ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.888.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 888/2012-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. 9. 2012 o dovolání obviněné D. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 5 To 26/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 3/2011 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 53 T 3/2011, byla obviněná D. P. uznána vinnou v bodě I pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. l tr. zák., §235 odst. l, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. l tr. zák., trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a v bodech II, III pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. l tr. zákoníku, §175 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzena podle §175 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět let a šest měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Kromě toho bylo rozsudkem rozhodnuto také ohledně obviněných J. M. a J. K.
O odvoláních, která podali státní zástupce v neprospěch obviněné D. P. a obviněná D. P. , bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 5 To 26/2012. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Krajského soudu v Brně podle §258 odst. l písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině obviněné D. P. pod bodem I, tj. pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. l tr. zák., §235 odst. l, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 tr. zák., trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. l tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněná D. P. byla uznána vinnou pokusem zločinu loupeže podle §21 odst. l tr. zákoníku, §173 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku a odsouzena za tyto trestné činy a dále za trestné činy, ohledně nichž zůstal výrok o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně nedotčen, podle §173 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Nově bylo rozhodnuto také o náhradě škody výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. Odvolání obviněné D. P. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná D. P. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Tento rozsudek napadla v celém rozsahu včetně toho, že Vrchní soud v Olomouci ponechal nedotčenu tu část výroku o vině, která je obsahem bodů II, III rozsudku Krajského soudu v Brně, tj. výrok o vině pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. l tr. zákoníku, §175 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu zpochybnila správnost právního posouzení skutku, o němž po částečném zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně nově rozhodl Vrchní soud v Olomouci, jako pokusu zločinu loupeže podle §21 odst. l tr. zákoníku, §173 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Vyjádřila názor, že pokud část skutku mohla být posouzena jako loupež spáchaná členem organizované skupiny, nesměřovalo její jednání ke způsobení škody velkého rozsahu jako kvalifikačního znaku (§173 odst. 3 tr. zákoníku), a že zbývající část skutku byla jen nedokonaným trestným činem vydírání. Mimo dovolací důvod uplatnila jednak námitky, které směřovaly proti skutkovým zjištěním představujícím podklad všech výroků o vině, a jednak námitky, které směřovaly proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby ohledně ní zrušil také rozsudek Krajského soudu v Brně a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Dovolání není žádný další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Námitky podřaditelné pod ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. obviněná uplatnila pouze proti výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, pokud vyznívaly tak, že měla být uznána vinnou jen trestným činem loupeže, který spáchala jako člen organizované skupiny, tj. podle §173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, resp. podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., a že jinak mělo být její jednání posouzeno jako vydírání.
Jako pokus zločinu loupeže podle §21 odst. l tr. zákoníku, §173 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku - v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku - byl posouzen skutek, který podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněná D. P. společně s obviněným J. M. a dalšími pěti muži, jejichž totožnost nebyla zjištěna, na základě předchozí vzájemné dohody, v rámci níž si vymezili úkoly, jednali tak, že obviněný J. M. dne 2. 11. 2008 před 10,30 hodin umožnil vstup obviněné D. P. a oněm pěti nezjištěným mužům do jím užívaného domu v R. , H. , okr. Brnovenkov, kolem 10,30 hodin vylákal do tohoto domu poškozené P. P. a R. S. , které tam napadlo oněch pět nezjištěných mužů maskovaných kuklami a vyzbrojených dvěma střelnými zbraněmi, tito muži srazili poškozené na zem, spoutali je, přelepili jim ústa, nasadili jim kukly na hlavy a vyvlekli je do prvního patra do oddělelných místností, poškozeného P. P. přivázali k židli a asi po 20 minutách ho stáhli zpět do přízemí, kde po něm obviněná D. P. požadovala částku 7 milionů Kč, a když jí poškozený sdělil, že má na účtu maximálně 3 miliony Kč, nutila ho, aby je ihned vybral, s tím, že později převede jeho byt na jinou osobu, aby tak získala celou požadovanou částku, zároveň obvinění D. P. a J. M. s dalšími pěti nezjištěnými muži odcizili poškozeným věci, které měli u sebe a ve vozidle, jímž na místo přijeli, a to ke škodě P. P. částku 20 000 Kč v hotovosti, tři mobilní telefony v hodnotě 12 908 Kč a dvě platební karty, s jejichž použitím vybrali z účtů poškozeného částku 80 000 Kč, a ke škodě R. S. částku 47 000 Kč v hotovosti, dva mobilní telefony v hodnotě 9 838 Kč, plánovací systém ADK v hodnotě 985 Kč a dvě platební karty, přičemž vozidlo odvezli na parkoviště v O. , kde ho zanechali po poškození pneumatik, a dále drželi poškozeného P. P. v domě do následujícího dne, během této doby byl poškozený opakovaně ohrožován střelnou zbraní ze strany nezjištěných mužů, kteří mu její hlaveň strkali do úst, a proto poškozený z obavy o život v doprovodu jednoho z nezjištěných mužů, který mu ukázal, že má u sebe zbraň, vyzvedl dne 3. 11. 2008 ze dvou účtů celkem 700 000 Kč v hotovosti a předal tuto částku prostřednictvím přítomného muže obviněné D. P. Podle dalších zjištění uvedených ve výroku o vině obviněná poté nechala poškozeného pustit s tím, že mu vyhrožovala ublížením jeho rodině, pokud věc oznámí policii, uložila mu, aby nahlásil výběr ze svých účtů ohledně zbývající požadované částky a aby peníze přivezl dne 4. 11. 2008 na čerpací stanici v Hodoníně, avšak k této schůzce nedošlo, a i nadále po poškozeném oba obvinění, obviněná D. P. do března 2009 a obviněný J. M. do prosince 2008, telefonicky požadovali zaslání peněz na jimi označený účet. Pokud jde o poškozeného R. S. , podařilo se mu dne 3. 11. 2008 večer oknem uniknout z domu v R. , kde byl až dosud držen.
Správnost právního posouzení skutku obviněná zpochybnila námitkami týkajícími se aplikace ustanovení §173 odst. 3 tr. zákoníku. Těžištěm těchto námitek bylo tvrzení, podle něhož nemohla předpokládat, že poškození u sebe budou mít požadovanou částku ve výši 7 milionů Kč. Z toho obviněná vyvozovala nedostatek bezprostřednosti v poměru mezi použitým násilím a zmocněním se požadované částky.
Zločinu loupeže podle §173 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo proti jinému užije násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, spáchá čin jako člen organizované skupiny a způsobí činem škodu velkého rozsahu. Takovou škodou se podle §138 odst. l tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč. Pokusem je podle §21 odst. l tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Trestný čin vydírání podle §175 odst. l tr. zákoníku i podle §235 odst. l tr. zák. (nehledě na okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby) záleží mimo jiné v tom, že pachatel jiného násilím nutí, aby něco konal.
Směřuje-li jednání pachatele k získání peněz, spočívá rozdíl mezi oběma trestnými činy v tom, že při loupeži je násilí prostředkem k tomu, aby poškozený peníze vydal ihned, tj. bezprostředně v situaci, kdy je vystaven přímému vlivu násilného jednání, zatímco při vydírání je násilí prostředkem k tomu, aby poškozený peníze vydal v budoucnu, tj. později v době, kdy již není bezprostředně vystaven násilnému jednání.
V posuzované věci šlo o to, že obviněná v součinnosti s dalšími spolupachateli během násilného jednání proti poškozenému prezentovala poškozenému požadavek na okamžité vydání částky 7 milionů Kč. Jednání obviněné tím jasně naplnilo znaky zločinu loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku, navíc za okolnosti, kdy obviněná jednala jako člen organizované skupiny podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. I když lze připustit, že obviněná nemusela předpokládat, že poškozený bude mít částku 7 milionů Kč u sebe, není možné odhlédnout od mechanismu, jímž obviněná zamýšlela peníze získat. Tento mechanismus spočíval podle záměru obviněné v tom, že poškozený za asistence některého z ozbrojených spolupachatelů vybere peníze z bankovních účtů a jeho prostřednictvím je ihned odevzdá obviněné, jak se to ostatně nakonec také stalo, byť jen ve vztahu k částce 700 000 Kč. Jednání obviněné z hlediska jejího úmyslu bezprostředně směřovalo k tomu, aby na majetku poškozeného způsobila škodu ve výši 7 milionů Kč, tj. škodu velkého rozsahu ve smyslu §173 odst. 3 tr. zákoníku, avšak k dokonání trestného činu podle tohoto ustanovení nedošlo, protože zamýšleným způsobem získat uvedenou částku ke škodě poškozeného se obviněné nepodařilo z důvodů stojících již mimo její vůli. Právní posouzení skutku jako zločinu loupeže kvalifikovaného podle §173 odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. l tr. zákoníku je za uvedeného stavu správné. Ze strany obviněné se ve vztahu k částce 7 milionů Kč evidentně nemohlo jednat o vydírání.
Vrchní soud v Olomouci pojal do skutkové části výroku o vině některá zjištění, která nemají z hlediska znaků pokusu zločinu loupeže podle §21 odst. l tr. zákoníku, §173 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku žádný význam a která jinak mohou evokovat naplnění znaků trestného činu vydírání, konkrétně zjištění týkající se požadavků obviněné vůči poškozenému po jeho propuštění. Tato zjištění byla ve skutkové části výroku o vině uvedena nadbytečně. Lze je v krajním případě interpretovat jen jako dokreslení toho, že jednání obviněné jako celek od počátku směřovalo skutečně k získání částky 7 milionů Kč, a nikoli jako důvod pro právní kvalifikaci skutku podle ustanovení o trestném činu vydírání.
Nejvyšší soud tedy nemohl přisvědčit obviněné v tom, že měla být uznána vinnou jen trestným činem loupeže spáchaným členem organizované skupiny, tj. podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., a že jinak šlo o nedokonaný trestný čin vydírání.
Ostatní námitky obviněné měly vyloženě jen skutkovou povahu a byly uplatněny mimo zákonný dovolací důvod. To se týká jak výroku o vině pokusem zločinu loupeže podle §21 odst. l tr. zákoníku, §173 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jímž nově rozhodl Vrchní soud v Olomouci, tak výroku o vině pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. l tr. zákoníku, §175 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, který zůstal v rozsudku Krajského soudu v Brně nedotčen (body II, III).
Jako pokus zločinu vydírání podle §21 odst. l tr. zákoníku, §175 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci, spočíval v podstatě jednak v tom, že obviněná D. P. dne 7. 1. 2010 v součinnosti s obviněnou J. K. vylákaly poškozeného J. N. do hotelu Avanti v B. , kde obě v doprovodu dvou mužů, jejichž přítomnost zdůraznila požadavek obviněných, požadovaly na poškozeném částku 2 miliony Kč s tím, že obviněná D. P. a dva přítomní muži jsou od slovenské policie, že o něm mají všechno zjištěné včetně toho, kolik má dětí a kde žije, předložila mu korespondenci mezi ním a J. M. , v níž si J. M. nárokoval uvedenou částku, načež poškozený v obavě z použití násilí vůči sobě a rodině přistoupil na to, že písemně přislíbil zaslat částku 175 000 Kč jako uznanou výši nároku J. M. na účet obviněné J. K. , avšak žádné peníze na tento účet neodeslal (bod II), a jednak v tom, že obviněná D. P. ve dnech 23. 3. 2010, 25. 3. 2010 a 9. 4. 2010 na různých místech v B. vylákala na schůzky poškozeného P. P. a v doprovodu dvou mužů, jejichž přítomnost zdůraznila její požadavek, po něm požadovala částku 6 milionů Kč, kterou posléze snížila na 4 miliony Kč, předložila mu složku dokladů s údaji o něm a jeho rodině, kopie rodných listů, výpisy z jeho účtů, jeho fotografii, tím podporovala své tvrzení, že je schopna všechno si o něm zjistit, že má rozsáhlé styky na policii a že pracuje u Slovenské informační služby, ukázala mu průkaz této služby, průkaz slovenské policie a zfalšovaný zatykač údajně na něho vydaný Slovenskou informační službou a vyhrožovala mu, že ho odvede do vazby, že pokud požadované peníze nedá, může se to odrazit na jeho rodině a opakovala tyto výhrůžky telefonicky v následujících dnech, avšak poškozený jí žádné peníze nedal (bod III).
Obviněná neuplatnila žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky pokusu zločinu vydírání podle §21 odst. l tr. zákoníku, §175 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Polemika obviněné se skutkovými zjištěními soudů, která se odvíjela od její obhajoby, že se proti poškozeným žádného jednání nedopustila, je mimo meze dovolacího důvodu.
Jak již bylo konstatováno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Se zřetelem k principům vyplývajícím z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly především svědecké výpovědi poškozených, ale i usvědčující výpovědi spoluobviněných, odposlechy telefonních hovorů a další. Soudy hodnotily důkazy důsledně v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Svůj hodnotící postup soudy jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily a v této souvislosti přijatelně zdůvodnily také to, proč považují za nadbytečné další důkazy navrhované obviněnou za účelem podepření obhajoby, že v kritickou dobu vůbec nebyla na území České republiky. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy se ke skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, dobraly na podkladě důkazů, při jejichž hodnocení dodržely logické myšlenkové postupy plně slučitelné se zásadou volného hodnocení důkazů. To, že obviněná nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky, jejichž základem je názor, že Vrchní soud v Olomouci přikročil ke změně výroku o vině uvedeného v bodě I rozsudku Krajského soudu v Brně, aniž sám provedl dokazování. Jde o námitku, která se týká dodržení procesního ustanovení (§259 odst. 3 tr. ř.), zatímco dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. spočívá v porušení hmotného práva. Bez ohledu na to je třeba poznamenat, že Vrchní soud v Olomouci zrušený výrok o vině nahradil novým výrokem, který byl v plné míře založen na těch skutkových zjištěních, která předtím učinil již Krajský soud v Brně. Podstatou změny nebylo to, že by Vrchní soud v Olomouci učinil jiná skutková zjištění, ale to, že na stejná skutková zjištění aplikoval jiné ustanovení trestního zákona.
Ani námitky obviněné proti výroku o trestu nejsou dovolacím důvodem. Nejde1i o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněná neuplatnila a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu. Nejpřísněji trestným činem z trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, byl pokus zločinu loupeže podle §21 odst. l tr. zákoníku, §173 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Na něj je podle §173 odst. 3 tr. zákoníku, §21 odst. 2 tr. zákoníku stanoven trest odnětí svobody na osm let až patnáct let. Pokud byl obviněné uložen trest odnětí svobody na deset let, jde o přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Obviněná v dovolání uvedla, že nejsou splněny podmínky pro použití ustanovení §43 odst. l tr. zákoníku stran zvýšení horní hranice trestní sazby o jednu třetinu, avšak tato námitka se míjí s tím, jak bylo o trestu rozhodnuto. Ustanovení §43 odst. l tr. zákoníku bylo aplikováno jen v rozsahu, v němž stanoví zásady pro ukládání trestu za více trestných činů, tj. úhrnného trestu, aniž byla horní hranice sazby zvýšena o jednu třetinu. Nepřípadná je také zmínka obviněné o nižší trestní sazbě „při využití příznivější právní úpravy“. Jestliže tím obviněná případně mínila právní úpravu účinnou v době spáchání činu, pak je třeba poukázat na to, že odpovídající ustanovení §234 odst. 3 tr. zák. ve znění účinném v době činu stanovilo trest odnětí svobody na deset až patnáct let nebo výjimečný trest a bylo tedy naopak přísnější než použité ustanovení §173 odst. 3 tr. zákoníku. Za stavu, kdy byl obviněné uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jsou námitky týkající se přiměřenosti trestu mimo dovolací důvod, a to i podle té části ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř., v níž je dovolací důvod vymezen jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Lze jen dodat, že to vyplývá také ze vzájemného poměru ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř., které stanoví obecný hmotně právní dovolací důvod, a ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř., které stanoví zvláštní hmotně právní dovolací důvod výslovně jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Otázka přiměřenosti trestu sice souvisí s aplikací hmotně právních ustanovení, avšak jestliže by se tato otázka měla podřadit pod „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu §265b odst. l písm. g) tr. ř., bylo by ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. bezpředmětné, nefunkční a nadbytečné. Při naznačeném výkladu by totiž uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu vždy nutně bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., takže ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. by postrádalo logiku a nedávalo by žádný smysl.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné D. P. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec