ECLI:CZ:NS:2012:7.TZ.58.2011.1
sp. zn. 7 Tz 58/2011-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 15. února 2012 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. S. , proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. února 2008, sp. zn. 1 T 184/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2008, sp. zn. 10 To 201/2008, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 2. 2008, sp. zn. 1 T 184/2007, byl obviněný uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že dne 8. 8. 2007 ve 14:32 hodin ve V., na silnici č. … v ulici H. poblíž domu čp. …, ve směru od centra na Š. M., řídil motocykl tovární značky Yamaha YZF R6 rz. …, přičemž nerespektoval pravidla silničního provozu, kdy v uzavřené obci vyvinul rychlost cca 135 km/h a poté, kdy nejméně 155 metrů před ním, u domu čp. …, vstoupil do vozovky příslušník Policie ČR nstržm. D. H., ustrojený do uniformy Policie ČR a předepsané reflexní vesty a obviněnému dával zastavovacím terčem pokyn k zastavení, se obviněný vědomě rozhodl jeho pokyn neuposlechnout, vyhnout se silniční kontrole, proto nezastavil, ale pokusil se policistu objet bez ohledu na reálně hrozící střet s ním, v důsledku toho do policisty skutečně narazil a tím mu způsobil zlomeninu levého bérce vyžadující si okamžitou operaci s dosud neukončeným léčením, spojeným s velmi výrazným omezením poškozeného na běžném způsobu života, především silnými bolestmi a výrazným omezením pohybu, současně svým jednáním porušil důležitou povinnost uloženou mu v ustanovení §4 písm. a), b), c) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích.
Podle §155 odst. 3 tr. zákona byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků, za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 7 roků, a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému D. H. částku 12.664,50 Kč, jako náhradu způsobené škody.
Proti citovanému rozsudku podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného, a to pouze proti výroku o trestu odnětí svobody, přičemž se domáhal uložení tohoto trestu jako nepodmíněného. Usnesením ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 10 To 201/2008, Krajský soud v Hradci Králové odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Tímto rozhodnutím nabyl rozsudek soudu I. stupně právní moci také ve výroku o trestu.
Proti uvedeným rozhodnutím soudů podal ve prospěch obviněného ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona. Poukázal na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, podle kterého se obviněný zcela vědomě rozhodl, že se vyhne policejní kontrole a ujede. Za tím účelem úmyslně zvýšil rychlost motocyklu, pokusil se policistu objet, a při daném manévru se vědomě rozhodl riskovat život a zdraví poškozeného. Objížděcí manévr, k němuž se rozhodl při řízení těžkého motocyklu v těsné blízkosti nechráněného stojícího člověka v rychlosti přesahující 80 km/hod., nebylo podle soudu možno hodnotit jinak, než jako hazard. Soud proto dospěl k závěru, že obviněný při tomto manévru byl srozuměn s tím, že může dojít ke zranění policisty, přesto tak jednal s cílem zmařit služební zákrok, který vůči němu policista prováděl a jednal tak v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zákona. Přitom jednání obviněného jednoznačně směřovalo proti výkonu pravomoci veřejného činitele.
Ministr spravedlnosti uvedl, že trestní zákon klade jako zvláštní podmínku trestnosti útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona, tzv. specifický úmysl, který lze ztotožnit s trestněprávně relevantním cílem či účelem jednání pachatele. Má-li pachatel podle požadavku zákona sledovat konkrétní účel, nemůže podle ministra spravedlnosti obstát závěr, že postačí jeho srozumění s následkem činu, protože pachatel musí dosažení účelu chtít. Z dikce zákona, „v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele“, ministr spravedlnosti dovozuje, že zde zákonodárce výjimečně vyžaduje úmysl přímý, a proto by právní kvalifikace zvolena soudem byla namístě v případech, kdy pachatel úmyslně najíždí automobilem proti tělu policisty, kdy je dopravní prostředek postaven na roveň zbrani. K tomu poukázal na rozhodnutí č. 36/1976-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ve věcech trestních).
Dále ministr spravedlnosti uvedl, že bylo prokázáno, že se obviněný chtěl vyhnout silniční kontrole a tedy zmařit služební zákrok policisty, přičemž z nedbalosti zavinil těžkou újmu na zdraví poškozeného. Namítá ale, že z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by obviněný použil proti policistovi násilí úmyslně. Ze znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, z výpovědi obviněného, poškozeného i svědkyně R. G. a M. N., že naopak vyplývá, že se obviněný nejprve snažil policistu objet, a po jeho synchronním pohybu se snažil zabránit střetu a zabrzdit. Soud tak podle ministra spravedlnosti neměl v důkazech žádný podklad pro závěr, že obviněný byl srozuměn s tím, že bude působit fyzickou silou proti tělu poškozeného. Nalézací soud, že tak v odůvodnění směšuje zavinění těžké újmy na zdraví, jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, kde postačí zavinění z nevědomé nedbalosti, se zaviněním ve vztahu ke znakům objektivní stránky základní skutkové podstaty, kde musí být spolehlivě zjištěno úmyslné zavinění, které pokrývá všechny objektivní znaky jednání i kauzální vztah mezi jednáním a následkem. Výrazy „vědomě se rozhodl, že se policejní kontrole vyhne a ujede“ a „vědomě se rozhodl riskovat život a zdraví poškozeného“, podle ministra spravedlnosti neumožňují diferenciaci mezi eventuálním úmyslem a vědomou nedbalostí. I když obviněný nepochybně věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, způsob jeho jízdy dokonce svědčil o jeho zjevné bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem, ale kladný vztah k užití násilí a kauzálnímu průběhu skutkového děje nebylo možné dovodit. Kdyby totiž byl obviněný srozuměn s použitím násilí vůči policistovi, musel by být zároveň srozuměn s ohrožením vlastního života či zdraví vzhledem k tomu, že nástrojem působení byl v daném případě rychle jedoucí motocykl. Právní názor soudu o srozumění obviněného s tím, že následek nastane, považuje ministr spravedlnosti za absurdní zvlášť za situace, kdy se obviněnému po úkroku policisty otevřela možnost přímo působit proti jeho tělu, ale obviněný, ač údajně srozuměn s následkem, začal prudce brzdit a měnit náklon motocyklu. Obviněný si tak sice představoval způsobený následek (střet s policistou) jako možný, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že jej nezpůsobí, a dokonce učinil ze své strany vše co svedl, aby jej nezpůsobil.
Podle ministra spravedlnosti tak sice soud I. stupně správně zjistil skutkový stav, ale mezi těmito skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry je výrazný nesoulad, když skutek popsaný ve výroku o vině nemá všechny znaky trestného činu podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona, neboť absentuje úmyslné zavinění ve vztahu k použití násilí proti veřejnému činiteli. Závěr soudu o eventuálním úmyslu pachatele přitom neodpovídá povaze zvláštního znaku subjektivní stránky, specifickému úmyslu, s nímž se v daném případě slučuje pouze úmysl přímý, tedy chtění.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadenými rozhodnutími soudů obou stupňů byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §4 písm. b) a §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona a v řízení předcházejícím též v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby pak napadená rozhodnutí zrušil, včetně dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pozbyla-li zrušením podkladu, a podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Trutnově k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný v písemném vyjádření uvedl, že se ztotožňuje se stížností pro porušení zákona, včetně jejího závěrečného návrhu. Současně k výzvě Nejvyššího soudu přiložil plnou moc obhájce, zvoleného pro řízení o stížnosti pro porušení zákona.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, v písemném vyjádření k stížnosti pro porušení zákona, poukázala na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, podle kterého měl obviněný dostatek času zvážit svůj další postup poté, co uviděl policistu dávajícího znamení k zastavení. Vzhledem k hrozícímu značnému postihu za porušení dopravních předpisů se zcela vědomě rozhodl, že nezastaví, vyhne se policejní kontrole a ujede. Za tím účelem úmyslně zvýšil rychlost, a pokusil se policistu objet, přičemž se evidentně rozhodl riskovat jeho život a zdraví. Podle státní zástupkyně je tak nepochybné, že obviněný od počátku jednal v úmyslu vyhnout se policejní kontrole naprosto cíleně, se záměrem ovlivnit výkon pravomoci veřejného činitele tak, aby policista svou pravomoc vůbec nevykonal. Jednoznačně tak sledoval konkrétní účel, a ministrem spravedlnosti namítaný požadavek specifického úmyslu byl splněn. Přitom soudu I. stupně nepřiléhavě vytýká smísení zavinění těžké újmy na zdraví, se zaviněním ve vztahu ke znakům objektivní stránky základní skutkové podstaty. Zdůrazňovaný specifický úmysl totiž nelze svazovat s následkem trestného činu demonstrovaného na příkladu úmyslného najíždění automobilem proti tělu policisty. Podle výslovného znění zákona se váže výlučně na působení na výkon pravomoci veřejného činitele, které bylo nepochybně prokázáno a stejně nepochybně vyplývá z popisu skutkového děje ve výroku o vině. Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit ani námitce o absenci úmyslného zavinění ve vztahu k užití násilí. Obviněný se rozhodl působit na výkon pravomoci policisty a počínal si tak, že se k němu přiblížil na těžkém motocyklu v rychlosti 86 km/hod. na vzdálenost 30 metrů, a následně provedl v jeho blízkosti riskantní objížděcí manévr, zahrnující přidání plynu. Takové počínání má charakter cíleného násilného jednání. Takto to také vnímal samotný poškozený, který se snažil zvýšit si odstup od projíždějícího motocyklu. Obviněný ke svému násilnému jednání dokonce užil zbraň ( motocykl ), což by odůvodňovalo právní kvalifikaci jeho jednání také podle §155 odst. 2 písm. a) tr. zákona, nicméně toto ustanovení nebylo soudem I. stupně aplikováno. Ve vztahu k základní skutkové podstatě podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona ale zjištěný skutkový stav skýtá dostatek argumentů ve vztahu k přímému úmyslu podle §4 písm. a) tr. zákona. Otázka následného brzdění není rozhodná, a stejně tak ani skutečnost, zda a do jaké míry si obviněný uvědomil, že svým záměrným jednáním riskuje také svůj vlastní život a zdraví. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
II.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Stížnost pro porušení zákona ale shledal nedůvodnou.
Obviněný byl napadeným rozsudkem soudu I. stupně uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona, jehož znaky podle soudu I. stupně naplnil tím, že užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví.
Podstata námitek ministra spravedlnosti spočívá předně v tom, že zákon v ustanovení §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona vyžaduje přímý úmysl, což dovodil z dikce zákona „v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele“ a poukázal také na stejný závěr uvedený v Komentáři k trestnímu zákoníku. Tento závěr Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje, a ztotožnil se s ním, stejně jako s argumentem ministra spravedlnosti, že má-li pachatel podle požadavků zákona sledovat konkrétní účel, nemůže obstát závěr, že postačí jeho srozumění s následkem (pozn. jako znakem základní skutkové podstaty).
Nejvyšší soud se ale neztotožnil s názorem ministra spravedlnosti, že by soud I. stupně závěr o nepřímém úmyslu vztahoval k jednání uvedenému v ustanovení §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona, tj. že by obviněný v nepřímém úmyslu působil na výkon pravomoci veřejného činitele. Takový závěr z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá a soud se k subjektivní stránce skutkové podstaty tohoto trestného činu nijak z hlediska konkrétní formy úmyslu nevyjádřil. Naopak z odůvodnění rozsudku, jak je také citováno ve stížnosti pro porušení zákona, jednoznačně vyplývá, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zákona (viz str. 4 odůvodnění rozsudku) je vztaženo výhradně ke způsobení těžké újmy na zdraví, jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §155 odst. 3 tr. zákona. Vyplývá to z kontextu odůvodnění, kdy soud v příslušné části odůvodnění rozsudku reaguje na názor obhajoby, že jde pouze o způsobení těžké újmy na zdraví z nedbalosti, a tedy pouze o trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 2 tr. zákona. S tím se soud I. stupně neztotožnil, protože obviněný „ byl srozuměn s tím, že může dojít ke zranění policisty , přesto tak jednal s cílem zmařit služební zákrok, který vůči němu policista prováděl. Jedná se tedy o nepřímý úmysl ve smyslu §4 písm. b) tr. zákona“. Z citované části odůvodnění rozsudku tak jednoznačně vyplývá, že závěr o nepřímém úmyslu učinil soud ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví, a nikoliv i ve vztahu k úmyslu, ve kterém obviněný působil na výkon pravomoci veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Naopak v tomto směru implicitně z odůvodnění vyplývá závěr soudu o úmyslu přímém, když se obviněný „vědomě rozhodl“ vyhnout se policejní kontrole, resp. „jednal s cílem zmařit služební zákrok“. Bylo-li podle soudu jediným cílem jednání obviněného vyhnout se policejní kontrole a zmařit služební zákrok, nutně také musel tento sledovaný cíl chtít, a nikoliv s ním být pouze srozuměn, jak je také uvedeno ve stížnosti pro porušení zákona. Namítá-li proto ministr spravedlnosti, i s odkazem na Komentář k trestnímu zákoníku, že z dikce zákona „ v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele“ lze dovodit požadavek zákonodárce na úmysl přímý, tato forma úmyslu byla soudem I. stupně zjištěna.
Podstatnou je pak otázka, zda obviněný ve smyslu ustanovení §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona užil násilí k dosažení tohoto svého cíle, tj. zda užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Ministr spravedlnosti v této souvislosti namítá, že úmyslné použití násilí proti policistovi z žádného důkazu nevyplývá, když se z nich naopak podává, že se obviněný nejprve snažil policistu objet, a po synchronním pohybu policisty se snažil zabránit střetu a zabrzdit. Namítl, že soud tak neměl v důkazech žádný podklad svědčící závěru, že obviněný byl „srozuměn“ s tím, že bude působit fyzickou silou proti tělu poškozeného. Uvádí-li tedy ministr spravedlnosti, a to opakovaně, že obviněný nebyl „srozuměn“ s použitím násilí, připouští tím, že při existenci srozumění postačí ve vztahu k užití násilí nepřímý úmysl, tj. že obviněný věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že takové porušení nebo ohrožení způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zákona]. V rozporu s tím se ale dále ve stížnosti pro porušení zákona uvádí, že ve vztahu k použití násilí proti veřejnému činiteli absentuje úmyslné zavinění, kterým může být pouze úmysl přímý, tedy chtění. Lze tedy uzavřít, že podstatou námitek je nedostatek přímého úmyslu obviněného k užití násilí proti veřejnému činiteli, když požadavek přímého úmyslu k užití násilí je dovozován ze znění dané skutkové podstaty „v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele“.
Trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona, je ale dokonán již užitím násilí v daném úmyslu, tj. použitím fyzické síly jako prostředku k působení na vůli veřejného činitele, aniž by došlo k ublížení na zdraví. Je-li užito násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele přímo vůči veřejnému činiteli, nemusí tento fyzický útok na jeho osobu vést k přímému účinku na jeho osobu resp. k přímému účinku na jeho tělo a postačí, že je útok takto jen zacílen. Je-li tedy fyzický útok zacílen proti tělu veřejného činitele, podstatné je, že se tak stalo v úmyslu (přímém) působit na výkon pravomoci veřejného činitele, útočník nemusí tento svůj útok také zcela dokončit ve smyslu způsobení následku (ublížení na zdraví), a nemusí to mít ani v úmyslu, je-li z intenzity bezprostředně vedeného útoku zjevné, že v důsledku tohoto fyzického útoku veřejný činitel jako předmět útoku, nevykoná svoji pravomoc, jako individuální objekt zákonné ochrany, tak jak chtěl. O užití násilí tak jde např. v situaci, kdy veřejný činitel uhne fyzickému útoku ránou pěstí, nebo když uskočí před motorovým vozidlem, které pachatel úmyslně řídí tak, že jej bezprostředně ohrožuje, resp. že bezprostředně hrozí narušení tělesné integrity veřejného činitele jeho přímým sražením nebo zachycením vozidlem. Pro naplnění skutkové podstaty §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona tak postačí užití násilí v přímém úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, aniž dojde k jeho přímému zasažení tímto útokem, přičemž z hlediska subjektivní stránky ve vztahu k užití násilí pachatel jedná sice rovněž v přímém úmyslu, ale není nutné, aby současně jednal také v přímém úmyslu do policisty také najet a srazit ho. Rozhodující je přímý úmysl pachatele zmařit užitím násilí provedení silniční kontroly a vytvořit si tak možnost ujetí z místa, tedy úmysl užitím násilí působit na výkon pravomoci veřejného činitele ve smyslu ustanovení §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona.
S tímto výkladem užití násilí u trestného činu podle §155 tr. zákona není v rozporu ani ministrem spravedlnosti uvedené rozhodnutí č. 36/1976-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, kde se jednalo právě o případ řidiče motorového vozidla, který v úmyslu donutit policistu, který jej zastavoval, aby uskočil, tedy v úmyslu zabránit provedení silniční kontroly a vytvořit si možnost úniku, najížděl automobilem zvýšenou rychlostí proti policistovi, k jehož sražení ale nedošlo, protože policista včas uskočil. Proto je nedůvodná námitka ministra spravedlnosti o neexistenci srozumění obviněného s použitím násilí, pokud ji současně opíral i o argument, že by obviněný musel být pak srozuměn i s ohrožením vlastního života či zdraví, když nástrojem působení byl rychle jedoucí motocykl. Stejně tak je nedůvodná i námitka, že nelze dovodit kladný vztah obviněného k užití násilí, a kauzálnímu průběhu skutkového děje, která rovněž vychází z předpokladu, že je nutné, aby byl „obviněný srozuměn s tím, že bude působit fyzickou silou proti tělu poškozeného“ tj., že do policisty najede a srazí ho.
V případě útoku na veřejného činitele podle §155 tr. zákona jde zpravidla o situaci, kdy pachatel předpokládá, že policista před (na něj) najíždějícím motorovým vozidlem uskočí a pachatel si tím vytvoří možnost z místa prováděné kontroly ujet. To ale neznamená, že se trestného činu útoku na veřejného činitele nemůže dopustit pachatel, který sleduje stejný cíl, tj. zmaření policejní kontroly, nečeká ale, že mu prostor k ujetí z místa vytvoří policista uskočením, ale sám se rozhodne jej objet. V takovém případě je rozhodující způsob jízdy osoby, která se rozhodne k ujetí z místa, a podle toho je třeba posoudit, zda se v konkrétním případě jednalo o užití násilí v daném úmyslu, či nikoliv. Protože pojem násilí nebyl v trestním zákoně definován, a to ani v ustanovení §89 odst. 6 tr. zákona, který pojem násilí vztahuje pouze na určitou konkrétní situaci, je třeba při zjišťování zda se jednalo o násilí, vzít v úvahu souvislost, v níž je tento znak použit.
Podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona se trestného činu útoku na veřejného činitele dopustil ten, kdo užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Násilím je pro daný případ jednání proti tělu zakročujícího policisty, při němž je použito fyzické síly a pachatel se jej musí dopustit s úmyslem ovlivnit výkon pravomoci veřejného činitele. Vztáhnou-li se výše uvedené závěry na konkrétní jednání, jímž byl obviněný J. S. uznán vinným napadeným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově, toto jednání podle názoru Nejvyššího soudu naplňuje subjektivní stránku trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Námitka ministra spravedlnosti, že skutek popsaný ve výroku o vině nenaplňuje úmyslné zavinění ve vztahu k použití násilí proti veřejnému činiteli, a to úmysl přímý, se opírá o skutkové zjištění, že se obviněný pokusil policistu objet. Neužil proto podle ministra spravedlnosti násilí proti policistovi úmyslně, ale naopak se po synchronním pohybu policisty snažil střetu zabránit.
Jak ale bylo již výše uvedeno, právní kvalifikace podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona nevyžaduje úmysl pachatele skutečně do policisty najet a srazit ho. Podstatný je přímý úmysl pachatele působit násilím na výkon pravomoci veřejného činitele, aby od zákroku upustil a pachatel ujetím z místa silniční kontrolu zmařil. V každém konkrétním případě je přitom nutno posoudit všechny okolnosti případu a dovodit, zda skutečně pachatel ve snaze vyhnout se silniční kontrole řídil motorové vozidlo tak, aby se jednalo o užití násilí směřujícího proti tělu policisty, přičemž není nutné, aby tak činil v přímém úmyslu policistu také skutečně srazit. Násilí ve formě najíždění motorovým vozidlem přímo proti zakročujícímu policistovi je nátlakem na jeho vůli, aby upustil od zákroku (nebo jej vykonal jinak, než zamýšlel) tím, že jej donutí uskočit z místa a pachatel si tak vytvoří možnost úniku. Je zřejmé, že pokud řidič v úmyslu vyhnout se silniční kontrole řídí motorové vozidlo zjevně mimo místo, na kterém se nachází policista (např. ujíždí druhou polovinou vozovky v bezpečné vzdálenosti od policisty), aniž by policistu jakkoliv vozidlem ohrožoval, nejednalo by se o užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci policisty. Je-li ale způsob jízdy takový, že policistu ohrožuje bezprostředně sražením (zachycením) pokud bude v zákroku pokračovat, a policista je tak donucen upustit od zákroku tím, že uskočí, jde již o užití násilí ve smyslu §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona, a to v přímém úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Pokud pachatel při tomto způsobu jízdy nemá v úmyslu přímo do policisty narazit, tak buď právě takovouto reakci (uskočení) policisty předpokládá, jako důsledek svého jednání spočívajícího v užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, nebo nečeká na reakci policisty, ale při najíždění na něj je rozhodnut úhybným manévrem jej v určitém okamžiku objet, ale učiní tak až v okamžiku, kdy již byl policista v důsledku bezprostředně hrozícího střetu donucen k upuštění od silniční kontroly.
Tímto způsobem jednal také obviněný J. S., který se sice snažil policistu objet, ale bez ohledu na reálně hrozící střet s ním, jak je uvedeno v popisu skutku. Skutkové zjištění o reálně hrozícím střetu s policistou svědčí o tom, že obviněný najížděl motocyklem proti tělu policisty, jednoznačně to vyplývá i ze skutkového zjištění, že se pokusil policistu objet. Pokud by totiž proti policistovi nenajížděl, tak by ani neměl důvod pokoušet se ho objet. Také uskočení policisty z místa, ze kterého dával dostatečně včas a zřetelně obviněnému pokyn k zastavení, svědčí o tom, že obviněný úmyslně, a to v úmyslu přímém, užil vůči němu násilí rovněž v úmyslu přímém působit na výkon jeho pravomoci. Poškozený policista D. H. také uvedl ve své výpovědi, že jak se obviněným řízený motocykl blížil, nevěděl na kterou stranu má uskočit, neměl ani snahu za každou cenu jej zastavit a tak odskočil instinktivně. Obviněný tak zjevně v přímém úmyslu najížděl ve vysoké rychlosti motocyklem proti tělu zakročujícího policisty, kterého tím donutil k upuštění od zákroku. Najíždění proti tělu policisty potvrzuje i znalec (z oboru dopravy městské a silniční), když uvedl, že policista chtěl udělat prostor na projetí a proto uskočil. Přitom je nutno vzít v úvahu také závěr znalce, že v okamžiku reakce policisty jel obviněný rychlostí 88,5-92,5 km/hod., a v této vysoké rychlosti obviněný zahájil vyhýbací manévr pouze asi 30 m od stojícího policisty a 1,25 sekundy před střetem, přičemž současně také policista instinktivně uskočil na stejnou stranu, kde došlo ke střetu.
Obdobným případem se Nejvyšší soud zabýval již ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 57/2009, kde podle obžaloby obviněný nereagoval na výzvu strážníka městské policie k zastavení, ale naopak jízdu osobního motorového vozidla zrychlil směrem ke stojícímu strážníkovi, který proto musel rychle své místo na silnici opustit. V tomto jiném případě sice nebylo přímo v popisu skutku uvedeno, že se obviněný snažil strážníka objet, ale zejména z výpovědí obou na místě přítomných strážníku soud I. stupně učinil skutkové zjištění, že jak se vozidlo řízené obviněným blížilo, měnil obviněný směr jízdy tak, aby strážníka ve vozovce objel. Proto soud I. stupně neshledal spolehlivě zjištěným úmysl obviněného spáchat útok na příslušníka městské policie a za použití zásady „in dubio pro reo“ jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Odvolání, podaná mj. i proti zprošťujícímu výroku rozsudku, odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl. K dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušil Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně zprošťujícího výroku, a soudu I. stupně přikázal, aby v tomto rozsahu věc znovu projednal a rozhodl. Poukázal přitom na svědecké výpovědi z kterých vyplývalo, že obviněný najížděl na strážníka a tento musel uskočit, resp. ustoupit k okraji vozovky aby ho nepřejel, a také na výpověď samotného zakročujícího strážníka, podle kterého jel obviněný stejným směrem, přičemž připustil jako možné, že v době kdy uskakoval, tak obviněný změnil směr „a vzal to nějak obloukem“. Přitom se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nejvyšší státní zástupkyně, že není nutné, aby došlo k přímému fyzickému kontaktu mezi pachatelem a tělem napadeného veřejného činitele, a z hlediska subjektivní stránky není použití dané právní kvalifikace podmíněno úmyslem pachatele do policisty (strážníka) skutečně najet a srazit ho. Za rozhodující Nejvyšší soud považoval úmysl pachatele donutit policistu (strážníka), který jej zastavuje, nerespektováním jeho pokynu a jízdou vozidla konstantní rychlostí v původním směru (v trajektorii postavení strážníka), aby uskočil, tedy úmysl znemožnit mu provedení silniční kontroly a současně si tak vytvořit možnost ujetí z místa kontroly.
V uvedené předchozí trestní věci jiného obviněného, stejně jako i v této trestní věci obviněného J. S., tak jde o situaci, kdy pachatel nejdříve najížděl přímo proti zakročujícímu veřejnému činiteli, čímž jej donutil k uskočení, a tedy k upuštění od zastavení daného vozidla, a až v tomto okamžiku zahájil manévr zaměřený na jeho objetí. Závěry vyplývající z uvedeného předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu tak lze plně vztáhnout i na trestní věc obviněného J. S.. Namítá-li proto ministr spravedlnosti, že skutek popsaný ve výroku o vině nemá všechny znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona, neboť absentuje úmyslné zavinění ve formě přímého úmyslu ve vztahu k použití násilí, je tato námitka nedůvodná. Proto Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš