ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.769.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 769/2012-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 7. 2012 o dovolání obviněného L. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 2 To 94/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 1 /2011 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 1 T 1/2011, byl obviněný L. B. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na sedm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen nahradit poškozené S. H. škodu ve výši 13 271 100 Kč. V rozsudku je bez jakéhokoli dalšího kontextu uvedeno, že se jedná o „trojnásobný“ zločin, avšak jinak je ze souvislostí celkového obsahu rozsudku patrno, že Krajský soud v Brně měl na mysli jeden trestný čin.
O odvolání obviněného, podaném proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 2 To 94/2011. Podle §258 odst. l písm. b), d), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek Krajského soudu v Brně nedotčen, a dále za přečiny krádeže podle §205 odst. l písm. a) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. l tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 15 T 62/2011, odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na sedm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž byl zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Okresního soudu v Hodoníně a další obsahově navazující rozhodnutí. V ostatních výrocích zůstal rozsudek Krajského soudu v Brně nezměněn.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a výrok o náhradě škody, a v důsledku toho napadl také výrok o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu obviněný uvedl, že soudům vytýká „nesprávné právní posouzení jimi zjištěných skutků jako trestného činu podvodu“, zvláště pak pro nedostatek subjektivní stránky trestného činu, a dále že „zjištěný skutkový stav věci neumožňuje v žádném případě vyslovení povinnosti k náhradě škody“. Mimo meze dovolacího důvodu obviněný uplatnil rozsáhlé námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci, spočíval v podstatě v tom, že obviněný v úmyslu se neoprávněně obohatit uzavřel počátkem roku 2002 v K., okr. H., jako dlužník smlouvu o půjčce se S. H. jako věřitelem s tím, že předmětem půjčky byla finanční hotovost do předem nestanovené výše, a postupně od S. H. v hotovosti přebíral jednotlivé částky, přičemž v roce 2008 slíbil vrátit do začátku září 2009 celou půjčenou částku společně i s jejím zhodnocením a přebíral další částky, avšak v uvedeném termínu ani později peníze nevrátil, a způsobil tak S. H. škodu v celkové výši 13 271 000 Kč. Podle dalších zjištění uvedených ve výroku o vině obviněný při sjednávání smlouvy nepravdivě S. H. sdělil, že půjčka je určena k financování dlouhodobé investice, ze které bude mít značný zisk. Ve výroku o vině jsou specifikovány jednotlivé částky, které obviněný převzal od S. H. a které v souhrnu dosahují výše 13 271 000 Kč.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle §138 odst. l tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Skutek uvedený ve výroku o vině evidentně naplňuje znaky zmíněného zločinu, a to i z hlediska subjektivní stránky, která spočívá v úmyslném zavinění (§13 odst. 2 tr. zákoníku). Námitky obviněného směřující proti závěru soudů ohledně subjektivní stránky posuzovaného činu byly založeny na tom, že nejednal s úmyslem uvést poškozenou v omyl. Obviněný uvedl poškozenou v omyl aktivním jednáním, jímž předstíral jednak to, že jí vrátí prostředky, které mu poskytla, a jednak to, že tyto prostředky vkládá do dlouhodobé investice, která bude mít vysoký výnos, z něhož bude profitovat také poškozená. Obviněný jen zcela povšechně a naprosto nekonkrétně odkazoval na dlouhodobou investici, aniž ji dokázal jakkoli přiblížit a doložit. Za tohoto stavu není nic nelogického na závěru soudů, že se o žádnou reálnou investici nejednalo, že obviněný si prostředky získané od poškozené ponechával pro svou potřebu, že je používal jen k tomu, aby si jimi podstatně zvyšoval svou životní úroveň nad rámec svých legálních příjmů, a že ve skutečnosti ani nesledoval vrácení těchto prostředků poškozené, zvláště když neměl z čeho získat částku rovnající se svou výší dluhu vůči poškozené. Povaha jednání obviněného a okolnosti, které toto jednání provázely, v souhrnu jasně svědčí o tom, že obviněný úmyslně uvedl poškozenou v omyl o tom, že prostředky poskytnuté obviněnému jí budou vráceny a že budou dokonce zhodnoceny.
Skutkový stav, který se stal podkladem výroku o vině, je zároveň dostatečným podkladem pro to, aby soudy vyslovily povinnost obviněného k náhradě škody ve výši 13 271 000 Kč. Výrokem o povinnosti obviněného k náhradě škody v této výši soudy neporušily žádné hmotně právní ustanovení. Povinnost obviněného k náhradě škody způsobené trestným činem vyplývá v dané věci z ustanovení §420 odst. l obč. zák. Rozsah náhrady škody byl stanoven v souladu s ustanovením §442 odst. l obč. zák., přičemž případné snížení náhrady podle §450 obč. zák. nepřicházelo v úvahu.
Námitky obviněného proti výroku o náhradě škody byly založeny na tom, že část prostředků, které poškozená poskytla obviněnému, pocházela z majetku obchodní společnosti Centrum Kyjov, s.r.o., v níž poškozená měla postavení jednatelky. Obviněný tím zpochybňoval hmotně právní legitimaci poškozené k tomu, aby uplatnila nárok na náhradu škody v rozsahu, v němž prostředky poskytnuté obviněnému pocházely z majetku uvedené obchodní společnosti. Námitky obviněného nemají žádné opodstatnění. Pokud byl skutek spáchán prostřednictvím právního úkonu, který se navenek jevil jako půjčka, je z okolností celého případu zjevné, že šlo v celém rozsahu o vztah mezi obviněným a poškozenou jako fyzickou osobou, a nikoli o vztah mezi obviněným a obchodní společností Centrum Kyjov, s.r.o., za kterou by vystupovala poškozená jako jednatelka. Okolnost, že poškozená si část prostředků poskytnutých obviněnému nejprve sama opatřila tak, že je odčerpala z majetku obchodní společnosti, nemá z hlediska správnosti výroku o náhradě škody žádný význam. Uvedená okolnost totiž nic nemění na tom, že pokud obviněný vylákal na poškozené peněžní prostředky, získal je z její majetkové sféry jako fyzické osoby, a nikoli z majetkové sféry obchodní společnosti Centrum Kyjov, s.r.o., jako právnické osoby. Obviněný nezpůsobil škodu této obchodní společnosti, nýbrž - a to v celém rozsahu - poškozené S. H.. Je tedy logické, že vůči této poškozené má v celém rozsahu povinnost k náhradě škody.
Ostatní námitky obviněného postrádají obsahovou spojitost s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., stojí mimo jeho rámec a nejsou způsobilé k tomu, aby Nejvyšší soud z jejich podnětu cokoli měnil na napadeném rozsudku.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. zejména trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo meze dovolacího důvodu jsou námitky s k u t k o v é povahy, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím pádem i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou souvislost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný popíral spáchání činu včetně přijetí jakýchkoli částek od poškozené, a již proto přistupovaly k hodnocení usvědčujících důkazů velmi obezřetně a pečlivě. Stěžejním usvědčujícím důkazem byla svědecká výpověď poškozené a její záznamy o době a výši jednotlivých dílčích částek poskytnutých obviněnému. Jádrem hodnocení důkazů byla věrohodnost svědecké výpovědi poškozené a jejích písemných záznamů. V tomto ohledu soudy přesvědčivě vysvětlily, že svědecká výpověď poškozené není osamoceným důkazem a že je - i když jen nepřímo - podporována širším okruhem dalších důkazů. Veškerá konkrétní byť jen dílčí tvrzení obviněné, která bylo možné ověřit jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi, se v této konfrontaci ukázala jako pravdivá. Soudy tak měly dostatečný důvod k tomu, aby svědeckou výpověď poškozené jako celek považovaly za hodnověrnou. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy obou stupňů jasně, srozumitelně a především logicky vyložily své hodnotící úvahy, které vyzněly v závěr, že obhajoba obviněného byla vyvrácena. Soudy hodnotily důkazy důsledně ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec