ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1255.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1255/2012-12
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. října 2012 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. N. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 7 To 125/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 68/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 80 T 68/2012, podle §223 odst. 1 tr. ř. za použití §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného J. N. (dále jen „obviněný“) pro skutek spočívající v tom, že:
„dne 19. 1. 2012 v době kolem 23:00 hod. ve F.-M., na ul. F., po vytlačení balkónových dveří vedoucích do kuchyně rodinného domu čp., vnikl do tohoto domu a po následné slovní rozepři mezi ním a vlastnicí domu poškozenou N. H., během níž mimo jiné udeřil mobilním telefonem poškozené, který mu byl předtím předán poškozenou k opravě, o stěnu, čímž se mobilní telefon roztříštil, a poté i přes výzvu poškozené, aby dům opustil, takto neučinil, poté, co chtěla poškozená v obývacím pokoji domu svým dalším mobilním telefonem přivolat policii, ji jednou rukou uchopil za zápěstí pravé ruky, druhou rukou za vlasy, poté ji strhl k zemi a kroutil zápěstím pravé ruky tak dlouho, až se mu podařilo vytrhnout jí z ruky její mobilní telefon, následně mobilní telefon vypnul a jeho vrácení podmiňoval tím, že poškozená policii přivolávat nebude, což mu také nakonec slíbila, a proto jí mobilní telefon vrátil a následně z domu odešel, přičemž N. H. tak způsobil drobné zranění bez nutnosti lékařského ošetření“,
čímž měl spáchat přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku,
neboť trestní stíhání je podmíněno souhlasem poškozené a souhlas nebyl dán.
Výše popsaný (a proti podané obžalobě upřesněný) skutkový stav věci vzal soud prvého stupně za prokázaný po dokazování provedeném v hlavním líčení. Na rozdíl od obžaloby, která v jednání obviněného spatřovala (vedle přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku) zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, dospěl k závěru, že obviněnému nebyl prokázán úmysl směřující ke spáchání tohoto zvlášť závažného zločinu. Při úvaze o použití mírnější právní kvalifikace jako přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku zaměřil svou další pozornost na §163 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení poučil poškozenou svědkyni N. H., která sice potvrdila problémy ve vztahu, které zmiňoval i obviněný, avšak k dotazu soudu výslovně uvedla, že v současné době (tedy v průběhu hlavního líčení) opět považuje obviněného za svého druha. Z toho důvodu nejen využila svého práva a k věci nevypovídala, ale především uvedla, že nedává souhlas, aby trestní stíhání obviněného pro stíhaný skutek pokračovalo.
Proti citovanému usnesení podal okresní státní zástupce v neprospěch obviněného stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 7 To 125/2012, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť považoval postup okresního soudu za správný a zákonný.
Nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) podal proti tomuto usnesení soudu druhého stupně dovolání v neprospěch obviněného a uplatnil v něm dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), l ) a g) tr. ř.
Dovolatel po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního stíhání v dané věci uvedl, že s právními závěry obou soudů nižších stupňů nelze v plném rozsahu souhlasit. Připomenul, že zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku má dva objekty, a to osobní svobodu a majetek, přičemž jeho zařazením mezi trestné činy proti osobní svobodě je zdůrazněn zásah do osobní svobody poškozeného. Není rozhodné, zda úmysl pachatele směřoval k trvalé dispozici s cizí věcí, jíž se násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí zmocnil nebo chtěl zmocnit, či ji hodlal zničit, převést na jiného nebo jen přechodně užívat [poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1187/2003]. Jednání obviněného proto mělo být právně posouzeno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a nikoli jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, protože užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci s tím, že takovou věc chtěl užívat jen přechodně (tady odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 1986, sp. zn. 6 Tz 71/1986). Zdůraznil rovněž, že uvedený zvlášť závažný zločin je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby byl tento úmysl uskutečněn (v tomto případě se dovolával rozhodnutí publikovaného pod č. 37/1970 Sb. rozh. trest.).
Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že s ohledem na soudy učiněná a v zásadě nesporná skutková zjištění je současně nutné konstatovat, že obviněný poté, co neoprávněně vnikl do obydlí poškozené, a poté, co poškozená chtěla použít svůj mobilní telefon, užil vůči ní násilí (kroucení zápěstí a držení za vlasy) za účelem zmocnění se tohoto telefonu a v konečném důsledku jí telefon vytrhl. Skutková podstata zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku přitom neklade žádné zvláštní požadavky na motiv pachatele a na jeho záměry stran nakládání s věcí, jíž se hodlá zmocnit, či se jí již zmocnil, záměrem tedy může být snaha zabránit poškozenému užívání věci, touha se obohatit, snaha ovládnout věc za účelem tlaku na poškozeného, apod. Pro posouzení jednání obviněného proto nemůže být rozhodné, že jeho motivem bylo především zabránit poškozené v užívání věci, tedy telefonování, protože tento prvotní cíl byl realizován násilím směřujícím ke zmocnění se věci. Obviněný se přitom skutečně věci zmocnil a po určitou dobu ji plně ovládal, zjevně se tedy nejednalo o násilí směřující „toliko“ k přinucení poškozené, aby zanechala telefonování. Pokud jde o délku doby, po kterou obviněný hodlal s mobilním telefonem poškozené nakládat (resp. chtěl jej mít u sebe), ta se odvíjela od dalších okolností [např. zda poškozená bude volat Policii České republiky (dále převážně jen „Policie ČR“, příp. „PČR“)], které ji mohly prodloužit či zkrátit.
Dovolatel vzhledem k uvedenému dovodil, že jednání obviněného, jehož se dopustil v době, kdy se nenacházel v žádném partnerském svazku s poškozenou, mělo být právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Šlo navíc o jednání, které vykazovalo potřebnou společenskou škodlivost ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Pak ovšem nebylo namístě s odkazem na §163 odst. 1 tr. ř. [resp. podle §223 odst. 1 tr. ř. za použití §11 odst. 1 písm. i) tr. ř.] zastavit trestní stíhání obviněného, neboť pro takový postup nebyly dány podmínky, a proto je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Ze všech těchto důvodů nejvyšší státní zástupce uzavřel, že jsou dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) a l ) tr. ř., a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. c), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody. Podle §265b odst. 1 tr. ř. totiž lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l ) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l ), příp. odst. 2 tr. ř.
Ze tří dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů je třeba nejprve zmínit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolatel tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, když uvedl, že v předcházejícím řízení nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, tedy že jsou dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Nesplnění podmínek pro zastavení trestního stíhání pak nejvyšší státní zástupce shledal v naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. To je třeba zdůraznit už proto, že skutek zjištěný soudem prvního stupně a popsaný ve výroku jeho usnesení, s nímž se ztotožnil i soud druhého stupně, nesvědčí o tak závažném jednání obviněného, jehož se měl podle tzv. žalobní znělky dopustit.
Toho si byl nepochybně vědom i nejvyšší státní zástupce, který ve svém podání skutek zjištěný (a upřesněný) nalézacím soudem nikterak nezpochybnil (konkrétně konstatoval, že soudy učinily „v zásadě nesporná skutková zjištění“). Proto námitky, jimiž se domáhal jiné (přísnější) právní kvalifikace jednání obviněného, je třeba považovat za výhrady relevantní.
Nejvyšší soud však zároveň shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
K řešené problematice je třeba (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl .
Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval.
Naproti tomu trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku spáchá, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .
Tento trestný čin má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Trestní zákoník zařazením loupeže mezi trestné činy proti svobodě zdůrazňuje zásah do osobní svobody ve smyslu svobody rozhodování v majetkové sféře, který považuje za závažnější a pro charakteristiku loupeže za rozhodující. Zmocněním se (cizí věci) se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tedy představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Pachatel se přitom věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Není ani rozhodné, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit, nebo ji jen přechodně užívat, popř. s ní jinak naložit. (K tomu srov. přiměřeně např. rozhodnutí č. 1/1980, č. 41/1967, č. 51/1976-III. a další.)
Z hlediska zavinění jsou oba uvedené trestné činy trestnými činy úmyslnými [srov. ustanovení §15 odst. 1, 2 v návaznosti na ustanovení §13 odst. 2 trestního zákoníku].
Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba akcentovat výše popsaná skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž (stručně vyjádřeno) vyplynulo, že poté, co obviněný neoprávněně a za použití násilí (po vytlačení balkónových dveří) vnikl do rodinného domu poškozené, došlo mezi ním a poškozenou ke slovní rozepři, během níž obviněný rozbil mobilní telefon poškozené, který mu předtím svěřila do opravy. Přes výzvu poškozené, aby její dům opustil, obviněný tak neučinil, proto se poškozená rozhodla přivolat (druhým, funkčním) mobilním telefonem Policii ČR. To ovšem obviněný nechtěl připustit, a proto v úmyslu tomu zabránit použil proti poškozené výše popsaného fyzického násilí, čímž se mu podařilo vytrhnout jí mobilní telefon z ruky a vypnout jej. Mobilní telefon poškozené následně (poté, co mu slíbila, že Policii ČR volat nebude) vrátil a dům opustil.
V návaznosti na tato skutková zjištění soud prvého stupně v rámci úvah o subjektivní stránce jednání obviněného dospěl k závěru, že „… jeho prioritním úmyslem nebylo zmocnit se mobilního telefonu v majetkovém smyslu, ale za každou cenu zamezit poškozené, aby přivolala na místo PČR. Jelikož poškozená v inkriminovanou dobu již věc měla v úmyslu oznámit na PČR, za tímto účelem spojení … s PČR navázala, … pak logickým počínáním obviněného ve vztahu ke svému úmyslu směřujícímu k zamezení oznámení … bylo, že za jakoukoli cenu tento hovor ukončil a to tak, že použil proti poškozené násilí, v důsledku čehož se zmocnil jejího mobilního telefonu a hovor s PČR ukončil … Obviněný … tedy jednoznačně násilím nutil poškozenou k tomu, aby nekonala, resp. opominula něco, v konkrétním případě oznámit věc na Policii ČR. Do tohoto jeho úmyslu i dobře zapadá jeho následné počínání, … jí mobilní telefon … poté, co mu slíbí, že Policii ČR již přivolávat nebude … ihned vrátil a … odešel. Z důkazů … v žádném případě nebyl prokázán obviněnému úmysl směřující ke spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže.“ (srov. stranu 3 jeho usnesení).
Správnosti těchto úvah přisvědčil i soud druhého stupně, který v reakci na stížnost okresního státního zástupce uvedl, že „… nelze vzít za prokázané, že se obviněný chtěl mobilního telefonu zmocnit v tom smyslu, že by chtěl trvale zasáhnout do majetkových práv poškozené, a že by chtěl, byť jen po přechodnou dobu, mobilní telefon poškozené užívat. … Úmysl obviněného … v žádném případě nesměřoval … ke zmocnění se mobilního telefonu za účelem jeho přechodného užívání. Obviněný byl od počátku jednoznačně veden úmyslem zabránit poškozené v uskutečnění telefonického hovoru, tedy zasahoval do jejího svobodného rozhodování a násilím ji nutil, aby něco opominula, tj. aby netelefonovala. Z těchto důvodů jednání obviněného vykazuje po objektivní i subjektivní stránce znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, …“ (srov. stranu 3 jeho usnesení).
Nejvyšší soud se s těmito závěry obou soudů nižších stupňů identifikoval. Učiněná skutková zjištění totiž jednoznačně svědčí o tom, že úmysl obviněného nesměřoval k tomu, aby se za použití násilí zmocnil (třeba jen na přechodnou dobu) mobilního telefonu poškozené (zejména za situace, kdy jí přišel vrátit jiný mobilní telefon, který mu předtím svěřila do opravy), nýbrž k tomu, aby použitím fyzického násilí působil na její vůli a dosáhl toho, aby změnila svůj záměr a prostřednictvím mobilního telefonu nevolala o pomoc Policii ČR; když tohoto záměru docílil (poškozená mu slíbila, že na Policii ČR volat nebude), mobilní telefon jí vrátil a z jejího rodinného domu odešel.
To současně znamená, že Nejvyšší soud nemohl přisvědčit argumentaci nejvyššího státního zástupce, že zjištěné jednání obviněného mělo být právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku. Jakkoliv – v obecné rovině – nelze zpochybňovat správnost judikaturních rozhodnutí, na něž dovolatel ve svém podání odkazoval, jejich aplikace v posuzované věci není případná. Skutková zjištění soudů totiž nesvědčí ani o snaze obviněného zabránit poškozené v trvalém (nebo jen přechodném) užívání mobilního telefonu, ani o jeho snaze získat tuto věc do své (ať už trvalé, nebo jen přechodné) dispozice, a už vůbec ne o jeho snaze obohatit se zmocněním se takové věci.
Pak ovšem bylo zcela namístě posoudit jednání obviněného jednak jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku a jednak jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Při takovéto právní kvalifikaci bylo již na soudu prvního stupně, aby poškozenou poučil podle §163 odst. 1 tr. ř., zvláště když zjistil, že obviněného, s nímž má dvě nezletilé děti, považuje za svého druha. Podle tohoto ustanovení totiž trestní stíhání (mimo jiné i) pro oba uvedené trestné činy proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. ř.), lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. A jelikož poškozená po daném poučení takový souhlas nedala, bylo povinností soudu trestní stíhání obviněného podle §223 odst. 1 tr. ř. za použití §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. zastavit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a