ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.850.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 850/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 8. 2012 o dovolání obviněného R. D., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 3. 2012, sp. zn. 31 To 63/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 167/2011 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 1 T 167/2011, byl obviněný R. D. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. l tr. zákoníku a odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta s tím, že pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Skutek posouzený jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku spočíval podle zjištění Okresního soudu v Liberci v podstatě v tom, že obviněný dne 18. 12. 2010 kolem 24,00 hodin v D., okr. L., během zábavy v kulturním domě přistoupil k poškozenému J. M., uchopil ho za rameno, přimáčkl ho ke stěně, vyzval ho k zaplacení dluhu a vytáhl vystřelovací nůž, který mu čepelí přiložil k levé části břicha s výhrůžkou, aby už ho nesral nebo špatně skončí (bod 1 výroku o vině).
Skutek posouzený jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku spočíval podle zjištění Okresního soudu v Liberci v podstatě v tom, že obviněný v květnu 2011 v D., okr. L., u motorestu vozidlem zatarasil cestu poškozenému J. M. a J. M., kteří místem procházeli s dětmi a kočárkem, chytil poškozeného J. M. za rameno, přitiskl ho na auto, křičel, že poškozený si z něho srandu dělat nebude a zda ho má naložit do auta, svázat a odvézt na skládku, kde skončí, a svého jednání zanechal poté, co se do incidentu zapojila J. M., která slíbila, že je ochotná dát obviněnému nějaké peníze, jakmile obdrží mateřskou dávku (bod 2 výroku o vině).
Skutek posouzený jako přečin vydírání podle §175 odst. l tr. zákoníku spočíval podle zjištění Okresního soudu v Liberci v podstatě v tom, že obviněný dne 23. 6. 2011 kolem 7,30 hodin v D., okr. L., spolu s další osobou přijel k domu, v němž bydlí poškozený J. M. s rodinou, obcházel dům, zvonil na domovní zvonek, a když poškozený nereagoval, začal na poškozeného křičet, aby vylezl, že mu něco slíbil, aby ho nesral nebo ho stáhne z kůže, protože už toho má plné zuby, že to někdo odskáče, protože z něho si nikdo srandu dělat nebude (bod 3 výroku o vině).
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, a odvolání státní zástupkyně, podané v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 3. 2012, sp. zn. 31 To 63/2012, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mezích dovolacích důvodů obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku kvalifikovaného jako přečin vydírání podle §175 odst. l tr. zákoníku (bod 3 výroku o vině). Uvedl, že slova pronesená na adresu poškozeného nebyla nucením k zaplacení dluhu. Poukázal na to, že jeho obdobné jednání uvedené v bodě 2 výroku o vině bylo posouzeno jen jako nebezpečné vyhrožování, a nikoli jako vydírání. Vyjádřil názor, že skutek uvedený v bodě 3 výroku o vině měl být posouzen stejně jako skutek uvedený v bodě 2 výroku o vině. Mimo meze dovolacích důvodů obviněný uplatnil námitky směřující proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině v bodech 1, 3, s tím, že tyto skutky se nestaly. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, pokud jím byl ponechán nedotčen výrok o vině oběma trestnými činy vydírání (body 1, 3 výroku o vině), aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Liberci ve výroku o vině oběma trestnými činy vydírání (body 1, 3 výroku o vině) a aby přikázal Okresnímu soudu v Liberci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo aby po zrušení sám nově ve věci rozhodl a zprostil ho obžaloby pro oba trestné činy vydírání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.
Dovolání není žádný další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě vymezené tak, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy vázán na některý další dovolací důvod, v daném případě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Proti výroku o vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 1 výroku o vině) obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by byla podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v tomto ohledu pojal do dovolání námitky, které měly vyloženě jen skutkovou povahu a které stojí mimo rámec dovolacího důvodu.
Proti výroku o vině přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3 výroku o vině) obviněný uplatnil námitky, které odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., pokud jsou vázány na skutkový stav zjištěný soudy. Nejvyšší soud však nemohl těmto námitkám přisvědčit.
Přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo jiného pohrůžkou násilí nutí, aby něco konal. Skutková zjištění uvedená v bodě 3 výroku o vině těmto zákonným znakům přečinu vydírání evidentně odpovídají.
Námitky založené na tom, že slova pronesená obviněným na adresu poškozeného nebyla nucením k zaplacení dluhu, vycházejí jen z doslovného znění pronesených výroků a znamenají vytržení těchto výroků z celkového kontextu vzájemného vztahu obviněného a poškozeného. Tento vztah byl do napjaté podoby zformován nesplaceným dluhem poškozeného ve výši 5 000 Kč z roku 2005. Nesplacený dluh představoval dominantní okolnost, která určovala povahu vztahu obviněného a poškozeného a která byla primárním důvodem všech projevů agrese obviněného proti poškozenému, jimiž se obviněný snažil dosáhnout splacení dluhu. I když výhrůžné slovní výroky obviněného neobsahovaly výslovnou zmínku o tom, že směřují k zaplacení dluhu, byl tento jejich cíl jasný z celkové povahy vztahu obviněného a poškozeného a z návaznosti na předcházející incidenty. Ostatně předcházejícího agresivního jednání proti poškozenému v květnu 2011, které bylo motivováno nesplaceným dluhem poškozeného, obviněný zanechal s tím, že cestuje do zahraničí a že se ozve po návratu. Další agresivní jednání obviněného dne 23. 6. 2011 navazovalo, což je patrné ze slovních projevů obviněného, které odkazovaly na to, že poškozený mu něco slíbil (evidentně míněno zaplacení dluhu). Závěr soudů, že výhrůžky obviněného pronesené vůči poškozenému byly prostředkem k tomu, aby poškozený byl donucen k zaplacení dluhu, je logický a nelze mu nic vytknout. Kromě toho je třeba připomenout také závěr soudů, že to, k čemu zároveň obviněný nutil poškozeného, bylo, aby vyšel (vylezl) z domu.
Pokud obviněný namítal, že jeho jednání uvedené v bodě 3 výroku o vině mělo být posouzeno jen jako nebezpečné vyhrožování stejně jako jednání uvedené v bodě 2 výroku o vině, nelze akceptovat ani tyto námitky. Odlišné právní posouzení obou obdobných skutků odůvodňuje spíše úvahu, že i jednání uvedené v bodě 2 mělo být správně posouzeno jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Z povahy věci a z celkového charakteru vzájemného vztahu obviněného a poškozeného je patrno, že slovní výhrůžné projevy obviněného uvedené v bodě 2 výroku o vině byly vedeny k tomu, aby obviněný donutil poškozeného zaplatit dluh, třebaže doslovné znění pronesených výhrůžek neobsahovalo v tomto směru žádnou výslovnou zmínku. O tom, že cílem agresivního jednání obviněného ve skutečnosti bylo donutit poškozeného k zaplacení dluhu, jasně svědčí zjištění, že obviněný zanechal tohoto jednání poté, co manželka poškozeného dala najevo, že je ochotna dát obviněnému nějaké peníze, jakmile obdrží mateřskou dávku. Namítaná odlišnost právního posouzení obdobných skutků uvedených v bodech 2, 3 výroku o vině tedy rozhodně neodůvodňuje závěr o nesprávnosti právního posouzení skutku uvedeného v bodě 3.
Rozsudek Okresního soudu v Liberci není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci tím pádem není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
K námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině obviněného zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 1 výroku o vině) a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3 výroku o vině), pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů v takovém případě vyplývá z toho, že je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozeného. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný využil svého práva nevypovídat a že mezi důkazy tedy není žádná jeho výpověď, a již s ohledem na to hodnotily svědeckou výpověď poškozeného velmi obezřetně. V tomto rámci soudy přijatelně vysvětlily své hodnotící úvahy a vyložily, proč považují svědeckou výpověď poškozeného za věrohodnou. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával či přehodnocoval a aby z nich vyvozoval nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec