ECLI:CZ:NS:2013:11.TCU.219.2012.1
sp. zn. 11 Tcu 219/2012-7
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 28. května 2013 v neveřejném zasedání návrh odsouzeného J. J. , na vydání rozhodnutí o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a rozhodl takto:
Návrh odsouzeného J. J., aby Nejvyšší soud podle §10 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že je ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 16/2012 vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Odsouzený J. J. podal k Nejvyššímu soudu návrh, ve kterém se v souladu s §10 odst. 2 tr. řádu, domáhá rozhodnutí, že je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení na území České republiky, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 16/2012, a u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 To 284/2012, neboť podle jeho názoru je toto trestní stíhání nepřípustné. Svým podnětem brojí proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání v České republice s odůvodněním, že Slovenská republika předala prostřednictvím Okresní prokuratury Brezno České republice toto trestní řízení pouze k prověření toho, zda byl spáchán předmětný trestný čin.
Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že Krajský soud v Ostravě z podnětu odvolání obv. J. J. rozhodl dne 4. 1. 2013 tak, že napadený rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 19 T 16/2012, v celém rozsahu zrušil a ve věci rozhodl sám tak, že obv. J. J. je vinen, že
1. dne 12. 11. 2010 v B., Slovenská republika, v úmyslu se neoprávněně obohatit, vylákal od I. P., jednajícího za společnost METALINOK, s. r. o., se sídlem Brezno, ul. Zadné Halny č. 2320, Slovenská republika, jako její jediný jednatel a společník, částku 14.500,- EUR (357.135,- Kč), za kterou měl obstarat a nejpozději do 31. 1. 2011 dodat loď zn. Regal Commodore 242, typ Cruiser, rok výroby 1999, což však v uvedeném termínu ani později neučinil a nehodlal učinit, vylákané peníze nevrátil, tyto použil pro vlastní potřebu, a společnosti METALINOK, s. r. o., tak způsobil škodu ve výši 357.135,- Kč,
2. dne 25. 11. 2010 v Ž., Slovenská republika, v úmyslu se neoprávněně obohatit, vylákal od I. P. jako fyzické osoby částku 5.900,- EUR (145.877,50 Kč), za kterou měl obstarat a nejpozději do 31. 1. 2011 dodat vozidlo zn. Jeep Wrangler Off Road 4x4 Truck, což však v uvedeném termínu ani později neučinil a nehodlal učinit, vylákané peníze nevrátil, tyto použil pro vlastní potřebu a I. P. tak poškodil o částku 145.877,50 Kč.
Těmito skutky obv. J. spáchal zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což ho Krajský soud v Ostravě odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců a k povinnosti zaplatit poškozené společnosti Metalinok, s. r. o., náhradu škody ve výši 357.135,- Kč a poškozenému I. P. částku 145.877,50 Kč (č.l. 297).
K upřesnění svého návrhu obv. J. uvedl, že dne 30. 6. 2011 bylo Krajskou prokuraturou v Žilině, na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Okresním soudem v Prostějově, rozhodnuto o jeho předání zpět do České republiky za účelem výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Součástí tohoto rozhodnutí je i záznam o jeho prohlášení, že se podle §406 tr. ř. nevzdal zásady speciality.
V této souvislosti obv. J. ve svém podnětu zdůraznil, že §406 byl do platného znění trestního řádu zahrnut speciální implementací Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2002/584/JVV (konkrétně se jedná o čl. 27 odst. 3) a uvedl za jakých okolností je trestní stíhání přípustné. Podle jeho názoru však Rámcové rozhodnutí Rady EU možnost převzetí trestního oznámení formou dodatečného souhlasu výslovně neuvádí , a proto by §389 odst. 3 tr. ř. neměl být na jeho případ vůbec použit, a pokud ano, tak pouze za předpokladu, že by o jeho předání rozhodovala Okresná prokuratura v Brezně. Rozhodnutí však vydala Krajská prokuratura v Žilině, která je podle navrhovatele jediná oprávněná podle §406 odst. 1 písm. f) tr. ř. takový souhlas vydat.
V závěru svého návrhu navrhovatel ještě upozornil na to, že rozhodnutí Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 19 T 16/2012, se vlastně týká zcela jiného skutku, než který obsahuje žalobní návrh, neboť ve výrokové větě rozsudku soud určil časový horizont (kdy mělo dojít ke spáchání skutku) velmi neurčitě – konkrétně slovy „poté co dne 12. 11. 2010, resp. 25. 11. 2010 obdržel finanční hotovost ve Slovenském B. a Ž.“ . V návaznosti na to obviněný uvádí, že jelikož „ tato zpronevěra měla nastat snad až v měsících prosinec 2010 či leden 2011“ , z toho vyplývá, že „ skutek se nestal na území Slovenské republiky, ale snad v místě bydliště obviněného, nejméně však v České republice“. Jinými slovy – protože se předmětný skutek na území Slovenska nestal, obviněný považuje jakoukoliv polemiku o použití §389 odst. 3 tr. řádu i z tohoto úhlu pohledu za zcela zbytečnou.
II.
Z doručeného spisového materiálu Nejvyšší soud dále zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 1 T 256/2006, byl obv. J. odsouzen za spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 tr. zák. a pojistného podvodu podle §250a odst. 1 a 3 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, podmíněně odloženém na zkušební dobu 5 let. V průběhu této zkušební doby byl rozhodnutím Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 20 T 143/2009, shledán vinným ze spáchání dalšího trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 tr. zák. a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací v rozsahu 400 hodin. Odvolání obv. J. Krajský soud v Ostravě usnesením z 26. 7. 2010, sp. zn. 4 To 77/2010, zamítl, dovolání Nejvyšší soud usnesením z 10. 5. 2011, sp. zn. 4 Tdo 465/2011, odmítl. Proto Okresní soud v Prostějově svým usnesením ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 1 T 256/2006, konstatoval, že obv. J. se neosvědčil a podmíněný trest odnětí svobody byl přeměněn na trest odnětí svobody nepodmíněný – v trvání 2 let, 10 měsíců a 9 dní. Následně odsouzený J. uprchl mimo území České republiky, byl však vypátrán a zadržen na území Slovenské republiky.
Poté Okresní soud v Prostějově vydal dne 9. 6. 2011, pod sp. zn. 1 T 256/2006, evropský zatýkací rozkaz za účelem předání obv. J. do České republiky k výkonu trestu odnětí svobody. Proto Krajská prokuratura v Žilině usnesením ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 2 KPt 22/11, rozhodla o předání obviněného do České republiky. Před svým vydáním odsouzený J. prohlásil, že se svým předáním do ČR souhlasí a zároveň podle §31 odst. 1 zákona č. 154/2010 Zb., o evropskom zatýkacom rozkaze, prohlásil, že se nevzdává zásady speciality a trvá na jejím dodržení. Dne 7. 7. 2011 byl předán zpět do výkonu trestu odnětí svobody na území České republiky. Žádostí ze dne 2. 9. 2011 Okresná prokuratúra Brezno požádala Okresní státní zastupitelství v Olomouci o přijetí trestního oznámení na J. J., podezřelého ze spáchání přečinu zpronevěry.
Na základě této žádosti bylo rozhodnutím Okresního státního zastupitelství v Opavě sp. zn. ZN 526/2011 ze dne 12. 10. 2011 převzato trestní řízení příslušnými orgány České republiky, a proto Okresní státní zastupitelství v Opavě podalo dne 9. 2. 2012 obžalobu, sp. zn. 2 Zt 368/2011. Proti této skutečnosti se obv. J. opakovaně bránil. Poprvé prostřednictvím stížnosti, kterou podal k rukám dozorujícího státního zástupce (č. l. 15). Ten však tuto stížnost vyhodnotil jako nedůvodnou a zamítl ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., s odůvodněním, že podle §389 odst. 3 tr. ř. je obv. J. možné stíhat (č.l. 17). Proti tomuto usnesení podal obv. J. ústavní stížnost, ale i ta byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, a to usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 569/12 ze dne 9. 7. 2012 s odůvodněním, že podle §403 odst. 3 tr. řádu je možné postupovat podle §389 odst. 3 tr. ř. (č. l. 197).
O předmětném skutku rozhodl Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 19 T 16/2012, a po podání odvolání také Krajský soud v Ostravě, který kvalifikoval skutky obv. J. spáchané dne 12. a 25. 11. 2010 ve slovenském B. jako trestné činy podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a proto obviněného rozsudkem ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 4 To 284/2012, odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců.
III.
Nejvyšší soud v tomto návrhovém řízení (na základě předloženého spisového materiálu a s ohledem na obsah podaného návrhu) shledal, že trestní věc odsouzeného J. J., je v současnosti již pravomocně skončena . Vzhledem k této klíčové skutečnosti rozhodování o vynětí odsouzeného J. z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle §10 odst. 2 tr. ř. ztrácí smysl, a proto Nejvyšší soud návrh odsouzeného J. věcně zamítl.
Ze spisového materiálu navíc vyplývá, že o návrhu na vynětí obv. J. z pravomoci orgánů činných v trestním řízení v minulosti již rozhodl Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 569/12 ze dne 9. 7. 2012 a ústavní stížnost obv. J. odmítl. Nejvyšší soud se s argumentací Ústavního soudu ztotožňuje, a pokud by ve věci měl rozhodovat, vycházel by ze stejného právního názoru.
Obv. J. však jako věc spornou předkládá fakt, že i přesto, že se zásady speciality nevzdal, tak byl vydán orgány činnými v trestním řízení na území Slovenska k trestnímu stíhání na území České republiky. K tomu Nejvyšší soud podobně jako Ústavní soud zaujímá následující stanovisko.
Z §406 tr. ř. (který tuto zásadu vymezuje) vyplývá, že „osobu, která byla předána z jiného členského státu, nelze stíhat, omezit její osobní svobodu či ji osobní svobody zbavit pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána.“ Tento princip uzákonil ochranu osoby předávané, ale současně chrání i předávající stát. Platný trestní řád však z této zásady taxativně stanovil výjimky. Ustanovení §406 odst. 1 písm. f) tr. ř. uvádí, že „příslušný orgán předávajícího státu, který osobu předal, udělil souhlas se stíháním předané osoby pro další trestný čin spáchaný před jejím předáním“. Udělení souhlasu zaručuje, že vydávající stát nemá zásadní námitky proti tomu, aby osoba předávaná byla trestně stíhána na území státu, který o její vydání žádá.
V daném případě Okresní prokuratura Brezno z vlastní iniciativy požádala Okresní státní zastupitelství v Olomouci dopisem sp. zn. 2 Pv 411/11-5 ze dne 2. 9. 2011, aby Policie České republiky zahájila trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu, který měl být spáchán na území Slovenské republiky dvěma skutky – ve dnech 12. a 25. 11. 2010 (č.l. 3). Následně Policie České republiky v Opavě dne 7. 7. 2011 zahájila trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu (č.l. 12). Z toho vyplývá, že trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry obv. J. na území Slovenské republiky nejprve zahájily orgány činné v trestním řízení ve Slovenské republice, ale z iniciativy slovenské strany bylo toto řízení předáno orgánům činným v trestním řízení do České republiky.
Přestože se obv. J. před orgány činnými v trestním řízení na území Slovenské republiky nevzdal zásady speciality, vzhledem k tomu, že slovenská strana sama aktivně požádala o to, aby předávaná osoba byla vydána k trestnímu stíhání na území České republiky, udělila tak souhlas se stíháním obv. J. tím nejvýraznějším způsobem. Není tedy pochyb o tom, že se touto žádostí vědomě vzdala vlastní trestní jurisdikce ve věci projednání předmětných skutků spáchaných občanem České republiky na jejím území.
IV.
Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že o otázce vynětí obv. J. z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, bylo věcně správně rozhodnuto již v průběhu trestního řízení. Nicméně – vzhledem k tomu, že k dnešnímu datu je již trestní věc odsouzeného J. .J. pravomocně skončena, a trestní řízení bylo ukončeno, Nejvyšší soud návrh odsouzeného J. ve výroku zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 5. 2013
Předseda senátu: JUDr. Stanislav Rizman