ECLI:CZ:NS:2012:7.TZ.10.2012.1
sp. zn. 7 Tz 10/2012-23
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. března 2012, v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše, a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Jindřicha Urbánka, stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. K. , proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 8 T 159/2011, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1, 3 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 8 T 159/2011, a v řízení před soudem, které mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §314a odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného M. K..
Tento rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, a vadné řízení mu předcházející, se zrušují .
Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v senátě.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 8 T 159/2011, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. a) tr. zákona, ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona. Za to byl podle §247 odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §58 odst. 1 tr. zákona a §60a odst. 1 tr. zákona mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let za současného stanovení dohledu. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 27. 7. 2011.
Proti uvedenému rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky dne 11. 1. 2012, k Nejvyššímu soudu České republiky, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Uvedl, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 9 tr. ř., §314a odst. 1 tr. ř., a v ustanovení §35 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudech a soudcích). Uvedl, že obviněný byl stíhán a následně odsouzen pro trestný čin, na který zákon stanoví trestní sazbu v rozpětí 2 až 8 let, a proto v daném případě měla být věc projednána a rozhodnuta senátem, když samosoudce může konat řízení jen o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let. Z protokolu o hlavním líčení na č. l. 93 spisu vyplývá, že celé řízení proběhlo před samosoudcem, který také vyhlásil odsuzující rozsudek. Z toho je zřejmé, že se výše uvedenými ustanoveními samosoudce neřídil, a tím došlo k porušení zákona, přičemž se jedná o závažnou procesní vadu, kdy namísto senátu rozhoduje jediný soudce. Tato vada dokonce představuje zákonný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud soud věc neprojedná v takovém složení, které zákon určuje, jedná se o vadu, která je vždy důvodem ke zrušení rozhodnutí, jenž z takto vadného řízení vzejde.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že v řízení předcházejícím vyhlášení napadeného rozsudku byl porušen v neprospěch obviněného zákon v ustanovení §2 odst. 9 tr. ř., §314a odst. 1 tr. ř., a v ustanovení §35 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadený rozsudek zrušil, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu, jakož i celé řízení před soudem I. stupně od podání obžaloby, a podle §270 odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v senátě.
Nejvyšší soud po projednání stížnosti pro porušení zákona zjistil, že tato je důvodná a zákon byl v neprospěch obviněného porušen.
Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz č. 2/1993 Sb.; dále jen Listina) nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Podle §35 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, okresní soud rozhoduje v případech stanovených zákony o řízení před soudy v senátech; v ostatních případech rozhoduje samosoudcem. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení senáty okresního soudu se skládají z předsedy senátu a dvou přísedících.
Podle §2 odst. 9 tr. ř., v trestním řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce; předseda senátu nebo samosoudce rozhodují sami jen tam, kde to zákon výslovně stanoví. Rozhoduje-li v přípravném řízení soud v prvním stupni, rozhodnutí činí soudce.
Podle §314a odst. 1 tr. ř. samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož hranice nepřevyšuje pět let.
Trestní stíhání obviněného bylo vedeno pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. a) tr. zákona, na který je tímto zákonem stanovena trestní sazba 2 až 8 let . Proto je zjevné, že v daném případě měla být věc vzhledem k ustanovení §314a odst. 1 tr. ř. projednána a rozhodnuta senátem , když trestní řád umožňuje vést řízení samosoudcem pouze pro trestné činy, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož hranice nepřevyšuje pět let. Z obsahu spisu však bylo zjištěno, že hlavní líčení dne 27. 7. 2011 (č. l. 93 spisu), na kterém byl také vyhlášen rozsudek, bylo učiněno samosoudcem Obvodního soudu pro Prahu 2, nikoliv senátem, čímž nepochybně došlo k porušení zákona v ustanovení §314a odst. 1 tr. ř., a to v neprospěch obviněného.
Takto vadné soudní řízení nelze rozhodně označit za souladné s výše citovaným ustanovením trestního řádu, kterým je do rozhodovací praxe trestního soudnictví aplikována zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyplývající z Listiny. Zákonným soudcem je třeba bezpochyby rozumět i takové obsazení soudu, které je zákonem určeno pro projednání a rozhodování té které trestní věci. Pokud soud věc neprojedná v takovém obsazení (složení), které zákon určuje, jedná se o vadu, která je důvodem ke zrušení rozhodnutí, jenž z takto vadného řízení vzejde. Jedinou výjimkou je situace, kdy věc měl projednat a rozhodnout samosoudce a ve skutečnosti tak učinil senát. V takovém případě se nejedná o vadu, která by sama o sobě byla důvodem ke zrušení vydaného rozhodnutí. Rozhodnutí senátu je totiž nutné obecně pokládat za vyšší formu soudního rozhodování, a není tudíž důvodu takto vzniklou vadu napravovat tím, že by věc bylo třeba znovu rozhodovat v řízení před samosoudcem. Jestliže ale v přezkoumávaném případě obviněného M. K. se celé řízení před nalézacím soudem konalo v procesní situaci, kdy tento soud nebyl náležitě obsazen, tedy soud nejednal a nerozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a dvou přísedících, ale pouze samosoudcem, nelze než označit takové řízení za zatížené podstatnou vadou, která činí provedené dokazování a z něho vzešlé závěry za zcela nepoužitelné. V důsledku toho je pak i meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně vadné, a to bez ohledu na jeho obsah nebo dokonce jeho případnou věcnou správnost (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 4 Tz 46/2011).
Proto Nejvyšší soud rozhodl k stížnosti pro porušení zákona tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku, přičemž porušení zákona, oproti návrhu ve stížnosti pro porušení zákona, vyslovil pouze v ustanovení §314a odst. 1 tr. ř., které přímo stanovuje, o kterých trestných činech koná řízení samosoudce. Ostatní ustanovení uvedená ve stížnosti pro porušení zákona se sice také týkají rozhodování soudu v senátě nebo samosoudcem, ale pouze nepřímo, když odkazují na zákon, který tak stanoví. Tímto zákonem je trestní řád a jeho ustanovení §314a odst. 1, podle kterého měl samosoudce postupovat a které přímo porušil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš