ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.785.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 785/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2012 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného K. N. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 14 To 235/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 T 94/2010, za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 14 To 235/2011, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 8 T 94/2010, byl obviněný K. N. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dvacet měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR, pobočka Č. B., K., Č. B., a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna, Územní pracoviště Č. B., se sídlem L., odkázány se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 9. 6. 2010 okolo 07.50 hodin na křižovatce ulice M. K. s místní komunikací v P., okres P., řídil nákladní automobil značky Mercedes-Benz Vito, se kterým jel ulicí M. K. ve směru od P. k manipulačnímu skladu, a na křižovatce s místní komunikací začal odbočovat vlevo směrem k benzínové čerpací stanici a přitom vjel s vozidlem do protisměru, kde narazil do osobního automobilu Audi A4, který řídil L. H., a který jel po místní komunikaci ve směru od benzínové čerpací stanice, a při této dopravní nehodě došlo ke zranění spolujezdkyně obviněného P. K., která utrpěla tříštivou zlomeninu pravé pažní kosti s dobou léčení nejméně 12 týdnů, a dále došlo ke zranění L. H., který utrpěl zhmoždění levého předloktí s dobou léčení 2 dny, a v době řízení nákladního automobilu činila u obviněného alkoholemie nejméně 0,26 g/kg alkoholu.
Obviněný následně podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání směřující proti výroku o vině a tudíž i trestu. Z jeho podnětu Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 14 To 235/2011, podle §257 odst. 1 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil. Podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §222 odst. 2 tr. ř. věc obviněného K. N., stíhaného pro skutek, že „dne 9. 6. 2010 okolo 07.50 hodin na křižovatce ulice M. K. s místní komunikací v P., okres P., řídil nákladní automobil značky Mercedes-Benz Vito, se kterým jel ulicí M. K. ve směru od P. k manipulačnímu skladu, a na křižovatce s místní komunikací začal odbočovat vlevo směrem k benzínové čerpací stanici a přitom vjel s vozidlem do protisměru, kde narazil do osobního automobilu Audi A4, který řídil L. H., a který jel po místní komunikaci ve směru od benzínové čerpací stanice, a při této dopravní nehodě došlo ke zranění spolujezdkyně obviněného P. K., která utrpěla tříštivou zlomeninu pravé pažní kosti s dobou léčení nejméně 12 týdnů, a dále došlo ke zranění L. H., který utrpěl zhmoždění levého předloktí s dobou léčení 2 dny, a v době řízení nákladního automobilu činila u obviněného alkoholemie nejméně 0,26 g/kg alkoholu“, v čemž byl obžalobou Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 19. 11. 2010, č. j. ZT 305/2010-8, spatřován přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, postoupil Městskému úřadu v P., neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 14 To 235/2011, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, podal nejvyšší státní zástupce v zákonné lhůtě dovolání v neprospěch obviněného. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť měl za to, že jednak bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a jednak rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení a uvedl, že se se závěry odvolacího soudu nelze zcela ztotožnit, byť je možné s určitou výhradou akceptovat jeho názor v otázce použití bezpečnostních pásů. Konkrétně uvedl, že krajský soud nesprávně argumentuje ustanovením §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním provozu), které se však na předmětnou trestní věc nevztahuje, neboť ukládá povinnost pouze řidičům vozidel kategorie M2 a M3, což jsou podle přílohy k zákonu č. 56/2001 Sb. vozidla mající více než osm míst k přepravě osob, kromě místa řidiče. Zákon o silničním provozu sice výslovně neukládá řidiči motorového vozidla povinnost zabezpečit použití bezpečnostních pásů přepravovanou osobou, avšak nepřímo lze tuto povinnost dovodit z ustanovení §5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu, podle kterého je řidič povinen zajistit bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu.
Podle dovolatele obviněný porušil svým počínáním zejména ustanovení §11 odst. 1 zákona o silničním provozu, z něhož plyne, že na pozemní komunikaci se jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. Porušení tohoto zákonného ustanovení je zapotřebí považovat za porušení důležité povinnosti, v důsledku čehož došlo k dopravní nehodě s výše popsanými následky (poškozená P. K. přitom utrpěla zranění, mající charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku). Mezi jednáním obviněného a těžším následkem je nepochybně dána příčinná souvislost. K tomu nejvyšší státní zástupce poznamenal, že právě u dopravních nehod bývá každý následek zpravidla výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ni vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Připomněl, že příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou, přičemž na druhé straně není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, tedy nejenom jednáním jediného pachatele.
V posuzovaném případě je podle něj zřejmé, že porušení povinnosti použít bezpečnostní pásy, jak to poškozené ukládalo ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, nebylo výlučnou příčinou dopravní nehody s výše popsanými následky, neboť k těžšímu následku na zdraví poškozené by nedošlo, pokud by primárně neporušil dopravní předpisy obviněný. Nejvyšší státní zástupce měl za to, že jednání obviněného bylo hlavní příčinou vzniku následku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že jako další příčina následku přistoupilo jednání poškozené, která porušila ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu tím, že nebyla připoutána bezpečnostními pásy. K přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem by totiž došlo pouze v případě, pokud by nepoužití bezpečnostních pásů působilo jako výlučná příčina, způsobilá vyvolat následek bez ohledu na porušení dopravních předpisů obviněným. Proto také konstatoval, že jednání obviněného bylo nalézacím soudem zcela adekvátně posouzeno jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku a neexistoval zákonný důvod pro postoupení věci k projednání jako přestupku.
Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 14 To 235/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se prostřednictvím obhájce vyjádřil obviněný s tím, že zcela souhlasí se závěry odvolacího soudu a s jeho hodnocením významu porušení povinnosti obsažené v ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu poškozenou P. K. K těžkému ublížení na zdraví poškozené by nedošlo, pokud by poškozená dodržela citované ustanovení zákona o silničním provozu a s velkou pravděpodobností lze stanovit závěr, že by při rychlosti, kterou obviněný jel, nebyla zraněna vůbec. Podle obviněného je též významná i míra porušení §11 odst. 1 zákona o silničním provozu, když silnice v místě nehody byla rozbitá, zatáčka byla zarostlá a nebylo do ní vidět, takže musel „vjet malinko na levou stranu silnice“, přičemž jel ale přiměřenou rychlostí. Pakliže by se dovolací soud neztotožnil se závěry odvolacího soudu, pak ve shodě s již uplatněnou obhajobou znovu namítl, že neodpovídá za kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť v jeho jednání lze spatřovat pouze základní skutkovou podstatu tohoto přečinu. Zjištěná rychlost jím řízeného vozidla nemůže podporovat úvahy o porušení důležité povinnosti, navíc bylo třeba zabývat se i otázkou, zda poškozený L. H. při odbočování dával znamení o změně směru jízdy. Obviněný navrhl, aby bylo dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265j tr. ř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání mimo jiné podat, bylo-li rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze učinit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky obsažené v dovolání byly se zřetelem k uvedeným důvodům dovolání uplatněny relevantně.
Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání byla významná otázka, zda odvolací soud postupoval správně a v souladu se zákonem, když zrušil rozsudek nalézacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a věc obviněného podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil k projednání Městskému úřadu v P., protože se podle jeho právního názoru nejedná o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, naplní znaky kvalifikované skutkové podstaty tohoto přečinu uvedené v §147 odst. 2 tr. zákoníku.
Přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti je poruchový trestný čin, proto pro naplnění jeho objektivní stránky je třeba, aby těžká újma na zdraví poškozeného nastala, pouhé nebezpečí jejího vzniku nestačí.
V kontextu daného případu je z hlediska naplnění zákonných znaků uvedených v §147 odst. 2 tr. zákoníku relevantní poslední alternativa, tedy porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, jímž se zde rozumí zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti uložené podle zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměřeně č. 31/1966, č. 5/1962 a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).
Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle §147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §147 tr. zákoníku v podobě těžké újmy na zdraví jiného spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov. č. 72/1971 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, pod č. T 389., aj.).
Jak správně připomněl i nejvyšší státní zástupce, zejména u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění, o něž tu jde, při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
V návaznosti na dovolací námitky je potřebné v obecné rovině uvést, že při zjišťování zavinění u přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda pachatel porušil některou důležitou povinnost mu uloženou zákonem, tedy konkrétně zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená právním předpisem, tj. zákonem o silničním provozu. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět měl a mohl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě těžkou újmu na zdraví jiného. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku. Lze připomenout, že při určování hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla, chování ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Pro nedbalostní zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že dne 9. 6. 2010 okolo 07.50 hodin na křižovatce ulice M. K. s místní komunikací v P. řídil nákladní automobil značky Mercedes-Benz Vito, konkrétně po ulici M. K. ve směru od P. k manipulačnímu skladu, přičemž na křižovatce s místní komunikací začal odbočovat vlevo směrem k benzínové čerpací stanici, přitom vjel s vozidlem do protisměru, kde narazil do osobního automobilu Audi A4, jenž řídil L. H., který jel po místní komunikaci ve směru od benzínové čerpací stanice, a při této dopravní nehodě došlo ke zranění spolujezdkyně obviněného P. K., která utrpěla tříštivou zlomeninu pravé pažní kosti s dobou léčení nejméně 12 týdnů, a dále k nevýznamnému zranění L. H., přičemž v době řízeni nákladního automobilu činila u obviněného alkoholemie nejméně 0,26 g/kg alkoholu.
Jde-li o povahu zranění poškozené P. K., není sporu o tom, že s ohledem na jeho povahu a průběh léčení je nutné je kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, jelikož naplňuje znaky delší dobu trvající a též vážné poruchy zdraví.
Soud prvního stupně uzavřel, že obviněný naplnil po objektivní i subjektivní stránce znaky přečinu podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť poškozené P. K. způsobil těžkou újmu na zdraví, a to tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem o silničním provozu. Konkrétně odkázal na povinnost každého účastníka provozu na pozemních komunikacích chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí, ani neohrožoval život zvířat a jeho povinnost své chování přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Zdůraznil ustanovení §11 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož se na pozemní komunikaci jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. Obviněný podle soudu prvního stupně jednak porušil toto ustanovení, neboť vjel do protisměru a spoléhal na to, že nebude v protisměru žádné vozidlo, a jednak porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. j) tohoto zákona, podle něhož je obviněný jakožto řidič povinen zajistit bezpečnost přepravované osoby nebo zvířat a bezpečnou přepravu nákladu. Soud konstatoval, že obviněný věděl, že poškozená není připoutána, na toto ji ani neupozornil, a přesto, že věděl, že je nepřipoutána, vykonal jízdu osobním automobilem. Připomněl rovněž, že při odbočování doleva je třeba dbát zvýšené opatrnosti, a to zejména v daném místě; obviněný předmětnou trasu a místo znal, jezdil zde denně a jednal v rozporu se shora uvedenými ustanoveními, a proto tedy došlo k havárii (strana 7 rozsudku nalézacího soudu).
Naopak odvolací soud, vycházeje z posudku a doplňku posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětí soudního lékařství, MUDr. Z. Š. a posudku znalce z oboru doprava E. S., vyslovil názor, že v daném případě měla zásadní vliv na vznik a charakter zranění poškozené skutečnost, že poškozená nebyla během jízdy připoutána bezpečnostním pásem. Uvedl, že utrpěla-li poškozená těžké zranění, pak by podle doplňku posudku znalce MUDr. Z. Š. v případě, že by byla připoutána, utrpěla těžké zranění pouze s pravděpodobností 6 % (ale nešlo by o zranění, které skutečně utrpěla). Současně by byla dána 14% pravděpodobnost, že utrpí zranění lehké. Pokud by byla připoutána, měla by však 80% šanci, že se jí nic nestane, jako se nic nestalo obviněnému a v zásadě ani poškozenému L. H. Podle odvolacího soudu za takové situace nebylo možné spravedlivě klást obviněnému za vinu též způsobení tohoto škodlivého následku. Odvolací soud také připomněl, že řidič motorového vozidla má pouze povinnost poučit osoby starší 3 let nebo osoby je doprovázející o povinnosti použít zádržný bezpečnostní systém [§6 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu], avšak nemá povinnost připoutání spolujezdce zabezpečit, naopak přepravovaná osoba má sama povinnost být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu [ §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu]. V jednání obviněného nespatřoval proto trestněprávně postižitelný čin (viz strana 4 napadeného usnesení).
Nejvyšší státní zástupce se s úvahami odvolacího soudu neztotožnil a akcentoval, že je zřejmé, že porušení povinnosti použít bezpečnostní pásy, jak to poškozené ukládalo ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, nebylo výlučnou příčinou dopravní nehody s výše popsanými následky, protože k těžšímu následku na zdraví poškozené by nedošlo, pokud by primárně obviněný neporušil dopravní předpisy, a to zejména v ustanoveních §11 odst. 1 a §5 odst. 1 písm. j) zákona o silničním provozu. Jednání obviněného označil za hlavní příčinu vzniku následku, na čemž podle něj nemůže nic změnit ani okolnost, že jako další příčina následku přistoupilo jednání poškozené, jelikož k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem by došlo pouze v případě, že by nepoužití bezpečnostních pásů působilo jako výlučná příčina způsobilá vyvolat následek bez ohledu na porušení dopravních předpisů obviněným.
Nejvyšší soud znovu připomíná, že řešení příčinné souvislosti právě v případech dopravních nehod je jednou z nejdůležitějších otázek z hlediska posouzení viny obviněného, neboť je jedním ze základních předpokladů jeho trestní odpovědnosti. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele, které musí být z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou, a způsobeným trestněprávně relevantním následkem (účinkem) k jeho trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. rozhodnutí pod č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vznikem těžké újmy na zdraví poškozené nalézacím soudem spolehlivě zjištěna a není žádným způsobem zpochybněna ani rozhodnutím odvolacího soudu (k tomu např. rozhodnutí č. 37/1975, 20/1981, 21/1981 Sb. rozh. tr. aj.). Přestože je zřejmé, že jednání obviněného tvoří pouze jeden článek řetězu příčin posuzované události, z průběhu děje plyne, že bez jeho působení by ke vzniku těžké újmy na zdraví poškozené P. K. nedošlo, a tudíž je možné v jeho jednání, kterým porušil soudy částečně odlišně citovaná ustanovení zákona o silničním provozu, spatřovat jednu z příčin takto vzniklého následku.
Důležité je zjištění, zda soudy konstatované povinnosti uložené zákonem o silničním provozu, jež obviněný porušil, mají povahu důležité povinnosti, a zda právě porušení těchto důležitých povinností bylo v konkrétním případě pro způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozené P. K. příčinou dostatečně významnou a vývoj příčinné souvislosti byl kryt zaviněním obviněného.
Dovolací soud pokládá za relevantní připomenout, že zákon o silničním provozu ukládá každému při účasti na provozu na pozemních komunikacích povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu [§4 písm. a) cit. zákona], povinnost řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem [§4 písm. b) cit. zákona]. Vedle těchto obecných povinností pak citovaný zákon ukládá dále řidiči povinnost zajistit bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu [§5 odst. 1 písm. j) cit. zákona v tehdy platném znění, nyní §5 odst. 1 písm. i) cit. zákona], podle §21 odst. 1 část věty za středníkem tohoto zákona při odbočování nesmí řidič ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Významné je ale především připomenout ustanovení §11 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle něhož se na pozemní komunikaci jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak.
Lze souhlasit s dovolatelem, že především ve vztahu k porušení ustanovení §11 odst. 1 zákona o silničním provozu lze v konkrétní situaci uvažovat o porušení důležité povinnosti uložené zákonem. Vážných pochybností není ani o tom, že právě porušení této zákonné povinnosti bylo příčinou střetu s protijedoucím vozidlem, přičemž při dopravní nehodě utrpěla poškozená P. K. dříve označené zranění mající povahu těžké újmy na zdraví. Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že křižovatku, na níž došlo ke střetu nákladního automobilu Mercedes-Benz Vito řízeného obviněným a osobního automobilu řízeného poškozeným L. H., obviněný znal, křižovatka je přehledná a prostorná, jak to dokládá protokol o nehodě v silničním provozu, a na rozdíl od tvrzení obviněného se z protokolu o nehodě v silničním provozu podává, že povrch křižovatky byl v dobrém technickém stavu, bez větších výmolů a výtluků. Nelze tudíž akceptovat jeho námitky, že silnice byla rozbitá, zatáčka byla zarostlá a nebylo do ní vidět. Jestliže obviněný do zatáčky přes porost skutečně neviděl a v tomto smyslu byla pro něj křižovatka nepřehledná (výpovědí svědka L. H. na č. l. 90, 91 a ani protokolem o nehodě v silničním provozu s připojenou fotodokumentací tato okolnost nebyla zjištěna), tím spíše si neměl počínat způsobem zjištěným soudy a při odbočování vlevo vjet do protisměru.
Pozornost je však třeba soustředit i k ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, podle něhož přepravovaná osoba je povinna být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu (tj. zákon č. 56/2001 Sb.).
Při objasňování skutečného stavu věci u trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (popř. ublížení na zdraví z nedbalosti) spáchaného řidičem motorového vozidla porušením předpisů zákona o silničním provozu jsou orgány činné v trestním řízení povinny též zjišťovat, zda osoby, které při střetu motorových vozidel utrpěly újmu na zdraví a sedící na sedadlech povinně vybavených bezpečnostními pásy, byly jimi v době střetu motorových vozidel též připoutány a v případě, že nikoli, jaký vliv měla tato okolnost na povahu jejich zranění (k tomu č. 9/1979 Sb. rozh. tr.).
Soudy obou stupňů reagovaly zcela odlišně na okolnost, že poškozená jako přepravovaná osoba na předním sedadle vedle řidiče nebyla za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem. Soud prvního stupně, ačkoliv měl k dispozici znalecký posudek a výpověď znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Z. Š., podle níž, byla-li by poškozená připoutána, neutrpěla by nejen zjištěné těžké zranění, ale nemusela by podle okolností (závislých na dalším zkoumání znalce z oboru dopravy) utrpět žádné zranění (č. l. 116, 117), nepřisuzoval této skutečnosti žádný větší význam z hlediska vyvozování trestní odpovědnosti obviněného s argumentem, že obviněný věděl, že poškozená není připoutána. Naopak odvolací soud opatřil znalecký posudek z oboru dopravy znalce E. S., z jehož závěrů vyplynulo, že obviněný reagoval na automobil AUDI ve vzdálenosti 19,5 až 20,6 m, rychlost jeho vozidla na počátku reakce činila 42 až 46 km/hod. Významné pak bylo stanovení energeticky ekvivalentní rychlosti vozidla (EES) obviněného v době nárazu do vozidla AUDI na 20 až 25 km/hod. (č. l. 161, 162). Posledně zmíněný údaj byl důležitý pro doplnění znaleckého posudku MUDr. Z. Š., který doplnil svůj původní znalecký posudek tak, že při EES 20 až 25 km/hod. utrpí statisticky těžké zranění 20 % nepřipoutaných osob na předních sedadlech, zatímco připoutaných pouze 6 %. V případě užití bezpečnostního pásu by poškozená nemusela utrpět těžké zranění a pravděpodobnost, že by se tak nestalo, činila 70 %. Vedle znalcem označených zranění (povrchové zhmožděniny stěny hrudní), jež by ani nebylo možné považovat za poruchu zdraví a pravděpodobnost jejichž vzniku by byla 80 %, by mohla utrpět lehké zranění (podvrtnutí krční páteře až případně zlomeniny žeber) s pravděpodobností asi 14 % (č. l. 181).
Z výše uvedeného vyplývá, že zatímco podle soudu prvního stupně byla vědomost obviněného o tom, že poškozená není připoutána bezpečnostním pásem, zásadním zjištěním pro akcentování jeho povinnosti vyplývající z ustanovení §5 odst. 1 písm. j) zákona o silničním provozu v tehdy platném znění a pro vyslovení závěru o jeho vině přečinem těžké újmy na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, odvolací soud této okolnosti žádný větší význam nepřikládal, o čemž svědčí zjištění, že jí v odůvodnění napadeného usnesení nevěnoval žádnou pozornost, a naopak zdůraznil, že řidič motorového vozidla je podle §6 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu povinen poučit osoby starší 3 let nebo osoby je doprovázející o povinnosti použít zádržný bezpečnostní systém, nemá ale povinnost připoutání spolujezdce zabezpečit, naopak přepravovaná osoba má sama povinnost být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem ve smyslu §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu.
Dovolací soud souhlasí s výhradou nejvyššího státního zástupce, že odkaz na ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu není v daných souvislostech přiléhavý. Podle tohoto ustanovení řidič motorového vozidla je vedle povinností uvedených v §4 a 5 povinen poučit osoby starší 3 let nebo osoby je doprovázející přepravované ve vozidle kategorie M2 a M3, které je vybaveno zádržným bezpečnostním systémem, o povinnosti použít zádržný bezpečnostní systém, pokud tato informace není zajištěna jiným způsobem. Podle přílohy k zákonu č. 56/2001 Sb. vozidla kategorie M2 jsou vozidla, která mají více než osm míst k přepravě osob, kromě místa řidiče, a jejichž největší přípustná hmotnost nepřevyšuje 5 000 kg, a vozidla kategorie M3 jsou vozidla, která mají více než osm míst k přepravě osob, kromě místa řidiče, a jejichž největší přípustná hmotnost převyšuje 5 000 kg. Výsledky dokazování se zřetelem na povahu vozidla řízeného obviněným, byť je označováno jako nákladní, svědčí ve prospěch závěru, že nejde o vozidlo kategorie M2 či M3 a že odkaz na poučovací povinnost uvedenou v ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu je nepatřičný. Tento dílčí nedostatek však není pro posouzení věci nijak zásadní; nelze pominout, že zde existuje obecně formulovaná povinnost řidiče zajistit bezpečnost přepravované osoby [§5 odst. 1 písm. j) zákona o silničním provozu v tehdy platném znění, nyní §5 odst. 1 písm. i) cit. zákona]. Právě tuto povinnost řidiče však odvolací soud pominul a postavil proti ní povinnost přepravované osoby být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem ve smyslu §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Vztah mezi těmito povinnostmi ale nelze vykládat takto jednostranně, bude vždy záležet na komplexním posouzení konkrétní situace, za níž došlo k újmě na zdraví přepravované osoby; není možné jednoznačně tvrdit, že nebyla-li přepravovaná osoba připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, nemůže se uplatnit povinnost obviněného uvedená v ustanovení §5 odst. 1 písm. j) zákona o silničním provozu v tehdy platném znění a důsledky s ní spojené a obviněného lze činit odpovědným případně jen za ta zranění, jež by hypoteticky mohla utrpět, byla-li by na sedadle připoutána bezpečnostním pásem.
Nelze zásadně zpochybnit výchozí úvahu odvolacího soudu, že je primárně povinností přepravované osoby, aby v zájmu ochrany své bezpečnosti respektovala a splnila povinnosti, které jí ukládá zákon, jmenovitě pak v ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Neučiní-li tak ale, přičemž obviněný o této skutečnosti ví a akceptuje ji (nepokusí na kupř. na nesplnění této povinnosti ani upozornit), je na něm, aby tomu také přizpůsobil způsob jízdy tak, aby dostál povinnosti uvedené v ustanovení §5 odst. 1 písm. j) zákona o silničním provozu v tehdy platném znění. Pro závěr o existenci nedbalostního zavinění je však případné porušení této povinnosti třeba vždy hodnotit jak z hlediska míry povinné (objektivní), tak i subjektivní opatrnosti.
Dovolací soud nepomíjí jisté zvláštnosti posuzované věci, a proto nemá úvahy odvolacího soudu a priori za absurdní či nemístné, není je ale možné bez dalšího přijmout, jelikož se tento soud nevypořádal se všemi pro rozhodnutí o vině obviněného významnými skutečnostmi.
Odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí ze závěrů obsažených v doplňku znaleckého posudku MUDr. Z. Š., aniž by ozřejmil, o jaké podklady se vlastně opírají. Dovolací soud nemíní zpochybňovat validitu údajů předkládaných znalcem, nicméně považuje za potřebné vysvětlit zdroj a podklad statistických údajů, z nichž znalec čerpá, čehož lze dosáhnout doplňujícím výslechem znalce ve veřejném zasedání.
Závěry znalce MUDr. Z. Š. nelze izolovaně vztahovat jen k porušení povinnosti uvedené v ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, jehož se nepochybně dopustila poškozená P. K. Nedostatkem úvah odvolacího soudu je, že ač sám deklaruje existenci příčinného vztahu mezi jednáním obviněného, který vjel (pod vlivem alkoholu) se svým vozidlem do protisměru na nepřehledném úseku křižovatky v obci P. a zde se střetl s protijedoucím vozidlem, přičemž došlo ke škodě nejen na majetku, ale i na zdraví spolujezdkyně obviněného, která utrpěla těžké zranění (viz strana 4), závěr o tom, že jej nelze uznat vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ani žádným jiným trestným činem, neodůvodnil žádnými přesvědčivými právními úvahami. Není patrné, zda tak nemohlo být učiněno proto, že jednání obviněného nebylo z hlediska následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozené příčinou dostatečně významnou či pro nedostatek jeho zavinění k tomuto následku.
Úsudek odvolacího soudu, že obviněnému „nelze klást spravedlivě za vinu též způsobení tohoto škodlivého následku“, opírající se výlučně o závěry znaleckého posudku MUDr. Z. Š., se nevypořádává právě se skutečností, že obviněný věděl, že poškozená není připoutána bezpečnostním pásem, a přesto jel v kritickém místě způsobem zjištěným soudy nižších stupňů. Bude tedy na odvolacím soudu, aby posoudil, zda obviněný se zřetelem ke konkrétní situaci zahrnující jak způsob jeho jízdy, tak vědomost o tom, že poškozená není připoutaná, měl či mohl předvídat vznik následku v podobě těžké újmy na zdraví jiného. Jinak řečeno, pro existenci nedbalostního zavinění je třeba, aby si obviněný alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro obviněného nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a jen za těchto okolností by obviněný neodpovídal za následek, který takto vzešel. Není-li možné dovodit jeho nedbalostní zavinění ke způsobení těžké újmy na zdraví jinému, je třeba se vypořádat s existencí zavinění ve vztahu k následku v podobě ublížení na zdraví (§122 odst. 1 tr. zákoníku).
Pro případ, že by bylo na místě uvažovat o zavinění ve vztahu k tomuto následku, tj. ublížení na zdraví, pak při existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného, jež by muselo mít povahu porušení důležité povinnosti uložené mu zákonem o silničním provozu, a tímto následkem, bude nutné vypořádat se s možností právního posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Teprve pro případ, že by ani toto právní posouzení nepřicházelo v úvahu ať už proto, že jednání obviněného nebylo v konkrétním případě z hlediska následku příčinou dostatečně významnou či pro nedostatek jeho zavinění, bude možno učinit spolehlivý závěr, že nejde o trestný čin.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu nemůže obstát, protože odvolací soud se nevypořádal se všemi pro rozhodnutí významnými okolnostmi a předčasně uzavřel, že čin obviněného nevykazuje znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ani žádného jiného přečinu, v důsledku čehož pak chybně postupoval podle §222 odst. 2 tr. ř. a věc postoupil Městskému úřadu v P. s tím, že nejde o trestný čin, ale zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Na odvolacím soudu v řízení po přikázání věci bude, aby znovu vyslechl znalce MUDr. Z. Š. ke zdrojům, z nichž pocházejí statistické údaje, o něž se opírá, a dále aby se zevrubně věnoval právnímu rozboru posuzovaného případu v intencích naznačených tímto usnesením.
Nejvyšší soud shledal podané dovolání nejvyššího státního zástupce z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. důvodným, a proto za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 14 To 235/2011. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková