ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.911.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 911/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2012 o dovolání obviněného T. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 10 To 52/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 226/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. 2 T 226/2011, byl obviněný T. K. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle §325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit České republice, Policii ČR, Krajskému ředitelství policie L. k., L.– S. M., N., škodu ve výši 5.490,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození D. K. a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR odkázáni na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Obviněný napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním směřujícím pouze proti výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 10 To 52/2012, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle §325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 18 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit České republice – Policii ČR, Krajskému ředitelství policie L. k., L., N., škodu ve výši 5.490,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození D. K. a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR odkázáni na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný uvedeného zločinu dopustil tím, že dne 30. 4. 2011 kolem 14.00 hodin v obci Ch. před domem ve stavu opilosti (kdy měl hladinu alkoholu v krvi ve výši 2,27 g/kg) poté, co na místo přijela na podkladě zavolání D. M. policejní hlídka OO PČR S. ve složení prap. Bc. D. K. a prap. J. Š., za situace, kdy nevyhověl pokynu prap. Bc. D. K. a chtěl vběhnout do domu, čemuž se snažil prap. Bc. D. K. zabránit chycením obviněného za rameno, na což však tento reagoval tak, že se na prap. Bc. D. K. napřáhl k úderu pěstí, kterým jej chtěl zasáhnout, přitom však loktem zasáhl policistku OO PČR S. prap. J. Š., která stála za obviněným, do ramene; když se pak zakročující policisté pokoušeli obviněnému nasadit pouta, došlo k poškození služebního oděvu prap. Bc. D. K. – poté co se podařilo policistům nasadit obviněnému služební pouta na jednu ruku, tak druhou část pout chytil obviněný jako boxer a pak po neúspěšném použití slzného plynu prap. Bc. D. K. utekl obviněný do sklepního prostoru domu; když pak na místo přijela přivolaná posila z OO PČR L. ve složení nstržm. Z. F., pprap. J. P. a psovod pprap. T. L. se služebním psem P., vyšel obviněný ven před dům, aby pak začal ve snaze zasáhnout přítomné policisty kolem sebe máchat rukama, takže musil zakročit i služební pes, a až poté byl obviněný spoután; tímto svým jednáním způsobil: prap. J. Š. zhmoždění měkkých tkání pravého ramene a zhmoždění měkkých tkání pravé poloviny hrudníku, drobné oděrky na pravém předloktí a nalomení nehtů prostředníku pravé i levé ruky – to vše s pracovní neschopností od 2. 5. 2011 do 12. 6. 2011, z kteréžto doby byla minimálně po dobu 4 týdnů omezena ve vedení běžného způsobu života, a prap. Bc. D. K. mnohačetné oděrky a odřeniny obou horních končetin a škodu na roztržené služební košili vz. 92 modrá s krátkým rukávem a kalhotách vz. 92 letních v celkové částce 800,- Kč.
Proti označenému rozsudku odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím pouze výroku o trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, které spatřoval v tom, že při rozhodování o trestu nebyly vzaty v úvahu polehčující okolnosti.
Obviněný nesouhlasil především s výrokem o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, pokládal jej za nepřiměřeně přísný; explicitně zmínil, že proti skutkovým zjištěním a ani právní kvalifikaci nemá žádné výhrady. Vytkl však, že při rozhodování o trestu soudy nevzaly v úvahu všechny podstatné okolnosti a nepřihlédly ke všem polehčujícím okolnostem. Konkrétně zdůraznil, že mu byl nastříkán do očí slzný plyn a on nic neviděl, pouze kolem sebe máchal rukama. Ke zranění policistky J. Š. došlo tak, že ona stála za obviněným, který o ní nevěděl, a jak máchal rukama, náhodou ji zasáhl. Jednalo se o prosté ublížení na zdraví, a to spíše lehčího stupně. Měl za to, že délka její pracovní neschopnosti „se může jevit jako účelová“. Své dovolání uzavřel v tom smyslu, že již samotný zásah policie a následná vážná hrozba trestem byla pro něho dostatečným poučením, aby přehodnotil své chování. Dodal, že svým výdělkem přispíval na výživu svého dítěte, což mu ve výkonu trestu bude znemožněno.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve výroku o nepodmíněnosti uloženého trestu odnětí svobody a aby sám rozhodl, že uložený trest odnětí svobody se podmíněně odkládá na přiměřenou zkušební dobu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nevyužila svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z textu dovolání obviněného je zjevné, že jeho těžiště spočívá ve výtce, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody na osmnáct měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, je trestem nepřiměřeně přísným.
Námitky obviněného pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejsou námitkami směřujícími proti nesprávnému právnímu posouzení skutku (obviněný nevytkl, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin) a nelze je chápat ani jako námitku vady považované za jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozsudku odvolacího soudu nespatřoval.
To se týká skutkových námitek obviněného spočívajících v tvrzení, že mu byl nastříkán do očí slzný plyn a on nic neviděl, pouze kolem sebe máchal rukama, že ke zranění policistky J. Š. došlo v podstatě nešťastnou náhodou, když jí neúmyslně zasáhl loktem, aniž si všiml, že tato stojí za ním, jakož i jeho hodnocení závažnosti zranění této poškozené a délky její pracovní neschopnosti, je třeba k nim předně uvést, že jsou shodné s obhajobou, kterou obviněný uplatnil již před soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně se jimi v dostatečné míře zabýval a svá zjištění vyjádřil zcela uspokojivým způsobem na straně 4 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se těmito skutkovými námitkami odmítl zabývat s odůvodněním, že odvolání obviněného směřovalo pouze do výroku o trestu, kdežto uplatněné skutkové námitky se vztahují spíše k výroku o vině. Pokud přesto rozsudek soudu prvního stupně zrušil, pak to bylo výlučně proto, že zjistil formální chybu ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, jelikož soud prvního stupně zde nesprávně označil zákonné ustanovení odpovídající příslušné skutkové podstatě zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 tr. zákoníku (strana 5 napadeného rozsudku).
Vzhledem k tomu, že se obviněný v dovolání skutečně domáhal pouze změny výroku o trestu, lze takový postup odvolacího soudu akceptovat, byť pro větší přesvědčivost jeho rozhodnutí a i s ohledem na explicitně uplatňované výhrady proti hodnocení výše uvedených skutkových okolností, jakož i konkrétnímu způsobu rozhodnutí odvolacího soudu by bylo vhodnější, kdyby i soud druhého stupně podrobil svému přezkumu i tato zpochybňovaná skutková zjištění. Na druhou stranu je však nutno konstatovat, že Nejvyšší soud neshledal, že by k odůvodnění soudu prvního stupně ohledně těchto skutečností bylo třeba cokoliv relevantně dodávat; nalézací soud zcela jasně uvedl, že i on sám hodnotí úder, kterým obviněný zranil poškozenou policistku prap. J. Š., jako pravděpodobně náhodný, v souvislosti s tím, že se obviněný ve skutečnosti napřahoval k úderu proti policistovi prap. Bc. D. K., nicméně rovněž správně hodnotil tuto okolnost jako irelevantní pro posouzení jednání obviněného (strana 4 rozsudku soudu prvního stupně).
Nalézací soud se rovněž dostatečně podrobně zabýval námitkou obviněného ohledně vlivu slzného spreje na jeho rozpoznávací schopnosti, když konstatoval, že obviněný věděl, že proti němu zakročují policisté, neboť přijeli označeným automobilem, byli oblečeni ve stejnokroji a opakovaně předkládali obviněnému výzvy. Tedy bylo evidentní, že jako policisté jednali. K tomu lze jen poznamenat, že ze spisového materiálu se podává, že policisté s obviněným před zásahem poměrně dlouhou dobu komunikovali, přičemž z kontextu nemohlo být vůbec žádných pochybností, že obviněný věděl, že jedná s policisty. Rovněž jeho fyzický odpor nespočíval pouze v předmětném (pravděpodobně skutečně neúmyslném) úderu poškozené prap. J. Š., nýbrž zejména v déletrvajícím fyzickém zápolení nejprve s dvěma zasahujícími policisty, posléze dokonce s pěti policisty a služebním psem. Nakonec i samotný úder, kterým obviněný zranil poškozenou, byl ve skutečnosti přípravným pohybem k zamýšlenému fyzickému ataku vůči druhému ze zasahujících policistů, čili dokonce i ve vztahu k tomuto konkrétnímu úderu, proti jehož správnému hodnocení dovolatel brojí, nelze pochybovat o existenci úmyslu působit na výkon pravomoci jednoho ze zasahujících policistů coby úřední osoby za užití násilí, byť náhodou byla zasažena jiná než zamýšlená osoba na místě přítomných policistů. Pro hodnocení jednání obviněného je významné zasadit tento dovolatelem rozporovaný úder do celého kontextu déletrvajícího konfliktu s hlídkou Policie České republiky, která na místo přijela na základě tísňového volání družky obviněného, jež se cítila ohrožovaná jeho opakovaně násilnickým chováním. O intenzitě tohoto konfliktu svědčí jednak fakt, že na místo musela být povolána posila včetně psovoda a služebního psa, přičemž v jednu chvíli muselo na obviněného nalehnout pět osob, aby jej byli schopni spoutat, a též zničený služební stejnokroj policisty prap. Bc. D. K. Dovolací soud nemá žádný rozumný důvod způsob hodnocení provedených důkazů relevantně zpochybnit. Že tento způsob hodnocení nekoresponduje s představami obviněného, rovněž neznamená, že byly porušeny zásady spravedlivého procesu, a proto sám o sobě nezbytnost zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), o něž primárně jde, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 a §41 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Právě takové vady však obviněný ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody namítal, když uvedl, že soudy nepřihlédly ke všem polehčujícím okolnostem, a uložily mu proto nepřiměřeně přísný nepodmíněný trest odnětí svobody.
Ačkoliv námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud pro úplnost poznamenává, že oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se řídily při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a závěry, k nimž dospěly, též náležitě zdůvodnily (viz zejména strana 5 rozsudku soudu prvního stupně a strana 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Obviněnému jako pachateli zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl podle §325 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců, tedy asi ve čtvrtině zákonné trestní sazby, jež činí šest měsíců až šest let. Byl-li uložen jako trest nepodmíněný, nelze jej hodnotit jako neadekvátní a nepřiměřeně přísný. V odůvodnění rozhodnutí soudy obou stupňů přiléhavě upozornily právě na ty okolnosti, které byly ve světle úvah o druhu a výměře trestu relevantní a Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem vyjádřeným v rozsudku nalézacího soudu, z něhož vycházel i odvolací soud, že totiž pro obviněného nesvědčí v podstatě žádná polehčující okolnost.
Nad rámec již řečeného Nejvyšší soud upozorňuje, že výtku obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu je třeba odmítnout, jelikož nelze pustit ze zřetele, že obviněný se opakovaně dopustil trestných činů násilné povahy, páchaných pod vlivem alkoholu, přičemž jejich závažnost se v průběhu času spíše zvyšuje. Soudy správně přihlédly k tomu, že se jednalo o vystupňovanou formu agresivity, spáchanou v silné alkoholové intoxikaci, které se obviněný dopustil na konci kalendářního měsíce, ve kterém mu skončila zkušební doba předchozího podmíněného odsouzení (č. l. 174 – 177) a zároveň nabyl právní moci trestní příkaz (č. l. 178), jímž byl obviněný uznán vinným jinou trestnou činností související s užíváním alkoholu. V jeho prospěch nesvědčí ani další zprávy o jeho chování z místa bydliště (č. l. 179, 181 – 183), takže úvahu soudů o tom, že působení pouze výchovnou sankcí se nejeví být dostatečné, lze považovat za zcela přiměřenou zjištěným skutečnostem. Trest, který byl obviněnému uložen, není ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a v konkrétním případě jej rozhodně nelze vnímat ani jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. srpna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková