj dopustily porušení zásady „in dubio pro reo“, když důkazy vyhodnotily v jeho neprospěch a přihlížely pouze k výpovědi poškozeného. Je přesvědčen, že tímto postupem také došlo k extremnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V návaznosti na to namítá také porušení svého práva na spravedlivý proces, přičemž poukazuje i na judikaturu Ústavního soudu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání uvedlo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný zpochybňuje vyhodnocení důkazní situace soudy nižších stupňů, provádí vlastní hodnocení důkazů, z kterého pak vyvozuje závěr, že mu nebylo prokázáno jednání, kterým byl uznán vinným, když podle jeho názoru výpověď poškozeného nebyla potvrzena žádným dalším svědkem a jsou zde proti sobě dvě rozdílná tvrzení. Nabízí vlastní verzi průběhu skutkového děje, že chtěl poškozenému pouze pohrozit, dostat ho pryč ze svého pokoje, nožem pouze zdůraznil své jednání a nechtěl mu nijak ublížit. Teprve sekundárně, až při takto dosažené změně skutkových zjištění, by mělo dojít k jinému právnímu posouzení, a to k závěru o absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu. Tímto však zjevně vybočil z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, když své námitky nezaměřil proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, nýbrž výlučně proti provedenému dokazování, způsobu hodnocení důkazů a na něm učiněných skutkových zjištěních soudu I. stupně, která popírá.
Obviněný tak v dovolání neuvádí námitky odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, když pouze na základě jiného hodnocení důkazů považuje za neprokázané, že by se dopustil úmyslného trestného jednání. Jednoznačně to vyplývá také z obecné námitky, že provedené důkazy nebyly vyhodnoceny v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Dovolací námitky obviněného jsou přitom opakováním jeho námitek uplatněných také v řízení o odvolání, odvolací soud na jejich základě rozsudek soudu I. stupně přezkoumal, ale tyto námitky proti výroku o vině neshledal důvodnými.
Vzhledem k výhradám primárně směřujícím do oblasti dokazování je obviněný s poukazem na judikaturu Ústavního soudu ČR přesvědčen, že došlo k extremnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění je možný pouze v již zmíněném případě, že by dovolací soud zjistil ve věci extrémní rozpor (nesoulad) mezi provedenými důkazy, a na jejich základě, resp. zhodnocení, učiněnými skutkovými zjištěními, jehož důsledkem by bylo nesprávné právní posouzení skutku. Takový rozpor v daném případě ale Nejvyšší soud ve věci neshledal. Obviněný spatřoval extremní nesoulad především v tom, že jeho vina byla postavena pouze na výpovědi poškozeného. Z odůvodnění rozhodnutí soudu obou stupňů přitom vyplývá, že ačkoliv byla výpověď poškozeného stěžejním důkazem, tato výpověď byla podporována znaleckým posudkem znalce prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., listinnými důkazy a nepřímo také výpověďmi dalších svědků. Pokud se obviněný v rámci vlastního hodnocení výpovědi poškozeného odvolává na výše zmíněný znalecký posudek, který podle jeho názoru připustil, že zranění mohlo být způsobeno jinak, než uvádí poškozený, tak především byla tímto znaleckým posudkem vyvrácena právě výpověď obviněného, že nožem nebodal, pouze s ním mával v oblasti hlavy a šermoval ze strany na stranu. Ze znaleckého posudku totiž vyplývá, že mechanismus vzniku zranění je bodný, šlo o útok předmětem, který má hrot a byl veden proti povrchu těla ve směru podélné osy zraňujícího nástroje. Takto vedený útok bodnutím nožem nelze z hlediska možného způsobení či nezpůsobení následku nijak korigovat, zvláště pak za situace, kdy došlo k přímému kontaktu hrotu nože s tělem poškozeného, a k vzniku bodného zranění, byť bez vážnějšího následku. Ač nebyly zasaženy orgány důležité pro život, každý útok proti krku nebo trupu člověka může podle znalce způsobit smrt zasažením životně důležitých orgánů. V okolí zasažené oblasti se přitom nacházejí (na str. 3 rozsudku omylem uvedeno „nenacházejí“) důležité tělesné orgány, jak je znalec v posudku uvedl. Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod pro existenci namítaného extrémního nesouladu. Soudy se podrobně vypořádaly s obhajobou obviněného, náležitě odůvodnily, jaké skutečnosti vyvracely jeho tvrzení a na jakém základě shledaly výpověď poškozeného věrohodnou. Proto nelze přisvědčit námitce obviněného, že přehlížely jeho výpověď. Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje zejména na odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně (str. 3 p.v., 4), s kterým se ztotožnil také odvolací soud a doplnil argumentaci k předmětným námitkám (str. 3 odůvodnění rozhodnutí). Soudy dospěly k správným skutkovým zjištěním, která mají oporu v řádně provedených důkazech a následně tato skutková zjištění správně právně kvalifikovaly. Extrémní rozpor, který by umožnil Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudu I. a II. stupně, nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s hodnocením důkazů, když mezi provedenými důkazy na jedné straně, a skutkovými zjištěními na straně druhé, je patrná logická návaznost.
Obviněný také zpochybnil existenci subjektivní stránky trestného činu s tím, že neměl v úmyslu poškozenému ublížit. Jedná se o námitku obecně hmotně právní, avšak již z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný ji zakládá na výhradách proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, a proto jí rovněž nelze podřadit pod uplatněný, jako ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v §265b odst. 1 tr. ř. Vychází totiž z verze obviněného, že se poškozeného nepokusil bodnout do oblasti krku.
Právní posouzení skutku nemohlo být zpochybněno ani námitkou, že incident se stal v pokoji obviněného, nikoliv na veřejně přístupném místě, jako znaku skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný totiž nezpochybňuje, že ve skutku uvedené místo incidentu - volně přístupná chodba ubytovny, nelze považovat za místo veřejnosti přístupné, ale domáhá se změny skutkových zjištění změnou místa konání incidentu, které by pak nebylo možno shledat jako odpovídající tomuto znaku a uznat ho tak vinným přečinem výtržnictví. Tímto opět brojí výhradně proti skutkovým zjištěním, a proto ani tato námitka nemohla založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Navíc je uvedená právní kvalifikace dána již tím, že se výtržnosti dopustil veřejně, což v dovolání ani nezpochybňuje.
Vzhledem k tomu, že výhrady obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a Nejvyšší soud neshledal ani namítaný extremní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš