ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.688.2012.2
sp. zn. 8 Tdo 688/2012-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2012 o dovolání obviněného M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 4 To 184/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 55/2011, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 4 To 184/2011, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 20 T 55/2011, byl obviněný M. V. v bodech 1. a) až c) a 2. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, v bodě 1. a) až c) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku; v bodě 3. zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku; v bodě 4. přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
1. v přesně nezjištěné době od 19.30 hod. dne 6. 10. 2010 do 10.30 hod. dne 7. 10. 2010 v J., v zahrádkářské kolonii H., zištně motivován, ve vzájemné součinnosti a po dohodě s další osobou
a) po rozstřižení oplocení vnikl na pozemek chatky, kde po rozbití skleněné výplně okna vnikl dovnitř, zde se bez vědomí a souhlasu majitele J. M. pohyboval, chatku prohledal, avšak nic neodcizil, přičemž majiteli J. M. způsobil poškozením chaty škodu ve výši 480,- Kč,
b) po vypáčení zámku vstupních dveří vnikl do chatky, kde se bez vědomí a souhlasu majitele J. D. pohyboval a odkud odcizil věci v celkové hodnotě 1.304,- Kč ke škodě J. D., kterému poškozením chaty způsobil škodu ve výši 805,- Kč,
c) po vypáčení okna vedoucího do prostoru WC vnikl do chatky, kde se bez vědomí a souhlasu majitele J. M. pohyboval, a odkud odcizil věci v celkové hodnotě 3.642,- Kč ke škodě J. M., kterému poškozením chaty způsobil škodu ve výši 1.000,- Kč,
2. dne 10. 10. 2010 kolem 12.45 hod. v J., na ulici R., v obchodním domě K. zištně motivován uschoval dvě balení sýru zn. Esrom a Herbey v celkové hodnotě 114,- Kč do papírového pytlíku, ve kterém měl navážený bramborový salát, který předtím zakoupil, a tímto způsobem prošel přes pokladnu bez zaplacení uvedeného zboží a následně byl zadržen zaměstnanci prodejny,
a celkem tak pod body 1. a 2. způsobil odcizením škodu v celkové výši 5.060,- Kč, a takto jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku - soudu pro mládež ze dne 12. 9. 2008, sp. zn. 1 Tm 19/2008, který nabyl právní moci dne 26. 9. 2008 odsouzen mimo jiné pro provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. k úhrnnému trestnímu opatření obecně prospěšných prací ve výměře 120 hodin, jež mu bylo usnesením téhož soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 1 Tm 19/2008, které nabylo právní moci dne 15. 5. 2010 přeměněno na trestní opatření nepodmíněné ve výměře 60 dnů, přičemž rozhodnutím Okresního soudu Chomutov ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 2 PP 533/2010, byl z výkonu tohoto trestního opatření podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání dvou let,
3. dne 13. 12. 2010 kolem 16.30 hod. v N. J., na ulici N. u vstupních dveří domu a posléze na ulici D. před domem, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl V. H., tak že jej nejprve pěstí uhodil do levé strany obličeje, v důsledku čehož V. H. upadl na zem, a když posléze vstal a utíkal z místa pryč, obviněný jej na ulici D. dostihl, povalil na zem a kopal do hlavy, trupu a rukou se slovy „Dej mi prachy“, a přitom V. H. odcizil z pravé zadní kapsy kalhot černou koženkovou peněženku s finanční hotovostí ve výši 1.500,- Kč, kterou si V. H. přidržoval rukou, a rovněž z náprsní kapsy bundy mu odcizil krabičku cigaret zn. Start, a v důsledku napadení V. H. ztratil dioptrické brýle v hodnotě nejméně 2.800,- Kč, které měl nasazeny na obličeji, a napadením V. H. utrpěl podlitinu pod levým okem a na rtech bez nutnosti lékařského ošetření,
4. dne 13. 12. 2010 kolem 21.40 hod. v N. J., na ulici V., v budově policie České republiky, Obvodního oddělení N. J., v kanceláři při provádění služebního zákroku na policisty pokřikoval vulgární nadávky, načež byl policisty vyzván, aby zanechal svého nevhodného chování s výstrahou, že jinak proti němu bude použito donucovacích prostředků, na což, veden snahou ztížit policistům jejich činnost, reagoval tak, že kopem udeřil policistu pprap. D. Š. do obličeje, čímž mu způsobil pohmoždění spodní čelisti s nutností jednorázového ošetření.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen tak, že za činy pod body 3. a 4. mu byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Za činy pod body 1. a 2. bylo podle §45 odst. 2 a §44 tr. zákoníku upuštěno od uložení společného úhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 2 T 236/2010. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 4 To 184/2011, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného za trestnou činnost, pro kterou byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, a za sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 2 T 236/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 10 To 115/2011, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §59 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a deseti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro účely výkonu tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu pobytu v okrese Semily na dobu tří let. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 2 T 236/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 10 To 115/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně JUDr. Věry Skurkové s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti výroku o trestu. Za nesprávné považoval, že mu byl trest vyměřen za podmínek mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by soudy dostatečně zvážily všechny skutečnosti, k nimž byly z hlediska formálních a materiálních podmínek tohoto institutu, se zřetelem na ustálenou judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 410/2004, 7 Tdo 1244/2006, a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 747/06), povinny přihlížet. Soudy nepostupovaly objektivně, a přihlížely výhradně k okolnostem svědčícím v jeho neprospěch, aniž by se stejnou měrou zvažovaly ty, jež mu prospívaly, jako např. malou škodlivost následku loupeže jak na majetku, tak na zdraví poškozeného, věk obviněného blízký věku mladistvých, jeho chování ve výkonu trestu, apod. Trest mu proto měl být ukládán jen v základní trestní sazbě, a nikoliv podle §59 odst. 1 tr. zákoníku. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jeho požadavku vyhověl a podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 4 To 184/2011, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který se s názorem dovolatele neztotožnil, protože po formální stránce bylo ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku bezezbytku naplněno, neboť obviněný se dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ač již byl v minulosti odsouzen a potrestán mimo jiné i pro zvlášť závažný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za který bylo tehdy rovněž možno uložit trest odnětí svobody až na deset let. V návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 434/2010, poukázal na možnost aplikace §59 odst. 1 tr. zákoníku např., když byl zvlášť závažný zločin spáchán na osobě, která byla vůči pachateli v určité nevýhodě. Dovodil, že výčet okolností umožňujících aplikaci §59 odst. 1 tr. zákoníku není konečný a v úvahu přicházejí i jiné skutečnosti, např. to, že zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za předchozí zvlášť závažný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, což s přihlédnutím k celkové trestní minulosti obviněného škodlivost posuzovaného činu podstatně zvyšuje. Ze všech těchto důvodů státní zástupce navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.), když shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že nejsou dány podmínky pro jeho odmítnutí ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný jej s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zaměřil výhradně proti ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že pro jeho použití nebyly splněny zákonem vymezené důvody.
Takto uplatněná námitka dopadá na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že lze tento dovolací důvod použít vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, i v případě „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, jímž se rozumí otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Do této kategorie lze zařadit i výhrady vztahující se k nesprávné aplikaci ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku zakotvujícího podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody, což s ohledem na právní povahu tohoto institutu lze považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto dále z podnětu této námitky posuzoval její důvodnost.
Podle §59 odst. 1 tr. zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.
Smyslem institutu mimořádného zvýšení trestní sazby odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku je přísnější postih delikventů, kteří mají sklon dopouštět se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Jde o nástroj trestní politiky, jímž se zákonodárce snaží poskytnout společnosti účinnější ochranu před obzvláště nebezpečnými pachateli se špatnou prognózou a zvýšenou pravděpodobností dalšího páchání závažné trestné činnosti. Jedná se o institut mimořádný, při jehož aplikaci je třeba postupovat velmi opatrně a jehož podmínky je třeba vykládat restriktivně (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, Sb. nálezů a usnesení ÚS, svazek č. 45, nález č. 62, str. 53).
Zvlášť závažným zločinem podle §14 odst. 3 tr. zákoníku se rozumí úmyslný trestný čin, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Tato podmínka může být naplněna i v případě, jestliže pachatel byl dříve potrestán za zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák. To platí ovšem jen tehdy, pokud byl pachatel dříve potrestán pro trestný čin, na který trestní zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let, neboť jen takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin odpovídá definici zvlášť závažného zločinu podle §14 odst. 3 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 27/2011 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o zákonný předpoklad znovu spáchaného zvlášť závažného zločinu, v projednávané věci o jeho naplnění nevznikají žádné pochybnosti, neboť obviněný tím, že se nyní dopustil zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, který je ve smyslu §14 odst. 3 tr. zákoníku zvlášť závažným zločinem, a dříve byl potrestán pro provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku, soudu pro mládež, ze dne 2. 10. 2009, sp. zn. 1 Tm 10/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci soudu pro mládež ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 2 Tmo 77/2009, k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 18 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 2 PP 533/2010, naplnil podmínku předchozího odsouzení pro zvlášť závažný zločin. Toto odsouzení představuje znak potrestání, protože obviněnému byl citovaným rozsudkem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který zčásti vykonal.
Nejvyšší soud však podotýká, že uvedená formální podmínka je jen jednou z řady dalších skutečností, které je nutné z hledisek §59 odst. 1 tr. zákoníku zkoumat a posuzovat, neboť vedle této okolnosti musejí být současně splněna další kritéria, a to vysoká závažnost zvlášť závažného zločinu s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu nebo ztížená možnost nápravy pachatele.
Na závažnost opětovně spáchaného zvlášť závažného zločinu se vždy usuzuje s ohledem na povahu chráněného zájmu, způsob provedení činu, následky, jež nastaly, apod. Tato závažnost však musí převyšovat obvyklou úroveň závažnosti zvlášť závažných zločinů do takové míry, aby bylo zřejmé, že ani horní hranice příslušné (nezvýšené) sazby trestu odnětí svobody stanovená zákonem neodpovídá závažnosti nově spáchaného zvlášť závažného zločinu. Současně s tím by měl korespondovat závěr, že dostatečný trestní postih pachatele nelze zajistit bez zvýšení horní hranice trestu. Jako neopomenutelná kritéria, která by měla odůvodňovat vysokou závažnost nově (opětovně) spáchaného zvlášť závažného zločinu, jsou v zákoně výslovně uvedena recidiva pachatele a ostatní okolnosti případu.
Pro posouzení závažnosti zvlášť závažného zločinu při aplikaci §59 odst. 1 tr. zákoníku musí soud vzít do úvahy mimo jiné i následky trestného činu. Toto ustanovení pak soud aplikuje v případě, pokud se spáchaný skutek co do závažnosti výrazněji odchyluje od typických jednání subsumovaných pod skutkovou podstatu některého ze zvlášť závažných zločinů a je rovněž nutné hodnotit vzájemný vztah projednávaného skutku a zvlášť závažného trestného činu, pro nějž byl pachatel potrestán v minulosti, a to v kontextu jeho celého dosavadního života a případné další předchozí trestné činnosti (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, Sb. nálezů a usnesení ÚS, svazek č. 45, nález č. 62, str. 53).
Důležitou okolností je i recidiva pachatele, a proto bude odůvodňovat závěr o vysoké závažnosti právě souzeného zvlášť závažného zločinu především v případě poměrně krátké doby, která uplynula od výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody, spáchal-li pachatel již v minulosti zvlášť závažný zločin, jehož závažnost byla velmi vysoká nebo vysoká, byl-li předchozím odsuzujícím rozhodnutím uložen pachateli citelnější (delší) nepodmíněný trest odnětí svobody, spáchal-li pachatel další zvlášť závažný zločin dokonce ve zkušební době po podmíněném propuštění z výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody, spáchal-li pachatel po předchozím potrestání více zvlášť závažných zločinů v souběhu, za které je nyní souzen, atd. Stejně tak je podstatná i osoba pachatele jako objektu působení ukládaného trestu a se zřetelem k celkovým možnostem nápravy. Budou o ní svědčit obdobné skutečnosti, jaké ovlivňují význam jeho recidivy, zejména pak to, jakými druhy trestů, v jakém počtu a v jaké výměře se už na pachatele v minulosti působilo, jak se choval ve výkonu dřívějšího trestu odnětí svobody včetně toho, jakému programu zacházení se zde podrobil a s jakým výsledkem, jak dodržoval stanovený režim ve věznici a plnil další povinnosti, atd. V tomto směru tedy bude mít význam i zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné zločiny či za jiné trestné činy, za kolik takových činů to bylo, za kolik zvlášť závažných zločinů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležitým podkladem k posouzení ztížené možnosti nápravy pachatele může být i komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobního profilu, charakterových a psychických vlastností, věku atd. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 12/1963 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud rovněž v této věci připomíná, že ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku (soud „může“) není zvýšení horní hranice příslušné zákonné sazby trestu odnětí svobody a uložení trestu odnětí svobody v horní polovině takto zvýšené trestní sazby ani za splnění všech zákonných podmínek obligatorní, ale vždy je tato otázka ponechána na úvaze soudu. Soud je tak povinen nejen posoudit, zda jsou splněny všechny formální zákonem stanovené podmínky, což je základním předpokladem proto, aby trest mohl být ve smyslu §59 odst. 1 tr. zákoníku zvýšen, ale i v případě, jsou-li všechna hlediska v konkrétním případě zjištěna, tato posuzuje a hodnotí i s ohledem na výši trestu, kterou hodlá uložit a může proto, při celkové nižší škodlivosti činu, např. nepřesáhne-li ukládaný trest hranici zvýšené trestní sazby stanovené u zvlášť závažného zločinu, podle nějž trest ukládá, ale pohybuje-li se ještě ve výši nepřesahující horní hranici jeho základní trestní sazby, ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku nepoužít. Pro úvahy soudu, zda uvedené ustanovení aplikovat a trest při splnění všech daných podmínek ukládat, bude rozhodující nejen existence těchto podmínek, ale rovněž i závěr, že zpřísnění trestního postihu je nezbytné a žádoucí pro důraznější a represivnější postih pachatele takového znovu spáchaného zvlášť závažného zločinu. K uložení trestu za podmínek §59 odst. 1 tr. zákoníku u osoby, která znovu spáchala zvlášť závažný zločin, soud proto nemusí přistoupit zejména v případech, když postačí uložení trestu odnětí svobody na samé horní hranici jeho nezvýšené sazby, které zcela vystihuje závažnost a škodlivost projednávaného činu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 33/2012). V případech, kde opakované páchání trestných činů nezvyšuje podstatně závažnost trestného činu, nelze nalézt racionální důvod, proč by opakované trestné jednání mělo být postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou; v takových případech postačuje ke splnění účelu trestního zákona výměra trestu v rámci „normální“ (tj. o třetinu nezvýšené) trestní sazby (nález ze dne 13. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, uveřejněn pod č. 72, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Právě se zřetelem na takto široce chápané podmínky je nutné důsledně zvažovat všechny výše vymezené okolnosti při současném zohlednění zvláštností konkrétního posuzovaného případu.
V projednávané věci se v obsahu spisového materiálu podává, že obviněný dovršil zletilosti dne 5. 1. 2010. Činů, které mu jsou nyní kladeny za vinu, konkrétně však zvlášť závažného zločinu loupeže (bod 3.) se dopustil necelý rok poté (spáchal jej 13. 12. 2010), a je proto nutné na něj hledět jako na osobu blízkou věku mladistvých. K jeho minulosti z obsahu spisu vyplynulo, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 90 P 3/2004, byla nad obviněným nařízena ústavní výchova, jež byla od 4. 2. 2008 změněna na ochrannou výchovu rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 1 Tm 24/2007. Obviněný v průběhu výkonu této ochranné výchovy nerespektoval stanovené podmínky a opakovaně z ní utíkal, což vedlo k jeho dalšímu trestnímu stíhání pro trestnou činnost, které se na útěcích dopouštěl. Ve škole měl velké absence, a proto nemohl být klasifikován. Pro páchání trestné činnosti byl zadržen a poprvé byl převeden do vazby dne 18. 11. 2008.
Pokud jde o jeho trestní minulost, lze jen připomenout, že rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku, soudu pro mládež, ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 1 Tm 24/2007, byl uznán vinným proviněním podle §202 odst. 1 tr. zák. a §247 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 2 měsíců, jež bylo podmíněně odloženo na zkušební dobu v trvání dvou roků. Výkon tohoto trestního opaření byl nařízen usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 1 Tm 24/2007. Trestní opaření vykonal 6. 5. 2009. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, soudu pro mládež, ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 1 Tm 45/2008, byl odsouzen pro provinění §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a §171 odst. 1 písm. d) tr. zák. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jež vykonal dne 18. 6. 2008 vazbou. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku, soudu pro mládež, ze dne 21. 11. 2008, sp. zn. 1 Tm 22/2008, byl obviněný jako mladistvý uznán vinným proviněním podle §171 odst. 1 písm. d) tr. zák. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání tří měsíců, které vykonal dne 18. 2. 2009.
Se zřetelem na ustanovení §35 odst. 1 z. s. m. jsou obě tato odsouzení zahlazena a nelze k nim přihlížet.
Důsledky odsouzení, jež lze brát na zřetel, vyplývají z rozsudku Okresního soudu v Jeseníku, soudu pro mládež, ze dne 12. 9. 2008, sp. zn. 1 Tm 19/2008, jímž byl obviněný byl uznán vinným proviněním §171 odst. 1 písm. d) tr. zák. a §247 odst. 1 písm. a), d), e) tr. zák. k trestnímu opatření obecně prospěšných prací v trvání 120 hodin. Toto trestní opatření bylo přeměněno na odnětí svobody usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 1 Tm 19/2008. Z výkonu tohoto trestního opaření byl obviněný podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 2 PP 533/2010, avšak usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 2. 2012, sp. zn. 2 PP 533/2010. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku, soudu pro mládež, ze dne 2. 10. 2009, sp. zn. 1 Tm 10/2009, byl odsouzen pro provinění podle §171 odst. 1 písm. d) tr. zák. a §234 odst. 1 tr. zák. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně. Z jeho výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 2 PP 533/2010.
Z uvedeného výčtu je zřejmé, že obviněný se jako dospělý pachatel dopustil, kromě projednávané věci, trestního jednání, pro něž mu byl rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 2 T 236/2010, za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku uložen trest (v trvání 14 měsíců), jenž byl zrušen v rámci souhrnného trestu, který mu byl uložen za sbíhající se trestnou činnost v nyní projednávané trestní věci. Ostatní trestné činnosti se dopouštěl jako mladistvý. Pokud jde o trestná jednání, která páchal (byť jsou již ze zákona zahlazena a nelze přihlížet k tomu, že za ně byl obviněný odsouzen, srov. též rozhodnutí č. 6/1975 Sb. rozh. tr.), jednalo se zejména o drobné krádeže a útěky z ústavní nebo ochranné výchovy (převládá trestná činnost podle §247 odst. 1 tr. zák., event. 205 odst. 1 tr. zákoníku, a §171 odst. 1 písm. d) tr. zák.). Lze proto uzavřít, že tato povaha páchané trestné činnosti nedosahuje podstatnější společenské škodlivosti ani závažnosti. Jedinou závažnou trestnou činností, které se obviněný v minulosti dopustil, je čin, pro nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku, soudu pro mládež, dne 2. 10. 2009, sp. zn. 1 Tm 10/2009, (provinění loupeže §234 odst. 1 tr. zák.) k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně. Rovněž je třeba zdůraznit, že ze všech uvedených odsouzení lze přihlížet jako k recidivě jen k dvěma, a to těm, jež byla uložena dvěma rozsudky Okresního soudu v Jeseníku jako soudu pro mládež, a to jednak ze dne 12. 9. 2008, sp. zn. 1 Tm 19/2008, a jednak ze dne 2. 10. 2009, sp. zn. 1 Tm 10/2009, který je tím, jehož se týká odsouzení pro zvlášť závažný zločin a který má význam z hlediska podmínek §59 odst. 1 tr. zákoníku.
Soud prvního stupně obviněnému ukládal za skutky pod body 3. a 4. samostatný trest, jejž vyměřil ve smyslu §59 odst. 1 tr. zákoníku v mimořádně zvýšené sazbě v trvání sedmi roků a osmi měsíců, a obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Pro takový závěr zvažoval při existenci závažnosti zvlášť závažného zločinu zejména recidivu, a to, že obviněný zvlášť závažný zločin spáchal ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestního opaření v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 Tm 10/2009. Z těchto důvodů obviněnému uložil trest odnětí svobody za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku v horní polovině trestní sazby stanovené na zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jejíž horní hranice byla zvýšena o jednu třetinu. Po zohlednění dalších okolností, jako je např. nízká majetková škoda či nepatrná škoda na zdraví poškozeného, soud prvního stupně uložil obviněnému trest na samé spodní hranici takto zvýšené trestní sazby (srov. strany 6 až 7 cit. rozsudku).
Soud druhého stupně, který z podnětu odvolání obviněného mimo jiné podaného též ze stejného důvodu jako namítl v nyní přezkoumávaném dovolání (proti použití §59 odst. 1 tr. zákoníku), svou pozornost soustředil zejména na výrok o trestu. Zcela správně napravil vadu, jíž se nalézací soud při ukládání trestu obviněnému dopustil, a obviněnému za všechny činy, jimiž byl uznán vinným, uložil podle §43 odst. 2 tr. zákoníku jeden souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 2 T 236/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 10 To 115/2011. V souladu s názorem soudu prvního stupně shledal správným použití §59 odst. 1 tr. zákoníku a rovněž se zřetelem na něj obviněnému trest vyměřil v trvání sedmi roků a deseti měsíců. Důvody týkající se závěrů ohledně nutnosti uložit obviněnému trest v mimořádně zvýšené trestní sazbě odvolací soud vyložil na straně 9 až 10 odůvodnění svého rozhodnutí. V rámci rozvedených argumentů sice poukázal na nízký věk obviněného, avšak s tím, že jeho osobu označil za mimořádně narušenou, a to především proto, že ignoroval opakovaně ukládaná trestní i jiná opatření. Tento soud zdůraznil, že obviněný se nyní projednávaného zvlášť závažného zločinu dopustil ve velmi krátké době poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonával mimo jiné i za provinění, které je jinak zvlášť závažným zločinem. V této souvislosti hodnotil i povahu činu, jehož se obviněný dopustil pod bodem 4. přezkoumávaného rozhodnutí, a s přihlédnutím i k doposud nevykonaným zbytkům trestních opatření považoval za nutné obviněnému vyměřit trest na samé spodní hranici podle §59 odst. 1 tr. zákoníku zvýšeného rozpětí trestní sazby.
Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že obviněný je osobou, která v minulosti páchala, kromě útěků z výchovných zařízení převážně majetkovou trestnou činnost, a bylo na něj opakovaně působeno různými druhy především trestních opatření, což je okolnost, která má podstatný význam pro negativní hodnocení jeho osoby, a to i s ohledem na možnost jeho nápravy. Rovněž i čin, kterého se nyní dopustil a jenž je zvlášť závažným zločinem, spáchal ve zkušební době podmíněného propuštění za jiné provinění dosahující této závažnosti. Všechna tato zjištění nepochybně svědčí o tom, že obviněného je nutné potrestat přísným trestem odnětí svobody, a to delšího trvání tak, aby představoval dostatečnou reakci na uvedené ryze v neprospěch obviněného svědčící skutečnosti, a přitom aby vystihoval všechny tyto závažné dopady, které je nutné mít na paměti při ukládání trestu, zejména při stanovení jeho výše (srov. §39 odst. 1, 3 tr. zákoníku). Přestože se Nejvyšší soud s takto vyslovenými názory soudů obou stupňů ztotožnil, jejich závěr o nutnosti použití ustanovení o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku ve věci obviněného M. V. nepovažoval za nezbytný ani přiléhavý. Nepřisvědčil důvodnosti naplnění všech podmínek §59 odst. 1 tr. zákoníku především proto, že soudy nezvážily v potřebné míře další skutečnosti významné z hlediska §59 odst. 1 tr. zákoníku, a to především povahu zvlášť závažných zločinů, o něž se v této věci jedná, event. ztíženou možnost nápravy obviněného.
Soudy podle obsahu napadených rozhodnutí dostatečně nezkoumaly naplnění znaku vysoké závažnosti zvlášť závažného zločinu, pro který byl obviněný dříve odsouzen a to, zda povaha tohoto zločinu je vzhledem k recidivě a ostatním okolnostem případu zvlášť závažná (nález ze dne 13. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, uveřejněn pod č. 72, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Soudy tak v této souvislosti nesplnily beze zbytku povinnost ve smyslu §59 odst. 1 tr. zákoníku posuzovat závažnost zvlášť závažných zločinů s důrazem na to, že musí převyšovat obvyklou úroveň závažnosti zvlášť závažných zločinů do takové míry, aby bylo zřejmé, že ani horní hranice příslušné (nezvýšené) sazby trestu odnětí svobody stanovená zákonem neodpovídá závažnosti nově spáchaného zvlášť závažného zločinu. Tuto otázku soudy nehodnotily ze všech rozhodných hledisek, a proto ani nezvažovaly zda, lze trestní postih pachatele zajistit i bez zvýšení horní hranice trestu.
Nejvyšší soud proto, aby mohl sám uvedenou skutečnost posoudit, vyžádal potřebný spisový materiál a z obsahu spisu Okresního soudu v Jeseníku, soudu pro mládež, sp. zn. 1 Tm 10/2009, z rozsudku ze dne 2. 10. 2009 (č. l. 194), jenž byl potvrzen usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 2 Tmo 77/2009 (č. l. 243), zjistil, že obviněný byl v uvedené trestné věci odsouzen za zvažované provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že „dne 27. 9. 2008 kolem 21.30 hodin v N. J., na ulici, s dalšími osobami povalil na zem poškozeného s úmyslem získat jeho mobilní telefon a peníze, o nichž věděli, že je má poškozený u sebe, na zemi poškozeného kopali do různých částí těla, přičemž mu odcizili finanční hotovost ve výši 6.000,- Kč ze zadní kapsy kalhot a dále se snažili z přední kapsy kalhot vzít mobilní telefon, avšak v dalším jednání byli vyrušeni náhodnou osobou a z místa utekli, kdy poškozený v důsledku pobití utrpěl zejména otřes mozku a poranění v obličeji“.
Z takto zjištěných okolností činu posouzeného jako zvlášť závažný zločin je potřeba zdůraznit, že tento čin se svou povahou nevymyká obvyklým činům, jež naplňují znaky loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nebo §173 odst. 1 tr. zákoníku. Z uvedeného popisu skutku a jeho průběhu je nutné upozornit na to, že i když se jednalo o násilí směřující vůči poškozenému a došlo i k následku v podobě lehké újmy na zdraví, tento čin na poškozeném nezanechal žádných následků, a ani majetková újma, která byla poškozenému způsobena, nevykazuje žádné významné znaky, neboť se jen nepatrně pohybuje nad hranicí stanovenou u §138 tr. zákoníku u škody nikoliv nepatrné.
Z tohoto zjištění je potřeba dovodit závěr, že uvedený skutek, byť je činem nebezpečným, co do své závažnosti se výrazněji neodchyluje od typických jednání subsumovaných pod skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu loupeže v její základní skutkové podstatě.
Pokud se tento dříve spáchaný zvlášť závažný zločin porovná s tím, pro který je nyní obviněný odsuzován (proti němuž směřuje dovolání), je zřejmé, že ani v této nyní projednávané trestní věci, se neliší od uvedeného popsaného způsobu provedení loupeže z předchozí věci, a ani tento čin nelze považovat za podstatněji nebezpečný, aby jeho závažnost již dosahovala vysokého stupně ve smyslu §59 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto na základě těchto kritérií shledal, že povaha a závažnost srovnávaných zvlášť závažných zločinů není taková, aby již mohla být podřazena pod pojem „vysoké závažnosti“, jak ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku předpokládá. Je totiž třeba připomenout, že zvlášť závažný zločin je v obecné rovině činem společensky škodlivým a řadí se do nejvyšší kategorie kriminálních činů (srov. §14 tr. zákoníku).
Tuto okolnost navíc Nejvyšší soud posuzoval i se zřetelem na to, že obviněný se srovnávaného tohoto zvlášť závažného zločinu, pro nějž byl dříve odsouzen, dopustil jako mladistvý pachatel. Bez významu v této souvislosti není ani to, že mu za něj bylo uloženo trestní opatření v trvání osmnácti měsíců, které doposud ani v celé jeho výši nevykonal. Vedle jiné, bagatelní trestné činnosti, jíž se obviněný souběžně dopouštěl, je jediným závažnějším činem právě nyní posuzovaný zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pro který je obviněný nyní odsuzován (za podmínek ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku), a to k trestu odnětí svobody ve výměře sedmi let a deseti měsíců, tedy trestu důrazně vyššímu, než jsou trestní opatření nebo tresty, které obviněný doposud vykonával (viz srovnej přehled výše). Obviněný byl shledán vinným (mimo jiné) zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, který je v nyní posuzované věci činem nejpřísněji trestným, na nějž trestní zákoník stanoví trestní sazbu v rozmezí od dvou do deseti let. Zvýší-li se tato horní hranice podle podmínek §59 odst. 1 tr. zákoníku o jednu třetinu, činí takto zvýšená trestní sazba 13 let a 4 měsíce. Polovina takto zvýšené trestní sazby činí 6 let a 7 měsíců. Obviněnému byl uložen podle §173 odst. 1 za použití §59 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře sedmi let a deseti měsíců, což je sice trest, který v zásadě je v souladu se všemi zákonnými podmínkami pro ukládání trestu podle §59 odst. 1 tr. zákoníku, avšak byl-li obviněnému uložen při samé spodní hranici takto zvýšené trestní sazby stanovené na zvlášť závažný trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, nebyla touto výměrou ani zdaleka dosažena horní hranice zákonné trestní sazby stanovené v základní trestní sazbě na tento zločin podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospívá k závěru, že použití §59 odst. 1 tr. zákoníku v posuzované věci není úměrné jak povaze činu, tak ani důraznosti dosavadního působení na obviněného, který byl odsuzován převážně jako osoba mladistvá. Soudy se nevypořádaly ani s tím, do jaké míry je ztížená možnost nápravy obviněného zejména s ohledem na to, že dřívější provinění loupeže spáchal jako mladistvý a nyní posuzovaného zvlášť závažného zločinu se dopustil ve věku blízkém věku mladistvých (ve věku necelých devatenácti let).
Soudy vyšly pro své závěry především z toho, že obviněný je recidivista. Tato skutečnost je nepochybná, avšak s tím, že lze z obviněnému uložených odsouzení přihlížet jen k těm, která dosud nejsou zahlazena (viz výčet výše). Je tedy zřejmé, že pro hodnocení recidivy zůstávají pouze dvě odsouzení, jak nakonec i správně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval odvolací soud, který však již bez povšimnutí ponechal podrobnější osobnostní charakteristiku pachatele, ale své úvahy založil především na tom, co vyplývá z obviněným páchané trestné činnosti. Neposuzoval v potřebné návaznosti jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Především nevzal do úvahy, že obviněný poslední část svého života vyrůstal ve výchovných ústavech, kde sice měl výrazné výchovné problémy, avšak byla období, kdy byl schopen povinnosti na něj kladené byť krátkodobě zvládnout, což má význam právě pro posouzení možnosti jeho nápravy obzvláště právě proto, že je stále ve věku blízkém věku mladistvých. Právě to, že jde o pachatele, jehož osobnostní vývoj dosud není ukončen, dává prostor k dalšímu možnému pozitivnímu působení. Posouzení vývoje osobnosti pachatele, který je ve věku blízkém věku mladistvých, představuje značně individuální záležitost a závisí na úrovni pachatelovy fyzické, duševní a mravní vyspělosti, jakož i na stupni jeho socializace, i na tom, zda a jak se tyto skutečnosti projevily na spáchaném trestném jednání. Právě z tohoto pohledu se nejeví bez podrobnějšího zkoumání faktické celkové narušenosti obviněného M. V. bez dalšího nezbytné ukládat mu trest uložený za podmínek §59 odst. 1 tr. zákoníku ve zvýšené sazbě trestu odnětí svobody. Poznamenat jen lze, že přílišná represe se ve svém výsledném efektu míjí účinkem, a proto je nutné obzvláště u kategorie osob blízkých věku mladistvých přistupovat k ukládání tvrdých trestů s uvážením všech okolností.
Nejvyšší soud rovněž připomíná, že tak, jak soudy rozvedly a zhodnotily nutnost použít při ukládání trestu §59 odst. 1 tr. zákoníku, nerozlišily a nezvážily dostatečně, které okolnosti mají význam pro založení podmínek pro aplikaci tohoto zpřísňujícího ustanovení a které z posuzovaných okolností byly rozhodné pro stanovení výměry trestu. V této souvislosti je potřeba upozornit i na vztah obou uvedených ustanovení (§39 tr. zákoníku a §59 odst. 1 tr. zákoníku), neboť při posuzování podmínek §59 odst. 1 tr. zákoníku je nutné pečlivě hodnotit všechny osobnostní charakteristiky pachatele, aby bylo možno vyslovit zcela konkrétní úvahy o stupni jeho narušení a o možné prognóze jeho dalšího vývoje. Z obecných pravidel vyměřování trestů podle §39 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že nelze tu samou skutečnost přičítat k tíži pachatele dvakrát, a tudíž i zde se analogicky uplatní zákaz dvojího přičítání též okolnosti v rámci úvah o výši výměry trestu a nutnosti ukládat trest v jeho mimořádně zvýšené výměře (§59 odst. 1 tr. zákoníku).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že závěr odvolacího soudu o nutnosti použití §59 odst. 1 tr. zákoníku není založen na všech z hlediska tohoto ustanovení rozhodných skutečnostech, jež ve věci byly prokázány a k nimž právě v této souvislosti měl přihlížet.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 4 To 184/2011, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na soudu druhého stupně nyní bude, aby po zrušení a vrácení věci znovu rozhodl o souhrnném trestu bez podmínek §59 odst. 1 tr. zákoníku. Zcela tak dostojí principům spravedlivého trestání, neboť se jedná o „standardní“ kriminalitu, která by měla být v zájmu rovnosti občanů před zákonem postihována v rozmezí „normálních“ trestních sazeb, stanovených ve zvláštní části trestního zákona, v nichž je vyjádřen typový stupeň nebezpečnosti určitého druhu trestného deliktu a poskytuje orgánům činným v trestním řízení pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem okolnostem případu (realizuje se tak zásada čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a principu, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem), (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, Sb. nálezů a usnesení ÚS, svazek č. 45, nález č. 62, str. 53). S ohledem na všechny shora uvedené úvahy, odvolací soud obviněnému uloží za podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest v základní trestní sazbě stanovené u zločinu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku od dvou do deseti roků. V tomto rozpětí lze uložit trest ve výši, která bude dostatečně odrážet právě ty negativní skutečnosti, které odvolací soud bral do úvahy (kromě jiného i to, že obviněný je osoba, k jejíž nápravě nevedl ani nepodmíněný výkon trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn, a předchozí výchovné a alternativní tresty selhaly a k jeho nápravě nepřispěly), avšak tyto okolnosti bude zvažovat toliko z hlediska povahy a závažnosti spáchaného trestného činu podle §39 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli podle §59 odst. 1 tr. zákoníku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. srpna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová