ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3145.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 3145/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné PhDr. B. K. , zastoupené JUDr. Josefem Holubem, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24/1504, proti povinnému Ing. O. K. , zastoupenému JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 4, Michelská 699/81, pro 314 841,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 EXE 4084/2010, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2011, č. j. 51 Co 430/2011-75, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 20. července 2011, č. j. 14 EXE 4084/2010-53, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 3. ledna 2011, č. j. 14 EXE 4084/2010-15, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2011, č. j. 51 Co 160/2011-38. Uvedl, že povinný mohl okolnost, že splnil svou pohledávku ještě před vydáním exekučního titulu, uplatnit jedině v nalézacím řízení. Stejně tak mohl pouze v nalézacím řízení uplatnit námitku promlčení vymáhaného práva. Současně uvedl, že návrh na exekuci byl podán v desetileté promlčecí době ve smyslu §110 odst. 1 obč. zák., když podle tohoto předpisu byl posouzen právní vztah mezi účastníky i v nalézacím řízení.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že všechny relevantní námitky již v nalézacím řízení uvedl, že se důsledku nekontrolovatelného krvácení z nosu jednání u soudu nemohl účastnit, že právnímu zástupci oprávněné se podařilo přesvědčit soud, že jeho platby se týkaly příslušenství a že „uznání dluhu vlastně není uznáním dluhu, ale potvrzením o prodloužení splatnosti“. Námitkou promlčení se nalézací soud vůbec nezabýval. Připomněl, že v případě rozsudku pro zmeškání lze zastavit výkon rozhodnutí i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku. Proto je podle jeho názoru exekuční soud povinen se uplatněnými námitkami zabývat. Povinný rovněž doplnil, že oprávněná věděla o jeho složité finanční situaci, že při půjčce 360 000,- Kč si dohodli odměnu 90 000,- Kč, že když se jeho podnik stabilizoval, zaplatil oprávněné celou jistinu (tj. 360 000,- Kč) do 8. 8. 2001 a že jako kompenzaci zaměstnal jejího tehdejšího partnera za velmi nadstandardních podmínek. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že povinný opakuje argumenty, které již uvedl před obvodním soudem, že podkladový rozsudek není rozsudkem pro zmeškání a že své námitky měl povinný uplatnit v nalézacím řízení. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. července 2009 do 31. prosince 2012 (viz. Čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení exekuce, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.), ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „ex. řád“). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. prosinci 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. března 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné), podle něhož je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek – je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatel nenamítá, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a ani posouzením námitek v dovolání uvedených k takovému závěru dospět nelze.
V souzené věci je exekučním titulem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. března 2007, č. j. 12 C 26/2004-40, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2009, č. j. 17 Co 599/2008-77, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněné 288 500,- Kč s vyčísleným příslušenstvím. Podkladový rozsudek není rozsudkem pro zmeškání.
Namítá-li povinný, že vymáhané právo zaniklo již před vydáním exekučního titulu, zpochybňuje tím věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li povinný, že se kvůli svému zdravotnímu stavu nemohl účastnit jednání, vytýká ve skutečnosti vadu nalézacího řízení. Jak však judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod pořadovým číslem 123) opakovaně dovodila, vady nalézacího řízení se do řízení vykonávacího (exekučního) nepřenášejí.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph. D.
předsedkyně senátu