ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.839.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 839/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. srpna 2012 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. T. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 4 To 62/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 69/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 3 T 69/2011, byl obviněný M. T. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozených.
Citovaný rozsudek prvoinstančního soudu napadli odvoláním státní zástupkyně a obviněný. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 4 To 62/2012, podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítl jako nedůvodná.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je si vědom, že dovoláním nelze napadat skutková zjištění nižších soudů, přesto obecně poukazuje na nesprávné a špatné hodnocení důkazů, opomenutí jím navrhovaných důkazů, což vedlo k nesprávnému rozhodnutí soudu I. a II. stupně. Dále namítá, že popis skutku neodpovídá použité právní kvalifikaci jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Nepopírá, že se dopustil protiprávního jednání, avšak nikoliv v takovém rozsahu a intenzitě, jak je mu kladeno za vinu, a proto měl být uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku. Namítá, že jeho jednáním nedošlo k užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, tak jak vyplývá z rozsudku soudu I. stupně. Obviněný odmítá výpověď poškozené a vytýká nalézacímu soudu, že na základě této výpovědi dospěl k závěru o vině. Nebyla podle něj z kamerového záznamu prokázána jakákoliv fyzická agrese vůči poškozené, a proto neměl být tento důkaz použit v jeho neprospěch. Upozorňuje také na to, že policie nezajistila všechny důkazy, které by nade vší pochybnost prokazovaly jeho jednání, pro které byl uznán vinným. Nakonec poukazuje na rozpory ve výpovědích poškozené, které dle něj založily její nevěrohodnost.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí soudu obou stupňů a přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného směřují proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení důkazů, čímž fakticky napadá učiněná skutková zjištění. Údajně nesprávná skutková zjištění ale nemohou být důvodem dovolání podle žádného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání, jako podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný v dovolaní především, ač si byl vědom, že skutkové námitky nezakládají přezkumnou povinnost dovolacího soudu, obecně uvedl svoji nespokojenost s důkazní situací, čímž uplatnil námitky neodpovídající nejen uplatněnému, ale ani žádnému jinému z dovolacích důvodů taxativně vymezených v §265b odst. 1 tr. ř. Následně v dovolání zpochybňuje konkrétně výpověď poškozené, rozsah dokazování nalézacího soudu a nakonec hodnocení důkazů tímto soudem. Obviněný také provádí vlastní hodnocení důkazů, z čehož pak dovozuje, že mu nebylo prokázáno užití násilí vůči poškozené. Zpochybňuje tak skutkové zjištění, ke kterému dospěl soud I. stupně, snaží se prosadit vlastní verzi průběhu skutkového děje, že vůči poškozené neužil žádné fyzické násilí, přičemž teprve po takovéto změně skutkových zjištění by mělo dojít i ke změně právního posouzení skutku. Těmito námitkami zjevně vybočil z požadavku na hmotně právní argumentaci k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř.
K námitce obviněného, že jeho jednáním nedošlo k užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jak to vyplývá z výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, Nejvyšší soud nepřihlížel, protože byla odůvodněna výše uvedenými výhradami vůči hodnocení důkazů a rozsahu dokazování soudem I. stupně, kdy obviněný vytýkal, že mu nebylo prokázáno jednání, kterým byl uznán vinným. Jedná se tedy o výhradu výlučně skutkové povahy, která není podřaditelná pod deklarovaný dovolací důvod. Tato námitka byla rovněž podstatou obhajoby obviněného v dosavadním řízení a soudy nižších stupňů se s ní patřičně vypořádaly.
Nejvyšší soud v posuzovaném případě také zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů, který je jediným důvodem mimořádného zásahu do skutkových zjištění v řízení o dovolání. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Obviněný zpochybňuje fyzické napadení poškozené, a její výpověď k incidentu považuje za nevěrohodnou. Otázkou věrohodnosti výpovědi poškozené se však nalézací soud řádně zabýval, důvodně ji vzal za stěžejní, a v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozebral skutečnosti, které prokazovaly její fyzické napadení v úmyslu zmocnit se cizí věci. Vědom si důkazní situace, soud prvního stupně podrobně rozebral každou okolnost ve výpovědi jak obviněného, tak poškozené. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s těmito závěry, které potvrdil také odvolací soud, přičemž doplnil argumentaci k opakované obhajobě obviněného. Dovolací soud proto považuje za bezúčelné podrobně rozebírat námitky, kterým se vyčerpávajícím způsobem věnovaly soudy nižších stupňů, a proto odkazuje zejména na str. 5-8 odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, který podrobně rozvedl skutečnosti, na základě kterých pak dospěl k závěru o vině obviněného.
Právně relevantní námitku, že předmětný skutek neodpovídá právní kvalifikaci zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a jednání mělo být správně posouzeno jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, kterou dovolatel uplatnil pouze obecně, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou. Podle skutkových zjištění (stručně uvedeno) obviněný dne 3. 11. 2010 v Č. B., v herna baru Campanula, se záměrem získat pro sebe majetkový prospěch, obešel barovou desku, přistoupil k poškozené T. M. a požadoval vydání peněz výměnou za bianco směnky, po opětovném odmítnutí do ní nejméně třikrát strčil nataženou rukou, v důsledku čehož upadla ze židle na zem, poté otevřel zásuvku pod barovým pultem, kde byla uložena finanční hotovost, na to poškozená reagovala stisknutím tísňového signálu, načež ji obviněný opakovaně udeřil pěstí do obličeje a následně i kopy do oblasti hlavy, a poté se zmocnil „kasírtašky“, která obsahovala finanční hotovost ve výši 33.681,- Kč. Z těchto skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně je zřejmé, že obviněný naplnil všechny znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se ztotožňuje také s právní kvalifikací učiněnou soudy nižších stupňů, které se náležitě vypořádaly s obhajobou obviněného, opakovanou i v dovolacím řízení. Proto v podrobnostech odkazuje, jak je již výše zmíněno, na odůvodnění jejich rozhodnutí, z kterých logicky a jasně vyplývá návaznost mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovým zjištěním, jakož i důvodnost použité právní kvalifikace.
Vzhledem k výše uvedenému, kdy část námitek neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu, a část byla zjevně neopodstatněná, přičemž Nejvyšší soud neshledal v daném případě ani extrémní rozpor, bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš