ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2613.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 2613/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněné MUDr. K. S. , proti povinnému P. T. , zastoupenému Mgr. Vlastislavem Kubiczkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dr. Smetala 1710/1, pro částku 1,282.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 22 Nc 749/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 26. ledna 2011, č. j. 12 Co 1102/2009-255, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně z 26. ledna 2011, č. j. 12 Co 1102/2009-255, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 5. srpna 2009, č. j. 22 Nc 749/2004-202, jímž okresní soud exekuci částečně zastavil, tak, že návrh povinného na zastavení exekuce, odůvodněný s poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zánikem vymáhané pohledávky v důsledku započtení, zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že namítl-li povinný svou (proti)pohledávku vůči oprávněné, kterou měl podle něho nabýt na základě postupní smlouvy z 2. 7. 2004 od postupitele Z. Ch. (jehož pohledávka měla vzniknout na základě smlouvy o půjčce poskytnuté 19. 10. 1997 v částce 1,385.000,- Kč manželovi oprávněné, Ing. G. S., jehož závazek měla zdědit oprávněná), pak tato (proti)pohledávka způsobilá k započtení nebyla. V době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, za niž měl povinný postupiteli zaplatit 600.000,- Kč, totiž trval zákaz nakládání majetkem vyplývající pro povinného z usnesení Okresního soudu ve Zlíně z 11. března 2003, sp. zn. 16 Nc 91/2003, o nařízení (jiné) exekuce vedené ve prospěch oprávněné Dopravní společnosti Zlín – Otrokovice. Jestliže v tomto jiném exekučním řízení bylo povinnému usnesení o nařízení exekuce doručeno 2. 6. 2003 (právní moci nabylo 3. 11. 2004), pak v den uzavření postupní smlouvy existovalo tzv. generální inhibitorium a tuto smlouvu tak podle názoru odvolacího soudu nutno považovat za neplatnou podle §39 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením §44 odst. 7 exekučního řádu; odtud pak plyne závěr o nezpůsobilosti této (proti)pohledávky povinného k započtení proti vymáhané pohledávce oprávněné. Na uvedeném závěru nemůže podle odvolacího soudu nic změnit ani okolnost, že v době uzavření postupní smlouvy byla pohledávka vymáhaná v rámci exekučního řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 16 Nc 91/2003 povinným již fakticky uhrazena, neboť tato exekuce „nebyla v důsledku nestandardního postupu exekutora právně ukončena.“ Podle názoru odvolacího soudu je skutečností, že povinný po zahájení uvedeného exekučního řízení před vydáním usnesení o nařízení exekuce uhradil k rukám – až následně pověřeného – exekutora pohledávku vymáhanou Dopravní společností Zlín – Otrokovice, „nicméně v tomto ohledu po nařízení exekuce neuplatnil naprosto žádnou procesní obranu a usnesení o nařízení exekuce tak nabylo právní moci; předmětnou exekuci tak nelze považovat za exekutorem provedenou (za realizovanou ji lze považovat až po právní moci usnesení o nařízení exekuce /§47 odst. 2 exekučního řádu/) a exekutor zjevně ani neupustil od jejího provedení podle §46 odst. 3 exekučního řádu, neboť v tomto směru nevydal žádné formální rozhodnutí a nesvědčí tomu ani jeho faktický postup v řízení, kdy i po zaplacení ze strany povinného činil kroky směřující k nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce.“
V dovolání povinný namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu o neplatnosti postupní smlouvy z 2. 7. 2004 pro porušení zákazu nakládání s majetkem. Výklad ustanovení §44 odst. 7 exekučního řádu podaný odvolacím soudem je podle jeho názoru formalistický, opomíjející účel institutu generálního inhibitoria. Dovolatel předně zdůrazňuje, že zákaz nakládání s majetkem ho stíhal v souvislosti s ochranou jiného oprávněného, jehož pohledávku navíc před doručením usnesení o nařízení exekuce (tj. před 2. červnem 2003), obsahujícího zmíněný zákaz, dne 7. ledna 2003 uhradil, přičemž „pouze nepochopitelným postupem soudního exekutora nebyla exekuce formálně ukončena.“ V době uzavření postupní smlouvy se Z. Ch. (2. 7. 2004) tedy podle jeho názoru generální inhibitorium již neexistovalo, mohl tudíž postoupením nabytou pohledávku uplatnit jako svou protipohledávku vůči oprávněné k započtení.
Oprávněná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, a v části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.)
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti postupní smlouvy z 2. 7. 2004 pro porušení zákazu nakládání s majetkem a z toho vyvozený závěr o nezpůsobilosti dovolatelovy (proti)pohledávky k započtení a tudíž o nedůvodnosti návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V odůvodnění rozsudku z 9. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 84/2011, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu zdůraznil, že se důsledek absolutní neplatnosti právního úkonu povinného pro porušení generálního inhibitoria (předjímaný ustanovením §44 odst. 7 exekučního řádu) neprosazuje doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému bez dalšího, nýbrž (jen) ve spojení se stavem exekučního řízení. Tak především není žádného důvodu pojit s příslušným úkonem povinného, porušujícím v době, kdy byl učiněn, generální inhibitorium, sankci absolutní neplatnosti i poté, co po pravomocném nařízení exekuce proběhne exekuce (v závislosti na podobě exekučních příkazů vydaných soudním exekutorem) úspěšně (vymožením pohledávky oprávněného) způsobem nepostihujícím majetek, jehož se předmětný právní úkon týkal, nebo jestliže následně (i po porušení zákazu formulovaného generálním inhibitoriem) byla exekuce zastavena podle §55 exekučního řádu ve spojení s §268 odst. 1 písm. c) nebo h) o. s. ř. proto, že povinný po jejím pravomocném nařízení uspokojil oprávněného mimo exekuci (jinak řečeno, byla-li exekuce zastavena, aniž jí byl postižen majetek, s nímž povinný nakládal v rozporu s generálním inhibitorem, považují se úkony, jimiž povinný s tímto majetkem nakládal za trvání exekuce, za platné).
Je tomu tak proto, že tzv. generální inhibitorium slouží (v mezích zahájeného exekučního řízení) k ochraně oprávněného a přihlášených věřitelů (jak přiléhavě vystihuje důvodová zpráva) a uplatní se tedy jen při prosazování této ochrany (je-li porušením zákazu zmařen účel exekuce na úkor osob zákazem chráněných). Tam, kde oprávněný, případně přihlášení věřitelé, se svým nárokem v exekuci uspěje bez zřetele k tomu, že povinný s částí svého majetku nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem (pohledávka oprávněného, potažmo přihlášených věřitelů, je uspokojena z jiného exekucí postiženého majetku povinného), není žádného důvodu dovozovat i poté absolutní neplatnost takového právního úkonu povinného ve smyslu §44 odst. 7 exekučního řádu.
Aplikaci uvedených závěrů, obsažených v citovaném judikátu, na souzenou věc nebrání skutečnost, že povinný uspokojil pohledávku Dopravní společnosti Zlín – Otrokovice před pravomocným nařízením exekuce vedené touto oprávněnou, ani skutečnost, že tato exekuce nebyla zastavena ani jinak – řečeno slovy odvolacího soudu – v důsledku nestandardního postupu exekutora právně ukončena. Relevantní je naopak pouze skutečnost, že zákaz nakládání s majetkem povinného – protože pohledávku Stavební společnosti Zlín – Otrokovice 7. ledna 2003 uhradil – v době uzavření postupní smlouvy, tedy 2. července 2004 již nestíhal.
Z uvedeného plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není. Protože na tomto nesprávném posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v plném rozsahu, tedy včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu