ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.926.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 926/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. srpna 2012 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 7 To 112/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 309/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 1 T 309/2011, byl obviněný J. D. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a podle §175 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 7 To 112/2012, odvolání obviněného a jeho sestry J. D., proti rozsudku soudu I. stupně, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za stěžejní otázku považuje právní kvalifikaci jeho jednání jako nedovoleného, které vybočovalo z mezí běžné komunikace mezi rozvedenými manžely. Je přesvědčen, že mu nebylo provedenými důkazy prokázáno, že použil vůči poškozené nůž, protože žádný nůž neměl. V návaznosti na to obviněný zdůrazňuje, že použití nože bylo založeno pouze na výpovědi poškozené, když ostatní svědci tuto skutečnost nepotvrdili, přičemž samotná poškozená jeho jednání hodnotila tak, že jeho úmyslem bylo pouze ji fyzicky napadat a výhrůžky nespojovala s vydáním automobilu. Dále namítá, že jeho požadavky na majetkové vyrovnání nelze kvalifikovat jako vydírání. Domnívá se, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku. Nakonec obviněný poukazuje na svoji trestní minulost, kterou argumentoval odvolací soud a uvádí, že dříve byl trestán před řadou let, a poslední odsouzení, kdy byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu, byla trestní věc, kde poškozenou byla také jeho bývalá manželka. V mezidobí ale vedl zcela řádný život.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Dále také uvedl, že i když proti usnesení o jeho námitce podjatosti proti předsedovi senátu soudu I. stupně nepodal stížnost, domnívá se, že to nebrání přezkoumání otázky, zda rozhodující soudce byl či nebyl podjatý a „nemůže to způsobit, aby námitka nebyla způsobilá k přezkumu v rámci řízení dovolacího“. V případě zrušení napadeného rozhodnutí proto rovněž navrhl, aby byla věc podle §265l odst. 3 tr. ř. přikázána k projednání jinému senátu.
Dne 14. 8. 2012 bylo Nejvyššímu soudu prostřednictvím obhájce obviněného doručeno podání sestry obviněného R. P. ze dne 5. 7. 2012, které označila jako dovolání v trestní věci sp. zn. 7 To 112/2012. Obhájce k tomu uvedl, že o toto podání doplňuje dovolání obviněného, které bylo učiněno řádně ve lhůtě a žádá, aby bylo považováno za součást dovolání obviněného, který se s obsahem podání zcela ztotožňuje.
Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání obviněného uvedlo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného, kterými zpochybňuje výpověď poškozené a provádí vlastní hodnocení výpovědí svědků, neodpovídají výše uvedeným hmotně právním požadavkům deklarovaného dovolacího důvodu, když nesměrují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Obviněný primárně zpochybňuje prokázání použití nože vůči poškozené, a nabízí tak vlastní verzi skutkového děje, přičemž teprve sekundárně, až na takto dosažené změně skutkových zjištění, kterou zakládá na vlastním hodnocení důkazů, by pak mělo dojít i k jinému právnímu hodnocení. To platí i o jeho námitce, že samotná poškozená jeho jednání hodnotila tak, že jeho úmyslem bylo pouze ji fyzicky napadat, a výhrůžky nespojovala s vydáním automobilu, Obviněný i zde sám provádí vlastní hodnocení výpovědi poškozené, navíc izolovaně pouze její malé části, a dovozuje z toho uvedený závěr, který je ale v přímém rozporu s popisem skutku ve výroku o vině, z kterého jasně vyplývá, že se výhrůžkami domáhal (resp. poškozenou nutil), aby mu poškozená zakoupila motorové vozidlo. Neuvádí tak námitky, kterými by zpochybňoval hmotně právní posouzení namítaného skutku tak, jak byl zjištěn již soudem I. stupně, a jak je uveden ve výroku o vině rozsudku, ale na základě jiného hodnocení důkazů se domáhá jeho změny v podstatě s tím závěrem, že se předmětného jednání nedopustil a jednalo se jen o běžnou komunikaci mezi rozvedenými manžely. Těmito námitkami uplatněný dovolací důvod zjevně nenaplnil.
V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud neshledal v daném případě extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině. Námitky uplatněné v dovolání byly podstatou celé obhajoby obviněného a byly téměř totožně uplatněny již v odvolacím řízení. Nejen soud prvního stupně, ale i soud odvolací přitom věnoval těmto námitkám náležitou pozornost a patřičně se s nimi vypořádal. Obviněný tímto zaměnil dovolání za další odvolání, a dovolací soud považuje za nadbytečné opakovat odůvodnění soudů k námitkám, které byly předmětem přezkumu soudů obou stupňů. Nejvyšší soud se přitom plně ztotožňuje s argumenty soudů nižších stupňů k daným námitkám, a proto zejména odkazuje na str. 5-7 odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, a také na str. 3, 4 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Ani námitku, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku, nebylo možno hodnotit jako odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Byla totiž zcela založena na shora citovaných námitkách výhradně skutkové a nikoli hmotně právní povahy, které nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když byly mimo uplatněný dovolací důvod. Obviněný totiž i tuto námitku založil v podstatě na tvrzení, že se nedopustil jednání, jímž byl uznán vinným, toto mu nebylo prokázáno, a proto je podle něj i nesprávně právně posouzeno. Také k této otázce právního posouzení se náležitě vyjádřil již nalézací soud a na str. 7 rozsudku, a podrobně uvedl důvody, které jednoznačně opodstatňovaly právní posouzení jednání obviněného jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Domáhá-li se obviněný v dovolacím řízení také přezkoumání otázky, zda předseda senátu soudu prvního stupně byl či nebyl v této věci podjatý, lze tuto námitku uplatnit pouze pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tato námitka proto nespadá pod obviněným jediný uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nejen, že této námitce odpovídající dovolací důvod neuplatnil, ale neuvedl v dovolání ani žádnou námitku, na základě které by Nejvyšší soud měl její důvodnost přezkoumat, resp. z jakých důvodů považuje daného soudce za podjatého a tedy vyloučeného z rozhodování v jeho trestní věci (viz níže citované ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.). Proto k této námitce nebylo přihlíženo.
Protože dovolání bylo založeno na námitkách, které neodpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu, a Nejvyšší soud nezjistil žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Pokud jde o tzv. doplnění dovolání zaslané dodatečně, Nejvyšší soud přezkoumává dovoláním napadené usnesení podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Proto nebylo přihlíženo ani k samostatným námitkám sestry obviněného, byť tento žádá, aby byly považovány za součást jeho argumentace a doplnění dovolání. Nad rámec tohoto rozhodnutí lze uvést, že tyto námitky jsou stejné skutkové povahy, jako dovolací námitky samotného obviněného.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš