ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.774.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 774/2012-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. září 2012 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných J. T. , a A. Š. , která podali proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2011, sp. zn. 6 To 363/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 93/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obou obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 2 T 93/2010, byli obvinění J. T. a A. Š. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, kterého se jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zákona dopustili tím, že dne 31. 10. 2009 kolem 11.20 hodin v B. na N. M. č. …, po předchozí společné domluvě spolu s další dosud neustanovenou osobou, vešli obžalovaní T. a Š., maskováni kuklami, do zastavárny M. V., obžalovaný T. za užití krátké střelné zbraně, kterou držel v ruce, se slovy „aby poškozená držela hubu nebo ji odpráskne“, tuto srazil za prodejním pultem na zem, držel ji obličejem k zemi se zbraní u hlavy, obžalovaný Š. v mezidobí z prodejny odcizil fyzickou hotovost ve výši nejméně 23.700,- Kč a zlaté šperky v celkové ceně nejméně 150.000,- Kč, načež oba z prodejny utekli k předem připravenému osobnímu automobilu značky Škoda Favorit RZ …, který byl i s řidičem zaparkován na ulici K. a s nímž z místa všichni odjeli do S., kde vozidlo i pachatelé policistům zmizeli z dohledu.
Za to byli podle §234 odst. 1 tr. zákona odsouzeni k trestu odnětí svobody, a to J. T. v trvání 5 roků, a A. Š. v trvání 6 roků, pro jejichž výkon byli shodně zařazeni podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena také solidární povinnost zaplatit poškozené M. V. na náhradě škody částku 173.700,- Kč.
Citovaný rozsudek soudu I. stupně napadli oba obvinění odvoláním. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 10. 2011, sp. zn. 6 To 363/2011, rozhodl tak, že se odvolání obviněných podle §256 tr. ř. zamítají.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění řádně a včas dovolání.
Obviněný A. Š. uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje v tom, že jeho obhájce nebyl přítomen rekognici jeho osoby svědkem M. K., která byla prováděna před zahájením trestního stíhání jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Dále jeho obhájci nebylo umožněno řádně vykonávat obhajobu při provádění vyšetřovacího pokusu, který nemohl v jeho průběhu vizuálně kontrolovat, protože po zahájení tohoto úkonu mu policejní vozidlo tzv. ujelo a on tuto možnost ztratil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že soudy postupovaly v rozporu s právem na spravedlivý proces, skutková zjištění nesprávně právně posoudily v rozporu se zásadou presumpce neviny a zásadou „in dubio pro reo“. Konkrétně pak předně zpochybňuje výpovědi svědků A. O. a M. K., kteří jej měli s jistotou identifikovat jako osobu, která bezprostředně před spácháním trestného činu seděla na náměstí, kde se nachází zastavárna. V okamžiku přepadení zastavárny se ale již na náměstí tito svědci nevyskytovali, a proto se jen těžko mohli vyjádřit k identifikaci osob, které měly provést loupež v zastavárně. Za pochybnou považuje identifikaci jeho osoby svědkyní A. O. pro rozpory v jistotě identifikace při hlavním líčení (100% jistota), a při rekognici dne 28. 4. 2010 (nejvíc připomíná, tj. není si jistá), tyto rozpory ji nebyly v řízení před soudem I. stupně předestřeny. Její výpověď proto považuje za nevěrohodnou a vzhledem k tomu, že je družkou svědka M. K., považuje za nevěrohodnou také jeho svědeckou výpověď.
Dále obviněný A. Š. zpochybňuje také výsledek vyšetřovacího pokusu s tím, že pouze ukázal, že při zapnutých majácích, a ve vozidle policie nového typu (Octavia), je možné dojet v určité době od spáchání loupeže v B., do F. p. R. tak, aby mohl ve 13:41 zde volat z mobilního telefonu. Žádný z těchto důkazů, resp. skutkových okolností, ale není usvědčujícím důkazem o tom, že se spolupachatelem přepadl danou zastavárnu a jeho vina nebyla jednoznačně a nepochybně prokázána. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. T. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. Existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. shledává v tom, že již po sdělení obvinění dne 1. 12. 2009 sdělil komisaři, že si chce na plnou moc zvolit konkrétního advokáta jako obhájce. Policie ale trvala na okamžitém výslechu, nebylo vyčkáno do druhého dne, aby se mohl dostavit jeho obhájce s plnou mocí, byl mu na tento úkon ustanoven obhájcem JUDr. P. Lindenthal, který poslal jako svého zástupce koncipienta a na výslech u okresního soudu se nedostavil nikdo. Tím bylo zkráceno jeho právo na obhajobu a proto ve zkratce uvedl, že se vytýkaného trestného jednání nedopustil a automobil prodal osobě uvedené ve smlouvě. Až dne 22. 12. 2009 vypovídal za přítomnosti svého zvoleného obhájce. Ač ze záznamu kamerového systému nelze pachatele žádným způsobem ztotožnit, státním zástupcem bylo od počátku tvrzeno, že je možné ztotožnění jeho osoby kamerovým systémem, který ale nebyl nikdy v přípravném řízení součástí spisu a byl jako důkaz proveden až u jednání soudu I. stupně. Obviněný J. T. to považuje za manipulovaný údaj, kterým měl být usvědčován. Při prostudování spisu, že také nebyly jeho součástí žádosti o propuštění z vazby, ani písemná vyjádření jeho obhájce, které byly do spisu vráceny bez jeho vědomí i vědomí obhájce až po prostudování spisu, stejně jako byla takto doplněna i fotodokumentace, kterou neměl možnost vidět. Soudy, že také byly manipulovány úředními záznamy policie, která je upravovala podle svých potřeb a nevycházely z důkazní situace. Obviněný zpochybňuje také rekognici podle fotografií, která byla provedena dne 26. 11. 2009 v rozporu s trestním řádem, když se nejednalo o neodkladný úkon, policistovi J. Albertovi byla předložena jeho fotografie stará víc než 10 let, neodpovídající jeho podobě koncem roku 2009 a popis jeho osoby tímto policistou byl také v rozporu s jeho faktickým fyzickým stavem. V době kdy policisté J. Albert a R. Valenta pronásledovali utíkajícího muže mezi obcemi S. a Š. N., že byl v obci M. M. v penzionu P.. Protože měl pokažený automobil půjčený od rodičů, tak mu majitel penzionu telefonicky objednal taxi, které jej odvezlo do bydliště rodičů do Š. N.. S poukazem na časový údaj svědka R. V. pri rekognici, že muže mohli potkat kolem 12:06 hod. a pronásledovali jej několik minut, namítá obviněný J. T., že on nemohl být tímto mužem pronásledovaným policistou na 20-25 km vzdáleném místě, protože bylo policií zjištěno, že z penzionu P. bylo na taxislužbu telefonováno ve 12.44 hod. a provozovatel penzionu M. A. opakovaně ztotožnil jeho osobu s hostem, kterému volal taxi. Řidič taxi J. K., že jej při rekognici nepoznal, a ani při konfrontaci nebyl schopen na 100% říct, že vezl právě jeho, ale potvrdil, že provedl daný den jízdu z penzionu P. do Š. N. a zcela potvrdil jeho popis průběhu jízdy, shodně popsal i jeho oblečení rozdílné od oblečení „prchajícího muže“ a také potvrdil, že byl čistý, ne umazaný od bláta. Obviněný poukázal také na výpovědi svědků Z. T. a V. D., kteří potvrdili, že v době loupeže byl v Š. N., kolem 12.00 hod. vezl syna do M. a vrátil se bez auta taxíkem, resp. pracoval na opravě domu svých rodičů, přičemž zde byl zájemce o koupi žlutého Favoritu. Stejně jako svědek V. D. i svědek J. T. (syn obviněného), že v přípravném řízení potvrdil jeho práci na opravě domu v den incidentu a že odjížděl vlakem kolem 12.00 hod., přičemž si pro odstup času již v ten okamžik neuvědomil, že jej odvážel obviněný či jeho otec. V hlavním líčení pak svědek J. T. doplnil svoji výpověď, že při opravě domu přišli dva nebo tři muži, kteří odvezli automobil Favorit a obviněný jej pak vozidlem jeho prarodičů zn. Suzuki odvážel na nádraží do M.. K tomu pak poukázal také na výpověď svědka P. J., který potvrdil, že si u něj v D. koncem října 2009 uschoval kolo, měl problémy s autem a sháněl baterii, přičemž přijel vozidlem svých rodičů zn. Suzuki.
V další části dovolání pak obviněný cituje části výpovědí svědků, kteří byli přímo přítomni trestnému jednání a žádný z nich jej neidentifikoval jako muže, který měl přepadnout zastavárnu. Konkrétně pak na výpovědi poškozené M. V., strážníků městské policie J. Morice a M. Kočíře, a svědků D. G., M. K., E. K., V. O. a A. O., z nichž jej žádný nepoznal jako jednoho z dvou mužů sedících v bundách na lavičce. Jedinými důkazy proti němu jsou tak podle obviněného J. T. nevěrohodné výpovědi svědků J. Alberta a R. Valenty, kteří potkali jako příslušníci policie při hledání tří osob romského původu muže, kterého následně pronásledovali za Š. N. směrem na S.. Obviněný poukazuje na rozporný popis tohoto muže oběma policisty, který se neshoduje s jeho vzhledem v době spáchání skutku. V dané době se nacházel na zcela jiném místě v penzionu P., což potvrzují svědci M. A. a J. K., jakož i dva záznamy telefonátů na taxislužbu a rodičům obviněného. Obviněný nesouhlasí ani s výrokem o náhradě škody, která doposud nebyla poškozené uhrazena, když pojišťovna shledala nesrovnatelnosti ve výši uplatněné škody.
V závěru dovolání obviněný J. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodl o odkladu výkonu nepodmíněného trestu, který mu byl uložen.
Nejvyšší státní zastupitelství k dovoláním obviněných uvedlo, že vzhledem k jejich obsahu a spisovému materiálu, se k nim nebude věcně vyjadřovat.
II.
Oba obvinění předně shodně uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který je dán tehdy, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Případy tzv. nutné obhajoby kdy obviněný musí mít obhájce, upravuje ustanovení §36 tr. ř. Určitá osoba se stává obviněným okamžikem, kdy je mu doručeno usnesení policejního orgánu podle §160 odst. 1 tr. ř. o zahájení trestního stíhání proti ní jako obviněné osobě. Namítá-li proto obviněný A. Š., že jeho obhájce nebyl přítomen rekognici jeho osoby svědkem M. K., je tato jeho námitka zjevně neopodstatněná, protože tento úkon byl prováděn ještě v době, kdy nebylo proti němu zahájeno trestní stíhání a nebyl tedy obviněným, který by ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. měl mít podle zákona obhájce. Neodkladnost tohoto úkonu byla přitom dána potřebou zjištění osoby pachatele činu, kdy s narůstajícím časovým odstupem od jeho spáchání hrozilo nebezpečí jeho zmaření přirozeným procesem stále obtížnějšího vybavování detailů poznávající osobou. Další námitka obviněného v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., týkající se tvrzeného zmaření řádné účasti obhájce na celém průběhu vyšetřovacího pokusu, již tomuto důvodu dovolání neodpovídá, protože obviněný u tohoto úkonu obhájce měl. Jak přitom uvedl odvolací soud, měl obhájce také sám možnost vykonat jízdu po dané trase, která byla navíc zvolena jako nejzazší varianta přesunu obviněného A. Š. zpět do F. p. R..
Obviněný J. T. shledává existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. v tom, že bezprostředně po sdělení obvinění policie nevyčkala až si zvolí obhájce na plnou moc, trvala na okamžitém provedení jeho výslechu a k tomu mu na tento úkon ustanovila obhájcem JUDr. P. Lindenthala. Obecně ani tato námitka neodpovídá tomuto důvodu dovolání, ale takovýto postup policie nelze považovat za souladný s trestním řádem, který v ustanovení §38 odst. 1 jednoznačně umožňuje ustanovit obviněnému obhájce až poté, co obhájce nebude ve stanovené lhůtě zvolen. Proto by takovýto postup policie v rozporu s trestním řádem mohl ve svém důsledku znamenat zmaření důkazní hodnoty takto provedeného výslechu. V daném případě ale tento postup neměl žádné důsledky pro konečné rozhodnutí ve věci, když obviněný při výslechu v podstatě jen popřel trestnou činnost a plně měl možnost uplatnit svoji obhajobu při následnému výslechu za přítomnosti zvoleného obhájce. Jeho právo na obhajobu tak bylo zachováno a řízení jako celek nepozbylo povahu spravedlivého procesu.
Zcela mimo uplatněný důvod dovolání jsou pak námitky obou obviněných ve vztahu k dalšímu uplatněnému důvodu dovolání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný A. Š. neuvádí jedinou námitku, kterou by v souladu s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, ale své námitky směřuje výhradně na jejich popření s tím, že žádným důkazem nebylo prokázáno jednoznačně a nepochybně, že by se daného trestného jednání dopustil. Vědom si, že soud I. stupně při rozhodování o jeho vině přihlédl zejména k výpovědím svědků A. O. a M. K., kteří jej opakovaně a s jistotou označili za jednoho ze dvou mužů, kteří před přepadením zastavárny seděli na náměstí před zastavárnou na lavičce, zpochybňuje věrohodnost jejich výpovědí, resp. provedené rekognice. Byť se tito svědci nemohli vyjádřit přímo k provedení loupeže v zastavárně, navazuje na jejich výpovědi výpověď M. V., že oba pachatele předtím viděla jak sedí na lavičce před zastavárnou. Tyto i další svědky přitom shodně zaujali svým neobvyklým oblečením. Výpovědi svědků A. O. a M. K. přitom obviněný zpochybňuje s poukazem na údajnou menší míru jistoty svědkyně při jeho identifikaci, a jejich vzájemný „blízký poměr resp. družební vztah“, tedy nikoliv snad pro jejich vztah k poškozené, který by bylo nutno při hodnocení hodnověrnosti svědka vzít v úvahu. Vedle těchto důkazů, a vyšetřovacího pokusu o reálnosti úniku A. Š. do F. p. R., který obviněný ale rovněž zpochybňuje, nelze pominout i další významné okolnosti případu. Zejména skutečnost, že se oba obvinění vzájemně dlouhodobě znali, v době loupeže měli shodně vypnuté mobilní telefony, které A. Š. téhož dne aktivoval až po loupeži ve 13:41 hod. ve F. p. R., tj. v době kdy reálně mohl na toto místo dojet po činu. Obviněný A. Š. je přitom osobou bez zaměstnání, tj. bez legálního dostatečného zdroje příjmů, a je již recidivistou v oblasti majetkové trestné činnosti, včetně loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona.
Soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl z jakých důkazů při svém rozhodování vycházel a proč uvěřil těm důkazům, které se obviněný A. Š. snaží v dovolání zpochybňovat. Jeho obdobnými námitkami se přitom řádně zabýval také soud odvolací. Nejvyšší soud považuje skutkové závěry soudů za logicky vyplývající z provedených důkazů, které ve svém souhrnu tvoří dostatečný a spolehlivý podklad pro rozhodnutí o vině A. Š.. Ve věci proto Nejvyšší soud neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudu I. stupně, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah do skutkových zjištění až v řízení o dovolání.
Rovněž obviněný J. T. neuvádí v dovolání jedinou námitku proti právnímu posouzení skutku, jímž byl uznán vinným a která by odpovídala uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Veškeré obsáhlé námitky tohoto obviněného směřují výhradně proti úplnosti provedeného dokazování, a hodnocení důkazů soudem, s kterým obviněný zásadně nesouhlasí. Svoji vinu považuje za neprokázanou, a v rozporu s provedenými důkazy, které jednotlivě podrobně rozebírá a sám hodnotí s tím, že se dané loupeže nemohl dopustit, protože v rozhodné době pracoval na opravě domu svých rodičů v Š. N. a pak se pohyboval na místech, která uvádí ve své obhajobě. Tuto svoji obhajobu považuje za potvrzenou zejména výpověďmi svědků J. T. (syn obviněného), M. A. a V. D., jakož i dalšími v dovolání uvedenými důkazy.
Je tak zřejmé, že také obviněný J. T. považuje v podstatě dovolání za další odvolání a domáhá se u Nejvyššího soudu zásadního přehodnocení všech provedených důkazů. Zcela tak přehlíží, že dovolání je mimořádný opravný prostředek proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí, kdy Nejvyšší soud může věc přezkoumat pouze z hlediska námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Mezi tyto námitky ale nepatří obviněným namítané nesprávné hodnocení důkazů a neprokázání trestné činnosti jíž byl uznán vinným. Nejvyšší soud může až v řízení o odvolání zasáhnout do skutkových zjištění pouze zcela výjimečně, když zjistí existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na základě jejich zhodnocení učiněnými skutkovými zjištěními soudu. Ani v případě obviněného J. T. ale Nejvyšší soud takovýto rozpor ve věci neshledal a považuje také jeho vinu za spolehlivě prokázanou provedenými důkazy. Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku řádně odůvodnil na základě kterých důkazů považuje vinu J. T. za prokázanou, a naopak proč neuvěřil nebo považuje za nevěrohodné výpovědi těch svědků, kteří podle obviněného vyvracejí, že by se mohl dané loupeže dopustit. V podstatě shodnými námitkami tohoto obviněného se také řádně a podrobně zabýval také soud odvolací. Proto Nejvyšší soud plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, když by bylo zcela nadbytečné opakovat argumenty s kterými se plně ztotožnil. Pouze souhrnně připomíná, že i když svědci ze dvou osob sedících na lavičce před zastavárnou, které se následně dopustily loupeže, identifikovali spolehlivě pouze spoluobviněného A. Š., neznamená to, že by se vůbec nevyjádřili i k osobě dalšího spolupachatele. Tohoto shodně popsaly jako vyššího muže do 190 cm. Svědkyně M. V. rovněž uvedla, že pachatelé měli tmavé oblečení, a sportovní tašku, na které byla i modrá barva, přičemž tohoto vyššího pachatele svědkyně D. G. viděla bezprostředně po loupeži s velkou modrou sportovní taškou přes rameno. Policisté R. Valenta a J. Albert, kteří pak pátrali po pachatelích za Š. N. ve směru jejich úniku z místa činu, v utíkajícím muži v tmavém oblečení, vysokém asi 190 cm, s černou taškou přes rameno, následně shodně s jistotou identifikovali jako obviněného J. T.. Stejně jako spoluobviněný A. Š., také J. T. měl v rozhodný den vypnutý svůj mobilní telefon, aktivoval jej až ve 14:54 hod. téhož dne, kdy pak v době od 22:39 do 22:42 hod. byli ve vzájemném telefonickém kontaktu. Z důkazů podrobně rozvedených zejména v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně pak nelze pominout i další zjištěné skutečnosti, že J. T. před loupeží v ranních hodinách navštívil zastavárnu, k úniku pachatelů bylo užito jím užívaného automobilu, které podle jeho obhajoby zrovna v den loupeže prodává neznámé osobě, která mu sdělí svojí identitu, jež se ale ukáže zcela falešnou, a tak vozidlo doposud nebylo nalezeno. Také obviněný J. T., je přitom osobou bez odpovídajícího legálního zdroje příjmu, v minulosti již soudně trestanou zejména za majetkovou trestnou činnost a se spoluobviněným A. Š. udržuje dlouhodobě styk. Provedenými důkazy tak byla také vina J. T. spolehlivě a bez důvodných pochybností prokázána. Rovněž pouze na jiném hodnocení důkazů přitom založil také svoji námitku proti výroku o náhradě škody. Námitky obviněných neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž Nejvyšší soud ve věci neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a skutkovými závěry soudu I. stupně. Protože jejich námitky v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými, a proto nemohl být naplněn ani A. Š. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., byla dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného J. T. na odklad uloženého trestu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš