ECLI:CZ:NS:2013:11.TVO.15.2013.1
sp. zn. 11 Tvo 15/2013-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2013 stížnost obviněného J. W. , roz. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 2 To 107/2010, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného J. W. zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 48 T 8/2008, byl obviněný J. W. uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákoníku, loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákoníku, podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákoníku a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvláštní ochranou podle zákona č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením a o změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných F. K. , L. Š. , O. K. , L. Č. , M. S. a P. N.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného J. W. vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a trestnými činy vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Za to obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž nově rozhodl o vině a trestu spoluobviněných F. K. , L. Š. , O. K. , L. Č. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání spoluobviněných M. S. a P. N.
Z podnětu dovolání obviněného J. W. a spoluobviněných F. K. , L. Š. , O. K. a L. Č. byl citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1330/2011, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušen ohledně obviněného J. W. a spoluobviněných F. K. , L. Š. , O. K. a L. Č. Podle §265k odst. 2 tr. ř. za přiměřeného použití §261 tr. ř. byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010, ohledně spoluobviněného M. S. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla současně zrušena také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Vrchnímu soudu v Praze přikázáno, aby věc obviněného J. W. a spoluobviněných F. K. , L. Š. , M. S. , O. K. a L. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. byli obviněný J. W. a spoluobvinění F. K. , L. Š. , O. K. a L. Č. vzati do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.
Vrchní soud v Praze v rámci nového projednání rozsudkem ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 2 To 107/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného J. W. vinným zločiny loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), odst. 4 písm. a), b), tr. zákoníku a přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně nově rozhodl o vině a trestu spoluobviněných F. K. , L. Š. , O. K. a L. Č. , přičemž odvolání spoluobviněného M. S. podle §256 tr. ř. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2013, byl na podkladě odvolání spoluobviněného P. N. podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ve vztahu k tomuto spoluobviněnému zrušen a při nezměněném výroku o vině a trestu bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody.
Dne 7. 1. 2013 byl Vrchnímu soudu v Praze doručen přípis obviněného J. W. , kterým se domáhal vyloučení soudců JUDr. Jiřího Zouly a JUDr. Jindřicha Fastnera, neboť se měli dopustit nezákonného jednání a postupu, jenž byl v rozporu se zákonem. Podle jeho názoru oba soudci již od roku 2010 lžou, podvádějí a úmyslně nedodržují zákon, a činí tak proto, aby zakryli své podvodné jednání. Děje se tak od doby, kdy začal poukazovat na lži a podvody předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem Kamily Krejcarové. Obviněný proto požádal o vyloučení obou jmenovaných soudců Vrchního soudu v Praze, a to z důvodu podjatosti vůči jeho osobě.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 2 To 107/2010, bylo podle §31 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že předseda senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Jiří Zoula a soudce JUDr. Jindřich Fastner nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného J. W.
Proti tomuto usnesení podal dne 28. 1. 2013 obviněný J. W. stížnost s rozsáhlým odůvodněním, v níž předsedovi senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Jiřímu Zoulovi a soudci JUDr. Jindřichu Fastnerovi zejména vytýká, že v celém průběhu trestního řízení lžou, podvádějí a nerespektují zákon, a to s cílem poškodit jeho osobu a „krýt“ podvodné a lživé jednání soudkyně Kamily Krejcarové (předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem). Všichni uvedení soudci zneužívají pravomoci veřejného činitele s cílem obviněného „zničit za každou cenu“, po celou dobu soudního procesu se chovají protiprávně a diskriminují ho, mj. i vynesením nezákonného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 2 To 107/2010. Soudce JUDr. Zoula v předchozím průběhu řízení v jeho neprospěch též záměrně zkresloval důkazy a tomuto soudci vytýká i další procesní pochybení, neboť přes upozornění Nejvyššího soudu se vůbec nezabýval jeho žádostí ze dne 3. 12. 2012 o vyloučení bývalého právního zástupce JUDr. Nedvědického, přičemž mu v této věci dodnes nebylo doručeno žádné rozhodnutí. Dále byla dne 26. 11. 2012 Vrchnímu soudu v Praze zaslána jeho žádost o provedení důkazů, přičemž tento soud provedení žádného z navrhovaných důkazů nepřipustil – a to dle obviněného z toho důvodu, aby v soudní síni nebylo veřejně slyšet, jak soudci lhali a „kryli“ soudkyni Krejcarovou. Stěžovatel rovněž neobdržel žádnou odpověď na svoji žádost o propuštění z vazby, podanou dne 13. 11. 2012 a znovu dne 20. 12. 2012. Soudce JUDr. Zoula při jednání Vrchního soudu v Praze dne 20. 12. 2012 nepovolil provedení důkazu – záznam výpovědi policistů – čímž ho poškodil; rovněž podvodně antidatoval usnesení Vrchního soudu v Praze. Dále obviněný odkazuje také na své podání označené jako dodatek k dovolání odeslané k Nejvyššímu soudu dne 18. 11. 2011, z kterého mají vyplývat další skutečnosti svědčící o podvodném a lživém jednání soudců. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel dovozuje, že soudce (pravděpodobně JUDr. Zoula – pozn. Nejvyššího soudu) již není schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení a že jsou dány důvody pro vyloučení dotčených soudců z úkonů trestního řízení podle §30 tr. ř., neboť se stal jejich „nepřítelem číslo jedna“ a tudíž jejich vztah k němu je zjevně osobní a nepřátelský. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyloučil z důvodu podjatosti soudce JUDr. Zouly a JUDr. Fastnera z vykonávání úkonů v trestním řízení v této trestní věci.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
V obecné rovině lze zdůraznit, že v souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů. Ani otázka úrovně odborné způsobilosti soudců nemůže být sama o sobě důvodem pro jejich vyloučení (srov. č. 23/1998 Sb. rozh. tr.).
Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na výše uvedená rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že pokud jsou dovozovány důvody podjatosti předsedy a člena senátu vrchního soudu ze způsobu jejich postupu v řízení, včetně způsobu hodnocení provedených důkazů a rozhodnutí ve věci samé, pak takovéto skutečnosti nejsou samy o sobě způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v §30 tr. ř., která by opravňovala závěr o podjatosti jmenovaných soudců. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu tyto okolnosti nelze přeformulovat do závěru, že u obou soudců byl dán takový poměr k projednávané věci nebo poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, který má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. ř.
Jak vyplývá i z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 2 To 107/2010, dotčení soudci nemají žádný vztah k projednávané věci a k osobám (tedy ani k obviněnému), jichž se úkony trestního řízení dotýkají. Obviněný v podstatné části své stížnosti pouze namítá, že soudci v předchozím průběhu řízení porušují zákon, upozorňuje na jejich údajné „lži a podvádění“. Takovéto námitky abstraktní povahy mířící proti osobám soudců nemohou založit důvody pro vznik pochybností o schopnostech soudců přistupovat k věci a k úkonům v ní činěných objektivně. Pokud jde o konkrétní námitky stěžovatele směřující proti procesním pochybením soudu (antidatování usnesení, opomenutí žádosti o vyloučení obhájce), takové skutečnosti nemohou být bez dalšího důvodem k vyloučení soudce z projednávání věci, když je zřejmé, že judikatura se kloní k závěru, že vztah k projednávané věci nelze vyvozovat ze způsobu jejího rozhodování a případných procesních pochybení (viz č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Aniž by Nejvyšší soud hodnotil procesní postup soudců, má za to, že tento by nemohl být důvodem k opodstatněné domněnce o jejich poměru k projednávané věci. Již vůbec pak není možné shledávat vztah soudců k projednávané věci v tom, že nevyhověli požadavkům obviněného na provedení jím navrhovaných důkazů.
Nad rámec předchozího je především nutno zdůraznit, že rozhodování o případném vyloučení soudců z vykonávání úkonů trestního řízení se může týkat jen těch soudců, kteří věc projednávají, tj. nikoliv těch, kteří již meritorně věc projednali a rozhodli.
Podle §31 odst. 1 tr. ř. tak nelze rozhodovat o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení zpětně ve vztahu k úkonům, které již byly učiněny. V tomto směru lze poukázat též na judikaturu Ústavního soudu: „Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel vznesl námitku podjatosti až poté, kdy ve věci soud prvního stupně již meritorně rozhodl. Podle ustanovení §31 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o námitce podjatosti orgán, kterého se tyto důvody týkají, tj. v daném případě předseda senátu, přičemž o vyloučení soudce podle tohoto ustanovení nelze rozhodovat zpětně ve vztahu k úkonům, které již byly učiněny.“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2002, sp. zn. I. ÚS 152/05).
Ve věci obviněného J. W. , vedené ve stížnosti označenými soudci, Vrchní soud v Praze vydal již dne 20. 12. 2012 odsuzující rozsudek, kterým byla věc pravomocně rozhodnuta. Obviněný přitom vznesl námitku podjatosti těchto soudců až dne 7. 1. 2013, tedy po vydání uvedeného rozhodnutí. Ve světle uvedeného názoru Ústavního soudu tedy Nejvyšší soud nemůže o vyloučení soudců rozhodnout zpětně ve vztahu k úkonům trestního řízení, které již byly provedeny a ukončeny vydáním konečného rozhodnutí (k tomu srov. též přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 11 Td 5/2011).
Rovněž je třeba připomenout, že za situace, kdy obviněný namítl podjatost soudců až poté, co v posuzované věci bylo řízení pravomocně skončeno, tak ani stížnost proti usnesení o vyloučení podaná podle §31 odst. 2 tr. ř. nemůže být procesním prostředkem k přezkoumání správnosti rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 11 Tvo 25/2012), a proto Nejvyšší soud v řízení o této stížnosti nemůže provádět přezkum meritorního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Pakliže v řízení došlo k závažným procesním vadám, jejich nápravy za splnění zákonných podmínek se lze domáhat cestou mimořádných opravných prostředků, a jednalo-li se o porušení ústavně zaručených práv, pak i případně cestou ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud tak z důvodů výše uvedených shledal, že podaná stížnost obviněného není důvodná, a proto ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík