ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.962.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 962/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. srpna 2012 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. D. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 To 54/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 88/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 1 T 88/2011, byl obviněný A. D. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Podle §24 odst. 1 tr. zákona bylo upuštěno od potrestání.
Z podnětu odvolání státního zástupce bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 To 54/2012, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí ve výroku o upuštění od potrestání zrušeno a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl obviněný odsouzen podle §158 odst. 1 tr. zákona, za použití §53 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona, k peněžitému trestu ve výši 15.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ nevykonání peněžitého trestu v určené lhůtě stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 týdnů. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že soudy na základě provedených skutkových zjištění dospěly k nesprávnému právnímu závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Obviněný nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že s ohledem na své postavení musel vědět, že nelze do pokuty v blokovém řízení zasahovat, je však přesvědčen, že nejednal v přímém úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch a překročit svoji pravomoc. Zájem chráněný trestním zákonem nejen nechtěl, ale ani nevěděl, že svým jednáním může porušit. V době jednání byl přesvědčen o tom, že vykonává svoji pravomoc v souladu se zák. č. 553/1991 Sb., o obecní policii, konkrétně s ust. §6 odst. 1, kdy z pozice nadřízeného chtěl snížit nepřiměřeně vysoké pokuty uložené v blokovém řízení jeho podřízenými a byl přesvědčen, že v daném případě byla autoremedura přípustná, což podle jeho názoru podporuje i stanovisko legislativního odboru Ministerstva vnitra ČR. Následně v dovolání hodnotí důkazy a poukazuje na výpovědi svědků. Ačkoliv tedy snížil pokutu neoprávněně, neučinil tak úmyslně, a to ani v úmyslu nepřímém. Za nesprávný považuje obviněný také závěr odvolacího soudu, že změnil skutkovou podstatu přestupku, když tato změna byla učiněna svědkem J. F. V závěru dovolání proto konstatoval, že odvolací soud nesprávně shledal přímý úmysl v jeho jednání, nepřihlédl ke všem polehčujícím a mimořádným okolnostem případu a tak dospěl k nesprávnému právnímu posouzení.
Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a sám rozhodl tak, že ho podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby, neboť skutek nenaplňuje po subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a není ani jiným trestným činem.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud jde o hodnocení subjektivní stránky je nutno odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který poukazuje na to, že blokové řízení je zkráceným přestupkovým řízením a pokutový blok je rozhodnutím sui genereis. Nad rámec odůvodnění odvolacího soudu státní zástupkyně konstatovala, že je třeba též zmínit skutečnost, že svědek Ing. Z. H. nebyl v projednávané věci přestupcem, a nebyl tedy oprávněn vůbec s obviněným jednat o přestupcích, kterých se dopustili jeho zaměstnanci, za které se rozhodl uložené pokuty uhradit. Je nutno souhlasit s názorem soudů, že obviněný svým jednáním zcela vybočil z rámce přestupkového řízení a naplnil svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zákona, přičemž jednal v úmyslu přímém, neboť jako zástupce velitele městské policie musel vědět, že do pokuty uložené v blokovém řízení nelze zasahovat. Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
K námitkám, kterými obviněný zpochybňuje hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, a provádí jejich vlastní hodnocení s tím, že výpověď svědka P. Č. je nevěrohodná, nelze přihlížet, když se nejedná o výhrady zpochybňující právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení. Obviněný tímto zpochybňuje skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, a potvrdil je také soud odvolací, přehlížejíc, že skutkové námitky nemůžou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když je nelze podřadit nejen pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně upravený v §265b odst. 1 tr. ř. Stejnou povahu má také námitka obviněného proti obsahu odůvodnění odvolacího soudu ohledně změny skutkové podstaty přestupku, když odvolací soud, přes nesprávnost této části jeho argumentace, ponechal skutková zjištění soudu I. stupně beze změny v platnosti a dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Obviněný však také uplatnil námitku odpovídající deklarovanému důvodu dovolání, že u něj absentovala subjektivní stránka trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zákona, neboť neměl v úmyslu opatřit jinému prospěch a překročit svoji pravomoc, přičemž se domníval, že jeho jednání je výkon pravomoci v souladu se zákonem. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska této námitky, ale shledal ji zjevně neopodstatněnou. Závěr o zavinění pachatele je závěrem právním a musí se zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy. Především je nutno uvést, že námitka byla uplatněna již v odvolacím řízení a soud II. stupně se s ní patřičně vypořádal, přičemž m.j. uvedl, že pokud obviněný odkazuje na ust. §6 odst. 1 zákona o obecné policii, na základě kterého byl přesvědčen, že snížením uložené pokuty vykonává svoji pravomoc, měl také znát ustanovení §84 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, které uvádí, že proti uložení blokové pokuty se nelze odvolat. To jednoznačně vyplývá také ze stanoviska legislativního odboru Ministerstva vnitra ČR, které nijak nepodporuje názor obviněného o přípustnosti autoremedury, jak to obviněný tvrdí v dovolání. V tomto stanovisku je totiž výslovně uvedeno, že „ani vedoucí, ani zástupce vedoucího či jiný strážník městské policie, nemůže a nesmí snížit hodnotu blokové pokuty uložené jiným strážníkem...takový postup je nutno považovat za protiprávní“. Odvolací soud přitom také doplnil dokazování a zjistil, že jednání obviněného bylo jediným případem snížení uložených blokových pokut, a byť byly i v jiných případech ukládány blokové pokuty ve stejné výši, nedošlo k jejich snížení. Proto také nepřisvědčil námitce obviněného, že tak vysoké pokuty ukládány nebyly, a nelze přisvědčit ani jeho námitce v dovolání, že dle dosavadní praxe byly jeho podřízenými uloženy v tomto případě pokuty v nepřiměřené výši, z čehož v podstatě odvozuje svoji námitku o jeho přesvědčení, že jednal v souladu se zákonem. Z provedených důkazů tak spolehlivě vyplývá závěr, že obviněný jednal v přímém úmyslu.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že blokovým řízením se opakovaně zabýval ve své judikatuře také Nejvyšší správní soud, který konstatoval, že: „ Blokové řízení je svou povahou řízením specifickým, zkráceným, zjednodušeným, ve kterém do značné míry splývá řízení se svým výsledkem – uložením pokuty. Jednou ze zákonem vyžadovaných podmínek pro tento postup je souhlas účastníka řízení s uložením pokuty. Pokud účastník tento souhlas nedá, postupuje se v řízení podle §67 a násl. zákona o přestupcích a věc se projedná a rozhodne ve standardním správním řízení. V úvahu tedy připadají dvě varianty postupu, které je ovšem nutno od sebe striktně odlišit, neboť se jedná o dva různé typy řízení. Zatímco výsledkem řízení podle §67 a násl. zákona o přestupcích je formalizované rozhodnutí o předepsaných náležitostech (§77), které je možno napadnout odvoláním (§81 a 82), a následně navrhnout jeho přezkoumání soudem (§83), je jediným výstupem blokového řízení tzv. pokutový blok (§85). Proti uložení pokuty se pak podle §84 odst. 2 zákona o přestupcích nelze odvolat a žaloba proti němu je, jak bylo vyloženo výše, nepřípustná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, čj. 3 As 58/2007 - 117, www.nssoud.cz ). Okamžik vydání rozhodnutí v blokovém řízení a s ním v jedno spadající okamžik nabytí právní moci tohoto rozhodnutí musí být závislý na jednoznačném časovém určení a musí být ve všech případech určován identickým způsobem. Takovým okamžikem je podle Nejvyššího správního soudu okamžik podpisu pokutového bloku, resp. bloku na pokutu na místě nezaplacenou obviněným z přestupku. Teprve tímto podpisem stvrzuje obviněný svůj souhlas se spolehlivým zjištěním přestupku a s jeho projednáním v blokovém řízení, tedy jednoznačně potvrzuje naplnění podmínek blokového řízení stanovených v §84 zákona o přestupcích“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2009, čj. 2 As 89/2008 – 54, www.nssoud.cz). Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že v daném případě byla autoremedura uložené pokuty v blokovém řízení, kterou pachatele přestupků potvrdili podpisem pokutového bloku, podle zákona zcela nepřípustná. Nejvyšší soud tak považuje obhajobu obviněného, že byl přesvědčen, že vykonává svoji pravomoc v souladu se zákonem za účelovou a nepřijatelnou, zvláště v pozici, kterou zastával. Navíc, jak správně poukázala ve vyjádření státní zástupkyně, obviněný snížil výši pokut uložených v blokovém řízení na základě žádosti Ing. Z. H., který nebyl přestupcem a nebyl tedy oprávněn jednat s obviněným o přestupcích, které spáchali jeho zaměstnanci. Nejvyšší soud proto nepochybuje o naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zákona ze strany obviněného, který jednal v úmyslu přímém, když nepochybně musel vědět, zvláště v jeho pozici zástupce velitele městské policie, že daným způsobem do ukončeného blokového řízení nelze zasahovat, což v dovolání ani nezpochybňuje a tak v přímém úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch překročil svou pravomoc.
Nejvyšší soud tak zjistil, že část dovolacích námitek obviněného neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání, a jeho hmotně právní námitka o absenci úmyslu je zjevně neopodstatněná. Proto bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš