ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3499.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 3499/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné J. F. , zastoupené JUDr. Květoslavou Tomanovou, advokátkou se sídlem v Tachově, náměstí Republiky 87, proti povinnému F. Š. , zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, pro 72 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 11 Nc 2652/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2011, č. j. 56 Co 319/2011-176, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 19. ledna 2011, č. j. 11 Nc 2652/2004-151, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Povinný tvrdil, že prostřednictvím své manželky na vymáhanou pohledávku zaplatil 180 000,- Kč a nikoliv 18 000,- Kč, jak uvádí oprávněná. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že listina ze dne 16. února 2004 není spolehlivým důkazem o tom, že oprávněná převzala od manželky povinného 180 000,- Kč. Uvedl, že listina (jež byla podrobena znaleckému zkoumání v rámci trestního řízení vedeném u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 2 T 38/2006, v němž povinný i jeho manželka byli zproštěni obžaloby podané pro trestný čin podvodu) obsahuje nelogické abnormality, na základě nichž lze dovodit možnou dodatečnou manipulaci s textem po 16. únoru 2004. Závěr, že povinný zaplatil jen 18 000,- Kč, je podle soudu podpořen i svědeckými výpověďmi Mgr. B. a paní D., na něž se oprávněná obrátila s dotazem, že povinný jí hodlá zaplatit 18 000,- Kč, zda je povinna částku přijmout a jak má převzetí částky povinnému potvrdit.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost opírá o §238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Uvedl, že znalec Mgr. Jan Klapač konstatoval, že listina znějící na částku 180 000,- Kč není falsifikát, že ale ke zkoumání nesrovnalostí týkajících se teček apod., nemá potřebnou kvalifikaci. Povinný zdůraznil, že listina obsahuje i slovní vyjádření částky, a proto závěr o nevěrohodnosti listiny považuje za zjevný „výmysl“ soudu prvního stupně. Připomněl, že jeho otec, který byl vyslechnut jako svědek, potvrdil, že mu půjčil 30 000,- Kč na splacení dluhu, a že věděl, že dalších 150 000,- Kč má povinný připraveno. Rovněž výpis z účtu u ČSOB svědčí o tom, že povinný s manželkou vybrali předtím, než oprávněné vrátili 180 000,- Kč, částku 116 000,- Kč. Povinný dále uvedl, že odvolací soud se opírá o tvrzení a důkazy, které ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí považoval za spekulativní a nevěrohodné. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. července 2009 do 31. prosince 2012 (viz. Čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení exekuce, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.), ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „ex. řád“). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesením Krajského soudu v Plzni z 13. dubna 2010, č. j. 56 Co 57/2010-105, bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Tachově z 9. září 2009, č. j. 11 Nc 2652/2004-74, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé stejně jako ve svém následném rozhodnutí), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. prosinci 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. března 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné), podle něhož je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek – je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatel nenamítá, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a ani posouzením námitek v dovolání uvedených ke splnění této podmínky dospět nelze.
Povinný totiž – ač jej výslovně ohlašuje – ve skutečnosti neuplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v tom smyslu, jak toto ustanovení vykládá judikatura i odborná literatura, nýbrž nesprávné právní posouzení věci vytýká teprve jako důsledek nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu (srov. například rozsudek z 28. srpna 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1994, pod č. 19, v němž vrchní soud uzavřel, že za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení /nyní/ §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení; tomuto názoru pak odpovídá i závěr přijatý v rozsudku z 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6/2005, pod pořadovým číslem 98, v němž Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu, což platí i tehdy, jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/, případně odst. 3 o. s. ř.
Námitkami, brojícími proti závěru odvolacího soudu o nespolehlivosti listiny ze dne 16. února 2004 jako důkazu o zaplacení 180 000,- Kč, dovolatel vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů; to však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani dovolacími důvody ohlášenými ani důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1920 s.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné, Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph. D.
předsedkyně senátu