ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.751.2012.2
sp. zn. 7 Tdo 751/2012-I-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 8. 2012 o dovoláních, která podali obvinění Ing. R. K., Ing. J. T., Ing. J. L., a Ing. P. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 5 To 305/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 56/2008, takto:
I.
Z podnětu dovolání obviněného Ing. J. T. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 5 To 305/2011, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 24 T 56/2008, oba rozsudky v části týkající se obviněného Ing. J. T. a v části zahrnující výrok o ochranném opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Dovolání obviněných Ing. R. K., Ing. J. L. a Ing. P. H. se podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. o d m í t aj í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 24 T 56/2008, byli uznáni vinnými obvinění Ing. J. T., Ing. J. L. a Ing. P. H. trestným činem podplácení podle §161 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2008) a obviněná Ing. R. K. trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. l tr. zák. Odsouzeni byli obviněná Ing. R. K. k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců podmíněně se zkušební dobou stanovenou na tři roky, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech obchodních společnostech a družstvech na tři roky a k peněžitému trestu ve výměře 400 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným na čtyři měsíce, obviněný Ing. J. T. k trestu odnětí svobody na deset měsíců podmíněně se zkušební dobou stanovenou na tři roky a k peněžitému trestu ve výměře 40 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody na dva měsíce a obvinění Ing. J. L. a Ing. P. H. každý k trestu odnětí svobody na osm měsíců podmíněně se zkušební dobou stanovenou na tři roky a k peněžitému trestu ve výměře 400 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným na čtyři měsíce. Kromě toho bylo podle §101 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) jako ochranné opatření vysloveno zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to finančních prostředků ve výši 1 016 345,12 Kč na účtu majitele MUDr. M. T. vedeném u Komerční banky, a.s., a finančních prostředků ve výši 261 572 Kč na účtu majitelky MUDr. M. T. vedeném u býv. Živnostenské banky, a.s. (nyní UniCredit Bank Czech Republic, a.s.).
O odvoláních, která podali státní zástupkyně v neprospěch všech čtyř obviněných proti výroku o vině a trestu, všichni obvinění proti výroku o vině a trestu a MUDr. M. T. a MUDr. M. T. jako zúčastněné osoby proti výroku o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 5 To 305/2011. Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 podle §258 odst. l písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněné Ing. R. K. ve výroku o trestu, ohledně obviněných Ing. J. T., Ing. J. L. a Ing. P. H. ve výroku o vině a ve výroku o trestu a dále ve výroku o ochranném opatření a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obvinění Ing. J. T., Ing. J. L. a Ing. P. H. byli uznáni vinnými trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a odsouzeni obviněný Ing. J. T. k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem a k peněžitému trestu ve výměře 40 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným na dva měsíce, obviněný Ing. J. L. k trestu odnětí svobody na dvě léta podmíněně se zkušební dobou stanovenou na pět let a k peněžitému trestu ve výměře 600 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným na šest měsíců a obviněný Ing. P. H. k trestu odnětí svobody na dvě léta podmíněně se zkušební dobou stanovenou na pět let a k peněžitému trestu ve výměře 600 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným na čtyři měsíce, přičemž obviněná Ing. R. K. byla odsouzena k trestu odnětí svobody na jeden rok nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech obchodních společnostech a družstvech na tři léta a k peněžitému trestu ve výměře 400 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným na čtyři měsíce. Nově bylo podle §73 odst. l písm. a) tr. zák. jako ochranné opatření vysloveno zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to finančních prostředků ve výši 1 016 345,12 Kč na účtu majitele MUDr. M. T. vedeném u Komerční banky, a.s., a finančních prostředků ve výši 261 572 Kč na účtu majitelky MUDr. M. T. vedeném u býv. Živnostenské banky, a.s. Odvolání obviněných a zúčastněných osob byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Jako trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. l tr. zák., jímž byla uznána vinnou obviněná Ing. R. K., byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 7, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Městský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněná Ing. R. K. dne 25. 7. 2006 v Praze přijala částku 400 000 Kč, kterou jí předal obviněný Ing. J. T. jako úplatek za to, že mu z titulu postavení členky představenstva a později i vedoucí odboru České konsolidační agentury poskytovala interní a veřejně neznámé informace týkající se pohledávky agentury v nominální hodnotě 3 216 767 730 Kč za obchodní společností CETUS, a.s. v likvidaci, o kterou se ve výběrovém řízení zajímala a kterou nakonec i získala obchodní společnost ARROWRISE Limited se sídlem v Londýně za nabídnutou částku 556 600 000 Kč (bod 2 výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7).
Jako trestný čin podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jímž byli uznáni vinnými obvinění Ing. J. T., Ing. J. L. a Ing. P. H., posoudil Městský soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím i podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 7 spočíval v podstatě v tom, že jednak obvinění Ing. J. T. a Ing. J. L. poskytli Ing. E. H. nejprve od září 2004 do dubna 2005 a pak od května 2005 do června 2005 bezplatné užívání postupně dvou bytů v Praze za to, že jim jako ředitelka odboru České konsolidační agentury přednostně dávala interní nebo dosud nezveřejněné informace o záměrech agentury při nakládání s pohledávkami a o pohledávkách agentury za obchodními společnostmi Budějovický měšťanský pivovar, a.s., SP-KARTON, s.r.o., LVP, s.r.o., Plynostav Pardubice Holding, a.s., FORTE, a.s., HEDVA, a.s., RENOVA, a.s., Rostroj Rousínov, a.s., MS-UNIKOV Ostrava, a.s., a za subjektem podnikajícím pod jménem T. H.-F. (bod 1 výroku rozsudku Městského soudu v Praze), a jednak obvinění Ing. J. T., Ing. J. L. a Ing. P. H. získávali od obviněné Ing. R. K. jako členky představenstva a později ředitelky odboru České konsolidační agentury interní a veřejně neznámé informace týkající se pohledávky agentury za obchodní společností CETUS, a.s. v likvidaci, v nominální hodnotě 3 216 767 730 Kč tak, že obviněná Ing. R. K. tyto informace sdělovala obviněnému Ing. J. T. a ten je předával obviněným Ing. J. L. a Ing. P. H., a poté, co obchodní společnost ARROWRISE Limited se sídlem v Londýně ve výběrovém řízení získala uvedenou pohledávku za částku 556 600 000 Kč, obvinění Ing. J. L. a Ing. P. H. předali obviněnému Ing. J. T. částku 3 000 000 Kč za účelem úplatků pro obviněnou Ing. R. K., avšak obviněný Ing. J. T. dne 25. 7. 2006 v P. předal obviněné Ing. R. K. jen částku 400 000 Kč a většinu zbývajících peněz rozdělil na bankovní účty svých dětí (bod 2 výroku rozsudku Městského soudu v Praze).
Obvinění Ing. R. K., Ing. J. T., Ing. J. L. a Ing. P. H. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze.
Obviněná Ing. R. K. napadla rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu, který se jí týkal. Odkázala na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), h) tr. ř. Uplatnila obsáhlé námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy, zejména odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Zvláště namítla, že skutek měl být posouzen podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, neboť to pro ni bylo příznivější tím, že omezoval možnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Vyjádřila názor, že z hlediska trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 je nepodmíněný trest odnětí svobody v jejím případě nepřípustným druhem trestu. Obviněná Ing. R. K. se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný Ing. J. T. napadl rozsudek Městského soudu v Praze v celém jeho se týkajícím rozsahu a nadto i ve výroku o uložení ochranného opatření. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. b), d), e), g), h), j) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. b) tr. ř. spojil s námitkou, že samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 7 byl z rozhodování vyloučen analogicky podle §30 odst. 4 tr. ř. Analogii spatřoval v tom, jak samosoudce hodnotil důkazy, pokud měly povahu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. d) tr. ř. zpochybnil postup Obvodního soudu pro Prahu 7 při konání hlavního líčení ve dnech, kdy se k němu nedostavil. Uvedl, že pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti nebyly splněny zákonné podmínky spočívající ve včasném a řádném doručení předvolání. Jako dovolací důvod podle §265b odst. l písm. e) tr. ř. uplatnil jednak námitku, že se vůbec nejednalo o trestný čin, jednak námitku, že trestní stíhání bylo promlčeno. Pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. zahrnul námitky týkající se hodnocení důkazů a skutkových zjištění, která soudy vzaly za podklad výroku o vině. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. neuplatnil žádnou bližší námitku. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. l písm. j) tr. ř., zaměřil námitky proti důvodnosti zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to finančních prostředků na účtech svého syna MUDr. M. T. a své dcery MUDr. M. T. Obviněný Ing. J. T. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný Ing. J. L. napadl rozsudek Městského soudu v Praze v celém jeho se týkajícím rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Zpochybnil skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, a důkazy, zvláště pokud šlo o odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Namítl, že zjištění ohledně bezplatného bydlení Ing. E. H. nemůže být základem pro závěr, že ji podplácel. Poukázal na to, že ani nebyla zjištěna peněžní hodnota, která měla být Ing. E. H. takto poskytnuta. Pokud jde o jednání ve vztahu k obviněné Ing. R. K., vyjádřil názor, že neměl žádný rozumný důvod ji podplácet, že to nebylo účelem peněžních prostředků, které svěřil obviněnému Ing. J. T., že zůstalo nejasné, co za tyto prostředky měl získat, a že tedy chybí souvislost s obstaráváním věci obecného zájmu. Zvláště pak vytkl, že byl odsouzen, ačkoli z hlediska trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 byla trestnost činu promlčena. Obviněný Ing. J. L. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný Ing. P. H. napadl rozsudek Městského soudu v Praze v celém jeho se týkajícím rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. e), g) tr. ř. Uvedl, že skutek měl být posouzen podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 a že při takovém posouzení bylo trestní stíhání nepřípustné vzhledem k promlčení. Jinak vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy, zvláště pak odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Obviněný Ing. P. H. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Věc byla ve stavu umožňujícím rozhodnout o podaných dovoláních předložena Nejvyššímu soudu dne 19. 6. 2012.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání všech obviněných byla zčásti podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., že dovolání obviněného Ing. J. T. je zčásti dovoláním podaným neoprávněnou osobou, a že pokud se podaná dovolání opírají o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, jsou dovolání obviněných Ing. R. K., Ing. J. L. a Ing. P. H. zjevně neopodstatněná, zatímco dovolání obviněného Ing. J. T. je důvodné z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. l písm. d) tr. ř.
Obecně k dovolacím důvodům
Dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů stanovených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí jen formálně deklarovat zákonný dovolací důvod. Uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů stanovených v zákoně neumožňuje napadat skutkový základ pravomocného rozhodnutí, postup soudu při provádění a hodnocení důkazů, rozsah provedeného dokazování apod. Účelem dovolání jako mimořádného opravného prostředku není to, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Dovolání je určeno jen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
Významná část podaných dovolání zahrnuje námitky směřující proti skutkovým zjištěním Obvodního soudu pro Prahu 7 a proti tomu, že Městský soud v Praze se s těmito zjištěními ztotožnil a převzal je jako podklad napadeného rozsudku. Obvinění vztahovali tyto námitky k důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Pokud je dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, vyplývá z této konstrukce jasný závěr, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Právním posouzením skutku se podle citovaného ustanovení rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „ ... nebo jiné ... hmotně právní posouzení"). Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. b) tr. ř. u obviněného Ing. J. T.
Podle §265b odst. l písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Z podnětu námitek uplatněných v mezích tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud zkoumá, zda orgán, který rozhodl, byl či nebyl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení některým z ustanovení §30 odst. l až 4 tr. ř. Z uvedeného podnětu Nejvyšší soud nepřezkoumává řízení, které případně proběhlo před nižšími soudy na podkladě námitky podjatosti, ani rozhodnutí, které z takového řízení vzešlo.
Obviněný Ing. J. T. v dovolání poukazoval na protokol o hlavním líčení, podle něhož o jeho námitce podjatosti směřující proti samosoudci Obvodního soudu pro Prahu 7 rozhodl samosoudce v hlavním líčení usnesením podle §31 odst. l tr. ř. tak, že není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, přičemž toto usnesení samosoudce stručně odůvodnil, avšak nedal poučení o opravném prostředku. Obviněný z toho vyvodil, že v důsledku tohoto postupu neměl možnost podat proti usnesení stížnost, která byla podle §31 odst. 2 tr. ř. přípustná. Tyto námitky ovšem jsou z hlediska dovolacího důvodu irelevantní. Relevanci dovolacího důvodu mají pouze námitky uplatněné v tom smyslu, že samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 7 byl vyloučen.
Vyloučení samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 7 opíral obviněný Ing. J. T. v dovolání analogicky o ustanovení §30 odst. 4 tr. ř., které stanoví jednak to, že z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení, a jednak to, že soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování. Z citovaného ustanovení, a to ani z jeho analogického použití, rozhodně nelze vyvozovat vyloučení samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 7.
Řízením o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se rozumí zvláštní řízení, které je upraveno trestním řádem v hlavě dvacáté, oddílu sedmém (§3141 - §314n tr. ř.). Toto řízení se při splnění dalších podmínek uvedených v §88 odst. 8 tr. ř. koná před Nejvyšším soudem po pravomocném skončení věci na podkladě návrhu odposlouchávané osoby a jeho předmětem je posouzení zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Žádné takové řízení se nekonalo, natož za účasti samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 7. Nepřichází proto vůbec v úvahu důvod vyloučení samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 7 stanovený v §30 odst. 4 tr. ř.
Příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 7 zabýval v rámci meritorního rozhodnutí v hlavním líčení potud, že při hodnocení důkazů, jimiž byly odposlechy, zkoumal mimo jiné i to, zda tyto příkazy byly vydány v souladu se zákonem. Tím samosoudce v podstatě plnil povinnost vyplývající z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., které upravuje postup soudu při hodnocení důkazů. Jestliže samosoudce dospěl k závěru, že příkazy byly vydány v souladu se zákonem, nelze z tohoto způsobu posouzení uvedené otázky vyvozovat jeho vyloučení podle §30 odst. 4 tr. ř., a to ani analogicky. Postavení samosoudce v hlavním líčení bylo naprosto jiné, než je postavení soudce předvídané ustanovením §30 odst. 4 tr. ř., neboť nebylo ovlivněno žádným jeho předcházejícím rozhodováním. Přitom smyslem ustanovení §30 odst. 4 tr. ř. je vyloučit z rozhodování takového soudce, který o otázkách uvedených v tomto ustanovení již rozhodoval. S rozhodováním uvedeným v §30 odst. 4 tr. ř. není srovnatelné to, že soudce v hlavním líčení ověřuje zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v rámci hodnocení důkazů při meritorním rozhodování o vině. Konstrukce prezentovaná v dovolání obviněného Ing. J. T. s odkazem na analogii s ustanovením §30 odst. 4 tr. ř. by logicky musela vést k závěru o vyloučení každého soudce, který v rámci hodnocení důkazů při meritorním rozhodování v hlavním líčení zkoumá, zda příslušný příkaz byl vydán v souladu se zákonem. Naznačená konstrukce by v podstatě paralyzovala soudní rozhodování v každé věci, v níž je důkazem odposlech a záznam telekomunikačního provozu.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitkám obviněného Ing. J. T. uplatněným v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. b) tr. ř. pro jejich evidentní neopodstatněnost.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. u obviněného Ing. J. T.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Námitky obviněného Ing. J. T. uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu se týkaly hlavního líčení a spočívaly v tvrzení, že pokud Obvodní soud pro Prahu 7 konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, nebyly pro takový postup splněny zákonné podmínky spočívající v řádném a včasném doručení předvolání k hlavnímu líčení.
Právo obviněného na projednání věci ve vlastní přítomnosti je základním ústavně garantovaným právem podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zároveň jde o významnou a nepostradatelnou složku práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla vyhlášena pod č. 209/1992 Sb. a která je podle čl. 10 Ústavy součástí právního řádu České republiky a je tudíž bezprostředně závazná.
Koncepce trestního řízení České republiky zásadně předpokládá účast obviněného při hlavním líčení jako ústředním stadiu celého trestního procesu a připouští provedení hlavního líčení bez účasti obviněného jen jako výjimku při splnění zákonem stanovených podmínek. Zásadní význam přítomnosti obviněného v hlavním líčení a výjimečnost jeho konání v nepřítomnosti obviněného se projevuje zejména tím, že pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného jsou stanoveny přísné podmínky vymezené především v §202 odst. 2 tr. ř. Bez splnění těchto podmínek je konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nezákonné a úkony provedené v takto vadném řízení nemohou být podkladem meritorního rozhodnutí, zvláště je-li jím odsuzující rozsudek.
Z povahy námitek obviněného Ing. J. T. je patrno, že jimi vytkl porušení ustanovení §202 odst. 2 písm. a) tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného se může hlavní líčení provést, mimo jiné jen když obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán.
Řádným předvoláním se rozumí doručení předvolání obviněnému do vlastních rukou. Význam této podmínky je zvýrazněn tím, že ohledně předvolání obviněného k hlavnímu líčení zákon v ustanovení §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. (ve znění účinném v době konání hlavního líčení, nyní §64 odst. 5 tr. ř.) výslovně vylučuje tzv. fikci doručení, a dále tím, že podmínku řádného předvolání při nedostatku doručení nesplňuje případná okolnost, že obviněný se o termínu konání hlavního líčení fakticky dověděl např. od jiných osob (viz č. 52/1975 Sb. rozh. tr.). Včasným předvoláním se rozumí předvolání, které je obviněnému doručeno do vlastních rukou tak, aby měl před konáním hlavního líčení lhůtu k přípravě v délce alespoň pěti pracovních dnů uvedenou v §198 odst. l tr. ř. Význam této podmínky je zvýrazněn tím, že uvedenou lhůtu lze podle citovaného ustanovení zkrátit jen tehdy, jestliže se obviněný k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně požádá.
Při odročení hlavního líčení, jemuž nebyl obviněný přítomen, je nutné obviněného znovu včas a řádně předvolat. V ustanoveních upravujících postup soudu při odročení hlavního líčení (§219 odst. l až 3 tr. ř.) není stanovena žádná odchylka od postupu podle obecných ustanovení upravujících nařízení hlavního líčení bezprostředně po podání obžaloby, tj. bez toho, že by mezitím došlo k odročení, a zejména není stanovena žádná odchylka od ustanovení §198 odst. l tr. ř. Obecný charakter ustanovení §198 odst. l tr. ř. vyplývá z toho, že nijak nerozlišuje nařízení hlavního líčení bezprostředně po podání obžaloby a nařízení hlavního líčení po jeho předchozím odročení. Z toho lze usuzovat, že toto ustanovení zásadně platí i v procesní situaci, kdy dojde k odročení hlavního líčení. Je-li obviněnému ustanovením §198 odst. l tr. ř. poskytnuto právo na lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě na hlavní líčení, nevyplývá z tohoto ani z jiného ustanovení žádný rozumný důvod k úsudku, že obviněný toto právo nemá, nařizuje-li soud hlavní líčení poté, co bylo předtím odročeno.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že právo obviněného na projednání věci ve vlastní přítomnosti není samoúčelné a že jeho smyslem je zajistit spravedlivý charakter řízení jako celku. Se zřetelem k tomu Nejvyšší soud zastává názor, že aby se předešlo holému formalismu, lze v rámci postupu soudu při odročení hlavního líčení připustit jistou míru odchylky od doslovného znění ustanovení §198 odst. l tr. ř. v otázce délky zde stanovené lhůty, tj. nikoli v otázce samotného předvolání obviněného. Na zachování uvedené lhůty tu není nutné trvat bezvýjimečně. Z hlediska garancí spravedlivého charakteru řízení se nejeví nutným trvat na zachování celé lhůty pěti pracovních dnů v případech, kdy lhůta byla zachována u předcházejícího hlavního líčení, v kterém byla věc v převážné míře meritorně projednána, v kterém byly provedeny stěžejní důkazy a v kterém se obviněnému dostalo slyšení jeho stanoviska k věci, pokud bylo hlavní líčení odročeno např. jen za účelem okrajového doplnění důkazů či provedení jiných méně podstatných úkonů (např. vyžádání aktuálního opisu z evidence Rejstříku trestů), takže obviněný se objektivně již nemusí nijak zvlášť připravovat. Zákon v ustanovení §198 odst. l tr. ř. označuje lhůtu pěti pracovních dnů jako „lhůtu k přípravě" a vymezuje ji tak i jejím účelem. Z toho vyplývá, že je-li předmětem odročeného hlavního líčení celý nebo podstatný rozsah meritorního projednání věci, zvláště pak za situace, kdy se obviněný před soudem k věci ještě ani nevyjádřil, pak to z hlediska obviněného vyžaduje vyšší míru přípravy a z hlediska náležité ochrany jeho práv i zachování celé lhůty pěti pracovních dnů.
Aplikují-1i se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že nemůže obstát postup Obvodního soudu pro Prahu 7, který konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného Ing. J. T. Obstát ovšem nemůže ani postup Městského soudu v Praze, který to i přes námitky uvedené v odvolání obviněného akceptoval se závěrem, že obviněný o termínech hlavního líčení konaného v jeho nepřítomnosti věděl. Zákonným kritériem konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného není to, zda obviněný o termínu hlavního líčení věděl, ale to, zda byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán. Městský soud v Praze správně měl z podnětu odvolání obviněného Ing. J. T. podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. zrušit rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 v části týkající se tohoto obviněného a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátit věc tohoto obviněného Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k novému projednání a rozhodnutí.
Hlavní líčení bylo poprvé nařízeno na dny 12. 5. - 13. 5. 2010 a obviněnému Ing. J. T. bylo předvolání spolu s opisem obžaloby doručeno do vlastních rukou dne 20. 4. 2010. Lhůta uvedená v §198 odst. l tr. ř. byla tím pádem zachována, avšak hlavní líčení, k němuž se obviněný nedostavil s omluvou a s prokázanou kolizí s jiným soudním řízením, bylo bez jednání odročeno na 23. 6. - 24. 6. 2010.
K tomuto hlavnímu líčení se obviněný nedostavil, a protože předvolání mu nebylo řádně doručeno, bylo hlavní líčení bez jednání odročeno na 11. 8. - 12. 8. 2010.
Ani předvolání k tomuto hlavnímu líčení nebylo obviněnému doručeno, obviněný se k hlavnímu líčení nedostavil a hlavní líčení bylo bez jednání odročeno na 6. 10. – 7. 10. 2010.
Obviněný se nedostavil, soud postrádal doklad o řádném doručení předvolání obviněnému, neboť vyvstaly vážné pochybnosti o pravosti podpisu obviněného na doručence, a hlavní líčení bylo bez jednání odročeno na 10. 11. - 11. 11. 2010.
Obviněnému však nebylo doručeno předvolání, a proto bylo hlavní líčení bez jednání a bez přítomnosti obviněného odročeno na 15. 12. - 16. 12. 2010.
Předvolání k tomuto hlavnímu líčení bylo obviněnému do vlastních rukou doručeno dvakrát, a to dne 11. 12. 2010 a dne 13. 12. 2010. Lhůta pěti pracovních dnů k přípravě podle §198 odst. l tr. ř. nebyla zachována, obviněný se k hlavnímu líčení ve dnech 15. 12.-16. 12. 2010 nedostavil a soudu jen sdělil, že trvá na dodržení lhůty a že žádá o odročení. Obvodní soud pro Prahu 7 přesto konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a to v evidentním rozporu s ustanovením §202 odst. l písm. a) tr. ř. Podmínka spočívající v zachování lhůty pěti pracovních dnů od doručení předvolání nemohla být splněna tím, co je uvedeno v záznamu ze dne 3. 12. 2010, který je ve spise založen jako nežurnalizovaný list před č. l. 2372 a podle kterého asistent soudce telefonicky kontaktoval obviněného a sdělil mu termín hlavního líčení ve dnech 15. 12. - 16. 12. 2010. Z ustanovení §198 odst. l tr. ř. jasně vyplývá, že počátek lhůty je dán doručením předvolání, takže nepřichází v úvahu počítat lhůtu od jiného zdroje, z něhož se obviněný fakticky mohl dovědět o termínu hlavního líčení. V hlavním líčení konaném v nepřítomnosti obviněného ve dnech 15. 12. -16. 12. 2010 Obvodní soud pro Prahu 7 po přednesení obžaloby provedl část dokazování spočívající v přehrávání zvukových záznamů odposlechu telekomunikačního provozu a poté hlavní líčení odročil na 12. 1., 13. 1 a 14. 1.2011.
Ve spise je sice založena doručenka opatřená vlastnoručním podpisem obviněného, avšak obviněný okamžitě zpochybnil toto doručení námitkou, že obsahem zásilky ve skutečnosti bylo předvolání k hlavnímu líčení ve dnech 15. 12. - 16. 12. 2010, s tím, že na podporu této námitky předložil notářský zápis osvědčující jeho prohlášení, podle něhož po otevření zásilky v ní nalezl předvolání k předcházejícímu hlavnímu líčení. K hlavnímu líčení ve dnech 12. 1. - 14. 1. 2011 se obviněný nedostavil a Obvodní soud pro Prahu 7 konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Vyjádření samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 7, které je zachyceno v protokole o hlavním líčení a v kterém byl popsán mechanismus odesílání obsílek od Obvodního soudu pro Prahu 7 (č. l. 2438 spisu), nepřesvědčilo Nejvyšší soud o tom, že by případná záměna listiny představující obsah zásilky byla zcela jednoznačně vyloučena, že nepřetrvává reálná pochybnost o tom, co ve skutečnosti bylo obsahem doručené zásilky, a že byla vyvrácena námitka obviněného. Tuto pochybnost ovšem nelze překlenout způsobem vyznívajícím v neprospěch obviněného. Naopak je nutno konstatovat, že nejistota v otázce řádného doručení předvolání brání závěru, že byly splněny podmínky pro konání hlavního líčení ve dnech 12. 1. - 14. 1. 2011 v nepřítomnosti obviněného. V tomto hlavním líčení Obvodní soud pro Prahu 7 provedl další dokazování spočívající v přehrávání zbývajících zvukových záznamů odposlechu telekomunikačního provozu a ve výsleších části svědků a poté hlavní líčení odročil na 10. 3. - 11. 3. 2011.
K takto odročenému hlavnímu líčení byl obviněný předvolán řádně a včas, neboť předvolání mu bylo doručeno do vlastních rukou dne 21. 2. 2011. Obviněný se však k hlavnímu líčení nedostavil poté, co bezvýsledně požádal o změnu hodiny počátku hlavního líčení z důvodu kolize, kterou měl jeho obhájce se soudním jednáním v jiné věci. Obvodní soud pro Prahu 7 konal hlavní líčení ve dnech 10. 3. - 11. 3. 2011 v nepřítomnosti obviněného s tím, že provedl dokazování spočívající ve výsleších další části svědků, a odročil hlavní líčení na dny 20. 4., 21. 4. a 22. 4. 2011.
Předvolání k tomuto hlavnímu líčení bylo obviněnému doručeno dne 14. 4. 2011. Lhůta pěti pracovních dnů k přípravě tedy nebyla zachována ve vztahu k termínu konání hlavního líčení ve dnech 20. 4. a 21. 4. 2011. Obviněný sdělil Obvodnímu soudu pro Prahu 7, že se k hlavnímu líčení nedostaví z důvodu nedodržení lhůty. Obvodní soud pro Prahu 7 však konal hlavní líčení v těchto dnech v nepřítomnosti obviněného, provedl výslechy zbývající části svědků, provedl dokazování listinnými důkazy (mezi nimi i listinnými důkazy, jejichž účelem bylo osvětlit okolnosti nařízení odposlechů) a poté udělil slovo přítomným procesním stranám k závěrečným přednesům. Také v tomto případě nedodržení lhůty uvedené v §198 odst. l tr. ř. bránilo konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Obviněný se posléze dostavil k hlavnímu líčení až dne 22. 4. 2011, kdy byl jen vyhlášen rozsudek.
Z uvedeného přehledu je zřejmé, že o splnění zákonných podmínek konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného Ing. J. T. lze uvažovat nanejvýš jen ve vztahu k hlavnímu líčení konanému ve dnech 10. 3. - 11. 3. 2011. Pokud bylo hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného konáno i v dalších termínech, stalo se tak v rozporu s ustanovením §202 odst. 2 písm. a) tr. ř. Nedostatek podmínek tohoto ustanovení byl závažnou vadou řízení, která nebyla v původním řízení nijak zhojena a kterou nelze tolerovat zejména vzhledem k povaze, rozsahu a významu důkazů prováděných v hlavním líčení konaném bez přítomnosti obviněného. V tomto ohledu je dovolání obviněného Ing. J. T. důvodné, neboť mu lze přisvědčit v části odkazující na dovolací důvod podle §265b odst. l písm. d) tr. ř. To vedlo ke zrušení obou rozsudků v části týkající se tohoto obviněného.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. d) tr. ř. obviněný Ing. J. T. namítl také to, že v některých případech nebyl hlavnímu líčení přítomen ani jeho obhájce. K těmto námitkám Nejvyšší soud nepřihlížel, protože se vymykají z rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. d) tr. ř. Jiný dovolací důvod, pod který by byly uvedené námitky podřaditelné, konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. l písm. c) tr. ř., obviněný neuplatnil.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. e) tr. ř. u obviněných Ing. J. T. a Ing. P. H.
Podle §265b odst. l písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Aby uplatněné námitky byly podřaditelné pod tento dovolací důvod, musí se jimi tvrdit, že trestní stíhání bylo nepřípustné podle §11 odst. l tr. ř. Nepřípustností trestního stíhání se rozumí to, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání pak jsou vymezeny v §11 odst. l písm. a) až j) tr. ř. Mezi důvody nepřípustnosti trestního stíhání není v těchto ustanoveních uveden žádný důvod, který by korespondoval s námitkami obviněného Ing. J. T., které se odvíjejí od jeho tvrzení, že se nejedná o trestný čin, resp. že trestný čin nebyl prokázán. Tato tvrzení mají vztah k jiným procesním institutům, než je nepřípustnost trestního stíhání, a to k zastavení trestního stíhání podle §172 odst. l písm. a), b) tr. ř., popř. ke zproštění obžaloby podle §226 písm. a), b) tr. ř. Dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. e) tr. ř. jsou námitky obviněných, pokud odkazují na promlčení trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Podle §11 odst. l písm. b) tr. ř. totiž je důvodem nepřípustnosti trestního stíhání jeho promlčení.
Námitky obviněných Ing. J. T. a Ing. P. H. vycházejí z toho, že pokud by skutek byl posouzen jako přečin podplacení podle §332 odst. l tr. zákoníku, vztahovala by se na posuzovanou věc tříletá promlčecí doba stanovená v §34 odst. l písm. e) tr. zákoníku, která uplynula, aniž byla podle §34 odst. 4 tr. zákoníku přerušena, v mezidobí od podání obžaloby dne 14. 3. 2008 (tj. obžaloby podané pro jednání uvedené v bodech 2 rozsudků obou soudů) do vyhlášení odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 22. 4. 2011. Tyto námitky nelze akceptovat, neboť pokud by byl skutek posouzen podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, bylo by nutné jej kvalifikovat jako zločin podplacení podle §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, u něhož je promlčecí doba podle §34 odst. l písm. c) tr. zákoníku deset let, která evidentně neuplynula. Důvodem aplikace ustanovení §332 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku by byla okolnost, že čin byl spáchán vůči úřední osobě, kterou byla obviněná Ing. R. K. z titulu svého postavení členky představenstva a později i ředitelky odboru České konsolidační agentury (což je významné z hlediska obviněných Ing. J. T. a Ing. P. H.), ale i Ing. E. H. z titulu svého postavení ředitelky odboru České konsolidační agentury (což je významné z hlediska obviněného Ing. J. T.). V případě obviněné Ing. R. K. a v případě Ing. E. H. se jednalo o úřední osoby ve smyslu §334 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, podle něhož se úřední osobou rozumí též jakákoli osoba zastávající funkci v podnikající právnické osobě, v níž má rozhodující vliv Česká republika nebo cizí stát. Nesouhlas obviněných s kvalifikací skutku podle §332 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočíval v námitce, že Česká konsolidační agentura nebyla podnikající právnickou osobou, neboť svoji činnost neprováděla za účelem dosažení zisku a nesplňovala tudíž tento znak podnikání podle §2 odst. l obch. zák. S tím se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
Česká konsolidační agentura byla zřízena zákonem č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů (zákon o České konsolidační agentuře), ve znění pozdějších předpisů. Vznikla jako právnická osoba dne 1. 9. 2001 účinností tohoto zákona a zanikla dne 31. 12. 2007, kdy tento zákon pozbyl platnosti a kdy se jejím právním nástupcem stal stát zastoupený Ministerstvem financí. Byla příslušná hospodařit s majetkem státu (§1 odst. 2 cit. zákona), za její závazky ručil stát (§1 odst. 3 cit. zákona), předsedu a ostatní členy představenstva jmenovala a odvolávala vláda na návrh ministra financí (§4 odst. l cit. zákona) a významnou ingerenci ve vztahu k činnosti agentury měli Ministerstvo financí (§12 odst. l cit. zákona), ministr financí (§12 odst. 2 cit. zákona), Poslanecká sněmovna (§12a cit. zákona) a vláda (§13 odst. 5 cit. zákona). Příjmy a výdaje, s nimiž hospodařila Česká konsolidační agentura, nebyly součástí státního rozpočtu (§13 odst. 10 cit. zákona). Na podkladě ustanovení §2 odst. l cit. zákona byla Česká konsolidační agentura zapsána do obchodního rejstříku. V žádném ustanovení zákona nebyla výslovně označena za podnikatele a předmět její činnosti nebyl výslovně označen za podnikání. Výslovně ovšem nebylo v zákoně stanoveno ani to, že Česká konsolidační agentura není podnikatelem a že předmětem její činnosti není podnikání (v §3 odst. 3 cit. zákona bylo výslovně stanoveno jen to, že není bankou). Otázku, zda šlo o podnikající právnickou osobu, je třeba posoudit podle skutečné povahy činnosti České konsolidační agentury.
Podle §3 odst. l cit. zákona předmět činnosti České konsolidační agentury představovaly toto oblasti: a) nákup, prodej a správa pohledávek a dalších vybraných aktiv, b) restrukturalizace obchodních společností a jiných právnických osob stanovených rozhodnutím vlády, c) nákup, prodej a úschova cenných papírů, d) úschova zástav věcí movitých, e) vedení účtů právnickým a fyzickým osobám, které mají závazky vůči agentuře, a to do souhrnné výše jejich závazků, f) finanční a ekonomické poradenství, g) získávání finančních zdrojů z finančního trhu, h) další činnost podle rozhodnutí Ministerstva financí. Podstatná část těchto činností, zejména činnost uvedená pod bodem a), pokud je provozována soustavně, znamená obchodování s pohledávkami a má z materiálního hlediska charakter podnikání.
Ze samotného smyslu existence České konsolidační agentury a z povahy jejích cílů vyplývá, že pohledávky zpravidla prodávala za nižší cenu, než byla jejich nominální hodnota či cena, za kterou je sama nakoupila. To ovšem neznamená, že neměla usilovat o to, aby pohledávky prodávala za maximální reálně dosažitelnou cenu. Jasně o tom svědčí např. povinnost členů představenstva a dozorčí rady vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře (§10 odst. l cit. zákona), jakož i povinnost všech zaměstnanců, tj. včetně členů představenstva, a povinnost členů dozorčí rady zdržet se jakéhokoli jednání, které by mohlo vést ke střetu osobních zájmů se zájmy agentury, a zákaz používat informace nabyté v souvislosti s výkonem funkce ve vlastní prospěch nebo ve prospěch jiné osoby (§10 odst. 4 cit. zákona). Pominout nelze ani to, že činnost České konsolidační agentury se řídila zásadami ochrany obchodního tajemství (§10 odst. 2 cit. zákona) a že na členy představenstva a dozorčí rady se vztahoval zákaz konkurence, včetně toho, že jak obsah tohoto zákazu, tak následky jeho porušení se řídily obchodním zákoníkem (§10 odst. 5, 6 cit. zákona). I když činnost České konsolidační agentury nebyla zákonem vymezena tak, že by jejím primárním cílem bylo dosahování zisku, zákon přece jen se ziskem agentury počítal. Svědčí o tom např. ustanovení §5 odst. 4 písm. a), §7 odst. 4 písm. e) cit. zákona, která se výslovně vztahují k „použití zisku".
Není možné pominout, že z hlediska obchodního zákoníku byla Česká konsolidační agentura podnikatelem podle §2 odst. 2 písm. a) obch. zák., neboť podnikatelem podle tohoto ustanovení je osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Jestliže se Česká konsolidační agentura jako právnická osoba zapisovala podle §2 odst. l zákona o České konsolidační agentuře do obchodního rejstříku, logicky z toho vyplývá její postavení podnikatele.
Za tohoto stavu se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem obou soudů, že Česká konsolidační agentura byla podnikající právnickou osobou, v níž měla rozhodující vliv Česká republika, ve smyslu §334 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, dále se závěrem, že pokud by měl být skutek posuzován podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, musel by být kvalifikován jako zločin podplacení podle §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a nakonec i se závěrem, že tím by byla vyloučena aplikace ustanovení §34 odst. l tr. zákoníku o promlčení trestní odpovědnosti. Trestní stíhání obviněných Ing. J. T. a Ing. P. H. tedy nebylo nepřípustné. Kromě toho je třeba dodat, že pro jednání uvedené v bodech 1 rozsudků obou soudů byla obžaloba podána dne 20. 2. 2009, takže v tomto ohledu otázka promlčení trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, pokud je podmíněna namítanou právní kvalifikací, reálně vůbec nevyvstává.
Námitky obviněných Ing. J. T. a Ing. P. H. ohledně nepřípustnosti trestního stíhání jsou zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. u obviněných Ing. R. K., Ing. J. T., Ing. J. L. a Ing. P. H.
S ohledem na to, že ohledně obviněného Ing. J. T. byly rozsudky obou soudů zrušeny z důvodu vadně provedeného řízení ve smyslu ustanovení §265b odst. l písm. d) tr. ř., je bezpředmětné, aby se Nejvyšší soud věcí tohoto obviněného dále zabýval z hlediska meritorní správnosti rozhodnutí. Tato otázka může být aktuální teprve za situace, kdy rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání, je výsledkem náležitě provedeného řízení.
Pokud jde o ostatní obviněné, lze pod ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. podřadit pouze námitky obviněných Ing. J. L. a Ing. P. H. ohledně promlčení trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné, a to z důvodů, které Nejvyšší soud vyložil v té části tohoto usnesení, v níž se zabýval dovoláními obviněných Ing. J. T. a Ing. P. H. podanými s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. e) tr. ř. Právní posouzení skutku, jímž byli obvinění Ing. J. L. a Ing. P. H. uznáni vinnými, podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 nepřicházelo v úvahu, neboť by nutně vedlo k aplikaci ustanovení §332 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Ve vztahu k tomuto posouzení skutku je evidentní, že podmínky promlčení trestní odpovědnosti obviněného, jak jsou stanoveny v §34 odst. l písm. c) tr. zákoníku, nebyly splněny.
Jinak obvinění Ing. R. K., Ing. J. L. a Ing. P. H. v souvislosti s ustanovením §265b odst. l písm. g) tr. ř. uplatnili vyloženě jen skutkové námitky, které nelze akceptovat jako dovolací důvod.
V části tohoto usnesení, v níž byl obecně podán výklad ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud vysvětlil, že zásadně nezasahuje do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. S ohledem na nutnost respektovat principy, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně zasáhnout, avšak jen zcela výjimečně za předpokladu, že to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě soudy tato zjištění učinily, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 7, která se týkají obviněných Ing. R. K., Ing. J. L. a Ing. P. H. a která v napadeném rozsudku převzal také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor.
Tato skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly především odposlechy telefonních hovorů obviněných. Obvodní soud pro Prahu 7 se náležitě zabýval obsahem odposlechnutých hovorů (včetně SMS zpráv), jejich frekvencí a časovou návazností, jakož i otázkou, zda odposlechy byly při splnění zákonných podmínek řádně nařízeny, a na pokladě zevrubného rozboru odposlechnutých a zaznamenaných hovorů (včetně SMS zpráv) důvodně dovodil, že jsou spolehlivým důkazem o tom, že mezi obviněnou Ing. R. K. a Ing. E. H., které zastávaly funkce v České konsolidační agentuře, na straně jedné a ostatními obviněnými na straně druhé byly prostřednictvím obviněného Ing. J. T. jako bývalého zaměstnance České konsolidační agentury udržovány kontakty, v jejichž rámci obviněná Ing. R. K. a Ing. E. H. poskytovaly jinak nepřístupné informace o pohledávkách České konsolidační agentury. Odpovídající podklad v důkazech má také zjištění, že obě za to byly neoprávněně zvýhodněny, a to obviněná Ing. R. K. peněžní částkou 400 000 Kč a Ing. E. H. bezplatným bydlením v bytě, se kterým disponoval obviněný Ing. J. T., a v bytě obchodní společnosti NES ČR, s.r.o., což jako jednatel této obchodní společnosti umožnil obviněný Ing. J. L. Námitka obviněného Ing. J. L., že nebyla zjištěna peněžní hodnota uvedené výhody Ing. E. H., nemá žádný význam, protože úplatkem je nejen neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení např. v podobě peněz, ale i jiné zvýhodnění, na které uplácená osoba nemá nárok. Bez významu jsou také námitky ohledně míry konkrétnosti takto poskytovaných informací, a to vzhledem k zásadě, že (všichni) zaměstnanci České konsolidační agentury byli povinni zachovávat mlčenlivost ve věcech týkajících se předmětu její činnosti (§10 odst. 2 zákona o České konsolidační agentuře). Z odposlechů (včetně SMS zpráv) je patrno, že zjevným účelem informací získaných z České konsolidační agentury bylo jejich využití při ovlivňování toho, komu budou pohledávky České konsolidační agentury prodány, za což obvinění Ing. J. L. a Ing. P. H. sami získávali peníze. Souvislost výhod poskytnutých obviněné Ing. R. K. a Ing. E. H. s předmětem činnosti České konsolidační agentury je z těchto důkazů také zřejmá. Obvodní soud pro Prahu 7 hodnotil odposlechy a další důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustil se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy Obvodní soud pro Prahu 7 jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlil v odůvodnění rozsudku a v tomto rámci také přijatelně zdůvodnil nadbytečnost dalšího dokazování podle návrhů obviněných. Pokud Městský soud v Praze převzal skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 7 do svého rozsudku, nelze mu v tomto ohledu nic vytýkat. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně a Městský soud v Praze jako soud odvolací se ke skutkovým zjištěním dobraly postupem, který je slučitelný s principy spravedlivého řízení. To, že obvinění Ing. R. K., Ing. J. L. a Ing. P. H. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že případně nepovažují dokazování za úplné, není dovolacím důvodem.
K důvodu dovolání podle 265b odst. l písm. h) tr. ř. u obviněných Ing. R. K. a Ing. J. T.
Podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nezakládají tento dovolací důvod námitky, které se týkají jen otázky přiměřenosti uloženého trestu.
Obviněná Ing. R. K. byla uznána vinnou trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2008), na který je stanovena sazba odnětí svobody až na dvě léta. Pokud jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na jeden rok, jde o přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby. Námitky obviněné stran nepřípustnosti nepodmíněného trestu odnětí svobody jsou evidentně nepodložené, a to včetně námitky, že trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 je pro obviněnou příznivější v tom, že prostřednictvím ustanovení §55 odst. 2 omezuje možnosti uložení nepodmíněného trestu. Jestliže by se skutek posoudil podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, pak by obviněná byla uznána vinnou zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku z důvodu, že spáchala čin jako úřední osoba ve smyslu §334 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Na tento zločin je v §331 odst. 3 tr. zákoníku stanovena sazba odnětí svobody od dvou let do osmi let, takže namítané ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku by se vůbec nemohlo uplatnit.
Druhy trestů podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 byly stanoveny v §27 tr. zák. s tím, že v ustanovení §27 písm. a) tr. zák. bylo uvedeno jen „odnětí svobody". Také v §52 odst. l tr. zákoníku jsou stanoveny druhy trestů s tím, že podle §52 odst. l písm. a) tr. zákoníku je druhem trestu jen „odnětí svobody". Z hlediska obou zákonů jsou podmíněný trest odnětí svobody a nepodmíněný trest odnětí svobody jen různými formami odnětí svobody jako jediného druhu trestu, a nikoli dvěma druhy trestů. Trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 rovněž má ustanovení, které obsahově koresponduje s namítaným ustanovením §55 odst. 2 tr. zákoníku. Jde o ustanovení §39 odst. 2 tr. zák. podle něhož za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři roky, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu. Tím ovšem není dotčeno ustanovení §58 odst. l tr. zák., podle něhož podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody přichází v úvahu nejen vzhledem k osobě pachatele, ale zároveň také za předpokladu, že to odůvodňují okolnosti případu. Ustanovení §39 odst. 2 tr. zák. je určitým výkladovým vodítkem k tomu, jak má být posuzováno splnění těch předpokladů podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, které se podle §58 odst. l tr. zák. vztahují k hledisku vymezenému jako „osoba pachatele". Další hledisko vymezené v §58 odst. l tr. zák. jako „okolnosti případu“ tím zůstává nedotčeno. Jestliže Městský soud v Praze usoudil, že v případě obviněné Ing. R. K. nepřichází v úvahu podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody, pak ze způsobu odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že k tomuto závěru dospěl s ohledem na hledisko vymezené zákonem jako „okolnosti případu“. Otázka, zda okolnosti případu odůvodňují či neodůvodňují podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody, je otázkou přiměřenosti trestu a nachází se tudíž mimo meze dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. Pro úplnost je třeba konstatovat, že námitky týkající se přiměřenosti trestu nezakládají dovolací důvod ani podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Do okruhu otázek týkajících se přiměřenosti trestu spadá také námitka délky řízení. Obviněné byl uložen trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby, což nevyžaduje žádnou korekci se zřetelem k délce řízení, neboť ta ještě nedosáhla takové míry nepřiměřenosti, aby ji bylo nutno kompenzovat výrazněji.
Námitky obviněné Ing. R. K. směřující proti nepodmíněnosti uloženého trestu odnětí svobody nejsou dovolacím důvodem.
Obviněný Ing. J. T. ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. neuplatnil žádné bližší námitky. Výrok o trestu, který byl uložen tomuto obviněnému, ostatně byl zrušen z podnětu jeho dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. d) tr. ř. Je tedy bezpředmětné dále se výrokem o trestu u obviněného Ing. J. T. zabývat.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. j) tr. ř. u obviněného Ing. J. T.
Podle §265b odst. l písm. j) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny zákonné podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Obviněný Ing. J. T. není osobou oprávněnou napadat rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o uložení ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, neboť toto ochranné opatření nebylo uloženo jemu, nýbrž jiným osobám, a to MUDr. M. T. a MUDr. M. T., kteří mají postavení zúčastněných osob podle §42 odst. l tr. ř.
Podle §265d odst. l písm. b) tr. ř. může dovolání podat obviněný, avšak jen proti výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Jestliže bylo ochranné opatření uloženo jiné osobě než obviněnému, není obviněný oprávněn podat dovolání proti výroku o uložení ochranného opatření.
Dovolání obviněného Ing. J. T. v části napadající výrok o ochranném opatření uloženém MUDr. M. T. a MUDr. M. T. je dovoláním podaným neoprávněnou osobou. Z podnětu dovolání obviněného se Nejvyšší soud výrokem o uložení ochranného opatření dále nezabýval, a pokud přikročil k jeho zrušení, stalo se tak jen proto, že tento výrok měl obsahový podklad ve zrušeném výroku o vině obviněného Ing. J. T.
Závěrem k podaným dovoláním
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud
- z podnětu dovolání obviněného Ing. J. T., pokud bylo podáno s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. d) tr. ř., zrušil ohledně tohoto obviněného napadený rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, přičemž oba rozsudky zrušil také ve výroku o ochranném opatření, které bylo uloženo zúčastněným osobám MUDr. M. T. a MUDr. M. T., neboť výrok o ochranném opatření měl obsahový základ ve výroku o vině obviněného Ing. J. T., zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
- dovolání obviněných Ing. R. K., Ing. J. L. a Ing. P. H. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Pokud Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, jde o to, že Obvodní soud pro Prahu 7 znovu rozhodne jednak ohledně obviněného Ing. J. T. a jednak ohledně ochranného opatření poté, co odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud rozhodl o podaných dovoláních v neveřejném zasedání v souladu s ustanoveními §265r odst. l písm. a), b) tr. ř., aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas státního zástupce a obviněných.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec