ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.601.2013.2
11 Tdo 601/2013 – I - 46
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2013 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného RNDr. M. T., Ph. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 8 To 3/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 8/2012, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného RNDr. M. T., Ph. D., zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 8 To 3/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2012, sp. zn. 7 T 8/2012, byl obviněný RNDr. M. T., Ph. D. uznán vinným pod bodem I. zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zákoníku, zločinem těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II. pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, za které mu byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a Městskému úřadu Svitavy. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné M. T.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný, spoluobviněná a poškozený zastoupený opatrovnicí odvolání, na jejichž základě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 8 To 3/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) a f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku, za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Dále obviněnému uložil nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 439.421,58 Kč a poškozenému nezletilému M. T., ve výši 61.200 Kč.
Trestné činnosti se měl podle skutkových zjištění, jak je upravil odvolací soud, dopustit tím, že společně se spoluobviněnou M. T. jako rodiče nezletilého M. T., si nevytvořili k nezletilému dostatečně silný rodičovský vztah, což se projevovalo tím, že přes výslovné a podrobné poučení, kterého se jim dostalo dne 13. 4. 2011 při propuštění nezletilého z Kardiocentra FN Motol, kde prodělal operační zákroky vrozené vady srdce, z finančních důvodů vyměnili doporučené sušené mléko Nutrilon za Sunar, což vedlo k jeho neprospívání, takže nezletilý poškozený M. T. musel být v době od 19. 4. 2011 do 26. 4. 2011 hospitalizován v nemocnici v L., kde byli oba obžalovaní opět podrobně seznámeni a poučeni o péči o svého syna, přesto nadále neposkytovali svému synovi ani standardní péči, krmili jej vychladlým či studeným mlékem, v savičce na lahvi, ze které syna krmili, nezajistili dostatečný otvor, ponechávali syna sát z prázdné lahve, nedostatečně oblékali syna, ponechávali jej často doma samotného bez dohledu, zatímco s dcerou opustili rodinný dům, a dále jej během dne nechávali samotného v uzavřené místnosti se zatemněnými okny, i když syn nespal; nedostatek důležitých podnětů a nedostatečné uspokojování základních psychických a somatických potřeb způsobovaly poškozenému značné strádání, které se projevovalo zejména častým a opakovaným pláčem poškozeného, na který obžalovaní buď nereagovali, či obviněný RNDr. M. T., Ph. D., jej od června 2011 tlumil tak, že minimálně ve třech případech s nezletilým poškozeným intenzivně třásl po dobu 3-5 vteřin, kdy jej držel rukama v podpaží, aniž by jakkoli fixoval hlavu dítěte, opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů plačícího syna položil do kočárku a s kočárkem intenzivně houpal a hrkal, nezletilý se v kočárku nezvladatelně hýbal ze strany na stranu a narážel na pevné části kočárku, minimálně ve dvou případech přehodil přes hlavu a celý obličej plačícího syna deku, čímž mu zakryl dýchací otvory, a deku na obličeji syna ponechal po přesně nezjištěnou dobu 1-2 minut, dokud syn plakal, opakovaně minimálně v pěti případech hrubě házel s plačícím synem doprostřed manželské postele či na gauč tak, že syna oběma rukama odhodil od svého pasu do vzdálenosti minimálně 1 metru, přitom vliv uvedeného jednání ze strany obviněného RNDr. M. T., Ph. D., na psychomotorický vývoj dítěte lze ze soudně lékařského hlediska považovat za stupňované fyzické a psychické útrapy; a tímto jednáním obviněného utrpěl poškozený nezletilý M. T. krevní výrony pod tvrdou lební plenou nad oběma mozkovými polokoulemi nestejného stáří, ložisko změknutí s krvácením v týlním laloku mozku vpravo, podpavučnicové krvácení a krvácení nitrooční, přičemž tento stav byl provázen hlubokým bezvědomím, závažnou poruchou vidění s úplnou ztrátou reakce zornic na osvit a nemožností přijímat výživu trávicím traktem a krevní výrony při vnitřních koutcích horních očních víček, přičemž dne 17. 7. 2011 byl nezletilý M. T. z důvodů křečí a dušení převezen do nemocnice v Ú. n. O., neboť uvedená zranění nezletilého poškozeného bezprostředně ohrožovala na životě selháním základních životních funkcí - krevního oběhu a dýchání, v důsledku těchto zranění došlo u nezletilého poškozeného dále ke ztrátě zraku obou očí a ke zpomalenému až značně opožděnému psychomotorickému vývoji v dalším období.
Proti tomuto rozsudku podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného RNDr. M. T., Ph. D., kterým napadl všechny jeho výroky týkající se obviněného. K důvodům dovolání uvedl, že rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce shrnul dosavadní postup soudů a právní závěry Vrchního soudu v Praze, se kterými vyslovil nesouhlas, pokud jde o právní kvalifikaci skutku ve vztahu k obviněnému, kterou nepovažuje za správnou ani ve světle odvolacím soudem modifikovaných skutkových zjištění, jak je tento soud vymezil ve výrokové části svého rozhodnutí.
Aplikace kvalifikovaných skutkových podstat podle §198 odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku, tj. spáchání činu zvlášť surovým a trýznivým způsobem a jeho páchání po delší dobu, podle nejvyššího státního zástupce nepochybně byla zákonná a odpovídala zjištěným skutkovým okolnostem. Právní kvalifikace dle §198 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku by však podle dovolatele byla namístě pouze v případě, že by těžká újma na zdraví byla způsobena obviněným pouze z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku], tj. v případě, že by obviněný neměl žádný aktivní volní vztah ke skutečnosti, že v důsledku jeho jednání dojde k narušení tělesné integrity poškozeného.
Ze skutkových zjištění významných pro posouzení subjektivní stránky dovolatel poukázal na ta, podle kterých obviněný tlumil pláč nezletilého poškozeného tak, „že minimálně ve třech případech s nezletilým poškozeným intenzivně třásl po dobu 3-5 vteřin, kdy jej držel rukama v podpaží, aniž by jakkoli fixoval hlavu dítěte, opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů plačícího syna položil do kočárku a s kočárkem intenzivně houpal a hrkal, nezletilý se v kočárku nezvladatelně hýbal ze strany na stranu a narážel na pevné části kočárku, minimálně ve dvou případech přehodil přes hlavu a celý obličej plačícího syna deku, čímž mu zakryl dýchací otvory, a deku na obličeji syna ponechal po přesně nezjištěnou dobu 1-2 minut, dokud syn plakal, opakovaně minimálně v pěti případech hrubě házel s plačícím synem doprostřed manželské postele či na gauč tak, že syna oběma rukama odhodil od svého pasu do vzdálenosti minimálně 1 metru“. Všechny tyto mechanismy podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalce MUDr. Josefa Pleskota poškozeného bezprostředně ohrožovaly na životě. O nebezpečnosti používání těchto praktik pro život poškozeného svědčí i skutečnost, že vedly ke vzniku zranění, které samo o sobě bylo těžkou újmou na zdraví [§122 odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku] a jež podle zjištění odvolacího soudu nezletilého poškozeného bezprostředně ohrožovalo na životě selháním základních životních funkcí - krevního oběhu a dýchání.
V obecné rovině sice nejsou podle dovolatele výše uvedené mechanismy typicky směřujícími k usmrcení nebo způsobení těžké újmy na zdraví jinému, je však nutno přihlížet k okolnosti, že obviněný takovýmto způsobem nakládal s dítětem ve věku cca tří měsíců, které navíc prodělalo srdeční operaci. Je notorietou, že s dítětem v takto útlém věku je z důvodů jeho tělesné konstituce a nezralosti vnitřních orgánů a struktur nutno zvlášť šetrně zacházet, zvláště je třeba chránit jeho hlavu, která dosud není pevně srostlá, a dítě v tomto věku nemá vyvinuté šíjové svaly, aby bylo schopno samo hlavu udržet.
Tyto skutečnosti týkající se zvláštnosti tělesné konstituce dítěte velmi útlého věku musely být podle dovolatele obviněnému jako vysokoškolsky vzdělané osobě známy. Navíc, jak vyplývá ze skutkové věty, byl obviněný výslovně lékařsky poučen o tom, jakou péči jeho syn vzhledem ke svému zdraví vyžaduje. Vědomost o tom, jaká péče má být dítěti takto útlého věku věnována, musel mít obviněný též proto, že společně s manželkou od narození vychovával starší dceru V.
Přesto obviněný opakovaně manipuloval nezletilým poškozeným popsaným způsobem. Dovolatel zvláště zdůraznil jednání obviněného, kdy nejméně ve dvou případech na dobu 1-2 minut zakrýval poškozenému dýchací otvory lůžkovinami; takovéto jednu až dvě minuty trvající „přidušení“ by podle názoru dovolatele mohlo být v obecné rovině považováno za nebezpečné pro život a zdraví i staršího dítěte nebo dokonce dospělého člověka.
Pokud obviněný opakovaně použil výše uvedených násilných mechanismů vůči poškozenému, pak nemohl podle nejvyššího státního zástupce na základě žádných, byť i nepřiměřených, důvodů, spoléhat na to, že poškozený nebude nijak ohrožen na životě. Obviněný podle jeho názoru nutně věděl, že může výše zmíněnými praktikami způsobit smrt poškozeného, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. I pokud jednání obviněného bylo motivováno utlumením pláče dítěte, mohly používané praktiky svým charakterem stěží vést k utišení dítěte ve smyslu jeho zklidnění; u některých praktik (házení poškozeným, zakrývání jeho dýchacích otvorů a úst) bylo takovéto zklidnění dítěte ve smyslu odstranění pocitů nevole, které poškozený navenek projevoval pláčem, prakticky vyloučeno. I když bezprostředním cílem jednání obviněného bylo utišení pro něho nepříjemného a obtěžujícího pláče dítěte, z charakteru jednání obviněného vyplývá, že toto jednání směřovalo k tomu, aby dítě bylo „utišeno“ za jakoukoli cenu, tedy i tak, že mu v dalším pláči bude fyzicky zabráněno, a to v krajním případě i jeho smrtí. I když tedy ze skutkových zjištění nevyplývá, že by obviněný smrt dítěte chtěl ve smyslu přímého úmyslu [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], byl s takovýmto možným následkem svého jednání podle dovolatele přinejmenším smířen, což je nutno považovat za srozumění pachatele s možným následkem ve smyslu úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. a), §15 odst. 2 tr. zákoníku].
Jednání obviněného popsané původně pod bodem II. výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu, jehož těžiště spočívalo v používání život ohrožujících praktik k utlumení pláče poškozeného, tedy bylo nalézacím soudem podle dovolatele správně kvalifikováno jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný v jednočinném souběhu se zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zákoníku. Rozhodnutí odvolacího soudu, pokud bylo jednání obviněného právně kvalifikováno toliko jako zločin týrání svěřené osoby dle §198 odst. 1, 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku, spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pro případ, že přes výše uvedenou argumentaci by soud u obviněného neshledal pozitivní volní vztah k smrti poškozeného ani ve smyslu smíření pachatele s takovým následkem, by podle dovolatele bylo namístě jednání obviněného kvalifikovat jako dokonaný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť přinejmenším s takovouto formou poruchy zdraví nezletilého poškozeného musel být obviněný s ohledem na charakter používaných praktik srozuměn naprosto evidentně
Vzhledem k uvedenému navrhl nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 8 To 3/2013, ve všech výrocích týkajících se obviněného RNDr. M. T., Ph. D., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Cardy. Uvedl, že je vystaven neustálému stresu z výsledku řízení, což má negativní vliv na jeho zdraví, zejména to duševní. S důvody uvedenými v dovolání nejvyššího státního zástupce se neztotožnil. Dovolatel podle něj vytrhává z kontextu všech důkazů posudek znalce MUDr. Pleskota. Podle obviněného vysokoškolské vzdělání nemá nic společného s jeho schopností fungovat v běžném životě, v rodině, v práci, nebo pokud jde o péči o dítě. Nelze na něj hledět optikou normálního člověka, ale jak shrnul znalec PhDr. Hubálek, člověka, který se chová podivínsky a není schopen praktického přizpůsobení každodennímu životu. Obviněný dále poukázal na výslech svědkyně MUDr. Kynclové, dětské lékařky, která při pravidelných kontrolách nezjistila nic, co by nasvědčovalo tomu, že obvinění dítěti ubližovali nebo s ním špatně zacházeli. Z dalších důkazů podle něj také vyplynulo, že to byl právě on, kdo se snažil o dítě postarat, bral jej jako první do náruče, snažil se tišit jeho pláč, reagoval na jeho potřeby. Obviněný neměl v úmyslu ani nejednal tak, aby dítě zbavil života. Nelze podle něj dovodit ani závěr o nepřímém úmyslu. Znalci PhDr. Hubálek a MUDr. Valentová se shodli na tom, že obviněný není osobou primárně agresivní, neměl v úmyslu synovi ublížit, jeho schopnosti se o dítě postarat však byly limitovány jeho osobností. K tomu obviněný dále obsáhle citoval z jednotlivých provedených důkazů. Závěrem poukázal i na pochybnosti, které podle něj z dokazování vyplynuly, a to spoluobviněnou popsané uklouznutí obviněného v obýváku a pád dítěte na dřevěnou područku sedačky či její pád s dítětem v náručí. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
V projednávaném případě Nejvyšší soud zjistil, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze skutečně trpí dovolatelem vytýkanou vadou. Ačkoli se na první pohled může jevit, že dovolání směřuje spíše proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, týkajícím se subjektivní stránky obviněného ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví, resp. ke způsobení smrti poškozeného, tato námitka se dotýká i právního posouzení skutku popsaného ve výroku rozsudku, neboť příslušné skutkové závěry ve skutkové větě výroku napadeného rozhodnutí zcela chybí, takže tento nedostatek nelze odstranit ani výkladem tohoto výroku v souvislosti s odůvodněním. Právní posouzení pak neodpovídá skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku.
Jde o situaci, kdy odvolací soud ve výroku popsal jednání obviněného i následek, který s ním byl v příčinné souvislosti, a to i z hlediska vážného poškození zdraví syna obviněného, tedy těžšího následku uvedeného v ustanovení §198 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ale neuvedl žádné své skutkové závěry týkající se subjektivního vztahu obviněného ke vzniku tohoto následku na zdraví. Neuvedl v tomto směru nic, co by popsalo vědomostní, popř. i volní složku zavinění. Přitom způsob provedení činu v tomto případě a jeho popis nabízí více možností vztahu obviněného k následku. Z důvodu absence skutkových závěrů vztahujících se k subjektivní stránce pak ani uvedená část kvalifikované skutkové podstaty trestného činu – zločinu týrání svěřené osoby, byť by měla být zaviněna nedbalostí, nemůže obstát.
K tomu je možno ještě připomenout, že subjektivní stránka trestného činu je jeho obligatorním znakem, který ve smyslu ustanovení §122 odst. 3 tr. ř. musí být vyjádřen dostatečně i ve skutkové větě jako podklad pro právní závěry o zavinění.
Již z tohoto důvodu bylo nutno napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však Nejvyšší soud zjistil i další vady v postupu odvolacího soudu ve smyslu dovoláním vytýkaných nedostatků.
Při posouzení otázky, zda obviněný zavinil těžkou újmu na zdraví poškozeného ve formě vědomé či nevědomé nedbalosti nebo nepřímého úmyslu, respektive zda byl u něj dán nepřímý úmysl směřující ke smrti dítěte, je třeba vzít v úvahu nejen některé skutečnosti, které podle názoru odvolacího soudu nesvědčí pro úmysl, ale musí zde být konkrétní okolnosti odůvodňující závěr o nedbalosti. Vrchní soud v Praze v tomto ohledu zjevně nevzal v úvahu všechny okolnosti případu, jeho závěr vyznívá nepodloženě.
Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). Vrchní soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 11, vycházel z nedbalosti nevědomé. Konkrétně uvedl: přes vlastní zkušenost a poučení, jehož se mu dostalo v nemocnici, nemusel vědět o tom, jak závažné následky může jeho jednání mít. Tento nedostatek mohl být způsoben i absencí empatie obžalovaného, tj. vcítěním se do pocitů jiného, jak to konstatoval znalec psycholog.
Pokud jde o otázku vědomosti obviněného o možném porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, není podle názoru Nejvyššího soudu závěr odvolacího soudu logický a není ani uvedeným tvrzením dostatečně vysvětlen. Zcela pomíjí realitu, že každý i podprůměrně inteligentní dospělý člověk, který přišel do styku s dítětem ve věku několika měsíců a byl přítomen tomu, jak se s ním zachází, ví, že takové dítě není schopno samo udržet hlavu, je proto třeba ji při manipulaci s ním přidržovat, chránit před nárazy, a celkově je třeba s tak malým dítětem zacházet velmi opatrně. To ostatně ve své první výpovědi doznal i obviněný, jehož inteligence je velmi vysoká. K tomu není potřebná schopnost empatie, neboť nejde o prožívání pocitů dítěte, ale o mechanické působení na jeho tělesnou schránku, jež může vyvolat příslušné následky. Není přitom nutné, aby obviněnému byla známa diagnóza tzv. syndromu třeseného dítěte, aby si dokázal představit nutné následky jednání spočívajícího v třesení a házení s poškozeným ve věku tří až čtyř měsíců, jehož tělesná konstituce je natolik křehká, že i laikovi musí být zřejmé, že takovým následkem může být v krajním případě i smrt dítěte, a to i tehdy, když nedochází k nárazu na tvrdou podložku, ale „pouze“ na postel. Rovněž každý i podprůměrně inteligentní člověk má představu o tom, co se může stát, jsou-li někomu, kdo se nemůže bránit, zakryty dýchací otvory.
Absenci vědomosti o možném následku u obviněného nelze podle názoru Nejvyššího soudu vyvozovat z jeho nedostatečné schopnosti empatie, jak uvádí Vrchní soud v Praze. Tato argumentace by se mohla případně vztahovat k trestnému činu týrání osoby svěřené, kde jde o její pocity, zde však odvolací soud naopak na stejné straně odůvodnění rozsudku dospěl při odůvodnění právní kvalifikace k závěru, že „obžalovaní byli nepochybně opakovaně poučeni o tom, jak mají hendikepovaného nezletilého krmit a jak se k němu mají chovat. Pokud svévolně měnili druh umělé výživy, podávali mu mléko vychladlé a nevhodným způsobem a pokud jej nechávali plakat delší dobu samotného bez toho, aby jej pochovali a utišili, jednali rozhodně úmyslně a po delší dobu, za kterou je období po propuštění nezletilého do jejich péče do jeho umístění v nemocnici a poté v kojeneckém ústavu třeba pokládat (§198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku … ) “. Obviněný tedy ve smyslu argumentace odvolacího soudu při své nedostatečné schopnosti empatie věděl, že způsobuje poškozenému v intenzitě předpokládané základní skutkovou podstatou utrpení tím, že mu neposkytuje správnou a dostatečnou výživu, nechává jej o samotě a neposkytuje mu dostatek příjemného fyzického kontaktu a podnětů, nevěděl však, co se může stát, když bude s poškozeným třepat, házet, zakrývat mu dýchací otvory… taková argumentace je vnitřně rozporná.
Pokud jde o vědomost obviněného stran možného následku v podobě těžké újmy na zdraví nebo smrti, je třeba poukázat na další významnou okolnost spočívající v tom, že nešlo o jeho první dítě, tedy měl již s péčí o novorozence větší zkušenost, než jiní rodiče malých dětí. Zhoršený zdravotní stav poškozeného pak přestavoval ve vztahu k popsanému následku jen další důvod, proč bylo třeba s poškozeným zacházet zvláště opatrně, těžká újma na zdraví nebo smrt by však při daném jednání hrozila i u zcela zdravého dítěte.
Soudy v případě obviněného neshledaly, že by jednal ve stavu nepříčetnosti, tedy že by u něj byla vymizelá složka rozpoznávací nebo ovládací. Přitom právě k vymizení resp. výraznému snížení složky rozpoznávací de facto směřuje již citovaná argumentace odvolacího soudu, že obviněný přes vlastní zkušenost a poučení, jehož se mu dostalo v nemocnici, nemusel vědět, jak závažné následky může jeho jednání mít, a že tento nedostatek mohl být způsoben i jeho absencí empatie. Jestliže totiž byl obviněný poučen o zdravotním stavu poškozeného a zacházení s ním, navíc měl s péčí o kojence opakovanou zkušenost, pak stěží lze vysvětlit nedostatek vědomosti o možném následku jeho jednání absencí empatie, ale pouze tím, že by tyto informace z nějakého důvodu zapomněl, pro což však nesvědčí žádné důkazy, takové skutkové zjištění nebylo učiněno. V případě otázky vědomosti jde totiž o schopnost správně vnímat a zapamatovat si, ani o jedné z těchto schopností nebyly u obviněného pochybnosti. Tím lze podle názoru Nejvyššího soudu prakticky jako logický vyloučit závěr o nedbalosti nevědomé.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je opodstatněné, zrušil podle §265 k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu druhého stupně v uvedeném rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle
§265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Vrchní soud v Praze se bude věcí znovu zabývat na základě podaných odvolání. Vytýkané chyby musí napravit naznačeným způsobem.
Aniž by Nejvyšší soud zpochybňoval závěr o tom, že prvotním úmyslem obviněného bylo zastavit pláč dítěte, který jej znervózňoval, je nutné, aby se odvolací soud důsledně zabýval nejvyšším státním zástupcem nastíněnou možností, že obviněný chtěl pláč dítěte utišit za jakoukoli cenu, tedy i za cenu jeho smrti. Pokud jde o nepřítomnost stop po bití nebo jiném brachiálním násilí typickém pro obdobné případy, tyto okolnosti nemohou podle názoru Nejvyššího soudu závěr o úmyslném zavinění vyloučit, neboť obviněnému není kladeno za vinu jednání ve formě přímého úmyslu, tedy záměr poškozeného zabít nebo mu způsobit těžkou újmu na zdraví. Jeho motivace měla spočívat v utišení, či spíše zastavení pláče dítěte (pro které volil prostředky, o jejichž neefektivnosti se vzhledem k opakovanosti svého jednání sám přesvědčil). I při tomto závěru však může současně existovat jeho srozumění s následkem, který také nastal (těžká újma na zdraví) nebo který hrozil (smrt poškozeného). Nelze také nepřipomenout, že pláč dítěte, na který takto obviněný reagoval, částečně se spoluobviněnou sami vyvolali tím, že neuspokojovali jeho potřeby.
Pokud tedy v novém řízení dojde odvolací soud k závěru, že o možnosti vzniku uvedených těžších následků v důsledku jeho zacházení s poškozeným věděl, bude možné posoudit jeho jednání jako vědomou nedbalost jen tehdy, existuje-li prokazatelně konkrétní okolnost, na kterou by obviněný spoléhal, že následek odvrátí. Na srozumění tedy úmysl nepřímý lze totiž podle nauky i soudní praxe usuzovat právě, když pachatel s žádnou takovou okolností nepočítal.
Přitom bude odvolací soud muset vzít v úvahu další okolnost, kterou zatím zcela pominul a nijak nevysvětlil, a sice že obviněný jednal opakovaně. Připustíme-li, že při první takové příležitosti jednal ve stresu vyvolaném pláčem dítěte a vlastní psychikou, nad možným následkem svého jednání v danou chvíli neuvažoval, jak vysvětlit, že ani dodatečně, když už přímo stresové situaci vystaven nebyl, nevzal v úvahu možné nebezpečí vyplývající z předchozího jednání, a neučinil žádné opatření, aby se situace neopakovala? Dosavadní závěry nemohou obstát také proto, že šlo o jednání opakované, odehrávající se v průběhu relativně delšího období, poskytujícího obviněnému dost času na to, aby o svém jednání vůči poškozenému přemýšlel a utvořil si k němu aktivní volní vztah, byť by šlo o pouhé srozumění s následkem.
V novém řízení je odvolací soud vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.) a doplní výrok rozsudku o své skutkové závěry týkající se psychického vztahu obviněného ke způsobenému, resp. hrozícímu následku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch