ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.822.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 822/2012-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 17. října 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 3 To 459/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 124/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 2 T 124/2011, byl obviněný P. M. uznán vinným dvěma trestnými činy zpronevěry, a to podle §248 odst. 1 tr. zákona (skutek ad I. rozsudku), a podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona (skutky ad II. a III. rozsudku). Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §248 odst. 3 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Gammarus, a. s., škodu ve výši 882.750,- Kč.
Trestná činnost obviněného, podrobně uvedena ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, ve své podstatě spočívala v tom, že jako zaměstnanec obchodní společnosti Gammarus, a. s., na pozici asistenta prodeje, jehož pracovní náplní bylo m. j. i provádění přejímky zboží a jeho naskladňování do počítačové evidence, si v případě ad I. při přejímce zboží v červnu až červenci 2007 ponechal pro sebe v rozsudku konkrétně uvedené zboží v celkové hodnotě 17.990,- Kč. V případě jednání ad II. pak na stejné pozici v bodech 1-20 postupně v průběhu roku 2009, v konkrétně uvedený den zavedl zboží do počítačové skladové evidence, kterou následně ve většině případů měnil, a ponechal si pro vlastní potřebu úmyslně konkrétně uvedené zboží, přičemž v bodě II./21 tak učinil ve vztahu ke zboží, které vůbec nezavedl do počítačové skladové evidence. V případě jednání ad III. si pak v průběhu roku 2009 úmyslně pro vlastní potřebu přisvojil konkrétně v rozsudku uvedené zboží uskladněné ve skladu společnosti Gammarus, a. s., přičemž jednáním v bodech II. a III. této obchodní společnosti způsobil škodu ve výši 882.750,- Kč.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 3 To 459/2011, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že považuje právní posouzení jeho jednání za nesprávné a soud jej uznal vinným podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“. Ohledně skutku ad I. namítá, že z jeho popisu nevyplývá protiprávnost jeho jednání, a úmysl přisvojit si svěřenou cizí věc ke škodě poškozené, když v něm není uvedeno, že by neměl souhlas poškozené a nebyl tak oprávněn odebírat zboží pro sebe (např. za nižší cenu, či jako odměnu v naturáliích). Rovněž tak, že ve skutku není uvedeno, zda si ponechal cizí věc pro sebe v úmyslu ji užívat přechodně či trvale. Popis tohoto skutku tak podle obviněného připouští řadu variant, a s ohledem na zásadu „in dubio pro reo“ se může jednat o jednání beztrestné, jestliže si např. danou věc ponechal s vědomím a souhlasem poškozené obchodní společnosti.
Ohledně skutku ad II. obviněný namítá, že v jeho jednotlivých částech není uvedeno, kdy se jich dopustil a nelze tak posoudit, zda se ve všech případech jedná o blízkou časovou souvislost a tedy o pokračování v trestném činu. Ani v tomto případě podle obviněného není ze skutkové věty zřejmé, že by jeho jednání bylo vedeno úmyslem přisvojit si ke škodě poškozené cizí věc, která mu byla svěřena, a stejně jako u skutku ad I. není ani ve skutku ad II. uvedeno, že by neměl souhlas poškozené, nebyl oprávněn odebírat zboží pro sebe a zda si věc ponechal pro sebe v úmyslu užívat ji přechodně či trvale. I v případě skutku ad II. tak podle obviněného jeho popis připouští řadu variant, a s ohledem na zásadu „in dubio pro reo“ nelze vycházet z toho, že naplňuje všechny znaky trestného činu zpronevěry, když by se mohlo jednat i o beztrestné jednání, jestliže by si např. věci nechal s vědomím a souhlasem zaměstnavatele.
Rovněž ohledně skutku ad III. obviněný namítá, že v něm není uvedeno, kdy si měl dané zboží přisvojit, ač je to důležité pro posouzení, zda se u všech uvedených věcí jedná o pokračování v trestném činu. Dále pak uvádí i ohledně tohoto skutku zcela shodné námitky jako v předchozích případech skutků ad I. a II., tj. neexistenci úmyslu přisvojit si cizí svěřenou věc, neuvedení zda nebyl oprávněn odebírat zboží pro sebe a zda ji chtěl užívat trvale či přechodně.
Zcela jednoznačně za rozporný s hmotným právem pak obviněný považuje výrok o náhradě škody, která je vyjádřena v maloobchodní ceně prodejce. Podle obviněného ale skutečná výše škody nemůže obsahovat obchodní marži, náklady spojené s dopravou, clo, DPH apod.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že se rozhodně nelze ztotožnit s úsudkem obviněného ohledně celého jeho jednání, že by popis skutků připouštěl i variantu beztrestnosti jeho jednání. Z popisu jednotlivých částí výroku o vině je zřejmé, že obviněný nakládal se svěřeným zbožím, které bylo ve vztahu k němu věcí cizí, a neshledává tak důvod k domněnkám, že by tomu tak nebylo, zvláště pak za stavu, kdy namítané oprávnění odebírat zboží pro sebe obviněný neopírá o žádnou prokázanou skutkovou okolnost. K námitce o chybějícím časovém údaji v bodech II. a III. výroku o vině státní zástupkyně uvedla, že obviněný zcela jednoznačně přehlédl dataci rozhodné manipulace se zbožím a naplnění znaku přisvojení lze v každém z 21 dílčích útoků ad II. odvozovat od konečného data spojeného buď s nezařazením zboží do evidence nebo s účelovým provedením změn ve vykazování odebraného zboží, na které bezprostředně navazovalo ponechání věci pro sebe a její odnětí z dispozice jejího vlastníka. Toto časové rozmezí přisvojování svěřených věcí ve výroku ad II. se pohybuje od dubna do listopadu 2009, aniž by v jeho průběhu došlo k delší než šestiměsíční přetržce. S jednáním v bodě III. výroku o vině, byť bylo spácháno v nezjištěné době v průběhu roku 2009, pak jednání v bodě II. za podmínky blízké časové souvislosti tvoří pokračující trestnou činnost.
K námitce ohledně zjištěné výše způsobené škody státní zástupkyně uvedla, že obviněný zcela jednoznačně přehlíží výkladové ustanovení §89 odst. 12 tr. zákona, podle kterého se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která je předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává. Při prodeji věci zatížené daní z přidané hodnoty (DPH) tak výše škody odpovídá ceně, za kterou věc obvykle kupuje konečný spotřebitel, tedy včetně DPH.
V závěru vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale tyto jsou zjevně neopodstatněné.
Obviněný ohledně všech tří bodů I. – III. výroku o vině rozsudku soudu I. stupně shodně namítá, že z obsahu skutků nevyplývá protiprávnost jeho jednání, když v nich není uvedeno, že by neměl souhlas poškozené a nebyl oprávněn odebírat zboží pro sebe. V podstatě tak uplatňuje svoji verzi obhajoby postavené nikoliv na skutkovém zjištění, že měl souhlas poškozené k ponechání si předmětného zboží, ale pouze na hypotetické možnosti, že pokud by tento souhlas měl, tak by jeho jednání nebylo protiprávní, resp. by nebylo vedeno úmyslem přisvojit si svěřenou cizí věc ke škodě poškozené. Jak správně uvedla již státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání, tato námitka obviněného se neopírá o žádný prokázaný skutkový poznatek. Obviněný sice na svoji obhajobu u hlavního líčení uvedl, že zaměstnanci měli možnost nakupovat zboží levněji, tento nákup se zapisoval do knihy a sám si po celou dobu rovněž takto různé druhy zboží u zaměstnavatele nakupoval. Na základě provedených důkazů ale již soud I. stupně m. j. zejména konstatoval, že tato obhajoba nemůže obstát a zboží, které obviněný nabízel k prodeji, není zaznamenáno v příslušné knize prodeje zaměstnancům za zvýhodněné ceny. Obviněný tak v tomto případě zakládá svoji námitku o nenaplnění subjektivní stránky obou trestných činů zpronevěry na vyvrácené obhajobě a nikoliv na skutkových zjištěních uvedených ve výroku o vině.
Z hlediska naplnění subjektivní stránky těchto trestných činů přitom není nutné, aby ve skutku bylo výslovně uvedeno, že si obviněný ponechal jednotlivé druhy svěřeného zboží neoprávněně, resp. bez souhlasu poškozené obchodní společnosti. Jeho úmysl přisvojit si cizí svěřenou věc spolehlivě vyplývá z jednotlivých skutků ad I. – III., a to včetně rovněž namítaného úmyslu užívat tyto věci trvale pro svoji potřebu, resp. nakládat s nimi jako s vlastními. V případě skutku ad I. to zjevně vyplývá ze zjištění, že si jeden ze tří rybářských prutů „ponechal pro sebe“, přičemž jej ani nezavedl do skladové příjemky. Obdobně je to i u skutku ad II., kde si rovněž obviněný konkrétně uvedené zboží „ponechával pro sebe“ (resp. „si úmyslně ponechal pro vlastní potřebu“), přičemž v případě jednotlivých dílčích skutků ad II./1-21 buď zboží při přejímce vůbec nezavedl do příslušné skladové evidence, nebo tuto evidenci následně v podstatné části dílčích útoků měnil. Ve skutku ad III. je pak rovněž výslovně uvedeno, že si obviněný dané zboží „úmyslně přisvojil pro vlastní potřebu“. Z jednotlivých skutků je tak zřejmé, že si obviněný úmyslně přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu ve výši zjištěné soudem. Námitka obviněného o nenaplnění subjektivní stránky obou trestných činů je proto zjevně neopodstatněná.
Stejné povahy je pak také další námitka obviněného týkající se skutků ad II. a III. výroku o vině, že ve skutku není uvedeno, kdy si věc ponechal (resp. přisvojil), a nelze tak podle jeho názoru posoudit, zda se jedná z hlediska blízké časové souvislosti o pokračování v trestném činu.
Podle §89 odst. 3 tr. zákona se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Pokud obviněný nepřímo zpochybňuje existenci časové souvislosti daného jednání s poukazem na neuvedení doby, kdy se měl skutků dopustit, nelze této námitce přisvědčit. V jednotlivých dílčích útocích skutku v bodě II. výroku o vině je přímo uvedeno datum, kdy obviněný provedl změny v počítačové evidenci zboží, což se týká podstatné části v tomto bodě uvedených dílčích skutků v době od 11. 2. 2009 až do 27. 11. 2009, přičemž k těmto změnám v počítačové evidenci docházelo s výjimkou května v každém měsíci uvedeného období, a to někdy i opakovaně. Do tohoto období pak spadá i část dílčích skutků, kdy obviněný v konkrétní den na základě faktury zboží zavedl do počítačové evidence, z něhož část si ponechal pro vlastní potřebu. Bez ohledu na to, že nebyl zjištěn konkrétní den ponechání si zboží obviněným, a tedy jeho vynětí z dispozice zaměstnavatele, je tak zjevné, že obviněný se dopouštěl pokračujícího jednání, kde jednotlivé dílčí útoky byly časově odděleny obdobím pouze několika týdnů. Do tohoto období roku 2009, kdy se obviněný dopouštěl jednání v bodě II., pak časově spadá i jeho stejné jednání spočívající v přisvojení dalšího zboží uvedeného v bodě III. výroku o vině, byť nebylo blíže zjištěno, kdy v roce 2009 si konkrétně obviněný i toto další zboží přisvojil. Z popisu skutků ad II. a III. výroku o vině tak spolehlivě vyplývá závěr, že se jednalo o jednání spojené blízkou časovou souvislostí a také tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Totéž pak platí i o námitce obviněného proti výši škody zjištěné soudy, když podle obviněného by její součástí neměly být náklady poškozené obchodní společnosti a DPH. Shodnou námitku obviněný uplatnil již v odvolání, přičemž jí odvolací soud shledal nedůvodnou. Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tz 152/2003, podle kterého se při určení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu prodává, a pokud je prodej takové věci jako zdanitelné plnění ze zákona zatížen DPH, odpovídá výše škody ceně včetně této daně. Soudy tak při stanovení výše škody postupovaly v souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zákona a odpovídající judikaturou Nejvyššího soudu k této problematice.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2012
Předseda senátu
JUDr. Michal Mikláš