ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1564.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1564/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2012 o dovolání obviněného Ing. J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 4 To 411/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 691/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 4 To 411/2010, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc obviněného Ing. J. Š. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 3 T 691/2004, byl obviněný Ing. J. Š. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (nadále tr. zák.), a odsouzen podle §180 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na třicet měsíců.
Výše citované rozhodnutí soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 4 To 411/2010, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného Ing. J. Š. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. a odsouzen podle §180 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (v podstatě shodných se zjištěními učiněnými soudem prvního stupně) se obviněný Ing. J. Š. označeného trestného činu dopustil tím, že „ve funkci technického náměstka společnosti LOSTR, spol. s r. o., L., do jehož pravomoci rovněž spadala revizní služba, v době od 1. 4. 2000 do 1. 4. 2002 nezajistil řádné provádění revizí na shora uvedeném zařízení (poznámka: elektrozařízení u ohřívačů vody v hotelu O. v L.), ač dle nájemní smlouvy ze dne 1. 10. 1999, kterou byl objekt hotelu O. pronajat společnosti K&D Hoteliér, s. r. o., podle čl. VIII. 3. provedení revizí zajišťuje pronajímatel, tedy LOSTR, spol. s r. o., L., přičemž v dubnu 2000, když bylo reviznímu technikovi LOSTR, spol. s r. o., J. H. zabráněno nájemci hotelu J. D. a odsouzeným Z. K. dokončit revizi elektrozařízení v hotelu O. a o věci bylo informováno vedení společnosti LOSTR, spol. s r. o., L., nepřijal žádné odpovídající opatření k tomu, aby revize proběhla, přičemž dne 31. 3. 2002, když v důsledku havárie teplé vody host hotelu na žádost neproškolené recepční uzavřel výstupní ventily teplé vody na všech třech nádobách ohřívačů, protože pro nepřítomnost hlavního vypínače nebylo možno vypnout přívod elektrické energie, tak i v důsledku vadné elektroinstalace zejména nefunkčních ovládacích obvodů, nebyl bojler odstaven termostatem ani tepelnou pojistkou, takže do něj po dobu 25 hodin byla dodávána elektrická energie, po selhání elektrického ventilu došlo ke zvýšení teploty ohřívané vody teoreticky až o 236° C, které bylo provázeno vysokým nárůstem tlaku v bojleru a ke vzniku netěsností v místech s nejmenší pevností, které způsobily náhlý pokles tlaku v nádobě a následný explozivní vývin páry, přičemž ještě i v souvislosti s tím, že řada elektrických přístrojů byla za hranicí životnosti, došlo v důsledku všech uvedených skutečností a nahodilostí k výbuchu, ke zřícení části objektu hotelu a k úmrtí šesti osob, přičemž zřícením části hotelu a další nutnou demolicí vznikla společnosti LOSTR, spol. s r. o., L. škoda ve výši nejméně 16.774.246,- Kč.“
Není od věci připomenout, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval v trestní věci obviněného Ing. J. Š. již potřetí. Poprvé k odvolání státní zástupkyně rozsudkem ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 5 To 556/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. mimo jiné zrušil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 3 T 691/2004, ohledně obviněného Ing. J. Š. a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Podruhé k odvolání státního zástupce usnesením ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 6 To 433/2009, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 24. 4. 2009, sp. zn. 3 T 691/2004, a znovu věc vrátil soudu prvního stupně. Oběma označenými rozsudky soudu prvního stupně byl obviněný Ing. J. Š. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž byl nyní uznán vinným.
Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 4 To 411/2010, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytkl, že odvolací soud nevzal v úvahu, že jeho jednání při výkonu funkce technického náměstka společnosti LOSTR, spol. s r. o., ve vztahu k provedení revize elektrozařízení hotelu O. bylo v souladu se zákoníkem práce, a zejména to, že se řídil při plnění svých pracovních povinností obsahem sjednaného druhu práce a dbal pracovní náplně ke sjednanému druhu práce, vyplývající z organizační struktury společnosti LOSTR, spol. s r. o. Poukázal rovněž na to, že svoji funkci vykonával pouze dva roky předcházející událostem, jejichž zapříčinění mu je kladeno za vinu, přičemž ve své funkci byl podřízen jednatelům společnosti LOSTR, spol. s r. o., v situaci, kdy jako jediný člen vedení společnosti nebyl společníkem jmenované společnosti. Uvedl, že při nástupu do funkce byl svým předchůdcem spoluobviněným Ing. M. F . informován, že v souladu s plánem revizí bylo v roce 2000 zahájeno provádění elektrorevize objektu hotelu O., když k provedení revize byl v této době kompetentní revizní technik elektro svědek J. H., avšak tomuto zaměstnanci bylo dokončení revize v hotelu O. znemožněno nájemcem hotelu (společností K&D HOTELIER, s. r. o., jednatel Z. K., vedoucí zaměstnanec a společník J. D.). Technik J. H. následně zpracoval tzv. Zprávu o opatřeních k zajištění bezpečnosti majetku, osob a věcí v objektu O. ze dne 6. 3. 2000 a tuto předal útvaru personálního ředitele společnosti LOSTR, spol. s r. o., (náměstek Ing. M. L.), který dle ustálené organizační praxe jednal za společnost s nájemci a který vedení informoval v tom smyslu, že s nájemcem hotelu O. Z. K. byla uzavřena dohoda o tom, že si elektrorevize bude nadále zajišťovat sám. Přesto dovolatel několikrát na poradách vedení ze své vlastní iniciativy otevřel jednání ohledně provádění revizí v hotelu O., byl ale opakovaně ubezpečován, že povinnost zabezpečit elektrorevizi byla přenesena dohodou na nájemce spol. K&D HOTELIER, s. r. o., jejímž jednatelem byl odsouzený Z. K. Vzhledem k tomu, že pracovní náplň může zaměstnavatel jednostranně měnit, byl obviněný přesvědčen, že bylo jeho povinností se tímto pokynem řídit. Obsah nájemní smlouvy mezi společností LOSTR, spol. s r. o., a nájemcem neznal, byla k dispozici pouze společníkům, případně jednatelům, později představenstvu společnosti. Výše uvedené skutečnosti vyplývají z výpovědí svědků Ing. J. V. (ředitele společnosti LOSTR, spol. s r. o.), Ing. M. G. (jednatele a později člena představenstva této společnosti) i Ing. M. L. (personálního náměstka společnosti). Všichni výše jmenovaní členové vedení společnosti LOSTR, spol. s. r., rovněž shodně vypověděli, že měli taktéž za to, že ústní dohoda s odsouzeným Z. K. o tom, že si elektrorevizi provede sám, je platná (tedy že změna předmětné povinnosti je obsahem ve smlouvě citovaného „jiného ujednání“) a není třeba písemné změny smlouvy. Z toho vyvozoval, že jestliže tyto osoby byly v pozicích jeho přímých nadřízených, jednal v souladu s pracovněprávními povinnostmi a zásadami, neboť postupoval podle pokynů nadřízených a jednatelů společnosti, přičemž poukazoval na to, že právě z těchto důvodů bylo dvakrát soudem prvního stupně rozhodnuto o zproštění obžaloby vůči jeho osobě.
Za druhé obviněný namítl, že i v případě odhlédnutí od výše uvedeného odvolací soud jeho „i kdyby trestné jednání“ nesprávně právně posoudil, když na základě aplikace §88 odst. 1 tr. zák. sice zrušil kvalifikaci jeho jednání soudem prvního stupně podle přísnější sazby §180 odst. 4 tr. zák., nicméně jej uznal vinným podle §180 odst. 3 tr. zák., což vzhledem k namítaným okolnostem považoval rovněž za nepřiměřené. V této souvislosti připomněl, že i soudy obou stupňů konstatovaly, že k havárii a jejím účinkům došlo v důsledku více faktorů a vlivem dalších nahodilostí, datujících se prakticky již od doby uvedení zařízení do provozu v září 1985. Za chybné označil, že státní zástupce v přípravném řízení nezajistil došetření všech relevantních skutečností, zejména že za společnost LOSTR, spol. s r. o., vůči nájemcům jednal podle organizačního schématu společnosti výhradně personální náměstek Ing. M. L. a že hlavní příčinou výbuchu byl neodborný zásah A.L. do systému ohřívače vody; byť byl o zásah požádán zástupcem nájemce, nelze připustit, že by jeho jednání bylo mimo působnost trestního zákona. Namítal proto, že se soud řádně nevypořádal se skutečnostmi, které vyšly najevo během trestního řízení, a byl přesvědčen, že při jejich případném pečlivém prošetření by se prokázala pouze jeho pracovněprávní role, nikoliv trestná činnost.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 4 To 411/2010, případně též vadné řízení mu předcházející, a aby Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal věc nově projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se věcně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je zjevné, že námitky dovolatele směřující proti odvolacím soudem použité právní kvalifikaci skutku lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněného jsou významné otázky, zda se obviněný jednání popsaného ve výroku o vině jeho rozsudku dopustil zaviněně [naplnění jiných formálních znaků trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3. písm. a), b) tr. zák. obviněný nezpochybnil] a zda toto jednání vykazuje znaky trestného činu obecného ohrožení podle §180 tr. zák. i v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §180 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. se zřetelem k podmínkám pro použití okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby uvedeným v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění. Kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestného činu podle §180 odst. 2 písm. b) naplní pachatel, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Způsobí-li činem uvedeným v odstavci 2 písm. b) škodu velkého rozsahu, naplní kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 3 písm. a) §180 tr. zák., a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo smrt, jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 3 písm. b) §180 tr. zák.
Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se podává, že obviněný byl uznán vinným, že z nedbalosti způsobil obecné ohrožení a čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání a funkce, a tímto činem způsobil škodu velkého rozsahu a smrt.
Objektem trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1 tr. zák. je zájem na ochraně života nebo zdraví lidí anebo zájem na ochraně cizího majetku. Tyto chráněné zájmy nemusí být obecně nebezpečným jednáním ohroženy všechny; postačí i ohrožení nebo porušení jen jednoho z uvedených zájmů. Nestačí jakékoliv jednání, jímž může být způsobem předpokládaný následek, ale musí jít o jednání obecně nebezpečné, jehož příklady jsou uvedeny v §179 odst. 1 alinea 1 tr. zák., z něhož bezprostředně hrozí obecně nebezpečný následek.
V obecné rovině je vhodné připomenout, že obecné nebezpečí nastane tehdy, vznikne-li obecně nebezpečným jednáním pachatele situace, která svou povahou, rozsahem a intenzitou ohrožení znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Vznik obecně nebezpečného jednání tedy předpokládá jednak obecně nebezpečné jednání pachatele, a jednak následky, spočívající v ohrožení chráněných zájmů v rozsahu a zákonem vyžadované intenzitě. V tomto směru je nutno zdůraznit, že jde o trestný čin ohrožovací, neboť obecné nebezpečí vzniká již tehdy, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity (§179 a §180 tr. zák.) bezprostředně hrozí , což znamená výrazné přiblížení se k poruše. Pro stav obecného nebezpečí – i když k poruše nemusí vůbec dojít – je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí , při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele. Obecně nebezpečný následek je způsoben a trestný čin obecného ohrožení je dokonán již provedením jednání, z něhož bezprostředně hrozí nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví lidí nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Zda takové bezprostřední nebezpečí vzniklo, nutno posuzovat vždy v souvislosti se všemi okolnostmi konkrétního případu, se způsobem provedení činu, s časem i místem spáchání činu a s jeho povahou (k tomu např. rozhodnutí č. 3/1963, č. 1/1966, č. 22/1967, č. 36/1984 Sb. rozh. tr. aj.).
Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že „ve funkci technického náměstka společnosti LOSTR, spol. s r. o., L., do jehož pravomoci rovněž spadala revizní služba, v době od 1. 4. 2000 do 1. 4. 2002 nezajistil řádné provádění revizí na elektrozařízení u ohřívačů vody (v napadeném rozsudku není přesně konkretizováno ani zařízení, ani místo činu), ač dle nájemní smlouvy ze dne 1. 10. 1999, kterou byl objekt hotelu O. pronajat společnosti K&D HOTELIER, s. r. o., podle čl. VIII. 3. provedení revizí zajišťuje pronajímatel, tedy LOSTR, spol. s r. o., L., přičemž v dubnu 2000, když bylo reviznímu technikovi LOSTR, spol. s r. o., J. H. zabráněno nájemci hotelu J. D. a odsouzeným Z. K. dokončit revizi elektrozařízení v hotelu O. a o věci bylo informováno vedení společnosti LOSTR, spol. s r. o., L., nepřijal žádné odpovídající opatření k tomu, aby revize proběhla, přičemž dne 31. 3. 2002 došlo v důsledku všech ve výroku rozsudku uvedených skutečností a nahodilostí k výbuchu, ke zřícení části objektu hotelu a k úmrtí šesti osob, přičemž zřícením části hotelu a další nutnou demolicí vznikla společnosti LOSTR, spol. s r. o., L. škoda ve výši nejméně 16.774.246,- Kč.“
Netřeba zvláště zdůrazňovat, že obviněný je trestně odpovědný za následek, který způsobil, jen pokud jej zavinil. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákon rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §5 písm. a) tr. zák., jestliže pachatel věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák. je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, poněvadž trestní zákon zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nedbalosti nevědomé na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu.
Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 3 T 691/2004, po závěrech obsažených ve svých prvních dvou rozsudcích, jimiž byl obviněný Ing. J. Š. obžaloby zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř., akceptoval úvahy odvolacího soudu a uvedl, že dovolatel jako osoba odpovědná za řádné provedení revize bojlerů své povinnosti řádně neplnil. Připomněl, že vlastník hotelu se snažil řešit podvodným způsobem plnění svých povinností (viz antedatované vnitřní sdělení schválené dovolatelem), přičemž odpovědnosti se nemohl vyhnout tím, že kolegové z vedení říkali, že situace je řešena tak, že Z. K. prohlásil, že si revize zařídí sám. O této skutečnosti ale nebyla sepsána písemná smlouva, třebaže tak mělo být učiněno, a obviněný se tohoto nedomáhal, ač měl v náplni práce zajistit revize elektrozařízení. Obviněný nebyl podle nalézacího soudu oprávněn spoléhat na zajištění revize Z. K., měl za tuto agendu odpovědnost a své povinnosti měl dostát. Proto vyvozoval zavinění z vědomé nedbalosti (strana 37 rozsudku).
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku konstatoval, že odvolací námitky představují setrvání na již uplatněné obhajobě. Ztotožnil se se závěry nalézacího soudu a znovu zdůraznil absolutní neplatnost změny nájemní smlouvy bez písemné formy, připomněl vědomost zjevně kolizní situace spojené v otázce revize se svědkem J. H. včetně antedatace revizní zprávy a zejména okolnosti, že ústní vyjádření osob, byť stojících ve vedoucích postaveních společnosti, které ale samy za provedení revize neodpovídaly, nemohlo obviněného zbavit a ani nezbavilo povinností daných jeho pracovní náplní technického náměstka. Současně odvolací soud odkázal na závěry obsažené v rozsudku ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 5 To 556/2006, a usnesení ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 6 To 433/2009 (strana 5 rozsudku).
Z obsahu spisového materiálu je třeba rekapitulovat, že společnost LOSTR, spol. s r. o., vlastnila a provozovala do 30. 9. 1999 hotel O. v L., od 1. 10. 1999 jej provozovala společnost K & D HOTELIER, s. r. o. Z textu nájemní smlouvy ze dne 1. 10. 1999 uzavřené mezi obchodními společnostmi LOSTR, spol. s r. o., a K & D HOTELIER, s. r. o., jejímž předmětem byl nájem hotelu O. s nebytovými prostorami a pozemky včetně vnitřního zařízení a vybavení, konkrétně čl. VIII. 3. se podává, že nájemce se zavazuje hradit náklady na provedení revizí předepsaných příslušnými předpisy a normami. Provedení revizí, není-li dohodnuto jinak, zajišťuje svým jménem pronajímatel a náklady na provedení revizí přeúčtuje nájemci. V čl. X. 1. bylo ujednáno, že veškeré změny nebo doplňky této smlouvy je třeba činit v písemné formě (č. l. 496, 497).
Obviněný vykonával ve společnosti LOSTR, spol. s r. o., od 1. 4. 2000 funkci technického náměstka a do jeho pravomoci spadala mimo jiné i revizní služba.
Obviněný založil námitku, jíž zpochybnil existenci zavinění, na tom, že byl povinen dodržovat pracovněprávní pokyny svých nadřízených Ing. M. L., personálního náměstka, a především ředitele Ing. J. V. (současně také jednatelů společnosti LOSTR, spol. s r. o.), jimiž došlo ke změně jeho pracovní náplně, případně že měl za to, že ústní dohoda o přenesení povinnosti zajišťovat kontrolní revize ohřívačů je platná.
Tyto námitky byly uplatněny již v předchozím řízení před soudy nižších stupňů, které se s nimi vypořádaly; zabývaly se zejména otázkou platnosti výše zmiňované dohody, přičemž konstatovaly její absolutní neplatnost pro nedostatek obligatorní písemné formy. Mnohem méně podrobně byla posuzována otázka závaznosti respektování pokynů nadřízených pro obviněného, přičemž odvolací soud učinil opakovaně závěr, že ústní vyjádření osob (byť stojících ve vedoucích postaveních společnosti), které však samy za revizní agendu naprosto neodpovídaly, nemohlo obviněného Ing. J. Š. zbavit povinností, daných jeho pracovní náplní technického náměstka.
O absolutní právní neplatnosti namítaného ústního ujednání s nájemcem hotelu nemůže být nejmenších pochyb, když samotná nájemní smlouva stanoví obligatorně písemnou smlouvu pro všechny její eventuální doplňky nebo změny. Klauzule vyjádřená dikcí „není-li stanoveno jinak“, týkající se povinnosti provádět revize majitelem nemovitosti, pak pouze umožňuje uzavřít případně takovou písemnou změnu smlouvy. Jestliže celé vedení společnosti LOSTR, spol. s r. o., bylo v právním omylu ohledně platnosti příslušné ústní dohody, pak tento omyl jde samozřejmě na jeho vrub.
Poněkud problematičtější je odpověď na další námitku dovolatele v tom smyslu, že postupoval pouze podle pokynů nadřízených, aby se zajišťováním revizí ohřívačů v hotelu O. nezabýval, a nemůže proto být činěn odpovědným za zanedbání své pracovní povinnosti. Odpověď v tomto bodě má charakter vyřešení předběžné otázky, které přímo podmiňuje rozhodnutí o naplnění jednoho z formálních znaků objektivní stránky uvedeného trestného činu obsaženého v ustanovení §180 odst. 2 tr. zák., jímž je „porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání a funkce“.
V daných souvislostech je zřejmé, že na jedné straně existovala písemně stanovená povinnost technického náměstka zabezpečovat revizní kontroly ohřívačů vody. Na druhé straně bylo zejména svědeckou výpovědí Ing. J. V. (č. l. 868) prokázáno, že obviněný na poradách vedení otázku revizí v hotelu O. otevíral a bylo mu řečeno, že se nemá touto problematikou zabývat (č. l. 868, 869, 870), protože byla uzavřena dohoda s nájemcem hotelu o tom, že si tento zařídí provedení revizí sám. Obviněný ve své obhajobě setrvává na tom, že tyto ústní pokyny považoval za jakousi ad hoc změnu pracovní náplně, čímž se cítil vyvázán ohledně objektu hotelu O. z povinností vyplývajících z jeho funkce technického náměstka. Je však třeba rovněž uvést, že zařízení se nacházelo v nevyhovujícím stavu už mnoho let před tím, než obviněný nastoupil do funkce technického náměstka, přičemž revize byly neustále odkládány, a to i přes to, že interní sdělení svědka Ing. Z. S. již z října roku 1997 (č. l. 248) upozorňovalo na nevyhovující technický stav ohřívače, přičemž je v ní doslova uvedeno, že „při selhání termostatu a funkčnosti zpětného ventilu hrozí výbuch ohříváku s obrovskými následky“ (č. l. 247). Na takto závažnou informaci bylo ze strany společnosti LOSTR, spol. s r. o., reagováno zajištěním opravy zařízení, která však podle znaleckého posudku citovaného na str. 25 rozsudku nalézacího soudu bezpečnostní stav ohřívačů spíše ještě zhoršila, protože byly namontovány ventily s větším tlakem. Zodpovědné osoby tedy nepřijaly na základě uvedeného varování žádné adekvátní opatření, a co se týká pravidelných revizí, zásadním způsobem je neřešily, respektive je stále odkládaly, takže řádná revize nebyla provedena od roku 1991 až do nešťastné události výbuchu v dubnu 2002, ačkoliv tato měla být prováděna každé tři roky. V posuzovaných souvislostech je významné, že nápravu nezajistil ani dovolatel, který nastoupil na místo technického náměstka, zodpovědného za provádění revizí, v dubnu roku 2000, přičemž již při přebírání své funkce věděl, nebo alespoň měl vědět, v jakém technickém stavu se zařízení nachází a jak dlouho je provádění revizí v prodlení. Proto i vzhledem k informacím z interního sdělení Ing. Z. S. a informacím J. H. o nedokončené revizi měl důsledněji požadovat bezodkladné provedení revizí a ne se spokojit s odkládáním jejich provedení po dobu dvou let či se spoléhat na pouze vágně formulovaný příslib nájemce, že si revize provede sám.
Je sice pravda, že podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a jeho ustanovení §35 odst. 1 písm. b) účinného v době spáchání činu je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň; pokud jde o rozsah těchto prací, jsou určeny zněním samotné pracovní smlouvy a konkretizovány pracovní náplní, která sice nemusí být stanovena písemně, avšak v tomto případě prokazatelně písemnou podobu měla. Z ní jednoznačně vyplývá, že obviněný nesl po celou dobu posledních dvou let před tragickou událostí zodpovědnost za provádění revizí, včetně elektrozařízení předmětných ohřívačů na hotelu O. Podle §133 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen vést dokumentaci pracovních pokynů. Z obsahu spisu vyplývá, že pokyn, kterým by byla výše uvedená pracovní náplň obviněného změněna, není v evidenci veden. Je rovněž pravdou, že zákoník práce neklade na zaměstnavatele žádné nároky z hlediska formy, kterou musí jeho pokyny vůči podřízenému splňovat, je proto možné, aby písemný pokyn byl změněn ústní instrukcí a naopak. Na druhou stranu ale v zájmu právní jistoty, zvlášť u takto závažné povinnosti veřejnoprávní povahy, nelze akceptovat, aby se zodpovědná osoba cítila „vyvázána“ a zbavena své odpovědnosti na základě ne zcela určitě formulovaného a pouze ústního výroku nadřízeného, který ani nemusel být dostatečně informován o dlouhodobě neřešených závažných technických závadách a z nich plynoucích hrozbách tohoto konkrétního zařízení. Vzhledem k tomu, že technický náměstek byl jediný z vrcholově zodpovědných osob, kdo měl znát nebezpečí hrozící škodné události i její možný rozsah, měl buď trvat na provedení revizí, nebo alespoň prokazatelně informovat vedení o hrozícím výbuchu a případně žádat o písemnou změnu pracovní náplně se stanovením jiné konkrétní osoby, která za plnění této povinnosti odpovídá, či alespoň kontroluje její zajištění nájemcem (v situaci právního omylu celého vedení společnosti ohledně platnosti dohody o přenesení povinnosti zajišťovat revize na nájemce).
Z provedených důkazů však vyplývá, že ve skutečnosti se obviněný Ing. J. Š. necítil zcela zbaven odpovědnosti za provádění revizí v objektu hotelu O. O tom svědčí – jak poukázal již odvolací soud – i to, že po tragických událostech svojí účastí na vytváření později zničené antidatované revizní zprávy vlastně přiznal, že si svoji odpovědnost uvědomoval. Rovněž i z výpovědi ředitele Ing. J. V. (č. l. 868 p. v., konec prvního odstavce) vyplývá, že si vedení společnosti LOSTR, spol. s r. o., uvědomovalo, že za provádění revizí má zodpovědnost majitel, i kdyby dohoda o zajištění revize s nájemcem byla platná. V této souvislosti nelze přehlédnout, že ani svědek Ing. J. V. nemohl nabýt přesvědčení, že došlo k uzavření řádné dohody o změně podmínek revizí, a to nejen pro nesplnění požadavku písemné formy, ale i pro neurčitost takového ujednání. Pro úplnost nutno také dodat, že obviněného nemohla sdělení Ing. J. V., popř. Ing. M. L. (který ale popírá, že by obviněnému sdělil, že se nemá o revize starat, že je to vyřešené – č. l. 762) zbavit odpovědnosti za provádění revizí a rozhodně neobstojí ani jeho vysvětlení, že neměl možnost do textu dohody o nájmu nahlédnout, neboť byla k dispozici pouze společníkům a jednatelům obchodní společnosti. Se zřetelem ke svému pracovnímu zařazení, pracovní náplni a odpovědnosti z ní vyplývající na něm bylo, aby si ji vyžádal. Neučinil-li tak, nevytvořil si předpoklady pro řádné plnění svých povinností.
Je proto zřejmé, že k povinnosti, z jejíhož neplnění mohla potenciálně vyvstat velká rizika, přistupoval obviněný s notnou dávkou nedůslednosti až lehkovážnosti, o čemž svědčí jednak poměrně dlouhá doba dvou let, po které nebyla ani několikrát odložená revize provedena, aniž tato skutečnost vyvolala nějakou zásadní reakci obviněného, byť jednání o této skutečnosti na poradách – avšak nedůsledně – opakovaně otevíral. Nedůslednost a tolerování dalších odkladů provedení revizí ze strany dovolatele sehrálo negativní roli v řetězu okolností, které ve svém souhrnu vedly k tragické události dne 1. 4. 2002.
Bylo již řečeno, že kritériem nedbalosti v obou jejích formách (nedbalost vědomá a nevědomá) je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vyložily, na podkladě jakých důkazů a úvah založily svá rozhodnutí. Oba soudy shodně konstatovaly, že není pochybnost o tom, že obviněný vykonával funkci technického náměstka společnosti LOSTR, spol. s r. o., po dobu dvou let bezprostředně předcházející škodné události. Z organizačního schématu společnosti vyplývá, že zajišťování kontrolních revizí ohřívačů náleželo do náplně práce technického náměstka. Podle příslušných právních předpisů a norem, jež byly v rozhodnutí soudu prvního stupně konkretizovány, bylo nutno provádět revize na předmětných ohřívačích v periodě tří let, přičemž od roku 1991 k řádné revizi nedošlo, což bylo obviněnému známo. Minimálně od roku 1997, kdy Ing. Z. S. zpracoval varovné interní sdělení, však bylo známo, nebo alespoň mělo být odpovědné osobě (tedy od 1. 4. 2000 obviněnému) známo, že zařízení jsou v nevyhovujícím technickém stavu, ohřívače měly být proto kontrolovány o to pečlivěji. Přes výše uvedené se obviněný spokojil s poněkud vágním ujištěním, že existuje dohoda o tom, že revizi si zajistí nájemce budovy ve vlastní režii a k důraznějšímu postupu jej nepohnul ani fakt, že po celou dobu výkonu jeho funkce (tedy dvou dalších let) žádná revize nebyla realizována, ba dokonce obviněný pro její provedení ani objektivně nevytvořil předpoklady, jelikož provozovateli hotelu nepředal potřebné podklady k provádění pravidelné revize (č. l. 582).
Současně nelze nezaznamenat, že na vzniku výbuchu se podílel celý řetěz příčin od vadně provedených svárů nádoby ohřívače a chybné instalace zařízení již při uvádění do provozu v roce 1985, přes dlouhodobě odkládání provedení revizí během působení ve funkci technického náměstka Ing. M. F., zanedbávání provádění údržby odkalování a vnitřních nátěrů pláštů ohřívačů, a zejména vykázání revizního technika J. H. během provádění revizní činnosti z budovy hotelu nájemcem v roce 2000 až po neodborný zásah do zařízení ohřívače hotelovým hostem A. L., který byl k tomu vyzván neproškoleným personálem hotelu.
Nejvyšší soud se proto přiklonil k právnímu hodnocení soudů, že obviněný jednal zaviněně, a to z nedbalosti. Soud prvního stupně hovořil o nedbalosti vědomé, odvolacímu soudu, jehož odůvodnění rozsudku je velmi stručné, až kusé, nutno vytknout, že se výslovně nezabýval konkrétní formou nedbalosti, a to jak ve vztahu k základní skutkové podstatě, tak i k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, přičemž zjištěné formě nedbalostního zavinění by měl lépe odpovídat i popis skutku. Dovolací soud zmiňuje tento nedostatek také proto, že odvolací soud se k otázce formy nedbalosti nevyjádřil ani ve svých dřívějších rozhodnutích, v rozsudku ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 5 To 556/2006, zmínil, že se „jeví z hlediska subjektivní stránky trestného činu minimálně jeho nevědomá nedbalost“ (strana 19). Explicitní hodnocení konkrétní formy zavinění je významné jak z hlediska posouzení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost (jeho společenské škodlivosti), tak z hlediska úvah o druhu a výměře trestu. Tento nedostatek, jakož i další, o nichž bude dále pojednáno, bude nezbytné v dalším řízení odstranit.
Relevantní námitkou je rovněž námitka naplnění materiální stránky trestného činu obecného ohrožení podle §180 tr. zák. v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §180 odst. 3 písm. a), b) tr. zák.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. platí, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Pro posuzování materiálních podmínek pro použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu (§88 odst. 1 tr. zák.) podle ustálené judikatury soudů v zásadě platí, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy v posuzovaném případě „způsobení škody velkého rozsahu“ a „způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti“ zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když v konkrétním případě stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jak je určován v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (k tomu viz č. 34/1976 Sb. rozh. tr.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Soudům obou stupňů nutno vytknout, že všechna rozhodná hlediska vyváženě a všestranně nehodnotily. Není pochyb o tom, že v příčinné souvislosti s popsaným jednáním obviněného bylo obecné nebezpečí vyplývající z chronického a dlouhodobého zanedbávání povinných revizí ohřívačů a že i jeho jednání spolupůsobilo jakožto jeden článek v souvislém řetězu příčin na vzniku tragické události, jejímiž oběťmi se stalo šest nic netušících hostů hotelu O. a způsobená škoda dosáhla výše téměř 17 milionů korun. Aniž by dovolací soud chtěl jakkoliv snižovat a bagatelizovat následek činu, již odvolací soud správně konstatoval, že se v případě obviněného vyskytuje více okolností, které společenskou nebezpečnost jeho činu snižují. Předně je to skutečnost, že nešlo v jeho případě o zavinění výlučné nebo rozhodující, přičemž mu nelze vytýkat ani úplné ignorování dané pracovní náplně (na potřebu provedení revizí při poradách vedení opakovaně upozorňoval), nýbrž pouze nedůslednost při plnění svých povinností. Vedle těchto zjištění odvolacího soudu ale nelze nezmínit ani nepřiměřeně dlouhou dobu, po niž probíhalo trestní stíhání a na níž se obviněný nijak negativně nepodílel a k průtahům v trestním řízení nepřispěl. Odvolací soud délku trestního řízení promítl v úvahách o trestu, ale není vyloučeno vzít ji v úvahu též při právním posouzení skutku coby jedno z hledisek významných pro závěr o splnění podmínek ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., jde-li o kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu. Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem odvolací soud naprosto opodstatněně aplikoval zásadu obsaženou v §88 odst. 1 tr. zák., nepřihlédl-li k okolnostem podmiňujícím nejvyšší trestní sazbu podle §180 odst. 4 tr. zák. Dostatečně přesvědčivě však již nezdůvodnil, proč je adekvátním řešením použití okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle odst. 3 písm. a), b) §180 tr. zák., a nikoliv jen podle odst. 2 písm. b) tohoto ustanovení, která byla aplikována u spoluobviněného Ing. M. F., zvláště když sám upozornil na výrazný časový odstup od doby spáchání skutku a konstatoval, že obviněný je jinak osobou zcela bezúhonnou a toto jeho protiprávní selhání je třeba považovat za zcela výjimečné vybočení (strana 6 rozsudku).
Vedle odstranění nedostatků spojených s odůvodněním nedbalostního zavinění a jeho konkrétní formy a též přesvědčivým odůvodněním splnění podmínek pro aplikaci §88 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby podle §180 odst. 3 písm. a), b) tr. zák., nikoliv jen podle §180 odst. 2 písm. b) tr. zák., bude na odvolacím soudu, aby věnoval pozornost popisu skutku a odstranil tak vady, jež nelze přehlédnout v popisu skutku v napadeném rozsudku. Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž je obviněný uznáván vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. V popisu skutku není řádně identifikováno místo činu a postrádá také označení zařízení, na němž nebyly řádně prováděny revize. Na odvolacím soudu také bude, aby v souladu s požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. své rozhodnutí náležitě odůvodnil.
Obviněný konečně rovněž znovu namítal, že státní zástupce pochybil, když ani v hlavním líčení nezajistil došetření skutečností, že za pronajímatele LOSTR, spol. s r. o., jednal s nájemcem K&D HOTELIER, s. r. o., výlučně Ing. M. L., který na poradě vedení společnosti LOSTR, spol. s r. o., opakovaně ubezpečoval o dohodě s pronajímatelem o způsobu zajištění elektrorevize a který si převzetí své odpovědnosti sám uvědomoval a svoji povinnost uznal. Hlavní příčinou byl podle jeho přesvědčení neodborný zásah A. L. do systému ohřívače vody a třebaže byl o zásah požádán zástupcem nájemce, nemohlo jeho jednání stát mimo působnost trestního zákona. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v těchto souvislostech správně poznamenal, že - opíraje se o zásadu obžalovací zakotvenou v §2 odst. 8 tr. ř. - nepříslušelo soudům relevantně řešit otázku trestní odpovědnosti dalších osob (strana 5 napadeného rozsudku), a proto nelze ani přijmout jeho námitku, že tak bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 4 To 411/2010, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková