ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.236.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 236/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Q spol. s r. o. se sídlem v Brně, Pálavské náměstí 5, identifikační číslo osoby 60 69 61 33, proti povinnému R. I. , pro částku 142.125,- Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 E 1068/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 25. listopadu 2009, č. j. 37 Co 436/2009-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze 17. září 2009, č. j. 26 E 1068/2001-77, městský soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí (nesprávně označený jako „návrh na zastavení řízení výkonu rozhodnutí“ /č.l. 75/), odůvodněný poukazem na usnesení Krajského soudu v Brně z 11. srpna 2009, č. j. KSBR 27 INS 52/2008-B-70, pravomocným 29. srpna téhož roku, jímž byl povinný jako dlužník po zjištění úpadku a povolení jeho řešení oddlužením osvobozen od placení pohledávek věřitelů (č.l. 76).
Napadeným usnesením z 25. listopadu 2009, č. j. 37 Co 436/2009-84, krajský soud k odvolání povinného usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu, pravomocnému 18. ledna 2010, podal povinný dne 22. ledna téhož roku dovolání.
Dovolací soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií (dovolání je nebo není přípustné jako takové), která se zásadně (s modifikací dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) neváže na konkrétního účastníka. Subjektivní přípustnost dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, jenž se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat /subjektivní přípustnost/ svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší.
V souzené věci však povinný vydáním napadeného usnesení žádnou újmu neutrpěl, jelikož výkon rozhodnutí nařízený usnesením Městského soudu v Brně z 25. června 2002, č. j. 26 E 1068/2001-13, pravomocným dne 1. srpna 2002, jehož zastavení navrhl podáním z 11. září 2009, byl v mezidobí, tedy po vydání zamítavého usnesení městského soudu (č.l. 77), avšak před vydáním napadeného potvrzujícího usnesení soudu odvolacího (č.l. 87), usnesením městského soudu z 22. října 2009, č. j. 26 E 1068/2001-84, pravomocně dnem 12. listopadu téhož roku (s odůvodněním, že „v rámci oddlužení povinného .... bylo v insolvenčním řízení vydáno usnesení, jímž řádně a včas nepřihlášené pohledávky věřitelů, což je případ oprávněné, zanikly“, tedy patrně z úřední povinnosti) zastaven.
Z uvedeného plyne, že z pohledu ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. je dovolání subjektivně nepřípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998 pod poř. č. 28).
Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), aniž se zabýval nedostatkem povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (vadou řízení podle §229 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., spočívající ve skutečnosti, že odvolací soud potvrdil zamítavé usnesení městského soudu přesto, že již existovalo pravomocné usnesení o zastavení výkonu, se Nejvyšší soud s ohledem na nepřípustnost dovolání zabývat nemohl /§242 odst. 3 o. s. ř./).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá skutečnosti, že oprávněné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo, v tomto stádiu řízení podle obsahu spisu nevznikly (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu