ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2473.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 2473/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., v exekuční věci oprávněného Ing. M. H. , zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kopřivou, Ph. D., advokátem se sídlem v Brně, Zahradnická 6, proti povinné Ing. G. S. , zastoupené Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, pro 1.500.000,- Kč s příslušenstvím a pro smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč a ve výši 640.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 23 Nc 304/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 22. března 2012, č. j. 58 Co 671/2011 - 210, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud - poté, co v průběhu odvolacího řízení rozhodl pravomocným usnesením ze dne 27. 2. 2012, č. j. 58 Co 671/2011 - 206, o procesním nástupnictví na straně oprávněného Ing. M. H., jehož vstup do řízení namísto oprávněného Soukromého podniku „STAVES“, se sídlem 90600, Zakarpatská oblast, Rachivský okres, město Rachiv, ulice Miru, dům 25, byt 6, Ukrajina, IČ 32941903 (dříve Soukromého malého podniku „STAVES“ se sídlem v Ternopilu, ulice N. Jaremčuka 27/14, IČ 32941903, Ukrajina), připustil - potvrdil ve výroku I. usnesení ze dne 16. 8. 2011, č. j. 23 Nc 304/2007 - 157, jímž Okresní soud ve Zlíně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (nařízené usnesením téhož soudu ze dne 23. 2. 2007, č. j. 23 Nc 304/2007 - 25), odůvodněný tím, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 29. 12. 2006 uzavřená mezi oprávněným z exekučního titulu Ing. R. J. a Soukromým malým podnikem „STAVES“ neměla povahu veřejné listiny, neboť podpisy jejích účastníků nebyly úředně ověřeny, a nedošlo tak k prokázání převodu pohledávky z exekučního titulu ve smyslu §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že zástupce povinné (tehdy Mgr. P. O.) v souvislosti s nahlížením do spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 23 Nc 304/2007, dne 22. 1. 2009 požádal o pořízení a vydání fotokopií listin, mimo jiné i předmětné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. 12. 2006, a že dne 7. 3. 2011 podala povinná návrh na zastavení exekuce z uvedeného důvodu, o němž se podle jejího tvrzení dozvěděla od svého zástupce dne 18. 2. 2011. O tom, že původní oprávněný Ing. R. J. postoupil smlouvou ze dne 29. 12. 2006 pohledávku za povinnou, byla povinná informována dopisem z téhož data. Krajský soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že povinná podala návrh na zastavení exekuce po uplynutí lhůty uvedené v §55 odst. 1 exekučního řádu, neboť o důvodu, pro nějž navrhla zastavení exekuce, se dozvěděla prostřednictvím svého zástupce, jemuž udělila plnou moc k zastupování dne 28. 4. 2008, nejpozději dne 22. 1. 2009. Advokátu totiž lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení (§25 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) a takový zástupce je oprávněn činit všechny úkony, které může v řízení činit účastník, včetně těch procesních úkonů, k nimž nebyl účastníkem výslovně zmocněn. Vnitřní omezení (pokyny, příkazy, zákazy), která si účastník řízení se svým zástupcem sjednal, žádné účinky vůči soudu a ostatním účastníkům řízení nemají (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1230/2004). Zároveň platí, že advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy účastníka, jehož zastupuje. K odvolací námitce povinné, že exekuční soud - za situace, kdy nebyl zákonným způsobem při nařízení exekuce doložen přechod práva - měl o zastavení exekuce (bez ohledu na to, zda návrh na zastavení exekuce podala včas či nikoli) rozhodnout sám (i bez návrhu), krajský soud uvedl, že takové rozhodnutí by soud vydal pouze za situace, pokud by zákonný důvod pro zastavení exekuce shledal. Jelikož zjevně žádný takový důvod neshledal, nemohl o zastavení exekuce bez návrhu rozhodnout. V této souvislosti odvolací soud dodal, že je výrazem ustálené soudní praxe, že nesplní-li oprávněný svou procesní povinnost doložit způsobem uvedeným v §36 odst. 4 exekučního řádu (tj. listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud přechod nevyplývá přímo z právního předpisu) přechod práva nebo povinnosti z exekučního titulu, je soud povinen (a to i soud odvolací) mu poskytnout potřebné poučení a vyzvat jej, aby svou procesní povinnost v tomto směru dodatečně splnil v přiměřené lhůtě, kterou mu určí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3373/2006). V dané věci oprávněný, byť dodatečně, přechod vymáhaného práva zákonem požadovaným způsobem sám doložil ještě před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že bez ohledu na skutečnost, zda povinná podala návrh na zastavení exekuce včas, nebyl tento návrh důvodný .
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož podle ní má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v řešení následujících otázek: a) „je soud oprávněn zamítnout návrh na zastavení exekuce podaný povinným, jestliže je takový návrh podán po uplynutí 15. denní lhůty vyplývající z ustanovení §55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech ve znění pozdějších předpisů, b) je rozhodující pro získání vědomosti o důvodu k zastavení exekuce okamžik, kdy se o tomto důvodu dozví či mohl dozvědět zástupce osoby, která návrh na zastavení exekuce podala, nebo kdy se tak dozví přímo tato osoba, c) zda běh 15 denní lhůty k podání návrhu na zastavení exekuce vyplývající z ustanovení §55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech ve znění pozdějších předpisů, mohla založit skutečnost, která nastala před účinností novely citovaného zákona provedené zákonem 286/2009 Sb., a d) je soud povinen v každém případě zastavit exekuci, zjistí-li dodatečně, že nebyly splněny zákonné podmínky pro její nařízení, v daném případě nebyl prokázán přechod pohledávky z oprávněného z exekučního titulu na navrhovatele exekuce“. Dovolatelka uplatnila oba dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru odvolacího soudu, že návrh na zastavení exekuce podala po uplynutí 15 denní lhůty uvedené v §55 odst. 1 exekučního řádu. Předně namítá, že tato lhůta je lhůtou pořádkovou, s jejímž případným zmeškáním nejsou spojeny žádné následky, a že zamítnutí návrhu na zastavení exekuce přichází v úvahu pouze v rámci meritorního rozhodování; takto jej však soudy obou stupňů neposuzovaly, takže přicházelo v úvahu jen jeho odmítnutí, což by ovšem příslušný právní předpis musel umožňovat. Dále nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že uvedenou lhůtu zmeškala, jelikož rozhodující je okamžik, kdy se o důvodu k zastavení exekuce dozvěděla ona sama (nikoliv její zástupce). Mělo-li se tak stát již dne 22. 1. 2009, jak uvedly soudy obou stupňů, nemohla 15. denní lhůta počít plynout následujícího dne, neboť novela exekučního řádu provedená zákonem č. 286/2009 Sb. nabyla účinnosti až dnem 1. 11. 2009. Existenci vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, dovolatelka spatřuje v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť neurčily okamžik, k němuž měla 15. denní lhůta uplynout, a další procesní pochybení podle ní spočívá v tom, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, ačkoli navrhla provedení své účastnické výpovědi k prokázání tvrzení, že se o důvodu zastavení exekuce dozvěděla až dne 18. 2. 2011. Bez ohledu na všechny tyto námitky je ovšem dovolatelka přesvědčena o tom, že soud prvního stupně měl exekuci zastavit i bez návrhu, neboť nebyla prokázána aktivní legitimace Soukromého malého podniku „STAVES“, čímž se odvolací soud nezabýval. Navrhla, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s usnesením odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné) a s §130 odst. 1 exekučního řádu přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 odst. 1 exekučního řádu - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., sice přednesla, avšak hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 1998, pod číslem 17, zaujal názor, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se zabývat správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. Nejvyšší soud se k uvedeným právním závěrům přihlásil pro účely založení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž v usnesení uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto usnesení dovodil, že „spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj potvrzující výrok rozsudku na dvou na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání, které by vedlo jen ke zpochybnění jednoho z obou právních závěrů, nemůže založit předpoklad, aby mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam“. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v této věci (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 72/2010).
V posuzovaném případě je zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu založeno jednak na závěru o opožděnosti návrhu povinné na zastavení exekuce, neboť jej podala po uplynutí lhůty uvedené v §55 odst. 1 exekučního řádu, a dále na závěru o nedůvodnosti tohoto návrhu, jelikož oprávněný, byť dodatečně, přechod vymáhaného práva zákonem požadovaným způsobem sám doložil ještě před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatelka - jak je zřejmé z obsahu dovolání - uplatnila ve vztahu k dovoláním napadenému usnesení odvolacího soudu námitky pouze proti závěru o opožděnosti návrhu na zastavení exekuce, nikoliv ovšem proti závěru o jeho nedůvodnosti. Nemohl-li tedy být tento druhý důvod k zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, podroben dovolacímu přezkumu, nemůže mít rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť na celkový závěr odvolacího soudu, že návrh povinné není opodstatněný, to nemůže mít vliv.
Protože dovolání povinné není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 odst. 1 exekučního řádu přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu