ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.293.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 293/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2012 o dovolání obviněného M. R., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 50 To 352/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 3 T 52/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 3 T 52/2010, byl obviněný M. R. uznán vinným v bodě 1. pokusem zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, §21 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě 2. přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle tam popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
v bodě 1. dne 21. 2. 2010 v době od 16.00 hodin do 16.30 hodin v P., v H., v bytě, uzamkl poškozenou R. L., v jednom z pokojů bytu, zde ji povalil na postel, roztrhl jí triko, a když poškozená ležela na zádech na posteli, rozepnul si pásek u kalhot, poté vytáhl nůž, který měl v kapse kalhot, a čepelí nože mířil na poškozenou, a pod hrozbou nože po poškozené opakovaně požadoval pohlavní styk, když jí říkal, že chce „sex“, vyhrožoval jí zabitím, poškozená začala křičet, následně obviněný jednání zanechal, poškozené umožnil z pokoje odejít, když tato si pokoj odemkla, k pohlavnímu styku mezi poškozenou a obviněným nedošlo, poškozená neutrpěla žádné zranění,
v bodě 2. v době nejméně od 27. 11. 2009 do 22. 2. 2010 vědomě poskytl k užívání nejméně osobám V. F., a K. U. M., byt v P., v H., ač mu rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město č.j. 39 C 413/2009 ze dne 6. 10. 2009, který nabyl právní moci dne 11. 11. 2009 a je vykonatelný dne 27. 11. 2009, byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat do patnácti dnů od nabytí právní moci Statutárnímu městu P., což neučinil.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §185 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to vyhazovacího nože s hnědou rukojetí. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 3 T 107/2009, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. 6 To 241/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 50 To 352/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Ondřeje Faista napadl dovoláním opřeným o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný vytkl, že ve věci rozhodl vyloučený soudce, konkrétně předsedkyně senátu Okresního soudu Plzeň-město Mgr. Martina Modráková, ač tato soudkyně v minulosti rozhodovala v jiné trestní věci, týkající se jeho syna M. R. S odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že soudy přecenily svědeckou výpověď poškozené R. L. a nevzaly v potaz okolnosti svědčící ve prospěch obviněného. V souladu s předchozí obhajobou obviněný svoji vinu popřel, neboť skutek, jenž je mu kladen za vinu, se nestal. Poškozenou zná již jedenáct let a nikdy mezi nimi nebyl intimní poměr ani ji fyzicky či verbálně nenapadl. Poškozená je hluchoněmá a v době údajného napadení byli oba velmi silně opilí, což znemožnilo její schopnost odezírat stejně jako to, že i obviněný trpí silnou nedoslýchavostí a poruchou řeči zřetelně neartikuluje. Skutek se udál v pokoji bez zavedené elektrické energie. Nikdo nepotvrdil křik poškozené a nikdo nezpozoroval žádné změny na jejím oblečení. Obviněný byl s poškozenou v pokoji o samotě proto, aby ji uklidnil v jejím rozrušení z informace o vyklizení bytu, a pokud skutečně použil slova „zabiju“ a „sex“, nemusela směřovat vůči poškozené, nýbrž byla nejspíše vyslovena v kontextu s intimním vztahem poškozené a V. F., a obviněný tímto způsobem mohl toliko komentovat jejich intimní poměr. Oznámení poškozené o údajném napadení ze strany obviněného proto nemuselo být úmyslné, ale mohlo se jednat o důsledek nesprávného pochopení jejich vzájemné komunikace. Obviněný hodnocení výpovědi poškozené považoval za učiněné v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. a za nesprávné. I když obviněný popřel, že se stal skutek popsaný v bodě 1., namítl, že není patrné, zda jeho jednání bylo skutečně vedeno úmyslem poškozenou znásilnit a trestný čin znásilnění podle §185 tr. zákoníku dokonat.
V dovolání obviněný ve vztahu k oběma trestným činům, jimiž byl uznán vinným, namítl nedostatečné posouzení jejich trestnosti z hlediska zásady subsidiarity trestní represe s tím, že soudy nižšího stupně měly ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku zkoumat, zda jde o čin postižitelný trestním právem.
Ohledně činu uvedeného v bodě 2. obviněný namítl, že když se pronajímatel předmětného bytu domáhal jeho vyklizení prostředky občanského práva, obviněný byt vyklidil dříve, než bylo vyklizení provedeno prostřednictvím soudního exekutora. Osoby, které se v tomto bytě zdržovaly na základě jeho pozvání, seznámil s povinností byt vyklidit, a také je k tomu vyzval. Nemůže proto nést trestní odpovědnost za to, že tak neučinily.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 50 To 352/2011, jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 3 T 52/2010, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-město k novému projednání a rozhodnutí. Současně učinil návrh ve smyslu §265 o odst. 1 tr. ř., aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí o podaném dovolání.
K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí podstatného obsahu dosavadního řízení a podmínek dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., konstatovala, že uvedenou námitku obviněný před rozhodnutím orgánu druhého stupně nevznesl. Jestliže předsedkyně senátu Mgr. Martina Modráková u Okresního soudu Plzeň-město projednávala s určitým časovým odstupem trestní věc dovolatele a v jiném řízení věc jeho syna, nejde o okolnost předpokládanou podle §30 tr. ř. Z těchto důvodů státní zástupkyně shrnula, že pokud by obviněný námitku podjatosti uplatnil v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., bylo by ji třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
K námitkám uplatněným pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že mají zčásti skutkový charakter a s tímto dovolacím důvodem nekorespondují. Učiněná skutková zjištění vztahující se k oběma činům vzešla z provedeného dokazování, o němž nejsou pochybnosti. Za námitky podřaditelné pod označený dovolací důvod považovala pouze tvrzení o porušení zásady subsidiarity trestní represe. Poté, co vysvětlila podmínky této zásady a princip ultima ratio, dospěla k závěru, že obviněný její nedodržení nesprávně dovodil vzhledem k pokusu zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Čin, jenž byl obviněnému prokázán, v žádném případě nelze posoudit mírněji, např. jako přestupek proti občanskému soužití, neboť svojí intenzitou se dostal již do rámce, který vyžaduje trestněprávní odezvu. Požadavek subsidiarity trestní represe neshledala opodstatněným u žádného z trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Výpověď z nájmu bytu byla obviněnému dána proto, že neplatil nájem. Byt byl exekučně vyklizen dne 25. 8. 2010. Obviněný i přesto nechal v bytě bydlet osoby, které k bytu neměly žádný právní nárok a o jejichž pobytu v předmětném bytě nebyl zřejmě informován ani pronajímatel. Tento čin byl proto zcela v souladu se zákonem posouzen jako přečin podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Ze všech těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v těchto ustanoveních vymezené.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z této dikce je patrné, že je nejprve nutné zkoumat, zda namítaná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Až teprve při splnění této podmínky lze posuzovat, zda ve věci rozhodl vyloučený orgán. Zákon totiž neumožňuje, aby dovolatel věděl o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval, a přitom takovou námitku neučinil, ale uvedl ji až v dovolání. Přitom však musí být ověřeno, zda se o podjatosti nedověděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, neboť v takovém případě by ji objektivně nemohl před tímto rozhodnutím namítat.
Nejvyšší soud z obsahu spisu v projednávané věci shledal, že obviněný námitku o možné podjatosti soudkyně Okresního soudu Plzeň - město Mgr. Martiny Modrákové v průběhu celého řízení vedeného před soudem prvního stupně ani v rámci odvolacího řízení nevznesl. Uplatnil ji tedy poprvé až v podaném dovolání. V takovém případě je důležité, zda o skutečnosti, že v jeho trestní věci rozhoduje stejná předsedkyně senátu, jako rozhodla dříve v trestní věci jeho syna, obviněný věděl předtím, než dovolání podal. Z obsahu spisu i z vlastního textu podaného dovolání je patrné, že obviněný žádnou konkrétní skutečnost, kromě toho, že obě rozdílné trestní věci soudila tatáž předsedkyně senátu, neuvádí. Obviněný přitom věděl v době rozhodnutí soudu prvního stupně, že Mgr. Martina Modráková vystřídala na pozici předsedkyně senátu 3 T Okresního soudu Plzeň – město v souladu s rozvrhem práce dřívější předsedkyni senátu JUDr. Helenu Przybylovou, která nastoupila předčasně na mateřskou dovolenou (viz č. l. 435 spisu). První hlavní líčení pod předsednictvím Mgr. Martiny Modrákové ve věci odvolatele se konalo až dne 22. 3. 2011, druhé, v jehož rámci byl vynesen odsuzující rozsudek, dne 5. 5. 2011 (viz č. l. 454 a 463 spisu). Obviněný rovněž ve vztahu k věci svého syna uvádí, že tato předsedkyně senátu ji projednávala dříve, než projednávala jeho trestní věc. Z tohoto kontextu je zřejmé, že obviněný o uvedené okolnosti věděl dříve, tj. již v průběhu konání řízení před soudem prvního stupně, a přitom takovou skutečnost nenamítl ani při hlavním líčení, ani kdykoliv později, např. v řízení o odvolání.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že když obviněný o tom, že rozhodovala v jeho věci i v jiné trestní věci jeho syna tatáž předsedkyně senátu, věděl, před tím, než podal dovolání, a přesto tuto výhradu do doby rozhodnutí odvolacího soudu nenamítl, nenaplnil zákonem stanovené kritérium pro možnost uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Za této situace Nejvyšší soud již nezkoumal druhou podmínku, zda rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř., protože nesplnění shora uvedené podmínky svědčí o tom, že uvedený dovolací důvod nemohl obviněný použít.
K důvodu dovolání podaného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že tento lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a plyne z něj, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod pro podání dovolání není v §265b tr. ř. uveden. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Obviněný tento dovolací důvod s ohledem na shora vymezená kritéria nenaplnil těmi výhradami, jimiž brojil proti skutkovým zjištěním, jež ve věci učinil okresní soud a s nimiž se ztotožnil i soud odvolací. Jde konkrétně o výhrady, kterými obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 1. zpochybňoval věrohodnost výpovědi poškozené a popíral svoji vinu proto, že se skutek nestal a tvrdil, že čin proběhl jiným způsobem, než jak bylo výsledky provedeného dokazování prokázáno.
Tyto výhrady se netýkají hmotně právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení, jak předpokládá uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nenaplňují ani žádný jiný důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. Obviněný totiž na podkladě vlastní verze obhajoby, podle níž popsal čin odlišně od toho, jak byl soudy po provedeném dokazování zjištěn, tvrdil, že čin, jenž mu je kladen za vinu, nespáchal. Přitom bagatelizoval své chování vůči poškozené, jejíž výpověď zpochybňoval, a použití nože a násilí, jež vůči ní projevil, dával do zcela jiných souvislostí, než jak z projednávaní věci jednoznačně vyplynulo. Tím jednak měnil zjištěné skutkové okolnosti a jednak na podkladě vlastní verze tvrdil, že se nejednalo o sexuální jednání. Jeho obhajoba však byla nejen výpovědí poškozené, ale i s ní korespondujícími důkazy vyvrácena. Protože tyto výhrady nebyly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými důvody dovolání podle §265b tr. ř., Nejvyšší soud nemohl dovolání obviněného z jejich podnětu přezkoumávat.
Za relevantní ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu by bylo možno považovat toliko požadavek obviněného na použití zásady subsidiarity trestní represe, jejž uplatnil ve vztahu k oběma skutkům, kterými byl uznán vinným. Jedná se o hmotně právní otázku a Nejvyšší soud s ohledem na ni mohl zkoumat, zda je opodstatněná.
Zásada subsidiarity trestní represe je jednou ze základních zásad trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za „ultima ratio“, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
Nejvyšší soud se zřetelem na takto vyjádřené principy považuje za nutné nejprve zdůraznit, že v posuzovaném případě soudy zcela správně došly k závěru, že obviněný činy, jak jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v bodech 1. a 2. popsány, po formální stránce naplnil zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaný ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud jde o pokus zločinu znásilnění, jenž je popsán v bodě 1., obviněný se jej dopustil vůči poškozené, své hluchoněmé známé, v úmyslu ji donutit k pohlavnímu styku. K tomu, aby svůj záměr vykonal, poškozenou povalil na postel, roztrhl jí triko, mířil na ni čepelí nože, vyhrožoval jí zabitím a požadoval po ní sex, přičemž k dokonání činu nedošlo pouze v důsledku křiku poškozené, který obviněného od dokonání činu odradil a který by vzhledem k přítomnosti dalších osob v předmětném bytě v inkriminovanou dobu navíc mohl tyto přivolat. Tyto skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně shledal správnými i soud odvolací (viz strany 7 až 9 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 3 usnesení soudu odvolacího). Ze všech těchto skutečností plyne, že jde jednoznačně o závažný kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto, a předmětné jednání obviněného bylo posouzeno jako pokus zločinu znásilnění §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. je potřeba uvést, že objektem přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku je především vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, zejména pokud jde o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených, a to především o oprávnění je užívat. Protiprávním užíváním se rozumí setrvání v domě, bytě nebo nebytovém prostoru jiného bez právního důvodu.
V posuzované věci byla obviněnému rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město č.j. 39 C 413/2009 ze dne 6. 10. 2009, který nabyl právní moci dne 11. 11. 2009 a je vykonatelný dne 27. 11. 2009, uložena povinnost předmětný byt na ulici H. v P. vyklidit a vyklizený předat do patnácti dnů od nabytí právní moci Statutárnímu městu P. Obviněný však tuto povinnost nesplnil, a to i přesto, že v bytě sám osobně nepřebýval, ale umožnil to jiným osobám, kterým k tomu účelu předal i klíče od bytu. Sdělil jim i to, že má povinnost byt vyklidit, ale současně jim řekl, ať v bytě, pokud to půjde, bydlí dál. Obviněný byl původně nájemcem předmětného bytu, který je ve vlastnictví Statutárního města P. Z důvodu dluhu mu však byla nájemní smlouva vypovězena a obviněnému byla stanovena povinnost byt do 22. 2. 2010 vyklidit, což však obviněný neučinil, a své povinnosti v tomto směru nerespektoval. Ze všech podkladů ve věci zjištěných je patrné, že obviněnému v důsledku zrušení nájemního vztahu zaniklo právo předmětný byt užívat, obviněný jako nájemce byl povinen byt vyklidit do 15 dnů ode dne, kdy mu bylo poskytnuto přístřeší (§711 odst. 3 obč. zák.), které obviněnému bylo zajištěno dne 28. 5. 2009. Tímto úkonem obviněný pozbyl jakákoliv práva k bytu. Jestliže však obviněný po uvedené době byt i nadále užíval, byť nikoliv sám, ale s jeho svolením jiné osoby, činil tak neoprávněně.
Z uvedeného je tedy naprosto zjevné, že obviněný předmětný byt užíval, aniž by k tomu měl právní důvod, čímž naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších instancí, zejména na strany 7 až 9 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 3 až 4 usnesení odvolacího soudu. Obviněný tak po všech stránkách naplnil znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku.
Takto zjištěné okolnosti svědčí o tom, že jednání obviněného v případě obou skutků stojí již mimo rámec občansko právních vztahů. Obviněný totiž zcela mimo sféru jiných právních odvětví v případě skutku popsaného v bodě 1. porušil, resp. ohrozil společenský zájem na ochraně svobodného rozhodování každého člověka o svém pohlavním životě, když za použití nože chtěl znásilnit svoji dlouholetou známou, přičemž k tomu hodlal využít situace, kdy oba byli pod vlivem alkoholu. Uvedeného jednání se obviněný dopustil nejen v jeho základní, ale i v kvalifikované podobě, neboť uvedený čin spáchal za použití nože, tj. se zbraní podle §118 tr. zákoníku. V případě skutku pod bodem 2. byl porušen zájem na ochraně vlastnictví k bytu. Výpověď z nájmu bytu byla obviněnému dána proto, že neplatil nájem, byt byl exekučně vyklizen a obviněný i přesto byt poskytl k užívání jiným osobám, ač k takovému jednání nebyl oprávněn. I toto chování je společensky škodlivé a jako takové je kriminálním činem i přesto, že se odvíjelo v rámci občansko právních vztahů, které obviněný zneužil, a proto je nezbytné i v tomto případě použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto.
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů a v souladu s tím, jak se s těmito otázkami již vypořádaly soudy nižších stupňů, shledal, že obviněný se uvedených trestných činů dopustil v úmyslu přímém, a naplnil tudíž všechny jejich znaky podle §185 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku a §208 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že soudy v dovoláním napadených rozhodnutích v potřebné míře rozvedly všechny důležité skutečnosti a jejich závěry jsou správné, Nejvyšší soud dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
S ohledem na tento způsob rozhodnutí nemá opodstatněnost požadavek obviněného na přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle §265o odst. 1 tr. ř., jak se obviněný v dovolání rovněž domáhal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová