ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.1316.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 1316/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2013 dovolání podané obviněnou J. J . , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 7 To 192/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 182/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 17 T 182/2011, byla J. J. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byla podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Dále jí byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu závislé nebo samostatné výdělečné realitní činnosti a dále ve výkonu závislé nebo samostatné výdělečné činnosti spojené s přijímáním a správou cizích peněžních prostředků v trvání tří let. Dále bylo rozhodnuto o její povinnosti nahradit způsobenou škodu.
Podle skutkových zjištění se obviněná trestné činnosti dopustila tím, že v přesně nezjištěné době zejména po 16. 6. 2010 na nezjištěném místě, jakožto vedoucí organizační složky R. C. L. – organizační složka P., I poté, co uzavřela s B. G. smlouvu o poskytování realitních služeb, jíž byla zmocněna ke zprostředkování prodeje nemovitostí – budovy ve Z. stojící na pozemku parc. č. ... a pozemku parc. č. ...., o výměře 234 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. .... pro katastrální území Z.-m., tak zprostředkovala prodej předmětných nemovitostí poškozenému M. K., kdy dle dohody těchto zúčastněných stran a předchozích námitkách nechala u advokáta Mgr. Zdeňka Ptáčka, AK v Chebu, vypracovat kupní smlouvu, kterou od něj elektronicky přijala a vyhotovila dle jím zpracovaného znění celkem 11 stejnopisů této smlouvy, určených k podpisu zúčastněných stran, přičemž však ve výtisku, který byl určen a označen k předložení bance kupujícího M. K., v části II/2.5., jenž původně zněl „Doplatek kupní ceny ve výši 779.352,50 Kč (slovy sedm-set-sedmdesát-devět-tisíc-tři-sta-padesát-dva korun českých a padesát haléřů) bude uhrazena bezhotovostním převodem na k tomu určený účet advokáta, který tuto smlouvu sepsal (dále jen „advokát“), číslo ...., vedený u ČSOB a. s….“, změnila číslo účtu, na který měly být finanční prostředky bankou poukázány, když zde uvedla účet č. ......, majitele R. C. L. – organizační složka P., jehož byla jediným disponentem, a to v úmyslu vylákat tímto způsobem od poškozeného tuto finanční částku, přičemž následně poškozený v dobré víře dne 30. 7. 2010 ve Z. v kanceláři notářky JUDr. Žídkové podepsal i tento pozměněný výtisk a následně tuto částku ve výši 779.353,50 Kč dne 5. 8. 2010 poukázal na tento obviněnou změněný účet, ze kterého následně obviněná tyto finanční prostředky vybrala a použila je pro vlastní potřebu, čímž poškozenému způsobila škodu v uvedené výši, finanční prostředky i přes ústní přísliby nezaslala dodatečně na účet prodávající.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 7 To 192/2012, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Markéty Krejčové dovolání, kterým je napadla v celém rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázala na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dále v textu uvedla, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu spatřuje obviněná v tom, že skutek, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Aby se jednalo o uvedený zločin, muselo by být nade vší pochybnost prokázáno, že obviněná cíleně, vědomě a tedy zcela úmyslně jednala tak, aby od poškozeného vylákala finanční hotovost. Nepopírá, že doplatek kupní ceny poukázané panem K. za nemovitost paní G. nepoužila. Stalo se tak ovšem neúmyslně. Předmětné prostředky použila na realizaci jiných obchodních případů, jednala však v přesvědčení, že je vše v pořádku. Teprve po návratu ze zahraničí zjistila, že jí tyto finanční prostředky nepatřily. Popis skutku ve výroku o vině musí obsahovat skutkové okolnosti naplňující znaky zločinu podvodu: „uvede v omyl“, „využije něčího omylu“, „zamlčí podstatné skutečnosti“, jinak výrok neodpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Obviněná se domnívá, že ve stíhaném skutku lze spatřovat nejvýše přečin zatajení věci podle §219 odst. 2 tr. zákoníku.
V závěru svého dovolání pak obviněná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 7 To 192/2012, a další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení, a aby dle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby byl skutek posouzen jako přečin zatajení věci podle §219 odst. 2 tr. zákoníku, případně aby v souladu s ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl a uložil obviněné též mírnější trest.
K dovolání obviněné se vyjádřil Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněnou podaného dovolání uvedl, že aplikace §219 tr. zákoníku je vyloučena v případě, kdy se věc nebo jiná majetková hodnota dostane do moci pachatele za jeho aktivního přičinění. V případě omylu osoby nakládající s věcí proto takový omyl nesmí být vyvolán pachatelem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1963 a 1964). V předmětné věci ovšem podle státního zástupce bylo zásadním momentem pro vývoj skutkového děje aktivní jednání obviněné, která v jednom vyhotovení sjednávané smlouvy změnila číslo účtu, na který měly být zaslány peníze, ve svůj prospěch. Tak, zjevně zcela cíleně, vyvolala omyl na straně třetí osoby, jež převedla peníze nikoli na dohodnutý účet (prodávající), ale na účet organizační složky společnosti, zastupované obviněnou, k němuž měla obviněná dispoziční oprávnění. Záměr v jednání obviněné potom toliko dokresluje skutečnost, že obviněná vzápětí peníze z účtu vybrala a užila pro svoji potřebu. S ohledem na popsané okolnosti je kvalifikace skutku jako přečinu zatajení cizí věci podle §219 odst. 1, 2 tr. zákoníku vyloučena, naopak aplikaci §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku je nutné považovat za zcela důvodnou a zákonnou, když obviněná naplnila všechny znaky zde uvedené skutkové podstaty.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněná sice formálně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí výhradně proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitka, že by měl být spáchaný skutek posouzen nejvýše jako přečin zatajení věci, je založena na jiném skutkovém ději prezentovaným obviněnou, v rámci kterého mimo jiné zcela opomíjí klíčový moment svého jednání spočívající v tom, že v jednom vyhotovení smlouvy změnila číslo účtu, a toto vyhotovení spolu s ostatními předložila poškozenému k podpisu. Její námitky proto směřují pouze proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním.
Poněkud nejasná je povaha námitky, kterou obviněná v obecné rovině říká, že popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně musí obsahovat skutkové okolnosti naplňující znaky zločinu podvodu, jež dále jmenuje, jinak neodpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. V rámci uplatněného dovolacího důvodu nelze hodnotit, nakolik soud splnil nároky procesního předpisu na formulaci rozsudku. Vzhledem k tomu, že není úkolem Nejvyššího soudu dovozovat, co chtěl dovolatel ve svém podání říct, pakliže to přesně nevyjádřil, dodává k tomu Nejvyšší soud pouze nad rámec dovolacího řízení, že ze samotného popisu jednání obviněné spočívajícího právě v tom, že předložila poškozenému k podpisu jedenáct vyhotovení smlouvy, přičemž v jednom z nich pozměnila výše uvedeným způsobem číslo účtu, a to v úmyslu vylákat tímto způsobem od poškozeného předmětnou finanční částku, zcela jednoznačně vyplývá znak uvedení v omyl. Mezi skutkovou a právní větou výroku proto není rozpor.
Žádné konkrétní vady v právním posouzení skutku obviněná neuvádí. Nad rámec dovolacího řízení tak lze ještě uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
Ve svém dovolání sice obviněná výslovně neoznačila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., citovala však jeho slovní vyjádření. Pro úplnost tak Nejvyšší soud dodává, že uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněná citovala tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě. K tomu lze pouze stručně říci, že za situace, kdy její námitky neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou naplňovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná J. J. podala dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a její dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jí napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch