ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.80.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 80/2012-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. března 2012 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněné A. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 8 To 371/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 136/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. 89 T 136/2010, byla obviněná A. P. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, dílem formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Za to byla odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné H. K. Podle §226 písm. b) tr. ř. byly obviněné zproštěny obžaloby pro dílčí jednání. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozených.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 8 To 371/2011, odvolání obviněné proti rozsudku soudu I. stupně podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřuje v tom, že z provedeného dokazování nijak nevyplynulo naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Uvedla, že nalézací soud spatřoval viníka nesprávných lékařských závěrů pouze v ní, když poměrně značně a zkušeně simulovala své zdravotní obtíže nebo alespoň vědomě zhoršovala příznaky existujících nemocí či poruch. Obviněná k tomu uvádí, že systém sociálních služeb je komplikovaná oblast a kompetence přidělování sociálních dávek jsou plně v rukou správních orgánů. Je zdravotně hendikepovaná, její intelekt odpovídá dolnímu pásmu normy a nemá takové znalosti z oblasti medicíny, aby dosáhla mylného úsudku ohledně svého zdravotního stavu, přesto však soud dospěl k závěru, že úmyslně uvedla zástupce správních orgánů v omyl a zamlčela před nimi podstatné skutečnosti. Soud zcela opominul skutečnost, že v daném případě zcela selhaly příslušné orgány sociální péče, které jako první mají důsledně zkoumat oprávněnost nároku žadatele o sociální dávku. Tohoto pochybení si byl soud vědom, když opakovaně navrhovaný důkaz výslechem lékařů neprovedl, se závěrem, že by primárně vedly k obhajobě jich samotných. Nezabýval se pak tím, jak tato pochybení mohla ovlivnit jednání a pohnutky obviněné a jaký dopad mohla mít právě ta skutečnost, že dávky jí byly opakovaně a dlouhodobě přiznávány bez jakýchkoliv pochybností. Vzhledem k takovému přístupu k vyplácení sociálních dávek se pak obviněná domnívá, že její jednání nedosáhlo potřebnou míru společenské nebezpečnosti, když přístup státu nesvědčí o tom, že by své zájmy chránil dostupnými prostředky. Nalézací soud proto správně nehodnotil ani společenskou nebezpečnost, když její jednání mohlo být hodnoceno jako chybné nebo protizákonné, ale nenaplňovalo skutkovou podstatu trestného činu. Dále obviněná zpochybňuje závěr o vině tím, že nalézací soud ho opřel pouze o odborné vyjádření MUDr. Lorence v rozporu se zásadou in dubio pro reo, přičemž zcela ignoroval závěry a lékařské zprávy odborných lékařů, kteří posuzovali její zdravotní stav. Soud rovněž nevzal v potaz při právním hodnocení jejího jednání, že z odborného vyjádření MUDr. V. Lorence vyplynulo, že má IQ 49, je osobou mentálně retardovanou, naopak došel k závěru, že s touto inteligencí byla schopna promyšleného a podvodného jednání, které neodhalil ani jeden z odborných lékařů. Za klamavé jednání označil nalézací soud skutečnost, že obviněná při posuzování žádosti o příspěvek uvedla, že samostatně nezvládá péči o vlastní osobu, což je z její strany pouze subjektivní informace, která nemůže ovlivnit závěr sociálního šetření. Obviněná se domnívá, že soud spatřuje naplnění objektivní stránky trestného činu pouze na základě závěrů odborného vyjádření MUDr. V. Lorence. Ona jenom uváděla své subjektivní stesky a bylo na kompetentních orgánech, aby její zdravotní stav a soběstačnost posoudily a objektivizovaly. Pokud k tomu nedošlo, pak není možné přičítat k její tíži toto pochybení a předpokládat, že nejednala v dobré víře. Proto ze skutkových zjištění nalézacího soudu nevyplývá, že by jednala s úmyslem se obohatit a nelze tak učinit závěr o jejím zavinění. Nakonec pak uvádí, že soud se podle ní nevypořádal s její obhajobou, že neuváděla nepravdivé skutečnosti, nesimulovala a nezhoršovala příznaky svých nemocí.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal „odvolacímu soudu“ k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání uvedlo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněná v dovolání zejména uplatňuje námitky proti hodnocení důkazů a rozsahu dokazovaní, když brojí proti závěrům odborného vyjádření MUDr. V. Lorence a poukazuje na nedostatečnou důkazní situaci pro závěr o její vině. Tyto námitky ale neodpovídají výše uvedeným požadavkům na hmotně právní argumentaci v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, nýbrž výhradně proti skutkovým závěrům nalézacího soudu, která nemůžou být předmětem přezkumu v řízení o dovolání. Skutkové námitky nespadají nejen pod uplatněný, ale ani pod žádny jiný dovolací důvod taxativně uvedený v §265b tr. ř. Obviněná nabízí vlastní verzi skutkového děje, že se nedopustila žádné trestné činnosti a pochybení nastalo pouze na straně posuzujících lékařů a sociálních pracovníků, přičemž teprve sekundárně, až na takto dosažené změně skutkových zjištění, by pak mělo dojít i k jiné právní kvalifikaci. Tímto však vybočila z mezí uplatněného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud také zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů, který jediný umožňuje v řízení o dovolání mimořádný zásah do skutkových zjištění. Nezjistil však žádný, natož pak extrémní rozpor. Vina obviněné je spolehlivě prokazována hned několika důkazy, které jsou důkladně rozebrány v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Soud I. stupně přitom podrobně objasnil skutečnosti, které vzal za prokázané a náležitě se vypořádal také s obhajobou obviněné, přičemž hodnotil důkazy jak jednotlivě tak v jejich souhrnu. Nejvyšší soud se proto plně ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a odkazuje především na str. 20-34 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, kde soud vyčerpávajícím způsobem rozvedl skutečnosti, na základě kterých dospěl k závěru o vině obviněné.
Odpovídající deklarovanému důvodu dovolání byla námitka obviněné, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by úmyslně uváděla nepravdivé skutečnosti a jednala s úmyslem obohatit se, čímž nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu. Nejvyšší soud tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
Nalézací soud uznal obviněnu vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona pro skutek spočívající v tom, že spolu s H. K., s cílem neoprávněně vylákat dávky statní sociální podpory, uváděly vůči zástupcům státních orgánů, a také lékařům nepravdivé a hrubě zkreslené údaje a neplnily zákonem stanovené oznamovací povinnosti při změně rozhodných skutečností pro přiznání a vyplácení jednotlivých dávek, a to ve vztahu ke zdravotnímu stavu i majetkovým poměrům obviněné; její skutečný majetkový i zdravotní stav zastíraly, přestože majetkový a zdravotní stav obviněné byl podstatný pro rozhodování o přiznání či odnětí dávek sociální podpory.
Předně je nutno uvést, že nalézací soud věnoval podstatnou část řízení otázce naplnění subjektivní stránky, a tedy prokázaní skutečnosti, zda obviněná vědomě uváděla nepravdivé skutečnosti o svém zdravotním stavu a majetkových poměrech. Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že v době kdy se obviněná při kontrolách sociálních pracovníků prezentovala jako zcela nemohoucí, plně odkázána na pomoc cizí osoby, zvládla sama sejít schody, řídit motorové vozidlo, delší dobu se bez problémů pohybovat po prostorách obchodního domu a mnoho dalších činností. Z videozáznamu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 121/2008, na kterém byla identifikovaná obviněná, bylo možné pozorovat, jak se pohybuje po prostorách obchodního domu Bauhaus bez problémů, jenom se opírala o jednu hůl. To je zcela neodpovídající závěrům sociální pracovnice M. P., která dvakrát prováděla kontrolu zdravotního stavu obviněné devět měsíců, a následně měsíc předtím, co byl pořízen uvedený videozáznam. Při těchto kontrolách obviněná jen ležela na posteli, uváděla, že není schopna sama se o sebe postarat, resp. následně uváděla, že se její zdravotní stav zhoršil, a z jejího vyjádření měla svědkyně pocit, že sotva může dojít na záchod. Z toho je zřejmé, že obviněná uváděla při sociálním šetření nepravdivé skutečnosti o svém zdravotním stavu, aby dosáhla zvýšení stupně závislosti, a tím co nejvyšší možné sociální dávky. Zastírání skutečného zdravotního stavu a simulaci nemoci potvrzují také další důkazy. Ze svědecké výpovědi M. M. vyplynulo, že obviněná si sedla na invalidní vozík až těsně před ordinací lékaře a tak vjela do ordinace, předtím vozík nepotřebovala, chodila normálně, že běžně řídila motorové vozidlo, sama vyšla po schodech až do druhého patra, dokázala prodávat a obsluhovat zákazníky v kiosku. Neméně důležitý je i popis situace svědkem, kdy obviněná doslova utíkala z druhého patra do přízemí, a to v době, kdy před orgány sociální podpory a v žádostech o různé příspěvky uváděla, že je zcela nemohoucí a nezvládne 35 z 36 základních úkonů (k podrobnostem str. 23 odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně). Z uváděných skutečností je pak evidentní podvodný úmysl obviněné, když tato výpověď svědka zcela vyvrací tvrzení obviněné, která uváděla v řadě listinných dokumentů a při sociálních šetřeních, že nikde nepracuje, je nemajetná a zdravotně nezpůsobilá provádět cokoli jiného než pouze ležet, případně jen s obtížemi dojít s pomocí druhé osoby a francouzských holí na záchod. Na výpovědi uvedených svědků pak navazuje odborné vyjádření MUDr. V. Lorence, který na základě vyšetření obviněné pozoroval výrazné agravační tendence a simulaci obtíží. Zjištěné okolnosti prokazují úmysl obviněné, která před lékaři a zástupci orgánů sociální podpory vědomě předstírala svou nemohoucnost, simulovala různé poruchy, s cílem získat neoprávněně výhody v podobě sociálních dávek nebo příspěvků. Vzhledem k výše uvedenému je neopodstatněná námitka obviněné, že nalézací soud postavil svá skutková zjištění pouze na odborném vyjádření MUDr. V. Lorence, když ve skutečnosti její trestnou činnost prokazovaly listinné důkazy, svědecké výpovědi, a mimo to také řada trestních či přestupkových řízení vedených proti ní, z kterých vyplynuly absolutně jiné závěry o jejím zdravotním stavu, než jak jej obviněná sama prezentovala. Zejména pak jí tvrzená neschopnost provádět základní úkony, odkázanost na cizí osobu, nebo její závažné zdravotní potíže, jsou v rozporu s realitou, když v této kritické době dokázala např. běžně řídit motorová vozidla, sejít po schodech a sama provádět množstvo dalších činností.
Obviněná nejenom, že vědomě zhoršovala své zdravotní potíže, a simulovala poruchy zdraví, ale opakovaně v žádostech uváděla, že je nemajetná, což bylo rovněž vyvráceno zjištěním učiněným na základě listinných důkazů, že vlastnila řadu movitých věci, případně peníze nebo dokonce byla spoluvlastníkem nemovitosti (str. 30-34 odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního soudu). Vědoma si těchto skutečností opakovaně uvedla v žádostech, že je nemajetná, čímž s cílem nabýt majetkový prospěch uvedla těmito nepravdivými skutečnostmi v omyl státní orgány a způsobila tak škodu na cizím majetku.
Nejvyšší soud se rovněž neztotožnil s jejím tvrzením, že k pochybení došlo především na straně posuzujících lékařů a orgánů státní sociální podpory, kteří jsou legitimováni k posouzení nároku žadatele o sociální dávku. Primárně to byla právě obviněná, která vědomě před vyšetřujícími lékaři, resp. sociálními pracovníky, v rozporu se skutečností prezentovala svůj zdravotní stav jako výrazně horší, a simulovala různé zdravotní poruchy, např. těsně před ordinací nasedla na invalidní vozík, který nepotřebovala, na základě čehož pak posuzující lékaři dospěli k chybným závěrům o zdravotním stavu obviněné a její závislosti na pomoci jiné osoby. I když došlo k profesnímu pochybení posuzujících lékařů, je nepochybné, že by se tak nestalo, kdyby je obviněná úmyslně neuvedla v omyl tím, že vědomě zhoršovala svůj zdravotní stav, a přesvědčovala lékaře o zdravotních problémech, které neměla. To potvrzuje také MUDr. V. Lorenc, který uvedl, že na chybném hodnocení se sice spolupodílely často nepřesné či nejednoznačné lékařské zprávy, které však vycházely z agravace či simulace obtíží obviněnou. Zcela účelové je pak ve světle důkazů tvrzení obviněné, že pouze uváděla své „subjektivní stesky“ s cílem dosáhnout (nikoliv vylákat) sociální dávky. Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku poukazuje na subjektivní stesky obviněné, zmiňované v odborném vyjádření MUDr. V. Lorence s tím, že tyto stesky mají jasný a srozumitelný cíl vylákat příslušné dávky státní sociální podpory. Přitom tyto stesky mají vztah pouze k jednání, kdy obviněná zhoršovala příznaky svých nemocí. I v této části bylo ale vzhledem k navazujícímu řetězci důkazů prokázáno, že tak činila s úmyslem získat sociální dávky, na které neměla nárok. Jako pouhé „subjektivní stesky“ nelze proto hodnotit jednání obviněné, kdy zcela vědomě a účelově zveličovala své potíže, a předstírala nemoci, když na základě důkazů dospěl soud k jednoznačnému zjištění, že mezi skutečným zdravotním stavem obviněné, jejími majetkovými poměry a tím, co sama uváděla a prezentovala, je markantní rozdíl. Nelze proto považovat za subjektivní stesky, ale jen za vědomé zastírání skutečnosti s cílem získat majetkový prospěch, kdy se obviněná prezentovala jako zcela nemohoucí, odkázaná s elementárními úkony na cizí osobu, a to v době, kdy se dokázala pohybovat sama delší dobu, chodit po schodech, řídit motorové vozidlo, apod. Podvodný úmysl spolehlivě prokazuje např. také výpověď svědka M. M., že obviněná nasedla na invalidní vozík teprve před ordinací lékaře, přitom chodila normálně a vozík nepotřebovala. Z toho je zřejmé, že se snažila dosáhnout co nejvyššího hodnocení stupně její závislosti na pomoci cizí osoby, a tím i peněžní prostředky ve formě sociálních dávek, a to uváděním lékařů v omyl nepravdivými tvrzeními. Sdělení nemocné osoby o jejich potížích je přitom významným podkladem pro závěr lékaře o konkrétní nemoci, resp. zdravotním postižení, protože některé zdravotní problémy nelze zcela objektivizovat pouze jinými metodami vyšetření. Pokud tedy obviněná namítá, že selháním lékařů, nebo pracovníků sociální péče, byla utvrzována v oprávněnosti svého nároku, a jednala v dobré víře, je tato námitka vyvrácena provedenými důkazy a tedy zjevně neopodstatněná. Z důkazů totiž jednoznačně vyplývá, že obviněná vedla v podstatě dvojí život, když na jednu stranu žila běžným způsobem života zcela soběstačného člověka bez významných zdravotních potíží, ale na druhé straně před posuzujícími lékaři, a orgány sociální péče, v rozporu se skutečností vystupovala jako vážně zdravotně postižená a nemajetná, o čemž je svým chováním všemožně a dlouhodobě utvrzovala.
Nejvyšší soud se proto ztotožňuje s právní kvalifikací jednání obviněné jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, když z provedeného dokazování vyplývá naplnění subjektivní i objektivní stránky tohoto trestného činu. Obviněná záměrně uváděla před státními orgány, posuzujícími lékaři a v žádostech o poskytnutí různých příspěvku nepravdivé skutečnosti, čímž je uvedla v omyl v úmyslu získat majetkový prospěch, a tedy obohatit se na úkor cizího majetku, přičemž tím způsobila značnou škodu. K podrobnostem pak lze především odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, který podrobně rozebral důkazní situaci a náležitě se věnoval objasnění naplnění znaků trestného činu podvodu, přičemž se zaměřil i na subjektivní stránku trestného činu.
Při úvahách o tom, zda obviněná naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v její případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákona, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu v jeho základní skutkové podstatě (k tomu viz Sb. soud. rozh. a stanovisek č. 9/1996, R 43/1996 tr.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zákona určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Za nepřiléhavé pak nutno hodnotit tvrzení obviněné, že její jednání nedosáhlo potřebnou míru společenské nebezpečnosti, když stát benevolentně a nekontrolovaně umožňuje vyplácení sociálních dávek, a tedy jeho přístup nesvědčí o tom, že by v tomto případě chránil své zájmy dostupnými prostředky. Stupeň společenské nebezpečnosti totiž nelze odvozovat od stupně ochrany, které poškozený poskytuje svému majetku. Je proto absolutně nepřijatelné, aby bylo možné shledat jako trestný čin s dostatečnou mírou společenské nebezpečnosti pouze útok na objekt s určitou mírou ochrany. Účelem trestního zákona je chránit zájmy společnosti, přičemž mezi tyto zájmy patří ochrana cizího majetku před útoky. Také nelze tvrdit, že by se jednalo o nekontrolované vyplacení dávek, když je obviněné mimo jiné kladeno za vinu, že právě při kontrolách sociálních pracovníků uváděla nepravdivé skutečnosti o svém zdravotním stavu.
Dovolací soud nepochybuje o tom, že stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost je vyšší než nepatrný, a to zejména s ohledem na dobu páchání trestného činu, četnost útoků, kdy obviněná opakovaně uváděla nepravdivé skutečnosti, jednala v přímém úmyslu a způsobila značnou škodu, čímž také naplnila znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu. Z hlediska osoby obviněné je nutno uvést, že se jedná o osobu s rozsáhlou trestní minulostí, když v opise rejstříku trestů má celkem 17 záznamů převážně pro majetkovou trestnou činnost. Nelze proto pochybovat, že obviněná naplnila trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona i po stránce materiální, čímž se opět jednalo o námitku zjevně neopodstatněnou.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš