ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.750.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 750/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. září 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. 3 To 42/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 59/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. 3 To 42/2012, Krajský soud v Ostravě k odvolání obviněného zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 74 T 59/2011, a to ve výroku o vině v bodě 1), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené V. O. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že předně obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby ohledně skutku, jímž byl původně v bodě 1) rozsudku soudu I. stupně uznán vinným přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Poškozenou V. O. podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Při nezměněném výroku o vině pod body 2) a 3) rozsudku soudu I. stupně, kde byl obviněný uznán soudem I. stupně vinným přečinem zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pak obviněnému za tyto přečiny, a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2011, sp. zn. 74 T 163/2010, uložil podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 4 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. V souvislosti s uložením souhrnného trestu byl pak zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2011, sp. zn. 74 T 163/2010, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto zrušením pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje v rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byly ponechány beze změny výroky o vině v bodech 2) a 3) rozsudku soudu I. stupně.
Ohledně výroku o vině v bodě 2), kde byl soudem I. stupně uznán vinným přečinem zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný uvádí, že se věc dostala do jeho moci nálezem a tuto si ponechal, takže zřejmě byla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty tohoto přečinu. S ohledem na místo nálezu této věci v kontejneru na odpad, když se jednalo o demontovaný výstražný maják s ustřihnutými dráty, ale usoudil, že se nejednalo o věc, která by měla sloužit svému účelu, byla již pro vlastníka nepotřebná, a proto se jí zbavil vhozením do kontejneru. Proto namítá, že nemohla být naplněna subjektivní stránka dané skutkové podstaty, když se oprávněně mohl domnívat, že se nejedná o věc, kterou vlastník ztratil, ale vědomě se jí jako nepotřebné zbavil, a nemohl být ani srozuměn s tím, že by mohl někomu způsobit škodu. Je proto toho názoru, že daný skutek není trestným činem a v tomto případě měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Ohledně skutku pod bodem 3) výroku rozsudku soudu I. stupně, kde byl uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, obviněný považuje závěr soudů o nepochybném prokázání jeho viny za nesprávný, když výpovědi svědků jsou natolik neurčité, a nekorespondují mezi sebou, že nelze učinit závěr o jejich vztahu právě k předmětnému skutku. Konkrétně pak u výpovědi svědka P. B. poukazuje na to, že svědek slyšel řinkot rozbitého skla dříve, než měl on údajně vylézt na balkón v prvním patře, což je v rozporu s popisem skutku. Z výpovědí svědkyně P. S. je pak podle obviněného zcela evidentní, že svědkyně vůbec neví, ke kterému konkrétnímu skutku se vyjadřuje, když neodpovídají časové ani jiné údaje. Podle obviněného tak nebylo prokázáno nepochybně, že by on spáchal daný skutek a v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ měl být i pro tento skutek zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené výroky rozsudku odvolacího soudu a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že uplatněnému důvodu dovolání odpovídají pouze námitky proti právní kvalifikaci skutku pod bodem 2) rozsudku soudu I. stupně. Tyto námitky ale považuje za zjevně neopodstatněné, když za věc nalezenou lze považovat nejen věc ztracenou či zapomenutou, ale také věc opuštěnou. Vlastníkem opuštěné věci podle obhajoby obviněného, se podle §4 odst. 1 písm. x) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, stala příslušná obec. Rozhodně se proto nejednalo o věc „bez pána“, kterou by si bylo možno libovolně přivlastnit. Námitku údajného nedostatku subjektivní stránky ve vztahu k hodnotě dané věci, pak považuje státní zástupce za odporující učiněným skutkovým zjištěním, neboť je vyvrácena výpovědí samotného obviněného v hlavním líčení, že maják vyzkoušel a zjistil, že je funkční. Musel být proto nejméně srozuměn s tím, že jde o věc nadále využitelnou, když se jí také navíc pokoušel prodat za cenu až 4.000,- Kč, přičemž vzhledem k povaze tohoto obchodu logicky musel nabízet prodejní cenu nižší, než byla skutečná hodnota věci.
K námitkám obviněného ohledně skutku v bodě 3) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně státní zástupce uvedl, že nejsou způsobilé naplnit uplatněný důvod dovolání. O vině obviněného svědčí v podstatných rysech shodné výpovědi svědků, jakož i listinné důkazy a ve věci není extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z výše uvedeného vyplývá, že požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného týkající se skutku v bodě 3) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Tyto námitky zpochybňující důkazní hodnotu výpovědí svědků P. B. a P. S., nesměřují totiž proti právnímu posouzení daného skutku, ale jsou zaměřeny výhradně proti hodnocení těchto důkazů soudy, a tedy proti správnosti skutkových zjištění samotných, která obviněný v podstatě považuje za neprokázaná. Takovéto námitky lze ale uplatňovat pouze v rámci řádného opravného prostředku, kterým je odvolání. To také obviněný učinil, odvolací Krajský soud v Ostravě také z hlediska těchto námitek přezkoumal výrok o vině v bodě 3) rozsudku soudu I. stupně a zjistil, že vina T. S. byla v tomto případě spolehlivě prokázána provedenými důkazy. Své rozhodnutí odvolací soud také řádně odůvodnil s poukazem na relevantní skutečnosti, které bez důvodných pochybností prokazují jeho vinu (viz str. 5 – 6 rozsudku). Nejvyšší soud přitom v tomto směru neshledal tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodňoval mimořádný zásah do skutkových zjištění v řízení o dovolání.
Pod uplatněný důvod dovolání spadají námitky obviněného ohledně výroku o jeho vině přečinem zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku, ale Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Také tyto námitky obviněný uplatnil již v odvolání a odvolacím soudem byly shledány nedůvodnými. Namítá-li obviněný opětovně i v dovolání, že když předmětný výstražný maják oranžové barvy nalezl v kontejneru na odpad, nemůže být naplněna subjektivní stránka daného trestného činu (přečinu), nelze této námitce přisvědčit. Zavinění, jako vnitřní psychický vztah pachatele ke znakům skutkové podstaty daného trestného činu, lze zpravidla dokazovat jen nepřímo na základě rozhodných skutkových zjištění a okolností případu, které mají oporu v provedených důkazech. V případě jednání obviněného v bodě 2) výroku o vině všechny tyto skutečnosti umožňují spolehlivý závěr o existenci úmyslu, a to i ve vztahu nejen k přisvojení si cizí věci, ale také nikoli nepatrné hodnoty. Pro právní posouzení jednání obviněného jako přečin zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku není významné, zda věc její oprávněný vlastník ztratil, anebo se jí jako pro něj nepotřebné věci vědomě zbavil, např. vyhozením do kontejneru na odpadky, jak obviněný namítá. Předmětem útoku podle tohoto ustanovení zákona totiž může být i věc opuštěná, kdy se dosavadní vlastník vzdá vlastnického práva vědomě i třeba tím způsobem, že ji vyhodí do kontejneru na odpadky. Vlastníkem takto opuštěné věci se stává příslušná obec, jak správně státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl ve vyjádření k dovolání, s odkazem na §4 odst. 1 písm. x) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech. I v případě takové věci se tedy nejedná o věc, která nepatří nikomu a nepatřila ani obviněnému, byť ji nalezl v kontejneru jak tvrdí. Dosahuje-li proto hodnota takovéto věci hranice nejméně 5.000,- Kč, odvozené od škody nikoli nepatrné podle §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jde o věc jako zcela způsobilý předmět útoku přečinu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku. Namítá-li přitom obviněný, že při přisvojení takto nalezené věci pachatel nemůže být ani srozuměn s tím, že by takto mohl někomu způsobit škodu, tak způsobení škody není vůbec znakem skutkové podstaty tohoto přečinu. Rozhodujícím je prospěch pachatele, který tím získá. Mínil-li přitom obviněný svojí námitkou o nedostatku subjektivní stránky, že jeho úmysl nesměřoval k přisvojení si cizí věci nikoli nepatrné hodnoty, tj. že sám danou věc považoval za bezcennou nebo nedosahující hodnoty nejméně 5.000,- Kč, je to v přímém rozporu s jeho jednáním a zjištěnými skutečnostmi. Jednoznačně se k tomu vyjádřil již odvolací soud na str. 5 odůvodnění napadeného rozsudku, s kterým se Nejvyšší soud ztotožnil, a proto plně na tuto část odůvodnění odkazuje. Zjevně neopodstatněná je tak námitka obviněného, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky přečinu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku.
Protože část námitek obviněného neodpovídala uplatněnému důvodu dovolání, a opakovanou hmotně právní námitku, s kterou se již správně vypořádal soud odvolací, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou, bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2012
Předseda senátu
JUDr. Michal Mikláš