ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.40.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 40/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2012 o dovolání obviněného J. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 61 To 375/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 83/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 50 T 83/2011, byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„od března 2010 do května 2011 včetně, v P. a jinde, úmyslně, vědom si své zákonné povinnosti podílet se na výživě svého nezletilého dítěte, neplatil vůbec výživné na dceru, ve výši 3.000,- Kč měsíčně, jak vyplývá ze zákona o rodině a bylo stanoveno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 25 Nc 360/2003, a za uvedené období tak dluží k rukám matky oprávněné M. P., trvale bytem P., L., částku 45.000,- Kč, ačkoliv byl schopen výživné ve stanovené výši pravidelně platit a byl pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 21 T 42/2009, který nabyl právní moci dne 15. 5. 2009, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců, a dále byl pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku naposled pravomocně odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 4. 2010, sp. zn. 2 T 37/2010, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2010, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hod., které dosud nevykonal“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník) a podle §196 odst. 3 trestního zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 61 To 375/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu při nezměněném výroku o vině přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku obviněnému uložil podle §196 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr., Bc. Tomáše Kasala podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel namítl, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávným právním závěrům, skutková tvrzení jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudy překročily smysl zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo, protože téměř všechny důkazy hodnotily v jeho neprospěch. V důsledku hrubých nedostatků
v trestním řízení mu byl uložen nepřiměřeně tvrdý trest.
Podle obviněného odvolací soud nesprávně a nevěrohodně posoudil naplnění subjektivní stránky trestného činu a nebylo zjištěno trvání neplacení výživného. Soudy se nevypořádaly s tím, zda se jednání dopouštěl úmyslně, nebylo prokázáno, jestli je skutečně schopen výživné platit. Je přesvědčen, že jednal v pouhé vědomé nedbalosti. Navíc se nikdo nezabýval otázkou, zda neplacení výživného mělo negativní vliv na jeho dceru.
Dovolatel dále namítl, že nebyl poučen o možnosti využití institutu účinné lítosti. Před konáním veřejného zasedání část dluhu zaplatil, čímž odpadla nebezpečnost činu pro společnost. Zdůraznil, že získal zaměstnání a že uložením nepodmíněného trestu je mu fakticky znemožněno, aby dostál svým závazkům. Závěrem svého dovolání obsáhle komentoval svůj vztah k dceři, své rodinné a pracovní poměry.
Vzhledem k uvedenému obviněný podal návrh na odložení, příp. přerušení výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby jej podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby podle §226 písm. c), příp. b) tr. ř. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že podmíněně upouští od jeho potrestání za současného vyslovení dohledu po přiměřenou dobu podle §48 trestního zákoníku. Podle §265r odst. 1 tr. ř. souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce se ke dni rozhodování Nejvyššího soudu k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Část námitek obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Jednalo se zejména o ty výhrady, jimiž napadal provedené dokazování a hodnocení důkazů v jeho neprospěch, namítal uložení nepřiměřeně tvrdého trestu, či zdůrazňoval své rodinné a pracovní zázemí. Těmito námitkami totiž dovolatel primárně napadal rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů, způsob hodnocení důkazů z jejich strany a správnost učiněných skutkových zjištění, a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pokud by obviněný uplatnil pouze takovéto námitky, Nejvyšší soud by jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolatel však ve svém podání rovněž namítl, že soudy mu neprokázaly všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku, zejména jeho subjektivní stránka.
Tuto výhradu Nejvyšší soud sice považoval za relevantně uplatněnou, zároveň však za zjevně neopodstatněnou.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku, se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán .
Tento trestný čin může být po subjektivní stránce spáchán jak úmyslně, tak z nedbalosti. K aplikaci okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §196 odst. 3 trestního zákoníku postačí nedbalostní zavinění (srov. §17 trestního zákoníku).
Zavinění pachatele musí být vždy prokázáno výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Závěr o tom, zda je tu zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§15 a §16 trestního zákoníku), je závěrem právním a tento závěr
o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. trest.).
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž soud prvního stupně
na základě provedeného dokazování nakonec dospěl, pak je třeba při aplikaci uvedených obecných východisek na posuzovaný skutek uvést, že jednání obviněného spočívalo v jednání popsané již shora. Podle tzv. právní věty navazující na tzv. větu skutkovou obviněný „úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného po delší dobu než čtyři měsíce a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán“.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. stranu 3) vyplývá, že soud považoval subjektivní stránku trestného činu za naplněnou zejména proto, že obviněný „… svou zákonnou vyživovací povinnost neplní již řadu let, v podstatě od doby, kdy bylo manželství rozvedeno. Byť si je své povinnosti dobře vědom, v podstatě na ni zcela rezignoval a obhajuje své jednání problémy s podnikáním a z toho plynoucí obtížnou situací se sháněním zaměstnání …“ . Soud rovněž zdůraznil, že obviněný byl za stejnou trestnou činnost stíhán již několikrát soudně trestán, dopouští se jí tedy opakovaně. Pokud se hájil tím, že má problémy s podnikáním a přivydělává si po brigádách, kde má malý výdělek, pak soud argumentoval, že na výživu své dcery (ve věku cca 17 let) stejně nepřispíval (ani drobnějšími částkami). Třebaže byl dobře obeznámen s důsledky neplacení výživného, přesto se z předchozích odsouzení nijak nepoučil.
Soudy obou stupňů dostatečně objasnily okolnosti týkající se zdravotního stavu obviněného a jeho schopnosti pracovat. Nebylo zjištěno, že by byl v kritickém období ve stavu práce neschopných, že by pobíral dávky státní sociální podpory nebo že by byl v evidenci úřadu práce. Z výpisu z živnostenského rejstříku také nebylo zjištěno, že by měl přerušená svá živnostenská oprávnění nebo že by pobíral důchod vyplácený Českou správou sociálního zabezpečení.
Pokud obviněný v dovolání tvrdil, že nebyl nikým poučen o zvláštním ustanovení o účinné lítosti podle §197 trestního zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost za trestný čin zanedbání povinné výživy (§196) zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek, pak je třeba uvést, že toto tvrzení neodpovídá skutečnosti, neboť z č. l. 6 spisu je zřejmé, že takového poučení se mu dostalo. A započal-li s úhradou dlužných částek až vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (v odvolacím řízení dokladoval, že na dlužném výživném uhradil částku 5.500,- Kč), pak tato skutečnost žádný vliv na zánik trestní odpovědnosti nemůže mít.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů shledal, že soudy použitá právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu zanedbání povinné výživy podle
§196 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku je správná a zákonná. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a