ECLI:CZ:NS:2012:8.TZ.65.2012.3
sp. zn. 8 Tz 65/2012-I-32
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. září 2012 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 55 To 534/2007, a rozhodl takto:
I. Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 55 To 534/2007, byl p o r u š e n z á k o n v ustanovení §256 tr. ř., a v řízení, jež tomuto usnesení předcházelo, konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 4 T 87/2007, v ustanovení §59 odst. 2 tr. zák., v neprospěch obviněného V. V.
II. Podle §269 odst. 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 55 To 534/2007, pokud jím zůstal nedotčen výrok, jímž bylo obviněnému uloženo, aby „podle §59 odst. 2 tr. zák. ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužnou daň a dlužné pojistné na zdravotní pojištění“, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 4 T 87/2007, v tomto výroku. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného V. V. směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 55 To 534/2007, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 4 T 87/2007, a v návaznosti na to i proti uvedenému rozsudku v části týkající se výroku, jímž byla obviněnému V. V. uložena povinnost podle §59 odst. 2 tr. zák.
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 4 T 87/2007, byl obviněný V. V. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti Stavební podnik Přerov, s. r. o., se sídlem P., H. (dále jen „Stavební podnik Přerov“) za období od 1. 9. 2003 do 31. 7. 2004 neodvedl jako plátce pojistného povinné odvody na zdravotní pojištění Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky ve výši 39.833,- Kč, Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 16.264,- Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 91.082,- Kč a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ve výši 201.420,- Kč, a to přesto, že tyto zákonné srážky z hrubých mezd zaměstnanců společnosti provedl, a stejně tak jako zástupce plátce daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků na zálohách stržených z mezd zaměstnanců jmenované společnosti neodvedl Finančnímu úřadu v P. částku 849.451,- Kč, přičemž na těchto neodvedených platbách, které byly použity k jinému než k zákonem stanovenému účelu, způsobil u uvedených subjektů celkový dluh ve výši 1.198.050,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále byla obviněnému podle §59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil dlužnou daň a dlužné pojistné na zdravotní pojištění.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 55 To 534/2007, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl odvolání podané obviněným proti uvedenému rozsudku.
Ve vztahu k neplnění podmínek podmíněného odsouzení ve zkušební době rozhodoval Okresní soud v Přerově nejprve unesením ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 4 T 87/2007, jímž bylo podle §83 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnuto, že obviněný V.V. vykoná trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, který mu byl uložen citovaným rozsudkem Okresního soudu v Přerově a jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §83 odst. 5 tr. zákoníku za použití §56 odst. 3 tr. zákoníku byl odsouzený pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dohledem.
Ke stížnosti obviněného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 8. 8. 2011, sp. zn. 68 To 236/2011, rozhodl tak, že podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení Okresního soudu v Přerově zrušil a tomuto soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Na podkladě tohoto rozhodnutí rozhodoval Okresní soud v Přerově znovu usnesením ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 4 T 87/2007, tak, že podle §83 odst. 1 tr. zákoníku obviněný V. V. vykoná trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, který mu byl uložen citovaným rozsudkem Okresního soudu v Přerově a jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §83 odst. 5 tr. zákoníku za použití §56 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeného pro jeho výkon zařadil do věznice s dohledem. Ve vztahu k omezujícímu opatření uloženému obviněnému podle §59 odst. 2 tr. zák. uvedl, že se jedná o povinnost sui generis uloženou odsouzenému ve smyslu trestněprávních předpisů České republiky.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci toto posledně citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když usnesením ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 68 To 104/2012, stížnost obviněného proti němu podanou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
S ohledem na toto rozhodnutí obviněný V. V. dne 25. 6. 2012 nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, který přerušil Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 8 Tz 65/2012, na podkladě návrhu ministra spravedlnosti podaného v souvislosti s nyní přezkoumávanou stížností pro porušení zákona.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona poté, co konstatoval shora uvedený průběh dosavadního řízení a obsah rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak i odvolacího a stížnostního soudu, vyjádřil, že soudy v uvedených rozhodnutích nerespektovaly důsledně ustanovení §59 odst. 2 tr. zák., podle něhož může soud podmíněně odsouzenému uložit i přiměřená omezení či přiměřené povinnosti uvedené v §26 odst. 4 tr. zák., směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Nezpochybnil závěr nalézacího ani odvolacího soudu o tom, že obviněný V. V. svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Proto výrok o vině považoval za správný, stížnost pro porušení zákona proti němu nesměřoval a svůj mimořádný opravný prostředek soustředil výhradně proti výroku o trestu, a ten napadá toliko v části týkající se stanovení povinnosti obviněnému ve zkušební době podle svých sil doplatit zbytek dlužných daní a pojistného, který považoval za uložený v rozporu s §59 odst. 2 tr. zák.
Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti s odkazem na skutkovou podstatu trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák., podle níž je plátcem daně právnická osoba, poukázal na to, že trestní odpovědnost obviněného jakožto fyzické osoby se ve vztahu k daňové povinnosti odvíjela od ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. Byť obviněný nesplněním závazku právnické osoby naplnil skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, nelze uzavřít, že závazek právnické osoby se stal osobním závazkem obviněného, jak dovodily v posuzovaném případě soudy obou stupňů.
S ohledem na tento závěr stěžovatel vyjádřil, že primární podmínkou podle §59 odst. 2 tr. zák. je existence pasivní legitimace obviněného vůči poškozenému, avšak v posuzovaném případě se o tuto situaci nejedná, neboť platební povinnost ve vztahu k odvodům daně z příjmu ze závislé činnosti za zaměstnance, stejně jako i k odvodům pojistného ze zdravotního pojištění, které byly strženy z tzv. hrubých mezd zaměstnanců, je povinnost zaměstnavatele - právnické osoby, v daném případě společnosti Stavební podnik Přerov. Nešlo proto o povinnost stanovenou zákonem obviněnému V. V., ale povinnému daňovému subjektu, jímž byl Stavební podnik Přerov, na jehož majetek byl prohlášen konkurz, takže vypořádání závazků této společnosti je tak výlučně věcí konkurzního řízení.
Na základě těchto názorů ministr spravedlnosti dospěl k závěru, že uvedeným postupem soudů došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného a napadené rozhodnutí nemůže obstát. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 55 To 534/2007, byl porušen zákon v ustanovení §256 tr. ř. a v řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 4 T 87/2007 byl porušen zákon v ustanovení §59 odst. 2 tr. zák., a to v neprospěch obviněného, a aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 55 To 534/2007, pokud jím zůstal nedotčen výrok rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 4 T 87/2007, podle §59 odst. 2 tr. zák., aby tento výrok rovněž zrušil a současně aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a shledal, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.
Z obsahu podané stížnosti pro porušení zákona směřující proti zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že shledává vadným uložení přiměřené povinnosti podle §59 odst. 2 tr. zák. ve zkušební době uhradit dlužnou daň a dlužné pojistné na zdravotní pojištění, jak to ve svých rozhodnutích učinil soud prvního a v návaznosti na něj i soud druhého stupně. Stížnost pro porušení zákona se týká výhradně výroku o trestu, a to jen přiměřené povinnosti podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložené v souvislosti s uložením trestu odnětí svobody, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu, a proto nebyl nikterak dotčen výrok o vině ani o uložení trestu odnětí svobody.
Proto je potřeba uvést v souladu s pravomocným výrokem o vině, že obviněný byl uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., jehož toho se dopustí ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Obviněný, jak se podává z tzv. právní věty se tohoto činu dopustil v té podobě, že „jako plátce ve větším rozsahu nesplnil svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň a pojistné na zdravotní pojištění“. Je tedy zřejmé, že předmětem nesplněné daňové povinnosti byly jednak odvody daně za zaměstnance a jednak pojistné na zdravotní pojištění. Obviněný se tohoto činu dopustil v postavení jednatele společnosti Stavební podnik Přerov.
Pachatelem trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. je plátce daně, uvedeného pojistného nebo příspěvku, který nesplní svou zákonnou povinnost odvést tyto platby, resp. jejich části za jiného. Je jím výlučně zaměstnavatel (resp. jeho statutární orgán nebo odpovědný pracovník, který má platby provést) jako plátce té části daně, pojistného nebo příspěvku, jejichž uhrazení zákon ukládá poplatníkovi – zaměstnanci. Jedná se o trestný čin s omezeným okruhem pachatelů (§90 odst. 1 tr. zák.), neboť může být spáchán jen osobou, která jako plátce ve větším rozsahu nesplní za poplatníka povinnost odvést platby uvedené v tomto ustanovení. Pokud je tímto plátcem právnická osoba, pak s ohledem na ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. nese trestní odpovědnost fyzická osoba, která jedná jménem právnické osoby (zpravidla její statutární orgán) [srov. rozhodnutí č. 53/2000 Sb. rozh. tr., rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 11 Tdo 972/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, v seš. 3, pod č. T 673].
Podle §59 odst. 2 tr. zák. může soud podmíněně odsouzenému uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v §26 odst. 4 tr. zák. směřující k tomu, aby vedl řádný život, zpravidla mu má též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podstatnou podmínkou pro uložení omezení a povinnosti podle §59 odst. 2 tr. zák. je jejich přiměřenost, tj. že musí směřovat k tomu, aby odsouzený vedl řádný život. Půjde především o taková opatření, která umožní odstranění příčin, podmínek nebo příležitostí k opětovnému spáchání trestného činu, jehož se odsouzený dopustil. Nejsou přípustná omezení a povinnosti, které by přesahovaly rámec podmíněného odsouzení a které by byly v rozporu s podstatou jeho režimu přiměřené trestnému činu, jímž byl pachatel uznán vinným. Za nepřiměřené by v tomto smyslu bylo možno považovat taková omezení nebo povinnosti, které by neměly nic společného s trestným činem, za nějž se jako součást podmíněného odsouzení ukládají.
Pokud jde o jednotlivé konkrétní příkazy a zákazy, které lze v rámci přiměřených omezení a povinností uložit podmíněně odsouzenému, ta jsou uvedena ve fakultativním výčtu §26 odst. 3 a 4 tr. zák. Uložená omezení a povinnosti musí být formulovány tak, aby byly určité. Předpokladem uložení správně zvolených přiměřených omezení a povinností je úplné zjištění všech okolností týkajících se osoby pachatele, jeho poměrů a příčin jím spáchané trestné činnosti.
Uvedená pravidla svědčí o tom, že v zásadě obecně lze i v případě daňového deliktu, při němž pachatel nesplnil své zákonné povinnosti daňového poplatníka, aby mu bylo v rámci přiměřených povinností ve smyslu §59 odst. 2 tr. zák. uloženo, aby dodatečně takovou svou povinnost splnil, neboť je zřejmé, že takové její uložení směřuje k tomu, aby pachatel vedl do budoucna řádný život. V případě trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. je však nutné ukládat tuto povinnost tak, aby vycházela z povahy činu, pro nějž byl obviněný uznán vinným a odsouzen, tzn. z povahy a podstaty nesplněné daňové či odvodní povinnosti.
Jelikož se skutková podstata trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. týká pachatele jako „plátce“ a současně je tímto plátcem „zaměstnavatel“, je zřejmé, že povinnost, která nebyla splněna, je povinností zaměstnavatele, tj. právnické osoby. Podle §13 odst. 4 obch. zák. a §20 odst. 1 obč. zák. je statutárním orgánem ten, kdo je oprávněn činit právní úkony právnické osoby ve všech věcech buď na základě smlouvy nebo na základě zákona. Rozsah oprávnění statutárního orgánu jednat jménem právnické osoby je neomezený.
Takovou právnickou osobou, tj. plátcem daně za zaměstnance, byl v daném případě Stavební podnik Přerov, s. r. o., za který v době vzniku předmětných povinností jednal jako statutární orgán obviněný, který byl jednatelem této právnické osoby (srov. §133 obch. zák.).
Jestliže obviněný jako jednatel společnosti s ručením omezeným, která byla jako plátce daně z příjmů fyzických osob a ze závislé činnosti ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, povinna odvést daň za poplatníka a za zaměstnance odvést pojistné na zdravotní pojištění podle §4 a §5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, v souladu s těmito povinnostmi nepostupoval, nesplnil povinnost vyplývající z jeho postavení jako jednatele této společnosti, k níž byl jako statutární orgán povinen. Jím nesplněná povinnost, která založila jeho trestní odpovědnost podle §147 odst. 1 tr. zák., v zásadě spočívala v tom, že nezajistil, aby Stavební podnik Přerov, jako plátce předmětných daňových a odvodních povinností, tyto splnil. Obviněnému však nebylo za vinu kladeno, že by on sám za sebe jako plátce daně a platby na zdravotní pojištění uvedené povinnosti jako poplatník – V.V. nesplnil (v takovém případě by nemohl být stíhán za trestný čin podle §147 odst. 1 tr. zák. – srov. přiměřeně rozhodnutí č. 51/2005 Sb. rozh. tr.).
Přiměřená povinnost podle §59 odst. 2 tr. zák. mu tedy mohla být uložena jen v souladu s vymezenou podstatou režimu daňových povinností postihovaných trestným činem podle §147 odst. 1 tr. zák., jímž byl pachatel uznán vinným.
V projednávané věci však toto pravidlo bylo porušeno, protože povinnost, která byla obviněnému uložena, uvedený rámec skutkové podstaty trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. přesáhla v tom, že obviněnému bylo uloženo, aby „ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužnou daň a dlužné pojistné na zdravotní pojištění“. Z této dikce je patrné, že soud přímo obviněného jako fyzickou osobu zavázal povinností zaplatit daň a pojistné na zdravotní pojištění, ač plátcem nebyl obviněný, ale byla jím právnická osoba Stavební podnik Přerov.
Z uvedeného je zřejmé, že takto ve výroku rozsudku soudu prvního stupně stanovená přiměřená povinnost byla uložena v rozporu s podmínkami a zásadami stanovenými v §59 odst. 2 tr. zák., protože obviněného zavazovala k povinnosti, která mu ze zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ani ze zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, nevyplývala. Byla mu tak tato povinnosti uložena mimo znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným (srov. přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007 sp. zn. 4 Tz 168/2006, uveř. v Souboru rozhodnutí trestních Nejvyššího soudu roč. 2007, seš. 33, pod č. T 969, a v usnesení ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tz 123/2011).
V této souvislosti je však potřeba poukázat na další okolnost, jež bránila v projednávané věci uvedenou povinnost obviněnému uložit. Jak se podává z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 10137, rozhodnutím valné hromady společnosti Stavební podnik Přerov ze dne 21. 7. 2004 byla společnost Stavební podnik Přerov zrušena s likvidací ke dni 31. 7. 2004 a byl jmenován likvidátor zápisem ze dne 10. 11. 2004. Rovněž podle usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2004 sp. zn. 34 K 58/2004, byl na majetek Stavebního podniku Přerov, v likvidaci, prohlášen konkurs a byl jmenován správce konkursní podstaty. Skutečnost, že společnost byla ke dni 31. 7. 2004 zrušena, měla ve smyslu §68 odst. 5 obch. zák. za následek, že statutární orgán (jímž byl do té doby obviněný) vykonává svou působnost jen v takovém rozsahu, v jakém nepřešla na likvidátora. Od doby, kdy byl jmenován likvidátor, nemohl již obviněný vykonávat žádné úkony spojené s povinnostmi vyplývajícími z této zrušené společnosti. Nemohl proto po dni, kdy byl jmenován likvidátor, tj. od doby 10. 11. 2004, za jmenovanou zrušenou společnost v likvidaci činit jakékoliv úkony. Obdobně se projevily i účinky prohlášeného konkursu, neboť podle §14 odst. 1 písm. a) zák. č. 328/1991. Sb., o konkursu a vyrovnání (který byl v době činu i rozhodování soudu do 1. 1. 2008 účinný), oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce a právní úkony úpadce týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Ani z těchto důvodů nebylo možné obviněného zavázat k plnění uvedené povinnosti, neboť v době, kdy oba soudy rozhodovaly, již nebyl osobou oprávněnou za uvedenou společnost, která byla zrušena s likvidací a na niž byl prohlášen konkurs, jednat.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně pravidla pro ukládání přiměřené povinnosti nerespektoval a zjevně obviněnému V. V. stanovil přiměřenou povinnost v rozporu s ustanovením §59 odst. 2 tr. zák. Odvolací soud, který uvedené skutečnosti ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, pochybil, jestliže shledal tento přezkoumávaný rozsudek správným i ohledně uložení této přiměřené povinnosti a odvolání obviněného pro správnost přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl, čímž ponechal nezměněným i uvedený vadný výrok.
Odvolací soud tak porušil ustanovení §256 tr. ř., pokud shledal, že odvolání není důvodné.
Podle odůvodnění stížnosti pro porušení zákona napadeného usnesení odvolací soud na straně 6 konstatoval, že „podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužnou daň a dlužné pojistné na zdravotní pojištění. Trestní sankce i uložené omezení obviněnému odpovídají všem zákonným hlediskům.“ Z takto uvedeného závěru je zřejmé, že odvolací soud se důsledně nezabýval všemi shora uvedenými skutečnostmi ani nezkoumal všechny podstatné okolnosti, z jejichž pohledu měl správnost výroku podle §59 odst. 2 tr. zák. posuzovat, a když posuzovanou vadu nezjistil, v rozporu se zákonem shledal, že uvedený výrok je správný a odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 55 To 534/2007, byl porušen zákon v ustanovení §256 tr. ř., a v řízení, jež tomuto usnesení předcházelo, konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 4 T 87/2007, v ustanovení §59 odst. 2 tr. zák. v neprospěch obviněného V.V. Podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 55 To 534/2007, pokud jím zůstal nedotčen výrok, jímž bylo obviněnému uloženo, aby „podle §59 odst. 2 tr. zák. ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužnou daň a dlužné pojistné na zdravotní pojištění“, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 4 T 87/2007, v tomto výroku. Zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud omezil výrok tohoto rozhodnutí toliko na vyslovení porušení zákona a na zrušení vadného oddělitelného výroku, čímž napravil zjištěná pochybení. Náprava spočívá v tom, že chybný a v rozporu se zákonem učiněný výrok o uložení přiměřené povinnosti podle §59 odst. 2 tr. zák. byl zrušen. V důsledku tohoto zrušení došlo ke zrušení i ostatních navazujících rozhodnutí, jež měla v tomto výroku svůj základ, což se týká zejména výše citovaných rozhodnutí podle §83 odst. 1 tr. zákoníku o vykonání původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, neboť tato navazující rozhodnutí vycházela ze závěru o tom, že obviněný nesplnil povinnosti, které mu vyplývaly ze zrušeného výroku uloženého podle §59 odst. 2 tr. zák.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová